Lesotho: V horském království jihu Afriky
V této zemi máte pocit, že jste se vydali na cestu do minulosti, při které je vám jediným průvodcem poník, zdaleka nejefektivnější dopravní prostředek v zemi. Vítejte v Lesothu, zemi stále alespoň trochu ukryté před zraky masové turistiky, po jejímž poznání vás bude z koňského sedla bolet zadek.
Jako had se táhne silnice z jihoafrické provincie KwaZulu--Natal k horskému průsmyku Sani Pass, který je jediným místem v Dračích horách, kde lze z této strany do Lesothského království vstoupit. Nadmořská výška atakující tři tisíce metrů nejspíš způsobuje u místních celníků ospalost a během platby za vízum jen upozorňují, že cesta dál do vnitrozemí je v zásadě jednosměrkou, jejíž směr určuje auto se silnějším motorem. Přejí nám, abychom nikoho při stoupání nepotkali. Fascinující výhledy na vrcholky hor trochu kompenzují hrozivý pohled do údolí, do kterého padá kamení z prašné silnice, a my už věříme varováním, že tady skončil život nejednoho neopatrného řidiče. Cesta je průjezdná jen za dobrého počasí – v zimě, kdy teploty padají k nule, můžete na průjezd horským sedlem zapomenout úplně. Je to ale dobře, protože právě jen sezonní dostupnost jedné z hlavních přístupových tras je důvodem, proč si historické Basutsko uchovává svůj jedinečný půvab.
Přes Sani Pass k nejvyšší hospodě Afriky
Nekonečné desítky minut trvá vyškrábat se uzounkými serpentinami až na místo, kde stojí nejvýše položená hospoda v Africe, což činí z lokality turisty nejnavštěvovanější místo v zemi. Jen asi půl hodiny jízdy odtud leží lyžařské středisko, čímž si Lesotho drží druhé africké prvenství, a sice jediné země na kontinentu s fungujícím zimním resortem. V sezoně se tady lanovka pod náporem Jihoafričanů doslova nezastaví, protože sněhová pokrývka vydrží jen několik týdnů. Restaurace nabízí nejenom pivo a pizzu místní výroby, ale také ubytování s tekoucí studenou vodou, což při venkovní teplotě atakující nulu je servis, který oželíme. Teplota spadla z příjemných 20 na hrozivou mez mrazu tak rychle, že ani několik vrstev peřin nás nezahřeje, a tak s ranním úsvitem vyrážíme dál do vnitrozemí, kde během dne opět teplota šplhá přes 25 stupňů a dusivý prach protivně štípe v očích a nose.
Internet nefunguje, takže při nuceném offroadu přichází na řadu klasická papírová mapa, která plně nereflektuje čínské budování nové infrastruktury vedoucí k těžebním dolům. Mimo jiné i diamantovým, protože právě v Lesothu byl nedávno objeven nejvýše položený diamantový důl světa. Tam, kde doly nejsou, na nás čeká nezpevněná kamenitá cesta, po které se dostaneme až do téměř geografického středu země v místě zvaném Thaba-Tseka, což je metropole celého středního Lesotha s parametry české osady na úpatí Šumavy. I tak si však víska roztroušená po kopcích zaslouží pozornost, protože v její blízkosti leží vodní přehrada Katse, druhá největší v celé Africe. V plánu je rozšířit ji tak, aby byla vůbec největší. Člověk by si až pomyslel, že na tak malou zemi je těch prvenství nějak moc, ovšem v tomto případě stojí za vybudováním gigantické stavby Jihoafrická republika, svírající Lesotho ze všech stran. Malé horské království je doslova zásobárnou životodárné kapaliny, odčerpávané do sousední země, jež se v posledních letech potýká s obrovskými výpadky dodávek vody.
