Na kole kolem Jang-šua: Netradiční cesta plná svérázných obyvatel
Z Hongkongu, blyštivého centra byznysu, uháníme luxusním klimatizovaným vlakem vstříc kontinentální Číně. Konečně jsme u hranice opentlené kilometry ostnatého drátu a procházíme přes všechny kontroly. „Vítejte v Číně,“ řekne celník roztomilou angličtinou a s úsměvem mi vrací pas s přeškrtnutým vízem.
Pak následuje výměna peněz do začátku provázená vyplňováním několika sáhodlouhých a velmi podrobných formulářů. Teď už nám nic nebrání v boji o vlakové lístky do Kantonu (Kuang-čou, Guangzhou), naší přestupní stanice do vesnice Jang-šuo (Yangshuo), legendárního ráje lezců a batůžkářů, jak tvrdí průvodce. Lístky získáme na poslední chvíli a musíme běžet, abychom vlak stihli. Šen-čenem (Shenzhen), nejbohatším městem Číny, pouze projíždíme. Jako většina velkých asijských měst je i tato betonová džungle obklíčena slumy, které se skládají z prostých chatrčí.
Po dvou hodinách už jsme na kantonském východním hlavním nádraží. Hned se ztrácíme a až po nějaké době vypátráme obří autobusové nádraží, kde kupujeme lístek do Jang-šua. Autobus jede až večer, takže máme nějaký čas na průzkum terénu. Koupili jsme si žeton do supermoderního metra a jedeme na stanici, která je blízko od Perlové řeky. K mému údivu v ní plave spousta lidí. Číňan je prostě činorodý jedinec, který miluje, když se pořád něco děje. Procházíme několika vzorně upravenými parky a hledíme na scenerii města. Přízvisko „čínské Los Angeles“, které si město vysloužilo díky rychle se rozmáhajícímu obchodnímu vlivu, není daleko od pravdy.
Rallye Kanton - Jang-šuo
Ráno nastupujeme do kilometry ošlehaného autobusu a vydáváme se na cestu. Jen co řidič nahodí motor, sklopí se od stropu LCD obrazovka, na které běží karaoke, a půlka autobusu se dá do zpěvu. Silou hlasu zvítězil obří buddhistický mnich, který sedí na sedadle přede mnou a dlouhé hodiny procítěně pěje nejnovější čínské hity, než tvrdě usne.
Cesta je stále méně sjízdná a občas schází asfalt. Řidič čím dál víc porušuje dopravní předpisy - dvojitá plná čára přece není zeď a rychlostní limity jsou pouze orientační. Nejvíce mě rozesměje situace na odpočívadle, když popadne hadici a vodou začne chladit notně ztrápené brzdové kotouče. Šedý dým okamžitě zahalí okolí včetně vnitřku autobusu. Fascinuje mě, jak ti drobní malí lidé, kteří mi sahají sotva po ramena, dokážou řešit s naprostým přehledem situace, které by leckoho z nás úplně vyvedly z míry. Jsem dost unavený na to, aby mě to překvapilo, což se ale nedá říct o následující pětihodinové jízdě, kdy řidič jede často prostředkem dvouproudé silnice. Řídí se pravidlem, že menší auta (kterých je na silnici většina) musejí přece uhnout většímu. Jeden ze spolucestujících se mě snaží vtipně uklidnit. Když se ale v krátkém sledu dvakrát po sobě praští hlavou o střechu řítícího se autobusu a následně míjíme dva stroje, které leží na boku ve škarpě, zbledne a přejde ho všechen humor.
