Cestovatel a dokumentarista Martin Ryšavý: Na cestách mezi Sibiří a Vietnamem
Zájem o dálky a poznání v něm v dětství probudily dobrodružné knihy, a tak trochu, jak přiznal, časopis Lidé a Země, který si půjčoval od otce. Touha ho zavedla do nevlídného prostředí ruské Sibiře, náhoda pak do Vietnamu. Výsledkem jsou skvělé dokumenty a cenami ověnčené knihy. Martin Ryšavý vypráví, coho ho přivedlo na Sibiř nebo do vietnamské komunity.
Své dokumenty natáčíte v Čechách, na Sibiři, ale i ve Vietnamu. Jaké impulzy určují váš směr?
Volba Sibiře souvisí s dětstvím a dobrodružnými knihami. Přál jsem si cestovat a Rusko a Sibiř byl levný a dostupný cíl. Postupně jsem zjišťoval, o jak divokou a záhadnou zemi jde. A že tamní domorodci žijí podobně jako indiáni v Americe před sto lety. Pokud jsem hledal něco, co by se blížilo obsahu mých dětských knih, našel jsem to na Sibiři. Často jsem se tam vracel, začal jsem tamní život studovat a natáčet.
Od studia biologie jste přesedlal na FAMU. Co vás k tomu vedlo?
Když jsem se hlásil na biologii, nevěděl jsem pořádně, co chci v životě dělat. Navíc kvůli tehdejšímu režimu nemělo moc smysl studovat společenské vědy. Šel jsem tam s naivní představou, že budu moct jako cestovatel jezdit po světě a dívat se na divoká zvířata. A nakonec to vlastně dělám, ale jako filmař.
Pobyt na Sibiři byl splněním dětského snu o dobrodružství.|
Jak jste se dostal k vietnamské tematice?
Ohledně Vietnamu šlo o náhodu. Tahle země mě nikdy nelákala. Ale bratranec, který tam byl, mi vyprávěl, že je běžné na každém rohu potkat někoho, s kým se domluvíte česky, a že hodně lidí češtinu ovládá. Tehdy (v roce 2005) mi to přišlo velmi kuriózní, v té době byly obchodní vztahy mezi ČR a Vietnamem na nule, ale věděl jsem, že za socialismu v Čechách studovala řada Vietnamců. Napadlo mě, kam se tihle studenti poděli – v Čechách přece nezůstali, až na pár výjimek se vrátili do rodné země. Zajímalo mě, jak české vzdělání uplatnili. Myslel jsem si, že to určitě musí někdo vědět, že se tím někdo zabývá, ale s velkým překvapením jsem zjistil, že vůbec nikdo. Takže jsme se do Vietnamu vypravili po stopách vietnamských absolventů českých vysokých škol. Našli jsme jich spoustu, byli opravdu nadšení, dávali nám kontakty na sebe navzájem a těšilo je, že je chceme natáčet. Bylo to veselé natáčení – ti lidé si sami stoupali před kameru a povídali o šťastných vzpomínkách na život u nás. Výsledkem je film Kdo mě naučí půl znaku a zjištění, že české vzdělání všem bývalým vietnamským studentům pomohlo ke slušné kariéře.
Jak zpětně vnímali svůj pobyt v Evropě?
Vietnamci, kteří studovali v Čechách, byli všichni z prominentních komunistických rodin. Řada z nich zažila bombardování, válka hodně poznamenala jejich život, a když přišli z Vietnamu do socialistického Československa, ocitli se v blahobytu, doslova v ráji. Takže jejich vzpomínky byly velmi pozitivní. Film o nich pak v Čechách vyvolal určitou kritiku, protože to je koneckonců film o komunistech, kteří vzpomínají na to, jak prožili vlastně docela šťastný život, což je téma, které u nás není příliš v módě.
Jak se vám spolupracovalo s Vietnamci tady u nás? Nejsou příliš uzavření?