V mracích nad Afrikou
Hodiny strávené za volantem nám vykreslují obraz země, ve které globalizace doslova klepe na dveře, ale jedinečný horský terén ji drží stále trochu uzavřenu. Jediná země na světě s průměrnou nadmořskou výškou přesahující 1000 metrů je úplně jinou Afrikou, než kterou by člověk na jihu kontinentu čekal. Drsné klima s prudkými výkyvy teplot umocňují ostré sněhové vločky, chundelaté ovce stříbrné barvy září podél silnic, v obchůdcích neseženete prakticky nic a místní po vás nic nechtějí, protože tady není zvykem žebrat. Ledaže byste se s nimi rozdělili o vlastní jídlo, protože konzervou masa nebo pytlem rýže nepohrdne nikdy nikdo, a člověk si tak naplno uvědomí, že právě tady, v srdci nejbohatší části Afriky, jsme v místě, kde nedostatek není věcí lenosti, nýbrž tvrdých životních podmínek.
Podobně jako v jiných částech Afriky má největší hodnotu kráva, která se poráží jen při speciálních příležitostech nebo v době největší krize, když rodina nutně potřebuje peníze třeba na záchranu života svého člena. Zatímco ovce nebo koza vám klidně přistane na talíři, hovězí je velkou vzácností a nemyslete si, že kvůli turistovi udělají výjimku a vzácný kus skotu porazí pro uspokojení jeho chuťových pohárků.
Po cestách lemovaných vzrostlými rostlinami aloe vera se tu a tam trousí místní, pečlivě chránění před vlezlou zimou tlustými dekami přehozenými přes rameno, které suplují (a někdy doplňují) klasickou bundu. Dříve stejnou funkci plnily přehozy z kůží ulovených zvířat, které časem nahradila vlněná příze pocházející z všudypřítomných ovcí a angorských koz chovaných kvůli mohérové vlně. Deky mají různé barvy, odkazující historicky na regionální příslušnost, ale dnes to je spíše výsledek toho, co je aktuálně k mání.
Pasáčky početných stád jsou kluci různého věku, chránící se před zimou kuklami na hlavách, z nichž občas probleskne udivený pohled na bělochy, již se viditelně ocitli mimo už tak málo exponované turistické trasy. Život se tady s nikým nemazlí zvláště v zimě, kdy se prakticky nic nepěstuje a obživa závisí na tom, co přinesla letní sezona. A i ta může být zrádná, když přívalové deště spláchnou kukuřičná a pšeničná pole. Proto si místní oblíbili terasovité zahradničení, které dává alespoň trochu jistotu, že bude dost na vypálení populárního čirokového piva. Kyselou chuť nahnědlé břečky štiplavé vůně trochu kompenzuje lžíce cukru na dně plecháčku a nám je jasné, že kocovina z moku připravovaného ze tři dny starého kvasu není to nejhorší, co nás nejspíš čeká.
Mezi políčky jsou rozesety malé kulaté domky s typickými špičatými střechami, pro které mají místní pojmenování rondavel a jsou postaveny z toho, co příroda nabízí. Vesnice jsou v podstatě shluky domků vzdálených od sebe mnoho kilometrů, jejichž životní rytmus neurčuje ani tak vláda či král, ale místní náčelníci, rozhodující o společenském dění „své obce“. Chcete se oženit nebo vdát? Pak sice můžete jít na „radnici“, ale rodiče vám požehnání nejspíš nedají, pokud nezačnete s úředním kolečkem nejdříve u šéfa vesnice, který musí váš výběr posvětit. V křesťanské zemi dokonce platí, že jste-li náčelník či samotný král, máte právo na více žen, pokud vám ta první není schopna porodit syna. Máte na to přesně dva pokusy, pak si musíte všechny ženy nechat a zajistit své nástupnictví jinak než mužskou pokrevní linií.
Jen tam, kde offroad nahrazuje asfalt, narazíme na stavby z pálených cihel a sofistikovanějších půdorysů, než je kruh. Konečně i místní podoba univerzitního kampusu v městě Roma připomíná spíš náhodný shluk chatrčí než sofistikované centrum vzdělanosti, a to jsme doslova na dohled hlavního města země Maseru.
