Nepálští mahúti: Jak se cvičí a rozmnožují stále vzácnější sloni indičtí?
Sloni se v Asii chovali v zajetí odpradávna. Kovové hřeby na mohutných bránách pevností připomínají doby válečných tažení, při kterých sloni sloužili nejen jako jízdní zvířata, ale také jako dobývací zařízení. Na jejich hřbetech se vyjíždělo na lov zvěře a vozili se na nich i panovníci při nejrůznějších ceremoniích. Dnes je naprostá většina slonů využívána pro práci v národních parcích, ale postup při jejich výcviku je stejný jako před stovkami let. Přes pět tisíc let stará tradice výcviku slonů se zkrátka v Asii udržela.
V nepálském Khórsóru funguje více než dvacet let pod záštitou národního parku Čitván unikátní Centrum pro rozmnožování a výcvik slonů (Elephant Breeding Center). Unikátní je proto, že kromě reprodukce slonů v zajetí zde probíhá i jejich základní výcvik tradičními metodami. Snaha udržet dovednosti v tomto prehistorickém oboru byla koneckonců jedním z hlavních důvodů jeho vzniku.
Jak se množí sloni? Špatně...
V současnosti je v centru dvanáct slonic a třináct slůňat. Pyšní jsou zejména na to, že do roku 2004 se tu narodilo osmnáct živých slůňat, která pak prošla základním výcvikem. Přes veškerou snahu se však i tady rodí vysoké procento mrtvých mláďat (asi jedna třetina) a slonice mívají někdy potíže vůbec zabřeznout. Rozmnožování slonů v zajetí se však příliš nedaří ani jinde. Na vině je zřejmě více faktorů - od nepřetržitého stresu slonic z přítomnosti člověka až po nedostupnost vhodného partnera v pravý čas.
V Nepálu žije divokých slonů jen asi sto čtyřicet a v zajetí kolem dvou set kusů. Skutečné úspěchy proto centrum slaví jako genetická banka. Na rozmnožování se sice oficiálně využívá jediný samec, ale cestu k říjným samicím si našli hned od počátku i sloni divocí, kteří tak významně oživují stávající genofond.
Slonice je březí průměrně dvacet tři měsíců a slůně od ní pije ještě asi dva další roky. Pro mládě to je zlatý věk. Od prvního měsíce je přikrmováno rýžovým pudinkem, matku doprovází na každou vyjížďku a zaběhnout si může, kam chce. Malá slůňata se totiž (na rozdíl od svých matek a starších slůňat) v komplexu otevřených stájí pohybují naprosto volně. Navštěvují „tetičky“ a občas zkouší od některé sát, s velkou chutí olizují kovové zábradlí a vrhají se za vším, co se hýbe - slepicemi počínaje a lidskými návštěvníky konče.
Zvídavá a aktivní však začínají být až asi ve třech měsících. Do té doby jsou to zarputilí spáči, kteří denně prospí dvanáct až patnáct hodin (dospělé slony jejich nenasytný žaludek nechá vyspat jen asi tři hodiny). Krásné časy slůněti končí ve věku tří let. Tehdy začíná výcvik, jehož metody jsou někdy velmi kruté.
Jak se krotí sloni? Drsně...
Každého slona se na počátku ujímají tři lidé - phanit, mahút a pačhuva (obecně se ale výraz mahút užívá pro všechny). Nejdůležitější je phanit. Ten o slona pečuje, myje ho a při oficiálních příležitostech ho řídí. Mahút čistí hattisar (stáj), také slona vodí a asistuje při jeho koupání a při krmení. Pačhuva shromažďuje jídlo a pomáhá při mytí. Všichni tři také řídí výcvik „svého“ slona.
Před počátkem tréninku musí proběhnout tradiční púdža, během které se zúčastnění modlí za úspěch ke slonímu bohu Ganéšovi a obětinami usmiřují hněv pralesní bohyně Bandéví. Pak je rituálně zatlučen velký dřevěný sloup (khamári) a po tomto nezbytném obřadu výcvik skutečně začíná.
