Jihoslovenské Komárno se může pochlubit největší soustavou pevností ve střední Evropě
Vzrůstající turecké nebezpečí kdysi zavdalo podnět k výstavbě mohutných obranných bodů, které měly zabránit průniku osmanských vojsk do srdce našeho kontinentu. Jeden z nich se zrodil na Dunaji. A postupně se vyšvihnul na největší pevnostní systém celé rakousko-uherské monarchie.
Prvním objektem se stal ostrý trojúhelníkovitý klín Staré pevnosti v nejzazším cípu soutoku Dunaje a Váhu. Vystavěn byl v půli 16. století na místech středověkého hradu.
Hlavní bojový křest si Stará pevnost odbyla, když ji neúspěšně obléhala stotisícová turecká armáda pod vedením obávaného vojevůdce Sinana-paši. Na Starou pevnost plynule navázal areál Nové pevnosti, jejíž jádro pochází ze 17. století. Okolo ní se zároveň rozprostíraly linie předmostí s prstencem samostatných bastionů.
I tady se využilo osvědčené kombinace zeminy, cihel a kamene. Dovnitř areálu později přibyla dominantní kasárenská budova, která při pohledu z výšin svým půdorysem jasně připomíná Pentagon a zvenčí navozuje dojem zámku.
Sověti v pevnosti
Dramatické události předminulého století odmávnuté napoleonskými válkami si posléze vynutily celkovou modernizaci. Vojenská úloha komárenské pevnosti definitivně skončila až roku 2003. Předtím ji ale po nějaký čas intenzivně využívala Sovětská armáda. „Sověti tu udržovali zhruba od čtyř do sedmi tisíc vojáků,“ vysvětluje průvodkyně Sylvia Hamranová. Nyní pevnost prochází celkovou revitalizací a zvolna otevírá svoje brány turistům.
Zdařile byl zrekonstruován čelní trakt komplexu s pompézní Leopoldovou branou. Aktuálně se upravuje krásná renesanční Ferdinandova brána u vstupu do Staré pevnosti. Udivuje mne rozdílná barva cihel. „Sovětská armáda vnitřní zdivo Staré pevnosti natřela ostře červenou barvou, tudíž oproti okrové patině neomítnutých cihel ostatních částí působí hodně kontrastně,“ objasnila mi záhadu Sylvia Hamranová. „Ale zůstaly po nich rovněž další kuriozity: například kvašpunkt čili spoře osvětlená místnost s bytelnými káděmi, kde nechávali kvasit zelí i okurky.“ A kysané zelí je osvědčený zdroj vitaminů.
Gibraltar na Dunaji
Opevňovací práce se nevyhnuly ani protilehlému břehu Dunaje. Tam se dnes rozprostírá maďarské Komárom. Tehdy se jednalo o jedno město rozdělené říčním korytem, kdy současná maďarská část plnila úlohu odloučené periferie.
Následkem revolučních událostí 19. století tu byla vystavěna zbrusu nová trojice pevností: Csillag (čti čilag), Igmand a mamutí Monoštorská pevnost. Ta je chytře umístěna na plochém návrší Sandbergu, výrazné písečné vyvýšenině vypínající se přímo nad říčním nábřežím. Jestliže komárenskému souboru dodávaly alespoň trochu přívětivý ráz teplé tóny neomítnutých cihel, Monoštorskou pevnost charakterizuje šedivý kámen. Strohý, takřka bez jakéhokoli okrasného prvku. Vše je přísně podřízeno vojenskému účelu.
Nekonečné linie ochranných zdí i valů místy přerušují masivní bastiony, uvnitř se táhnou temné podzemní chodby klenutých kasemat, kam jen občas dolehne slabý paprsek světla. Tudíž prohlídka nese příchuť dobrodružství. O ni se nejvíce postaralo několik bočních chodeb a obtížně identifikovatelných schodů. Kupodivu se uprostřed kasemat nesetkávám se sebemenší stopou vlhkosti.
Nebezpečí pro NATO
Výjimečnou pozici si drží několikapatrový Dunajský bastion. Z jeho travou zarostlého vrcholu se otevírá pěkný výhled. Nově upravené interiéry Dunajského bastionu ve svých útrobách tají muzejní expozici, výstavní síň a útulnou kavárnu. Nejzajímavější magnet tvoří bývalá velkokapacitní důstojnická latrína: nad průchozím potrubím je osazena dřevěná okrouhlá lavice s otvory, diskrétně oddělenými bočními dřevěnými přepážkami. Největší díl Monoštorské pevnosti zabírá nedozírné travnaté prostranství. To mohlo být využito ke stavbě stanů pro případ posily. Komárenský řetěz pevností byl finálně vyprojektován tak, aby dokázal pojmout až dvěstětisícovou posádku. Proto bývá výstižně označován za „Gibraltar na Dunaji“.
I Monoštorskou pevnost zabrala Sovětská armáda – učinila z ní obří muniční sklad. Tamní muničák dokonce NATO zařadilo mezi pětici nejnebezpečnějších vojenských objektů na teritoriu východního bloku.