Jak kdy a jak pro koho. Neexistuje něco, co by se dalo nazvat uzavřená vietnamská komunita. Netvoří centralizovaný spolek. Jsou tu Vietnamci starousedlíci, kteří přišli v 80. letech. Největší skupinu ale tvoří ti, kteří jsou nějakým způsobem ekonomicky vázaní na některé struktury související s největší vietnamskou tržnicí v Praze. Nejuzavřenější jsou starší lidé, kteří mluví špatně česky. Ale jejich děti už chodí do českých škol a jsou částečně nebo úplně počeštěné. A chovají se úplně normálně jako Češi, i co se otevřenosti a ochoty komunikovat týká. Mluví o svém životě, o svých rodinách.
Nenarážel jste tedy během natáčení na nepříjemnosti spojené s kulturními rozdíly?
Ve Vietnamu vůbec problém nebyl, tam lidé s velkým potěšením spolupracovali. Když jsme pak natáčeli dokument (Země snů), který se týkal nekalých praktik při dovozu pracovních sil z Vietnamu do ČR, také jsme neměli problém sehnat lidi, kteří by o tomhle vypověděli, i když šlo o věci, které v některých momentech hraničily s trestnou činností. Asi to vycházelo z toho, že už jsme měli ve vietnamské společnosti nějakou pověst, z předchozích natáčení nás znali… Vyseděli jsme si to a vychodili. Myslím, že ta uzavřenost je otázkou času. Při natáčení Banánových dětí byl problém největší. Komunikace s dětmi, které mají do jisté míry už i českou mentalitu, byla dobrá, ale s jejich rodiči se nám kontakt navázat nepodařilo, což bylo patrné i v dokumentu, v tomto ohledu zůstal na půli cesty. Natáčeli jsme jej dva roky, ale dokončený není. Bohužel v čase, který jsme na natáčení měli vyhrazený, a za peníze, které jsme měli k dispozici, jsme to nedokázali dotáhnout dál. Dokument je tedy vlastně otevřený.
„Lidé na Sibiři jsou oproti nám mnohem víc bezprostřední…“|
Jak postupuje jejich integrace?
Pokud vím, většina vietnamských dětí s českým vzděláním hledá obvykle profesní uplatnění v okruhu vietnamské komunity nebo přímo ve Vietnamu. A co se třeba sňatků týče, mnozí, kteří vyrostli v Čechách, tvrdí, že by si vzali jedině Vietnamku/Vietnamce, který ale vyrostl také tady. Sňatky s Čechy pro ně stále znamenají krok přes jistou bariéru, zároveň ale už pro ně není samozřejmé vzít si Vietnamce, který žil a vyrostl ve Vietnamu. Stojí na pomezí dvou kultur.
Jak na vás zapůsobili obyvatelé Sibiře?
Hrozně nerad zobecňuji. Lidí na Sibiři je spousta a jsou samozřejmě různí. Asi bych řekl, že jsou oproti nám dost otevření a mají srdce na dlani, je ale pravda, že ne vždy to srdce za něco stojí, někdy jde o duše značně pokroucené. Jejich způsob komunikace je však méně opatrný. U Vietnamců lze za jejich úsměvy mnohdy vysledovat určitý kalkul a strategii, kdežto Rusové jsou bezprostřední. Ale tyhle generalizace jsou opravdu hrozné…
Nastaly někdy během vašeho natáčení v Rusku nějaké vážné komplikace?
Největší nepříjemnosti plynuly z velmi rozšířeného alkoholismu, někteří lidé mohou být v opilosti nebezpeční. Ale třeba úplatky jsem už ani nevnímal jako nepříjemnost, jen jako zvyk, který k cestování po Rusku patří, bez úplatků není možné se na některá místa nebo k některým lidem dostat. V Rusku navíc nikdy nejste ohledně úplatku na rozpacích, kdy ho dát, jak a jak vysoký. Vždycky se to včas dovíte. Taková kultura úplatků v Čechách nefunguje, chybí tu v tomto ohledu základní komunikační vzorce, mám pocit. No, ve vysoké politice už možná nechybí…
Jak si žije český filmař?