Seznamovací obřad
Jako jediní vystupujeme v Jang-šuu. Ihned se na nás vrhnou tři chlapíci s motokárou, začnou nám cpát vizitky a nabízet, že nás odvezou až na místo i s batohy. Máme vyhlédnuté jiné místo a navíc jsme lehce nedůvěřiví vůči jejich cenám, a tak se snažíme s díky odmítnout. To ale není tak jednoduché. „Cigaretu, vezmi si… Vezmi si, kuř, dobré, dobré,“ nabízí mi jeden z mužů. I když nechci, div mi ji nenacpe do pusy a rovnou nezapálí. Tradiční seznamovací obřad, kdy si dva lidé vzájemně vymění cigaretu, máme tedy úspěšně za sebou, ačkoli z mé strany obdarování nenastalo. Pokuřuji s vědomím, že kdybych cigaretu zahodil, dopustil bych se urážky. Asi po půl hodině nás naši hostitelé s kyselými obličeji opouštějí.
Jdeme do centra města. Na hlavní ulici, příznačně nazvané „West Street“ (Siťie, Xi Jie), si vůbec nepřipadáme jako v Číně. Odevšad zní britský retropop, obchody mají anglicky psané vývěsní tabule a internet je v každé krčmě. Vysněná čínská exotika nečekaně ustupuje západnímu vkusu. Propadáme čím dál víc poněkud zmatené náladě. Město sice nepůsobí zrovna čínským dojmem, ale okolní krajina vybízí k divoké expedici. Moji přátelé si hned půjčují kola a vydávají se na krátkou obhlídku okolí. Já dávám přednost pěší procházce městem. Unavený z předchozí cesty si říkám, že jízda na kole bez helmy, která není součástí půjčované výbavy, by nebyl zrovna rozumný nápad.
Vydávám se tedy pěšky na obhlídku města mimo hlavní ulici a nalézám stařičkou sportovní halu, kde houf děvčátek trénuje vystoupení na spartakiádu. Ze dveří vedlejšího domu na mě poulí oči muž, který leží na břiše na lehátku a právě podstupuje „baňkování“, populární léčebnou metodu. Podvečerní ulice voní smaženou rýží a kořením. Končím procházkou kolem řeky Li-ťiang (Li Jiang), jejíž kýčovitou scenerii můžeme vidět na mnohé čínské pohlednici. Atmosféru dotvářejí hausbóty a loďky nejrozmanitějších tvarů. U večeře kamarádi překotně vyprávějí, o co všechno jsem přišel.
Dobrý sluha, špatný pán
Druhý den nedočkavě běžím do půjčovny kol. Popoháním přátele, jelikož jsem lačný zážitků. Čím dál jsme od Jang-šua, tím je krajina divočejší. Za hodinu už jsme v zajetí rýžových políček a krasových homolovitých útvarů. Trasa vede malinkatými vesničkami. Obyvatelé na nás vyjeveně zírají a smějí se naší bílé kůži a dlouhým nosům. Cesta často sbíhá k řece Jü-lung-che (Yulong He), klidnějšímu a čistšímu přítoku řeky Li-ťiang. Postávají tu lidé, kteří vozí turisty na bambusových vorech. Právě kolem proplouvá prám obtěžkaný tlustým Číňanem, který na nás dobrosrdečně huláká „Welcome to China!“ Začínám mít ty obyčejné lidi rád.
Po osvěžení místním pivem pokračujeme ve vstřebávání atmosféry jižní Číny. Zádrhel nastane, když na štěrkové cestě propíchnu zadní kolo. Ještě větší problém je, že všichni už jsou daleko přede mnou a do města je to kolem třiceti kilometrů. Mobilem jsem je sice mohl zavolat, ale bohužel jsem byl jediný, kdo si ho ten den nezapomněl. Uklidňuje mě alespoň představa, že v nejhorším případě můžu zavolat domů a udat souřadnice, kde jsem se naposledy vyskytoval. Tlačím tedy kolo do blízké vesnice, na jejímž okraji je chýše s mrazicím boxem. Sedí u něj starší žena. Když mě uvidí, čiperně vyskočí a hned se mi snaží prodat předraženou kolu. Musím ji chtě nechtě přijmout, protože je děsivé vedro, ze kterého se mi točí hlava.
