Na buddhistické oslavě v tibetském městě Kchang-tingu aneb Všechno nejlepší, Šákjamuni!

Na buddhistické oslavě v tibetském městě Kchang-tingu aneb Všechno nejlepší, Šákjamuni! Zdroj: David Jakš

Modlitby mnoha mnichů dodávají slavnosti atmosféru.
Dostavit se na zdejší oslavu je otázkou prestiže. Lidé přijíždějí z oblastí daleko na západ od Lhasy, z nepálských hranic i ze středního S’čchuanu. Zůstanou jen jednu noc.
Dostavit se na zdejší oslavu je otázkou prestiže. Lidé přijíždějí z oblastí daleko na západ od Lhasy, z nepálských hranic i ze středního S’čchuanu. Zůstanou jen jednu noc.
Dostavit se na zdejší oslavu je otázkou prestiže. Lidé přijíždějí z oblastí daleko na západ od Lhasy, z nepálských hranic i ze středního S’čchuanu. Zůstanou jen jednu noc.
Dostavit se na zdejší oslavu je otázkou prestiže. Lidé přijíždějí z oblastí daleko na západ od Lhasy, z nepálských hranic i ze středního S’čchuanu. Zůstanou jen jednu noc.
7 Fotogalerie

Na buddhistické oslavě v tibetském městě Kchang-tingu aneb Všechno nejlepší, Šákjamuni!

David Jakš

V padesátých letech tudy táhli čínští vojáci do Lhasy. Pro cizince se otevřela až na konci 90. let minulého století. Přes dva tisíce kilometrů dlouhá S‘čchuan-Tibet Highway je dnes jednou z nejdůležitějších silnic východní Asie. V místech, kudy vede, můžete zažít i překvapivé propojení dvou kultur: čínské a tibetské.

Stačí to jen vyslovit: S‘čchuan-Tibet Highway. Fantazie se rozběhne naplno. Opravdu je to jízda do starých časů? Přes himálajská sedla a prastaré lamaserie? Nebezpečná? Tajuplná? Po několika hodinách v autobusu člověk pozná, že od každého něco. Rozhrkaných veteránů tu jezdí už málo. Od roku 1954, kdy byla silnice dokončena, se doprava zrychlila a zhoustla. Ufuněné autobusy by průjezd přes pětitisícová sedla nepřežily. Největším utrpením tak pro cizince zůstává jen příšerné plivání a chrchlání místních spolucestujících a v noci řádná zima.

Nejvyšší slaví narozeniny

Do západního S’čchuanu se nejlépe cestuje z Čcheng-tu (Chengdu), čtyřmilionové metropole provincie. Většina cizinců odtud létá do Lhasy, protože cesta po zemi stále není z této části Číny do Tibetu možná. Tedy ta legální. Čcheng-tu je jedním z mála skutečně příjemných hlavních měst čínských provincií, svěží a plné parků. Autobus se ještě dobře padesát kilometrů za městem proplétá mezi zelenými poli a sady. Potom ale silnice začne stoupat a horské štíty střídají hluboké rokle, vodopády a průsmyky.

Po dvou dnech přijede autobus do města Kchang-ting (Kangding, tibetsky Dartsedo).c S‘čchuan-Tibet Highway se tu totiž rozděluje na dvě větve, severní a jižní, aby se znovu setkaly až daleko na západě, už na území Tibetu.

Kchang-ting je neskutečně barevné, multikulturní město. Chanů, etnických Číňanů, tu už asi dnes žije více než původních Tibeťanů, ale místo si i tak uchovalo nádech starých dobrých časů. Kachlíkové budovy čínských úřadů působí sklíčeně, zatímco krámky, restaurace a tradiční ubytovací hostince, kde dodnes vládnou Tibeťané, jsou plné pohostinnosti a úsměvů. A skoro všechny mají plno. Sjeli se sem totiž hosté z celého S‘čchuanu, a dokonce i z nejodlehlejších míst západního Tibetu. Proč? Nejvyšší přece slaví narozeniny!

Pořádný mejdan

Svým jižním okrajem se Kchang-ting doslova opírá o horu Pchaomašan (Paoma Shan). Ještě za tmy tam proudí tisíce lidí. Mladí, staří, Chanové ve svých nepadnoucích hnědých oblecích, tibetské ženy, které pod váhou tradičních kostýmů a náhrdelníků sotva jdou. „Co se děje?“ „Přijeli jste právě včas. Slavíme narozeniny. Čí? To je ale otázka... Přece Šákjamuniho,“ směje se tibetský mladík. Moderně střižené džíny, kožená bunda, černé brýle. Zapadl by do kterékoli evropské metropole. Jenže dnes je tu kvůli svým předkům. A ti se v téhle části světa pořád uctívají. Co na tom, že dost možná mu dole ve městě parkuje nablýskaný Volkswagen Santana. Tohle je tradice, rodina, úcta Nejvyššímu.

V deset hodin dopoledne už je nahoře plno. Kolem dřevěného pódia se na provizorních tribunách i jen tak na zemi tísní dobrých třicet tisíc lidí. Přijíždějí každý rok ve stejnou dobu: osmý den čtvrtého lunárního měsíce. Podle čínského kalendáře tak oslava připadá na druhou polovinu měsíce května. Šákjamuniho, podle buddhistů představujícího historického Buddhu Siddhártha Gautamu (563-483 př. n. l.), lidé oslavují vysoko nad městem už několik staletí. Těžko říct, jak asi oslavy vypadaly v době kulturní revoluce, ale Číňané i Tibeťané jsou si v téhle otázce podobní. Raději se dívají dopředu, i když právě tahle kapitola dějin byla hodně bolavá. A tady obzvlášť.