Pracuju jako odborný asistent scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Moje knihy ani filmy mě neživí. U těch filmů to většinou skončí na nule. Film se zaplatí, ale z peněz nic nezbude. Dost dlouho jsem to vnímal tak, že když mi grant zaplatí pobyt v oné zemi, stačí to.
Jak vaše dokumenty vznikají?
Témata mám zpočátku formulovaná jen přibližně a zpřesňuji je až cestou. Všechny mé filmy byly z větší části financované Fondem pro podporu české kinematografie, čímž jsou i limitované, jak časově, tak finančně. Jinak když jsem začínal natáčet, vůbec jsem to neuměl. Vystudoval jsem scenáristiku a s kamerou jsem zacházet neuměl, stříhat filmy jsem neuměl. Takže jsem se to učil za pochodu, což bylo jisté riziko. Ale měl jsem relativně dost času i peněz, které mi umožnily zkoušet a zlepšovat se, materiál jsem mohl sbírat půl roku. Věděl jsem, že ty peníze skončí v tom filmu, žádný honorář nezbyde, ale fyzicky jsem tam mohl být a dělat to. Navíc se tehdy na trhu už objevily malé digitální kamery, se kterými se dal natočit film, který televize byla ochotna koupit. S grantem a touto kamerou nebylo nic víc potřeba. Člověk získal velkou svobodu. Tímto způsobem vznikly v Rusku moje první tři filmy.
Jak hodnotíte kvalitu české dokumentární tvorby?
Myslím, že je na dost vysoké úrovni. Dokonce bych řekl, že v současné době jde o inspirativnější proud, než je hraná tvorba – zásluhou dobrých profesorů, kteří popularitu dokumentaristiky a její prestiž ohromně zvedli, a potom i studentů. Všichni této tvorbě věnují nemálo energie. A i když nikdy nepůjde o žánr, který by oslovil opravdu početné publikum, zájem o dokument ze strany diváků pomalu roste. Před deseti lety bylo nemyslitelné, aby šel dokument v kině.
Které zážitky z vašich cest vám zůstaly v paměti?
Nejsilnější momenty jsou, když v těch cizích zemích, ať je to Vietnam, nebo ruské arktické oblasti, vidíte, jak jsou lidé adaptovaní na místo, kde žijí. Vidíte dovednosti, které jim umožňují přežít mnohdy v dost těžkých podmínkách. Zatímco vy, když tam přijedete, neznáte nic, nejste adaptovaní na tamní prostředí a nejdřív ze všeho si uvědomíte, že bez pomoci lidí, kteří to tam znají, byste tam nemohli přežít. Lidé na Sibiři si umí postavit saně, ulovit zvíře k večeři, umí se zorientovat v prostoru, kde nevidíte žádné orientační body, dokážou se zaopatřit tak, aby nezmrzli, když je –60, umí zázračné věci, které jsou ale zázračné jen pro ty, kteří tam nepatří. To je ten nejsilnější pocit, moment, když si uvědomíte, že pokud by vás nechali bez pomoci, tak prostě zemřete. A s tím se vždy spojují i pochybnosti o smysluplnosti veškerého cestovatelství.
Martin Ryšavý (5. 4. 1967)
Po studiích biologie na Přírodovědecké fakultě UK absolvoval scenáristiku na pražské FAMU. Natočil řadu dokumentárních filmů z oblasti Sibiře: Afoňka už nechce pást soby (2004), za který na MFDF Jihlava obdržel Cenu pro nejlepší český dokumentární film, ale zabývá se také vietnamskou tematikou. Tak vznikly dokumentární filmy Kdo mě naučí půl znaku (2006), Země snů (2009), za nějž získal cenu Pavla Kouteckého, a Banánové děti (2009). Kromě filmové práce se věnuje i literární tvorbě. Za knihy Cesty na Sibiř (2008) a Vrač (2010) obdržel cenu Magnesia Litera. V současné době pracuje jako odborný asistent na katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU.