V srdci skutečné Afriky: Výprava za kmeny Jižního Súdánu

Vstoupit do nejmladší země světa je neúměrně složité tomu, jak chudá, a tedy po dolarech lačnící ekonomika Jižního Súdánu je. Vyřízením on-line víza celý proces nekončí, nýbrž začíná, protože papír, v němž je datum platnosti odlišné od toho, co člověk žádá, je vstupenkou k dokumentu od cestovní kanceláře, která se za tučný depozit zaručí za váš pobyt. Ten musím stvrdit hned druhý den po příjezdu do metropole, jejíž zástavba evokuje představu rozpadlého zemědělského kolchozu. Vzpomínka na předměstí súdánského Chartúmu, hlavního města kdysi jednotného státu, při pohledu na rozpadlé barabizny bledne a mám neblahé tušení, že si Jižní Súdán odtržením příliš ekonomicky nepomohl. V neutěšeném prostředí hledám za pomoci průvodce, jehož služby využívat musím, úřad, kde za stejnou částku, jako je cena víza, dostanu razítko, že jsem v zemi legálně. Smysl to postrádá jen v případě, když si člověk odmítá přiznat, že se ocitl v policejním státě lavírujícím permanentně na hraně občanské války. S návštěvou člověka, který chce prozkoumat místní kmeny a vydat se mimo Džubu na vlastní pěst, systém nepočítá, protože do země míří buď zástupci mezinárodních organizací, nebo sběratelé cestovních razítek, kterým stačí pobýt v okolí hlavního města a mají splněno.

Civilizovaná Džuba

V  Džubě není mnoho co dělat, a tak se společenský život soustředí do několika hotelů, které se pyšní kombinací přemrštěných cen a mizerných služeb, jež nikoho nenechají na pochybách, že se člověk ocitl v zemi, kam globalizace, jak ji známe my, naplno nedorazila. Některé atributy moderní společnosti však patrné jsou a jak jinak než ty poněkud kontroverzní. Džuba je oblíbeným výletním místem bohatých Súdánců, kteří utíkají z konzervativního Chartúmu přímou leteckou linkou, aby si tady užili všeho, co moderní společnost nabízí. Oázou západního konzumu života je na břehu Nilu budova postavená z něčeho, co připomíná soustavu stavebních buněk. Alkohol, hudba, ženy a platba v dolarech vytvářejí uzavřenou společnost, do které mají přístup pouze cizinci utíkající před vedrem metropole. Domorodcům je vstup zapovězen, a tak tráví čas venku, u vraku přepravní lodě, kde se koupou v divokých peřejích Bílého Nilu před zraky těch, co jsou ukryti ve smontovaném baráku vychlazeném klimatizací.

Cesta z města

Ten pravý Jižní Súdán začíná za hranicemi Džuby, a tak brzy ráno nasedám do jeepu a doplňuji sestavu tvořenou řidičem, průvodcem a kuchařem. Každý účastník má prý své opodstatnění s cílem zajistit mi komfort a mé namítání, že uvařit na ohni si umím sám a řídit auto taky, jsou k ničemu, takže pokorně přijímám fakt, že namísto jednoho platím čtyři. K vybavení přihazujeme pytle kukuřičné mouky, balenou vodu, plechovky piva a několik krabiček cigaret na úplatky. Už první kilometry potvrzují, že cestování po Jižním Súdánu bude především zkouškou trpělivosti. Bezpečnostní check-pointy následují jeden za druhým, a ačkoliv mám kolem sebe početnou družinu, je to k ničemu a na každém stanovišti jsem vyslýchán jako domnělý špion. Cílem je údajně odhalit podvratnou činnost, což znamená především kontrolovat pohyb střelných zbraní mezi kmeny, k jejichž rozšíření došlo v důsledku dlouholeté války se severním Súdánem. Znovu mi to dojde ve chvíli, kdy se k naší skupině připojí pátý člen, jehož posláním je chránit mě. Složí svůj samopal AK na klín tak, že mám strach, že když zabrzdíme, proletí náboj mým kolenem, v lepším případě zadním oknem. Ozbrojený doprovod je nedílnou součástí cesty do nitra savany, ačkoliv je po pár otázkách jasné, že mladík nikdy nestřílel a vlastně si ani není jist, zda má nabito.