V sedle klisny Sáry
Chcete-li skutečně Lesotho poznat, je třeba vyměnit koně pod kapotou za koně skutečného a vydat se na horské stezky v sedle basutského poníka. Unikátní lichokopytník vznikl křížením jávských poníků přivezených Nizozemci na jih Afriky v polovině 17. století s arabskými a perskými koňmi, čímž vznikl druh vynikající dlouhým trupem, širokým krkem a schopností pohybovat se dlouhé hodiny po ostrých kamenech a příkrých svazích, aniž by svou výškou ztrácel na stabilitě.
V rezidenci Malealea mají poníků připravených pro turisty několik, ovšem fyzická konstituce Evropana způsobí, že na poslední chvíli je třeba povolat do akce klisnu Sáru, která podle majitele vyniká tím, že je silná, byť, jak sám přiznává, ne zcela bystrá. Fyzické parametry místních jsou totiž docela odlišné od těch evropských nejen co do výšky, ale především váhy, protože skromné životní podmínky jednoduše neumožňují jíst pravidelně tolik jídla, kolik by tělu prospělo, a tak místní lidé zůstávají drobní a poměrně malí.
Na pětidenní trek vyrážíme vybaveni vlastními zásobami potravin z Jihoafrické republiky, protože v Lesothu kromě hlavního města na supermarket nenarazíte, a místním průvodcem, který nemá vlastní jídlo vůbec žádné. Na otázku, co bude jíst, se nám dostane lakonické odpovědi: „On je místní, on si poradí.“ A tak bereme jídlo i pro průvodce, který podle všeho počítal s dietou, a vyrážíme na horské stezky v sedle jediného koně schopného unést sto kilo.
Hodiny strávené v sedle končí západem slunce a ulehnutím na matraci v některém z maličkých rondavelů postavených místními, kde si uvaříme čaj a tvrdě usneme. Nečekejte nic víc, než je více či méně zteřelý kavalec a někdy barel vody k opláchnutí, a připravte se na chlad, který vám v noci zaleze do morku kostí, ze kterého se vzpamatujete až s prvními slunečními paprsky. S ranním rozbřeskem vyrážíme na další kilometry, při kterých se se Sárou doslova doškobrtáme ke skalním malbám Sanů starým více než 27 tisíc let, jež sloužily jako nástroj komunikace. Výjevy lovců s luky měly dalším příchozím naznačit, že právě tohle je ideální způsob, jak zabít zvíře, protože původní obyvatelé byli tak malého vzrůstu, že fyzicky nemohli divoké zvěři konkurovat. Jedinou jejich šancí tak bylo nebezpečné zvíře zabít jako první. Sloužily jim k tomu ostré šípy napuštěné jedem z ulovených hadů, což byla natolik hodnotná informace, že se ji rozhodli vytesat do skály. Před očima se nám tak odvíjí příběh starý desítky tisíc let, vykreslený s maximální precizností a umem tak, aby umožnil dalším generacím přežít ve složitém prostředí. Malby jsou pečlivě ukryté pod dlouhým skalním převisem, kam se naše Sára sotva doklopýtá. Po chvíli je ale zřejmé, proč právě tady ukryli Sanové tajemství pro další generace. Útvar totiž nabízí skvělou akustiku a stačí skoro jen zašeptat, aby se zvuk nesl dlouhé desítky metrů i za roh masivu.
Fantastické osvěžení ve dnech horka nabízí „rock pools“, soustava malých přírodních bazénů, kaskádovitě seřazených mezi skalami, kam dojdete z Malealey za pár hodin pěšky. V zimě je cesta nevyšlapanými cestičkami po kamení trochu riskantní, protože pokud si zvrtnete kotník, zažijete těch několik hodin doslova utrpení, před kterým vás nikdo neuchrání. Výšlap ale dává možnost nahlédnout do srdce krajiny, v níž se ukrývají pozůstatky dinosaurů a obrovské množství nejrůznějších fosilií, odhalujících ty nejstarší příběhy osídlení naší planety. Lesotho je doslova živým skanzenem lidstva, ze kterého my, již do něj pronikáme s menší či větší empatií, činíme turistickou atrakci vhodnou ke zdokumentování.
