V zemi lva a slonice aneb Vítejte v království eSwatini
Etnicky homogenní země, která se tak vyhýbá vnitřním konfliktům, výstřední král neváhající utrácet státní peníze za početné milenky-manželky, nerostné bohatství, alkohol, AIDS a navzdory tomu všemu velmi poklidný život, to vše najdete v království eSwatini, které má svůj zvláštní název teprve pár let.
Nevíme, co přesně za doklady potřebujete, ale vítejte u nás!“ zní z úst pobavených celníků, kteří jsou zvyklí odbavovat převážně jen Jihoafričany, projíždějící do jižního Mosambiku k Indickému oceánu. Cizinců z Evropy, vstupujících do země, jejíž král zavelel v roce 2018 ke změně názvu, není mnoho, a tak jsme si jisti, že o nás v Království eSwatini mají dokonalý přehled. Kulturní poklad ukrytý mezi dvěma státy a prostoupený šťavnatě zelenými kopci a čistými řekami ovšem trochu ztratí na svém lesku, když se ukáže, že největší monarchovou zálibou jsou auta a ženy.
Nejsme Švýcarsko!
Až do roku 2018 znal svět malé absolutistické království pod jménem Svazijsko. Pak se ale jeho král Mswati III. rozhodl, že název se až příliš podobá evropskému a zcela odlišnému Švýcarsku, a při příležitosti 50 let od získání nezávislosti na britské správě ho nahradil za eSwatini. Přijatá změna rozhodně přispěla k jasnému odlišení od země sýrů a hodinek, protože ten, kdo by kdy náhodou váhal, dostal k novému názvu ještě doplňující informaci, že původ má hledat v národním jazyce siswati, příbuzném se zulštinou. Padesátiletý státník ovšem nedomyslel, že pozornost, kterou na království vklíněné mezi JAR a Mosambik tímto strhnul, může dopadnout i na jeho osobu, a tak do médií začaly pronikat nepěkné zvěsti o tom, jaké pořádky v poslední africké absolutistické monarchii vládnou.
Sice nebylo úplným překvapením, že král vlastní excelentní sbírku na zakázku vyrobených náramkových hodinek či že součástí jeho vozového parku je Maybach 62, přesto ale jeho osobní život s již 16 manželkami, z nichž některé z královských paláců zmizely neznámo kam, vzbudil rozruch, se kterým nepočítal. V zemi, kde přes 60 procent obyvatel žije pod hranicí chudoby, je sice excentrický život státníka tolerován, neboť to není nic oproti jeho otci se 70 ženami, i tak však 21. století není na jednoho z 15 nejbohatších monarchů světa připraveno tak, jak by si on sám představoval. Ne snad, že by mu příliš leželo na srdci blaho 1,2 milionu jeho poddaných, z nichž třetinu trápí nákaza HIV/AIDS, ale přece jen palcové novinové titulky z roku 2012, že za cestu na oslavu diamantového výročí královny Alžběty II. utratil ze státní kasy přes 700 tisíc dolarů, byly i na něj trochu moc. Běžní občané si v zásadě na královské excesy ale příliš nestěžují, dílem proto, že v důsledku velmi rozvětvené královské rodiny je s králem vzdáleně spřízněna skoro desetina populace, a částečně proto, že útěchu hledají v levném alkoholu. Konečně celosvětově třetí příčka v jeho konzumaci je neklamnou známkou toho, že v zemi, v jejímž znaku je válečný štít, bojová hůl Zulů a dvojice kopí, není všechno úplně v pořádku.