Vesnice. Pod horami se před člověkem zničehonic zjeví klasická jihosúdánská venkovská zástavba.|Tomáš Vaňourek

Překvapivě dobré silnice ostře kontrastují se stavem vozového parku, který se úměrně zhoršuje tím, jak se vzdalujeme od  Džuby, až nakonec ve městečku Torit prakticky vymizí. Základnu pro cestu za kmenem Boya představuje jediný hotel, kam jako cizinec musím, protože potřebuji pohodlí, ale myslím, že i chajda na Šumavě se suchým záchodem by byla důstojnější než to, co na mě čeká v prvním patře. I tak ale cena převyšuje sto dolarů, což je částka, kterou místní vydělá zhruba za dva měsíce.

Pozor, běloch! První pohled na bělocha způsobuje hlavně u dětí hrůzu a strach.|Tomáš Vaňourek

Podvečerní slunce ozařuje oprýskanou zeď, kolem které postává chumel lidí. Přijdu blíž a doslova mi spadne brada, když vidím fotbalový zápas mezi dvěma ženskými týmy, běhajícími po prašném hřišti tam a zpátky. Společenské bariéry prolomí klasicky cigareta a já po pár minutách sedím na zídce, střídavě fandím těm, které útočí, a obratem těm, co se brání, takže za chvíli mají holky jásající klučičí publikum. Vzpomínám si, jak jsem v Chartúmu narazil na dívky hrající o polední pauze košíkovou a říkal si, že mají štěstí, že alespoň tady, v areálu školy, mají nějaké sportovní vyžití. Teď mi na záda praží zapadající jihosúdánské slunce, pozoruji holky v teplákách, jak jim fandí kluci, a uvědomuji si, jak rozdílné oba Súdány jsou.

Burundi: Na cestě po autentické a zapomenuté Africe

Afrika

Při cestě zpět na hotel se chci občerstvit studeným pivem, protože mám před sebou několik dní mimo civilizaci. Barmanka mi mávnutím ruky naznačí, že se mám obsloužit sám, takže se vydám hledat lednici do zapadlého kumbálu. Sleduji kabely, až přijdu do místnosti, ve které sedí několik mužů a v tichosti se dívají na televizi. Je zvláštní, že si nevšimli, že jim před očima prošel běloch, to se často nestává, bleskne mi hlavou… Otočím se tam, kam směřují zaujaté pohledy osazenstva, a nestačím se divit. Na velké plazmě běží porno západní provenience, zatímco chlapi pijí pivo a nestarají se o to, že je mezi nimi nechápající běloch. Vysvětlení celé situace se mi dostane až druhého dne od průvodce, který se upřímně podiví mé otázce a jen stručně řekne, že lidé v Jižním Súdánu chtějí žít stejně jako my na Západě. A je-li součástí západního životního stylu porno, je třeba ho sledovat podobně jako televizní estrády či sportovní přenosy, protože to patří k dobrému stylu každého Jihosúdánce.

Na život a na smrt

Scenerie obrovské země mě nepřestává fascinovat. Už několik hodin jedeme zelenou krajinou, která se ani náznakem nepodobá tomu, co znám ze Súdánu, abychom našli kmen Boya, odvozující svůj název od stejnojmenného pohoří. Jako zjevný cizinec musím počkat, až mi bude dovoleno do vsi vstoupit, o čemž rozhoduje místní stařešina, se kterým můj průvodce vede dlouhý rozhovor. Po chvíli mi pokyne hlavou, že je vše v pořádku, a v tu chvíli se kolem mě už srocují vyšňořené dívky a tančí jako zběsilé. Všichni ve vsi si s mým příchodem na sebe navlékli kdeco, protože pokud Boya něco milují, jsou to barvy, ozdoby a nejrůznější cetky, kterými dávají najevo, že jsou skutečnými světoběžníky a vědí, co se sluší a patří. Lidi kmene Boya svou zálibou ve zdobnosti a doplňcích všeho druhu zaručeně poznáte a dobře odlišíte od ostatních kmenů.