Phanit odvede slona od matky, přiváže ho ke kůlu, sváže mu nohy provazem a krk připoutá slonovi tak těsně, aby se nemohl pohnout. Zakázáno je jídlo i voda. Slůně naříká a snaží se z provazu dostat po celou noc i následující den, ale je to předem prohraný boj. Phanit upletl jeho smyčku vlastnoručně a dal si přitom velmi záležet, aby byla co nejpevnější.
Po několika dnech muži přivedou dva plně vycvičené slony, mezi které vyhladovělé mládě uvážou a vydají se s ním na první vyjížďku. Na každém slonovi sedí dva mahútové a na slůněti jeho phanit. Během dne vystřídají muži velkou řadu povelů, kterým se mladý slon musí naučit, například - jeď dopředu, zastav se, zahni… Vycvičení sloni na povely reagují okamžitě a slůně se učí od nich. Funguje také systém odměn a trestů. Když mládě správně pochopí a poslechne, dostane malou odměnu v podobě rýžového balíčku; když se vzpírá, potrestá ho phanit ostrou bambusovou tyčí.
Po krušném dni následuje ještě horší večer. Kolem osamoceného připoutaného zvířete se seběhne skupina mužů a začnou výskat, pokřikovat, hlasitě zpívat a dotýkat se ho. Dva muži přitom obcházejí kolem s pochodněmi. Slon je poplašený, ale těsný provaz mu nedovolí utéct. Tato ceremonie se odehrává každý večer a jejím smyslem je odnaučit slona strachu z ohně, hluku a lidských doteků. Během času si na ni slon zvykne…
Po čtrnácti dnech od počátku výcviku je slon schopen poprvé vyjet bez doprovodu dalších slonů a v této době už ovládá mnoho slovních i tlakových povelů. Jeho výcvik ale potrvá ještě čtrnáct dní, během kterých musí zvládnout další povely, zvyknout si na svého phanita a překonat strach z mnoha dalších věcí (například automobilů).
Do práce!
Teprve po měsíčním výcviku jsou sloni připraveni poslechnout člověka a začnou se využívat pro potřeby parku. Na jejich hřbetě probíhá turistické safari (které pomáhá hradit náklady na sloní stravu), ale neocenitelná je hlavně jejich pomoc při monitorování zvěře, vyhledávání poraněných zvířat a při transportu věcí do jinak nepřístupných míst. Když do vesnic a na pole vniknou divoká zvířata, pomáhají je sloni vyhnat. Také se užívají k výcviku mladých slonů a další reprodukci.
Zatímco v dávných dobách se v zajetí chovali převážně sloní samci, dnes je většina zvířat v zajetí něžnějšího pohlaví. Samice jsou klidnější a dají se lépe ovládat.
Pedikúra mačetou
Práce sloních vůdců a ošetřovatelů není snadná. V hattisarech v podstatě jedí, spí i bydlí, protože slon potřebuje velkou dávku péče. Hned po snídani vyjíždějí „sloní muži“ na hřbetech svých chráněnců do parku, aby obstarali dostatečné množství jídla pro celý den. Zatímco sloni se spokojeně krmí, jejich vůdci mačetou sekají trávu nebo větve stromů. Dospělý slon sežere denně asi sto padesát kilo zeleného krmiva, takže se mají co ohánět. Shánění potravy jim denně zabere až pět hodin a další hodiny zabere příprava každodenní večeře. Ta sestává z patnácti kilogramů neloupané rýže, špetky soli a malého množství melasy - to vše zabaleno do desítek malých, velmi úhledných trávových balíčků (kuchi), aby sloni cenným krmivem neplýtvali.
Sloni také vyžadují pravidelnou koupel a péči o kůži. K vodě se tedy chodí jednou či dvakrát denně a následuje třeba i hodinu a půl dlouhá masáž a zároveň „peeling“ každého centimetru pokožky, prováděný obvykle kokosovou slupkou. Někdy probíhá i pedikúra kopýtek, k níž se používá mačeta.