Mezi lvem a slonicí
Pochopit životní cyklus malého království znamená oprostit se od stereotypů postmoderní doby a přijímat realitu země bohaté na uhlí, zlato a cín takovou, jaká je. Jejím ztělesněním je královská vesnice Ludzidzini, ležící na okraji královského města Lobamba, kde se pravidelně odehrává tradiční slavnost rákosového tance. Nejde o nic jiného než o veřejnou veselici, při které své přednosti ukazují spoře oděná mladá děvčata, z nichž si král po pečlivé prohlídce může vybrat novou potenciální manželku a rozšířit už tak početnou rodinu. Logika je neúprosná. Dokud preferovaná dívka neotěhotní, je pouhou konkubínou, která nemá ke králi přístup, pokud o ni on sám neprojeví zájem. Manželkou se stávají výhradně ty, které nejenže otěhotní, ale také úspěšně porodí, a protože je král přece jen tak trochu konzervativní, preferuje ty z žen, jež má po svém boku nejdéle. Zatímco první dvě plní funkci jakýchsi jeho poradkyň, další v pořadí jsou světu skoro neznámé. Král má při výběru jedinou podmínku, a sice, že jeho vyvolená nesmí pocházet z dvojčat, protože by jednak hrozilo, že by mohla tento gen předat do královské krve, a jednak král nechce mít pocit, že osoba vypadající jako jeho milenka či manželka chodí někde po eSwatini s jiným mužem. Je vlastně fascinující si uvědomit, že zatímco na kdejaké veřejné ploše visí cedule vyzývající k sexuální abstinenci či letáčky s nabídkou potratů, král si za pozornosti až čtyřiceti tisíc návštěvníků vybírá mladou milenku, přičemž mu pranic nevadí, že za volbu jedné z těch předchozích byl „potrestán“ penále v podobě jedné krávy, protože jeho favoritka neměla ani sedmnáct let.
Jsme tady ale mimo období rákosové slavnosti, a tak kromě veřejného prostranství nic nenapovídá, že by vesnice byla čímkoliv zajímavá. Vydáváme se proto dál, kde se za branami Národního muzea otevřeného v roce 1972 odehrává příběh lva a slonice. Právě tato dvě zvířata jsou totiž symboly krále – lva – a jeho matky – slonice –, kteří ruku v ruce monarchii vládnou. Jaká matka, takový syn, chtělo by se říct, ale není tomu tak úplně, protože ženám je polygamie zapovězená a rolí „slonice“ je spíše vytvářet dobré rodinné zázemí mužskému vůdci národa, který se v případě potřeby obrací na matku o radu. Matka vládne jako regentka až do chvíle, kdy je dospívající muž schopen aktivně převzít kompetence krále, protože je nemyslitelné, že by panovnické povinnosti přešly na korunní princeznu.
Muzeum je směsicí všelijakých exponátů mnohdy v životní velikosti, vyprávějících příběh kmene Svazijců a jejich vzdoru vůči pokusům jihoafrických Búrů připojit malé království k dynamicky rostoucímu státu Transvaal. Objevení zlatých ložisek jen nedaleko odtud přineslo odliv pracovních sil do dolů, který významně proměnil ekonomickou, kulturní a sociální strukturu všech jihoafrických společností. Právě doly totiž představují epicentrum nákazy HIV/AIDS, ze kterých se šíří do míst, kam námezdní dělníci jezdí za svými rodinami, jimž kromě výplaty „přivezou“ i nemoc, jež v eSwatini stále podléhá silné stigmatizaci. Konečně průměrná délka života nedosahuje ani hranice 60 let a je tím nejlepším či spíše nejhorším důkazem toho, jak fatálně nemoc na společnost dopadá.
Souhrou historických okolností byl nad územím vyhlášen britský protektorát, díky němuž mohla v roce 1968 země získat nezávislost a jen kvůli oslabující vládě apartheidu nedošlo k jeho inkorporaci do mnohem větší Jihoafrické republiky. I tak ale rozšíření angličtiny a práce ve zlatonosných a diamantových dolech vytvořily mezi oběma zeměmi pevnou vazbu, zatímco kontakty se sousedním portugalským Mosambikem jsou vlastně minimální.
Naproti budově muzea přes silnici přecházejí národní dějiny volně do osobní prezentace královské rodiny, jejichž součástí je několik zachovalých aut z vozového parku monarchů. Návštěvníkovi neunikne, že představitelé země fandí motorizaci a drží prst na tepu moderní doby, to vše za prostředky ze státní kasy. Venkovní aranžmá areálu dotvářejí sochy lvů, mezi nimiž pobíhají slavnostně oblečení lidé, a my se stáváme přímými účastníky svatby, pro kterou si novomanželé vybrali podle nich nejhonosnější místo v zemi.