Na břehu bez vody. Do vody Bílého Nilu se odváží málokdo, a tak je loďka nezbytným dopravním prostředkem.|Tomáš Vaňourek

Jako poděkování vytahuji z auta pytel s moukou, předávám ho náčelníkovi vesnice a ten jeho obsah spravedlivě rozděluje mezi natažené ruce. Postarší žena se pokusí dostat k větší porci, za což se dočká facky a na moje protesty, že přece o nic nejde, protože mouky je dost a trocha navíc by se ztratila, se dočkám ostrého vysvětlení. „Rozdávání čehokoliv se musí dělat přísně a spravedlivě, aby nikdo neměl pocit, že dostal něco zadarmo. Jak by naše společnost vypadala, kdyby ženy zjistily, že nemusí pracovat, protože jednou za čas přijde běloch a dá jim něco jen tak?“ dostalo se mi odpovědi a já mohl akorát zmlknout, protože v tu chvíli mi došlo, jak běloši rozdávající jídlo ve skutečnosti deformují zavedené společenské zvyklosti v místech, která chtějí poznávat a ochraňovat.

Hra na roh, symbol kmene Mundari|Tomáš Vaňourek

Přichází večer. Zatímco mi kuchař připravuje kuře a rýži na ohni, řidič spí, ale průvodce kamsi zmizel. „Nemáš hlad?“ zeptám se ho, když ho najdu schouleného ve stanu. „Oni mě zabijí,“ zní podivná odpověď a mě napadne, že mi určitě tajně vypil pivo, když odpovídá na něco, na co se ho neptám. „Kdo by tě zabíjel?“ nechápu a periferně si všimnu skupiny mužů opodál, jak zírají naším směrem a očividně o nás mluví. „Víš, já jsem Dinka…“ zní odpověď, které nechci věřit, protože Dinka se s Boya doslova nenávidí a já nechápu, proč by můj průvodce lezl do jámy lvové. „Jde o peníze, ty jsi zaplatil za cestu a já chci vydělat, co na tom, že mě to může stát život,“ zní neskutečné vysvětlení a mně dochází, že musím jednat, abych se ráno neprobudil s mrtvým průvodcem ve stanu. Naberu trochu uvařeného jídla, z auta vezmu plechovky piva a jdu za skupinou chlapů, kteří mi skutečně řeknou, že přivést si Dinku doprostřed vesnice obývané Boya je ryzí hazard a jediné, co jim brání v tom, mu dát jasně najevo, že tady není vítán, je ten pytel mouky, co jsme přivezli. Vzájemná nevraživost mezi kmeny je integrální součástí jihosúdánské společnosti od nepaměti a odvíjí se od vlastnictví dobytka. Obrovská stáda krav představují jediný zdroj bohatství a obživy. Kradení těch nejlepších kusů přímo ohrožuje schopnost vesnice přežít, a právě proto žijí od sebe odděleně na vzdálenost několika desítek až stovek kilometrů. Izolovaný způsob života přirozeně brání kulturnímu prolínání, takže když jsem já jako cizinec přijel v doprovodu Dinka doprostřed téhle osady, bylo to jako přivést trojského koně. Během noci nespím, protože hlídám svého průvodce, kterému i ze spaní cvakají zuby hrůzou z toho, že se ocitl doslova uprostřed nepřátelského obležení. Kvůli penězům od cizince.