Království na dlani z okna fastfoodu
Náš průnik do horského království zakončujeme v hlavním a vlastně jediném městě celé země, kde vypadá ruch metropole docela jinak než v sousední Jihoafrické republice, vzdálené jen pár desítek kilometrů odtud. Ulice Maseru jsou sice plné lidí, ale je zřejmé, že tady se příliš nespěchá a veškerý život se koncentruje kolem dvou hlavních silnic, kde je obligátní market a informační středisko ve tvaru symbolu Lesotha – špičatého klobouku –, které slouží jako výborný orientační bod. Specifická pokrývka hlavy vyráběná ze slámy a označovaná v sotštině jako mokorotlo je ústředním symbolem vlajky po-
užívané od roku 2006, na níž je vyobrazena lapidárně v černé barvě, protože místní jsou Afričané. Kompozici státního znaku dotvářejí tři pruhy – modrý, bílý a zelený – odkazující k dešti, míru a prosperitě a narazíte na něj doslova na každém kroku.
Výspou globalizace a moderních trendů je pobočka fastfoodového řetězce Galito’s, jehož obsluha nesplňuje požadavek na rychlost servisu, ale to je právě ono – návštěva restaurace vybočuje ze zaběhlých stereotypů, a je proto třeba si ji dostatečně užít! Zpoza okna pozorujeme život země, jíž vládne katolický král, jediný monarcha tohoto vyznání mimo Evropu, díky kterému se ke křesťanství hlásí téměř sto procent populace. Ústředním svatostánkem je katedrála Panny Marie uprostřed města, ostře kontrastující s okolní zástavbou, z níž doslova jako pěst na oko ční nová čínská nemocnice megalomanských rozměrů. Tuny betonu nenechávají nikoho na pochybách, čím si říše středu zajišťuje přístup k nesmírným přírodním zdrojům chudé země, jejíž obyvatelé stále umírají jak na běžně léčitelné nemoci, tak na AIDS, jehož rozšíření má devastující dopady na ekonomiku. Jakmile se Číně podaří postavit silnice napříč vnitrozemím, výrazně se místním zlepší dostupnost zdravotní péče a současně zvýší jejich závislost na asijském hegemonovi.
Člověk se neubrání myšlence, jak je možné, že se uprostřed jižní Afriky nachází maličká enkláva, která je jedinečná snad v každém ohledu. Odpovědí je historie horského království, nad jehož přežitím drželi až do roku 1966 ochrannou ruku Britové, díky kterým se v hlavním městě domluvíte anglicky. Dál na venkově to můžete sice zkoušet, ale nečekejte, že s větrem ošlehanými obyvateli zavedete dlouhou řeč. Preferují národní sotštinu a mnohdy i s tlumočníkem budete mít problém je rozmluvit, protože nemají ve zvyku trávit čas zbytečnými řečmi. Věřte ale, že v sedle poníka na mluvení rychle zapomenete a pod pokrývkou z vlněné houně si budete připadat jako na cestě do dávné minulosti.
Dobré vědět
- V zemi lze platit jihoafrickým randem stejně tak jako místní měnou, lesothským loti, kurz je 1 : 1 a běžně vám při platbě randem vrátí v loti a naopak.
- V Lesothu existuje pouze jedno skutečné město, a sice hlavní město Maseru, zbytek obyvatelstva žije ve vesnicích, v nichž je omezený přístup ke spotřebnímu zboží.
- Lesotho je jedinou zemí v Africe, kde lze komerčně lyžovat.
- Lesotho společně s nedalekým eSwatini a severoafrickým Marokem jsou jedinými třemi africkými monarchiemi.
- S výjimkou hlavního města je v zemi špatné internetové pokrytí, a proto je dobré se na cestu vybavit klasickou mapou.