V ulicích města, kde se nic neděje
Je škoda, že se záliba královské rodiny v silných motorech neprojevuje v kvalitních silnicích a slušně fungující veřejné dopravě. Na cestách to někdy vypadá hůř než uprostřed některého z národních parků mezi divokou zvěří. Alkohol v odpoledních hodinách místním šoférům zrovna nesvědčí, a tak se stáváme svědky dopravních nehod, o kterých často referují i noviny. Situace je skutečně tristní, a ačkoliv jsme ze sousední JAR na podobné chování zvyklí, jsou opilci za volantem otravným koloritem každodenních přesunů kamkoliv po okolí.
Veřejná doprava je snad ještě větším prokletím než vlastní auto, protože v polorezavých skořápkách převážejících domorodce mezi vesnicemi nahrazují nefunkční klimatizaci otevřené dveře. Zastávky jsou příznačně na znamení, což je prakticky kdekoliv, a člověk se neustále diví, kam ti lidé jdou, když nikde kolem není nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo vesnici. Pendlující domorodci posedávají všude možně a život tady plyne zcela klidně, možná i proto, že země není etnicky nijak rozdělená a patří svým složením k nejhomogennějším v Africe. Čistky jako ve Rwandě či v Burundi tady rozhodně nečekejte, a pokud už na potyčky mezi klany dojde, končí to u sousedských facek. Země nikdy neprošla žádnou formou etnického násilí možná i proto, že drtivá většina obyvatel jsou buď křesťané, nebo vyznavači některé z forem domorodých náboženství a nemají mezi sebou podstatné spory. Nejsilnějším ze 70 rodinných klanů je klan Dlamini, tvořený právě příslušníky rozvětvené královské rodiny.
Metropole Mbabane plní funkci hlavního administrativního a obchodního uzlu docela obstojně, a to jak díky nedalekému mezinárodnímu letišti, jehož provoz zajišťují národní aerolinky eSwatini Air, tak především více než štědré mezinárodní pomoci přicházející z Tchaj-wanu. Pokud totiž má království v něčem primát, tak je to fakt, že se jedná o poslední africkou zemi uznávající čínský ostrov za zástupce celé říše středu. Obě strany se pravidelně vřele ujišťují o nutnosti další spolupráce, což je výhodné pro obě strany. Král má jistotu, že se mu bude dostávat nejvyšších poct a nulové kritiky, a Tchaj-wan může prostřednictvím poslední skutečné africké ambasády čelit pekingskému obchodnímu imperialismu, který si podmanil zbytek kontinentu.
Kultura jen po zaplacení
Nedaleko muzejního komplexu je přírodní rezervace Mantenga a v ní ukrytá uměle postavená vesnice, v níž na nás už netrpělivě čeká početná skupina tanečníků odhodlaná demonstrovat své umění. Sedáme na lavice a před námi se začne odehrávat taneční představení s kotníky u uší, doprovázené dynamickými rytmy, které v nás evokují vzpomínky na tanzanské jezero Mwanza a sukumský hadí tanec. Motiv je v obou případech stejný: dát nepříteli najevo, že stojí před odhodlaným sokem, jenž se rozhodně nemá v plánu vzdát! Jako u jiných kmenů tančí ženy a muži odděleně, na sobě mají tradiční oblečení v podobě obdélníkového kusu látky, doplněného o hudební nástroje. Motiv na látce je příznačný – lev a slonice. Zatímco ženy doplňují outfity korálkovými šperky, muži volí kožené doplňky, takže to někdy vypadá, že před vámi stojí kovář v kožené zástěře svírající v ruce místo kleští dřevěnou palici.