S kalašnikovem na toaletu

Brzy za svítání odjíždíme pryč. Naším cílem jsou ne zrovna oblíbení Dinka, žijící kolem Bílého Nilu, jenž se vine jako had napříč rozlehlou savanou, prosvícenou zelenými keři a šťavnatou trávou. Podzemní vláhu zajišťuje druhá největší bažina světa Sudd, díky které krajina doslova ožívá před očima. Najít kmen Dinka žijící kdesi v bažině není snadné, protože žijí polonomádským způsobem života a jejich putování krajinou je závislé na tom, kde je zrovna dostatek obživy pro početná stáda krav. Nejedeme na přesné místo označené cedulí, která by byla na svém místě stovky let, ale pohybujeme se napříč savanou a hledáme kravské otisky, abychom nakonec odpoledne dorazili k něčemu, co v místních podmínkách bude asi vesnice.

Danakil: místo s drsným klimatem, úplatnými úředníky i trasou ztracených karavan

Afrika

Kolem břehu Bílého Nilu se to hemží životem. Improvizovaný přístav s molem, v němž kotví bárka, kolem ženy míchající v lavorech šedivou kapalinu, označovanou za vodu, smějící se děti, chladící se v kýblech a užívající si běžných radostí. Proč nejsou v Nilu? napadne mě, ale odpověď přijde dříve, než otázku vyslovím: voda je plná krokodýlů a hrochů a její barva připomíná hnědou zatuchlou kapalinu vytékající z odpadní trubky. Životodárný Bílý Nil tady život spíše bere, než dává, a všichni se přímému kontaktu brání zuby nehty.

Hrdost. Zvednuté paže symbolizují tvar kravských rohů a hrdost jejich pasáka.|Tomáš Vaňourek

Nedostatek pitné vody mě nutí vzít z vlastních zásob a nabídnout PETky plné průhledné vody nejistým obyvatelům, kteří opatrně natahují ruce po plastu, z něhož po odšroubování víčka ochutnají něco, co v životě neměli v puse. Ten výraz, kdy jim po jazyku stéká obyčejná čistá voda, je něco, co si budu navždy pamatovat stejně tak jako radost z přenechání všech prázdných plastových nádob, které od teď budou plnit všechny myslitelné funkce.

Koupel. Kravská moč je nejdostupnější kapalinou, jejímž prostřednictvím je realizována každodenní hygiena.|Tomáš Vaňourek

Vzduch je prosycený zvláštní směsicí prachu, špíny a podivného smradu. Teplota přesahuje 40 stupňů, tekoucí voda neexistuje a všude, kam oko dohlédne, jsou krávy s obrovskými zakroucenými rohy a stáda koz. Zatímco muži mají za úkol střežit to nejcennější, co kmen má, tedy krávy, a ženy zajišťují chod vesnice, tak děti hodnotu nemají. Až do chvíle, než jsou schopny se postarat samy o sebe, jsou pro vesnici jen zátěží, dokonce tak zbytečnou, že dostávají jména po kozách, jejichž hodnota je větší, protože alespoň dávají mléko. Pozoruji, jak caparti vedou svěřené kozy na pastvu a tu a tam se osvěží přímo ze struku, protože vedro je skutečně k zalknutí. Muži věnují veškerou pozornost svěřeným stádům a dávají okatě najevo, že se mi chtějí pochlubit výsledky své celoživotní námahy. Podrbu za uchem jednoho z býků, čímž dám patřičně najevo své uznání, a už mi kluci pózují před foťákem s rukama zvednutýma do V. Naznačují tak symbol rohů, pravidelně zabrušovaných, a tím dorůstajících do obdivuhodných rozměrů. Chcete-li Jihosúdánce skutečně potěšit, pochvalte mu krávu a její rohy, a bude váš.