Cestu sem mnozí chápou jako pouť, a i když dnes už po svých přijde jen málokdo, dostavit se je otázkou prestiže. Lidé proto přijíždějí i z oblastí daleko na západ od Lhasy, z čínsko-nepálského pohraničí, z centrálního S‘čchuanu. Drtivá většina z nich tady zůstává jen jednu noc. „Musíme se zase brzy vrátit, přijeli jsme z Lu-tingu (Luding, tibetsky Chaksam),“ říká stará Tibeťanka. „Pokolikáté jsme tady?“ směje se. Prsty na obou rukou jí k tomu nestačí. Krčí rameny a roztáčí svůj modlitební mlýnek, až se zdá, že opotřebovaný artefakt takovou rychlost nemůže vydržet.

Podnikaví Číňané vynášejí na kopec celé stoly. Tam na ně rozloží balenou vodu, sušenky, teplé pivo. Někteří dojdou dolů do města a zase zpátky i několikrát za den. Zboží jde na dračku. Jiní prodávají balonky, přívěsky a cetky všeho druhu. Děti a mladé čínské slečny jsou nejlepšími zákazníky. Ti první jsou náležitě hraví, ti druzí zase infantilní. Některé tibetské rodiny si na kopci postavily stany. Posedávají před modro-bílými přístřešky, klábosí, sem tam protočí modlitební mlýnky. A vyhlížejí, co se děje na pódiu pod nimi. Krátce po jedenácté oslava konečně začíná.

Tibetská plná polní

Dvacítka mnichů ze sekty žlutých čepic sedí na pódiu a začíná do mikrofonů přeříkávat mantry. Připomíná to nespokojené mrmlání, ale celý kopec ztichne. Na závěr mniši posílají do větru barevné papírky. To je signál pro další skupinu v tmavě červených hábitech, která začíná odhalovat obrovskou barevnou podobiznu Šákjamuniho. Usměvavou, vlídnou, milosrdnou.

Vítr sílí a zahaluje pódium do kouře z jakýchsi modlitebních hranic, které vyrostly všude kolem. Kameraman čínské státní televize CCTV vztekle přenáší stativ s kamerou na jiné místo. Mladí mniši se mu poťouchle smějí.

Po tomto - ryze tibetském - začátku se na pódiu střídá jeden soubor za druhým. Smíšené dětské sbory, taneční skupiny, dokonce i vojenská kapela. Převažují čínské kroje a čínští účinkující. Nevím, jestli je to náhoda, nebo tak provinční vláda demonstruje, že i tady, na historicky tibetském území, má situaci pevně pod kontrolou.

Na závěr programu ale přichází opravdový vrchol. Na pódium přicházejí Tibeťané v tradičních oděvech. Celé hodiny trpělivě seděli stranou na plastových židlích, a teď přišla jejich chvíle. Mohutní muži jsou oblečeni do kožených vest a čepic, obuti do vysokých bot a v rukou svírají nádherně zdobené šavle. Kolébavým, jakoby výhrůžným krokem přecházejí pódium tam a zpět.

Za nimi se pomalu sunou tibetské ženy. Černé vlasy mají pro větší lesk potřeny jačím máslem. Všechny jejich náhrdelníky, mohutné náušnice a masivní prsteny musejí vážit několik kilogramů. Každý krok je vyčerpává, což jen málokterá úspěšně skrývá. Přesto je věcí rodinné cti přijít „v plné polní“. Dostát tradici, ukázat věno. I v tak nemajetnické společnosti, jakou je ta tibetská.

Tisíce diváků náhle ztichnou. Mladá Tibeťanka z plna hrdla spustí tradiční píseň...

Ta naše písnička kchangtingská

Kchang-ting je dodnes centrem jedné z perel staré čínské kultury: takzvané kchangtingské lidové písně. Nikde jinde prý nemůže vzniknout nic krásnějšího než tady, říkají shodně Číňané i Tibeťané. Zpěv dívky je opravdu nádherný, čistý. A když se hlubokými hlasy přidávají i tibetští muži a mniši, běhá člověku mráz po těle, i uprostřed května...

Cesta dolů do Kchang-tingu připomíná velkou galerii. Stromy kolem lesních cest jsou ověšeny modlitebními praporky. Je jich tu tolik, že je pomalu není kam dávat, a tak je buddhisté spojují do dlouhých šňůr. Visí tak přes hluboká údolí až do protilehlých kopců. Věřící nechávají své otisky i na skalách. V tradičním tibetském písmu malují modlitby na kameny, nejčastěji v modré nebo žluté barvě. Zatímco někteří poutníci odjíždějí ještě večer, jiní zůstávají. Desítky vývařoven i lepších restaurací hučí do noci. Pije se slabé čínské pivo Jenťing (Yanjing), čaj a nejrůznější kořalky. Talíře s jídlem se často na stoly ani nevejdou. Je třeba si užít právě tuhle noc, protože většina lidí neuvidí své známé nejméně další rok. A kdoví, co ten rok přinese...

Po půlnoci je ale už v ulicích Kchang-tingu klid. Posílené čínské policejní hlídky pomalu projíždějí ztichlými ulicemi. Tak tedy: všechno nejlepší k narozeninám, Šákjamuni...