Bezpochyby fascinující podívaná je však vlastně jen lákadlem pro turisty a v podstatě nenajdete v zemi nikoho, kdo by tak, jak ve vesnici s pečlivě naaranžovanými domky vidíme, žil. Je až zarážející, jak v mnoha směrech jedinečné království žije ve své podstatě dokonale globalizovaným životem, v němž se za kulturním dědictvím chodí do placeného skanzenu, v němž si koupíte suvenýr a placku pečenou na ohni. V mnohem turisticky oblíbenějších lokalitách jinde v Africe najdete o poznání autentičtější zážitek ze života původních kmenů než tady na zelené náhorní plošině. A nemusíme chodit ani daleko, stačí přejet do nedalekého Lesotha, které je skanzenem samo o sobě a platit za ukázku domorodého způsobu života nemáte komu, protože to, co vidíte, je reálný život.
Zaměstnanec vesnice nás nechá pečlivě si prohlédnout chundelaté návleky na lýtkách tanečníků a vzápětí rukou ukazuje na strmý kopec, na dohled vzdálený od tanečního placu. Sráz měl prozaický účel, a sice sloužil jako místo výkonu trestu smrti. Kdo byl shledán vinným, byl přiveden na vrchol, kde mu bylo na záda přiloženo ostří kopí. Pak měl na výběr – buď uznal, že pochybil, a nechal se probodnout, nebo skočil střemhlav dolů, a pokud se ničím neprohřešil, bůh ho zachránil.
Safari pěšky i v autě
Poněkud zinscenovaný kulturní program mocně vyvažuje doslova kouzelná příroda, která je divočejší, než jsme si původně mysleli. Zásluhu na tom jistě má na sever od eswatinské hranice ležící jihoafrický Krugerův národní park, jenž svou rozlohou a fantastickou vybaveností pro vrtochy trochu zlenivělých turistů nabízí tak skvělé zázemí, že málokoho napadne vydat se o několik stovek kilometrů na jih do místních rezervací. A protože místní jsou svérázní, nemají problém u vstupní brány sdělit, že klidně můžeme chodit po parku pěšky, jen je třeba se vyhýbat vodě, ve které jsou hroši a krokodýli. Rangeři za volanty starých lanďáků jsou nepřekvapivě trochu na mol, ale protože svoje teritorium znají dokonale, vezou nás kamsi za keř s lakonickým konstatováním, že tam spí už dva dny lev. Mají pravdu. Celé to působí dojmem, jako bychom byli u známých, kteří mají dost času na to, nás vzít po okolí a příležitostně ukázat, co se za tu dobu, co jsme se neviděli, událo. Ať už se vydáte do rezervace Mlilwane při toulkách kolem Lobamby, či národního parku Hlane, ležícího na cestě do Mosambiku, zažijete skvělé lokální safari s kompletní velkou pětkou za příjemnou cenu.
My pokračujeme do Mosambiku. Na hranici nám úředník odmítne dát do karnetu razítko s informací, že nic takového se tady nedělá, a nám přijde do Česka za půl roku upozornění z eswatinské celnice, že jsme porušili zákon a budeme se z toho muset zpovídat.
Dobré vědět
- Země má dvě hlavní města: prvním je Mbabane, kde stojí hlavní administrativní budovy, a druhým Lobamba, kde žije král se svou rodinou a fakticky se jedná o jeho soukromou rezidenci.
- eSwatini je svou rozlohou druhou nejmenší zemí kontinentální Afriky po Gambii.
- V zemi lze platit jak jihoafrickým randem, tak místním lilangeni (množné číslo emalangeni), a to v poměru 1 : 1. Lokální bankovka je skvělý suvenýr, se kterým jinde na světě včetně JAR nezaplatíte.
- Otec současného krále Sobhuza II. vládl neuvěřitelných 82 let a 253 dní a drží tak dosud nepřekonaný světový rekord.
- Otec současného krále měl 70 manželek, s nimiž zplodil přes 200 dětí a v době svého úmrtí měl přes 1000 vnoučat.
- eSwatini je poslední africkou zemí, se kterou má Tchaj-wan oficiální diplomatické styky.