Předávání řemesla. Správný způsob péče o krávy se předává mezi generacemi.|Tomáš Vaňourek

Po chvíli odhaluji, co je příčinou toho šíleného smradu. Malí prckové běhající všude kolem nabírají do rukou kravince, které nosí na obrovské haldy, z nichž stoupá dým. Hromady popela končí na tvářích a tělech vesničanů coby jedinečný přírodní repelent proti malárii, kterou stejně trpí 80 procent obyvatel. Vrstvu ochrany dostane i má kůže, na které po chvíli vyskáčou boláky a já jen počítám inkubační dobu a uklidňuji se, že nemoc propukne, až budu někde mimo domorodou kulturu. Tváře od popela a ruce od kravinců si všichni bez rozdílu umývají jediným dostupným způsobem, a sice proudem kravské moči. Je to ta nejčistší dostupná kapalina široko daleko, a tak se na hygienu čeká do chvíle, kdy se chce krávě, a té se chce naštěstí skoro pořád. To, co se nevyužije bezprostředně, se schraňuje v jakýchkoliv dostupných nádobách pro muže, již se vrátí se stádem z pastvy a budou ze sebe chtít smýt prach a špínu. Už tuším, jak velkou hodnotu mají ty prázdné PETky, které tady po mně zbudou …

První kontakt s čistou vodou v podobě darované PETky|Tomáš Vaňourek

Chystám se jít spát, nicméně volání přírody je silnější, a tak nezbývá než dvěma hlídačům klimbajícím na židli položit trochu intimní otázku, kam se tady chodí na toaletu. Lakonická odpověď, že kamkoliv, mě jako Středoevropana trochu znejistí, takže se rozhodnu za svitu hvězd vydat kousek od stanu za nejbližší keř. Na cestu dostanu do ruky samopal a informaci, že všude jsou hyeny a mám při konání potřeby dávat pozor, protože mají ve zvyku skočit člověku za krk. Lidské tělo je zázrak, a tak veškeré fyzické potřeby v tu chvíli zmizely.

Cattlecamp

Cesta za kmenem Mundari vede přes město Bor, které nabízí z mého pohledu dva zásadní momenty. Za prvé je tady jediná západní toaleta v okruhu několika stovek kilometrů, za druhé Bor je město, kde vůbec nic není. Před dvěma lety ho spláchly obrovské záplavy, po kterých bylo nutné postavit město úplně znovu. Jak mi ale bylo řečeno, ničemu to nevadilo, protože v Boru nikdy nic nebylo. Všude v okolí jsou rozházeny vraky lodí přepravujících náklad mezi oběma Súdány, které záplavy doslova vyrvaly z koryta řeky a nechaly je napospas svému osudu uprostřed savany. Je fascinující sledovat trosky lodí zarůstající bujnou zelení a uvědomit si, že právě tohle je dopravní spojnice se Súdánem, hlavním obchodním partnerem země, jejíž ekonomika je závislá na produkci ropy přepravované právě skrze Súdán.

Nigerské město Agadez: Pradávná křižovatka mezi světy

Afrika

Vjíždíme do cattlecampu kmene Mundari, což je, jednoduše řečeno, tábor obývaný dobytkem a lidmi. Početně v tomto pořadí. Ujme se mě místní kluk David, který se před pár lety vrátil z Etiopie, protože život mezi lidmi ho štval natolik, že se rozhodl raději vrátit domů a žít mezi zvířaty. A to doslova. Obydlí z cihel, nebo alespoň slámy a hlíny tady neuvidíte, jen plachty položené na kůlech či stany, ve kterých není prakticky žádné vybavení. Všechny jsou stejné až na ten označený červenou vlajkou, signalizující, že tady přebývá ten největší frajer ve vsi, zpravidla vítěz nějaké wrestlingové soutěže, což je národní sport Jižního Súdánu. Není divu, při běžné výšce Jihosúdánců atakující dva metry a s muskulaturou desetibojaře je záliba ve sportu, v němž se bojuje na zemi v prachu jen za pomoci chvatů, tou nejpřirozenější aktivitou.