Dědictví balkánských lodivodů
Stranou užšího centra Komárna se ukrývá ještě jedna unikátní památka. A to malý, pozdně barokní kostelík. Zasvěcen je Přesvaté Bohorodičce, což už lehce naznačuje východní směr. Navenek působí poměrně nenápadně, trochu zanedbaně, opuštěně. Ovšem podává cenné svědectví o takřka zapomenuté kapitole z pestré historie obou měst. Od poloviny 15. století začala pod tlakem osmanské expanze do Uher proudit silná migrační vlna Srbů. Mnozí z nich našli nový domov právě v Komárně. Poté Komárno přijalo srbské vysídlence z ostrova Csepel u Budapešti. Poslední etapa srbských uprchlíků sem pak přišla o dvě staletí později během tzv. „velkého stěhování Srbů“, zapříčiněného neúspěšným vpádem císařských vojsk do nitra evropské části Osmanské říše a následným povstáním tamního pravoslavného obyvatelstva.
Místní Srbové se aktivně podíleli na obraně pevnosti před Turky. O legendární vítězství se postaral vojvoda Vuk Stančić, když odrazil nápor vojska Sinana-paši. „Srbové se proslavili především jako dunajští lodivodi – čajkári (srbsky šajkaši), kteří tvořili hlavní pilíř říční vojenské flotily,“ sdělil mi pan Dosev, jakmile mi vpodvečer otevřel potemnělý interiér chrámu. Tiše obdivuji ohromný a bohatě zdobený ikonostas. Mistrovské dílo se leskne zlatem i hýří hřejivými odstíny ikon. Jako bych se přesunul někam do hloubi Balkánu. Komárenský kostel svým pojetím silně evokuje pravoslavné svatyně z maďarského Szentendre a srbské Vojvodiny. Vnější architektonickou tvář zastupuje klasické středoevropské baroko. Avšak pod ním zůstává tradiční byzantský odkaz.
Poslední Srbka
Ještě před dvěma sty lety obývala Komárno více než tisícová srbská menšina. Nyní zcela zanikla. „Poslední původní komárenská Srbka zemřela před pár lety,“ dodal pan Dosev. Někdejší ohromný pravoslavný hřbitov později ustoupil moderní výstavbě. Zachoval se z něj nepatrný zlomek náhrobků instalovaných vedle chrámové zdi. Zašlé kamenné pomníky promlouvají několika jazyky: některé maďarštinou, byť příjmení vykazují jihoslovanské rysy. Na jiných prosvítá zašlá cyrilice, a dokonce řecká alfabeta.
„Řečtinu užívali Cincaři, kočovní obchodníci, kteří se zbožím křižovali celou Evropu,“ vysvětlil mi pan Dosev. Jejich mateřskou řečí bývala specifická varianta rumunštiny, nicméně dříve se formálně hlásili k řecké větvi pravoslaví. V současnosti kostel opětovně slouží pravoslavné církvi. Pravidelných bohoslužeb se účastní okolo patnácti věřících. Zároveň přilehlý objekt byl čerstvě adaptován na pravoslavný klášter. Síně pro mnichy jsou ale zatím zcela prázdné.
Zlatá medaile
Srbský pravoslavný kostel byl roku 1873 prezentován na Světové výstavě ve Vídni. Zde získal nejvyšší ocenění, zlatou medaili. Mobiliář se skládá z vyřezávaných lavic ozdobených reliéfy s biblickou tematikou, včetně lidských postav. Takovéto výtvarné zpodobnění svatých ale pravoslaví zakazuje. Tady ovšem bylo povoleno. Navíc tehdejší duchovní správa je po josefínských reformách velice výhodně zakoupila ze zrušeného kláštera kamaldulského řádu. U vchodu do kostela se tyčí honosný náhrobek Jánoše Domonkoše, bohatého srbského obchodníka, který inspiroval významného maďarského literáta a komárenského rodáka Móra Jókaiho k sepsání historického románu Zlatý člověk. Světově proslulé dílo vtáhne čtenáře do rušné kosmopolitní atmosféry dávného Komárna.
Antické lapidárium
Díky komárenské pevnosti se lze též vypravit do období starověkého Říma. Pod klenbami šestého bastionu Vážské obranné linie bylo zřízeno lapidárium, kde jsou instalovány nálezy z blízkých římských vojenských stanic Brigetio a Celemantia.
Tip autora
Jakub Hloušek, cestovatel a publicista
Uvnitř bludiště Staré pevnosti čeká na návštěvníky adrenalinové pokušení. A to zážitkový průchod Temným labyrintem, kterým prověříte svoji odvahu a otestujete si smysly. Úplně poslepu, pouze pomocí hmatu, absolvujete klikatou trasu několika pevnostními kobkami. Cestou dostanete příležitost se dotknout sádrových kopií dobových artefaktů, které se vztahují ke Komárnu.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2015.