Laskavá verze
Podle nejnovějších zpráv Světového fondu na ochranu přírody (WWF) v Khórsóru v prosinci 2007 představil tým vědců z celého světa zcela novou, „pozitivní metodu“ výcviku slonů. Metoda využívá principu odměny a trestu, ovšem sloni při ní nejsou vystavováni nadměrné bolesti a strachu. Výsledky cvičení s touto metodou ale nebudeme znát ještě dlouho. Velkým úspěchem však bude i to, že mahúti nové metody do tréninku zařadí. Dojmy jsou zatím velmi kladné. Převládá názor, že nová, „laskavá metoda“ by mohla předejít i některým zraněním a smrtelným úrazům způsobeným rozlícenými zvířaty. Ta v rozrušení napadala především ty mahúty, kteří jim při tréninku způsobovali největší bolest.
Česko-sloní slovník aneb Jak mluvit se slonem v sanskrtu
- baith - sedni
- sarbaith - klekni si
- dhar - podrž chobotem
- dé - dej to mahútovi
- čhóp - napij se
- mail - zvedni se
- agádh - vpřed
- rah - zastav se
- čhí - nech to
Slon si ale zapamatuje až dvacet či třicet někdy i mnohem složitějších povelů, jako podej háček, nadzvedni strom, a kromě toho reaguje i na tělesné povely, třeba na klepnutí nebo stisk určité části těla. Pokud sloni neposlechnou, mahúti je ztrestají velmi bolestivým zapíchnutím háčku do citlivých bodů na těle.
O slonech a slonicích
Slon indický (Elephas maximus) je druhým největším suchozemským savcem hned po slonu africkém. Dosahuje výšky 3,5 m a váhy až 5000 kg. Jeho citlivý chobot obsahuje čtyřicet tisíc svalů a slon ho užívá nejen k dýchání (dýchá chobotem ze sedmdesáti procent), ale i k dalším činnostem, včetně nabírání vody a podávání potravy. Narozená slůňata ovšem chobot ovládat neumějí, a musejí se to naučit.
Sloni nemají příliš efektivní trávení: spálí jen asi polovinu pozřené potravy, zbytek vychází z těla nevyužit (při leknutí v kašovité podobě). Denně sežerou 150 kg zeleného krmiva a vypijí 100 l vody. Největší sloní pochoutkou je tráva a listy různých druhů fíkovníků, dále bambus, banány a kůra stromů.
S populací odhadovanou na čtyřicet tisíc kusů se asijský slon řadí mezi ohrožené druhy. Největším nebezpečím, které mu hrozí, je nedostatek místa a úbytek přirozených biotopů. Jediným skutečným nepřítelem slona je tedy člověk.
Samci mají párovou žlázu, která produkuje olejovitou hmotu. V době její nejvyšší aktivity upadají sloni do zvláštního stavu nazývaného musth. Samci jsou v tomto období extrémně agresivní, proto mahúti výtok žlázy pečlivě sledují. Slon, který tímto specifickým obdobím prochází, je izolován a držen o hladu pět až sedm dní, po které tento stav, charakteristický vysokou hladinou testosteronu, trvá.
Rozeznávají se dva druhy samců - s kly (dantar) a s malými kly nebo zcela bez klů (makuna). S druhým typem se často nepracuje. Sloni bez klů jsou považováni za nebezpečné a bez klů také nemohou pracovat v lese.
Samcům nesestupují varlata, po celý život zůstávají uvnitř těla. Sloní samice jsou celkově klidnější a ovladatelnější než samci, proto jsou využívány mnohem častěji. Nebezpečí však z jejich strany hrozí při ochraně mláďat a také od rodících matek. Pohlavně dospívají kolem desátého roku života. Ovulační cyklus slonice trvá šestnáct týdnů a doba březosti dvacet dva až dvacet čtyři měsíců. Sloní samice může mít během života až pět potomků. Mléčné žlázy má slonice dvě a jsou umístěny mezi předníma nohama.