Zrzek. Narezlá barva vlasů je výsledkem působení kravské moči, kterou je okolí doslova prosyceno.|Tomáš Vaňourek

Pod nohy není vidět kvůli nánosu kravích lejn, a protože je děti nestíhají ani sbírat, našlapuje člověk trochu jako baletka, aby náhodou neskončil na zádech. David mě vede vesnicí, seznamuje s kdekým a já si povšimnu zvláštního nazrzlého odstínu barvy vlasů většiny mužů. Zatímco totiž ženy volí z ryze praktických důvodů sestřih dohola, čímž brání nevítaným vším, muži jsou fintilové a vlasy si nechávají o něco delší. Pro dokonání estetické stránky věci si hlavu balí do hadru napuštěného kravskou močí, kterou nechají několik dní zapařit, až vznikne podivně rezavá barva naznačující, že muž o sebe řádně pečuje.

Společná hostina

Seznamování s sebou nese podávání rukou a pozvání ke společnému jídlu z jednoho lavoru. Zrovna když se snažím vyvléct ze společné hostiny, uslyším někoho volat mé jméno. Otočím se a vidím, jak na mě zvesela mávají místní dámy, vařící horký nápoj, a já v naději, že to je káva, prudce změním směr chůze. Udělám krok a pak druhý… a v tu chvíli ztrácím rovnováhu a rozplácnu se dámám u nohou. Zatímco se ženy chichotají, já se marně snažím otřít, protože vlivem počasí jsou kravince spíše tekuté konzistence, se kterou se těžko pracuje. Ženy mi podávají nádobu a David mi vysvětluje, že to je mléko k občerstvení ducha i těla. Poděkuji a zhluboka se napiji, protože posledních několik dní piji jen pivo, neboť balenou vodu rozdávám místním. Chuť mléka je trochu nakyslá, ale co čekat v tomhle parnu, řeknu si v duchu, dokud svou poznámku nevyslovím nahlas. „Mléko nemůže být kyselé, přidáváme do něj moč jako konzervant, aby se nezkazilo,“ pronese David a pohledy žen mě začnou probodávat. V jejich očích jsem bílý muž, kterého uctily tím nejlepším, co mají. Nemohu tudíž dát najevo skutečné pocity a nezbývá než zachovat kamennou tvář. Následující minuty jsou bojem se mnou samotným a všemi biologickými procesy, které se v lidském těle mohou odehrávat.

Bohatství. Jihosúdánci se nepovažují za chudé, pokud mají krávy.|Tomáš Vaňourek

Blíží se odjezd. V restauraci v hotelu v Džubě se souběžně konají dvě akce. Tou první jsou narozeniny holčičky, připomínající spíše oslavu její matky, jež dává okatě najevo, že ona si může mejdan v hlavním městě dovolit, a tou druhou je návštěva celebrity: ugandského rappera Chameleona. Zítra budu odlétat ze země, která je úplně jiná, než jsem si myslel. Tady, uprostřed obrovské bažiny Sudd a na březích Bílého Nilu, se skrývá skutečná Afrika, taková, jakou možná znáte z letáků cestovních kanceláří, ale ve skutečnosti na ni v místech, které tyhle barevné plakáty promují, nenarazíte. Symbolické je, že po celou dobu mé návštěvy téhle podivuhodné země na mě ze všech stran dohlížel prezident v kovbojském klobouku na hlavě, který údajně dostal od G. W. Bushe jako symbol přátelství se zemí, u které většina lidí stále váhá, kde přesně leží.

Jižní Súdán

• Jižní Súdán je nejmladší stát světa, který vznikl 11. července 2011 a od té doby je řazen mezi nejchudší země světa.
• V zemi prakticky neexistuje nezávislá turistika, veškeré aktivity organizují cestovní kanceláře, které za své služby chtějí přemrštěné ceny, jež zdaleka neodpovídají poskytovaným službám.
• Vízum je možné vyřídit on-line, po přistání je nutné získat potvrzení o pobytu, za které se platí podobná suma jako za vízum.
• Svou výškou patří Jihosúdánci k nejvyšším národům na světě, což se projevuje např. v oblibě basketbalu jako sportu.
• Nejlepší způsob placení je v hotovosti americkými dolary.
• Počítejte s tím, že doprovod vám bude dělat voják se samopalem, na jehož služby se příliš spoléhat ale nedá a je spíše do počtu než jistotou zajištění vaší bezpečnosti.