Nabídne mi stín, tak si sedám k ní ke stolu a posunky i lámanou čínštinou se jí snažím vysvětlit, že potřebuji opravit děravou duši. Najednou slyším zvuk motorky. Ohlédnu se a spatřím partu asi osmi Asiatů. „Ahoj,“ pokřikují na mě anglicky. „My jsme ze Šanghaje a tohle jsou naši japonští přátelé z Jokohamy,“ vysvětlují, když společně odpočíváme ve stínu. Říkám jim o svém problému. „To máš špatný, žádnou správkárnu jsme po cestě neviděli,“ reagují na mou otázku ohledně opravny kol, kterých jsme po cestě z Jang-šua viděli hned několik. Jdu tedy dál a mám štěstí. Najednou se vynoří slečna na ještě horším kole, než mám já, a posunky naznačuje, ať jdu za ní. Po nějaké době přijíždíme do vesnice a slečna mě vede k další boudě s mrazicím boxem. Maličká a roztomilá majitelka přiskočí, zručně sundavá plášť a zalepuje duši. Její manžel, rozvalený v houpací síti s lahví piva v ruce, sleduje seriály v televizi a na vše pozorně dohlíží. Žena si řekne o pět jüanů, které jí s radostí odevzdám a ještě si z vděčnosti kupuji výtečnou zelenou hráškovou zmrzlinu.
Začíná se smrákat a je načase vydat se na zpáteční cestu. Nečekaně dojedu parťáka, který řeší závažnější problém - přetržený řetěz. Zpátky do Jang-šua je to asi pětadvacet kilometrů a já začínám podezřívat půjčovnu kol, že se snaží pozvednout místní životní úroveň půjčováním rozhrkaných kol a sypáním ostrého štěrku a skla po místních pěšinách. Znovu nás zachrání jeden z místních a zve nás k sobě - dokonce až na dvůr, kde nám nabízí zelený čaj. Dům je skromně vybaven: stůl, postele a televize. Mužík pohotově sundá řetěz ze svého kola a namontuje ho na naše. Obyvatelé se smějí, ukazují si na mé dlouhé vlasy a šátek, který mám na hlavě, a křídou kreslí na zem znak pro ženu. Oprava měla stát dvacet jüanů, ale usmlouvali jsme to skrblicky na polovinu. Jelikož výdělek průměrného čínského vesničana se pohybuje kolem padesáti jüanů za měsíc, jsou to pro něj stále hodně slušné peníze.
Je libo mrkev, nebo injekci?
Ráno se jeden z našich zhroutil v horečkách. Když se jeho stav příliš nelepšil po požití běžných prášků, zašli jsme za provozní hostelu, abychom se s ní poradili. „Jsou dvě možnosti: klinika v Kuej-linu pro zahraniční turisty nebo místní nemocnice,“ vydala rychlý ortel. Chvíli koketujeme s představou kliniky v provinčním městě Kuej-linu (Guilin). „Bude vás to stát stovky dolarů,“ zmrazí nás. Tím pádem zbyla pouze jediná možnost.
Místnost prý kliniku nepřipomínala ani zdaleka, lamentovali kamarádi, když se vrátili zpátky. Ordinace byla kumbál se sofa, dokořán otevřený do ulice, hned vedle obchodu se zeleninou. Pro podobné případy je tedy víc než prozíravé mít v příruční lékárničce vlastní sadu jehel, protože podobné horečnaté problémy se v Číně řeší v naprosté většině případů nitrožilně. Sterilních jehel tak může být v některých oblastech nedostatek. Po injekci horečka naštěstí opadla, a tak jsme mohli další den pokračovat v cestě. Ještě předtím jsme si v místní lékárně koupili „Dech ohnivého draka“. Zní to jako název místní kořalky, ale jsou to bylinné kuličky, které ve vás spolehlivě zlikvidují jakékoli místní patogeny.
Tak tedy „caj-ťian“, na shledanou, míříme dál na severozápad.
Jang-šuo - ráj lezců a cyklistů
Jang-šuo leží v severovýchodním cípu provincie Kuang-si (Guangxi). Celý region má zhruba 1500 km2 a asi tři sta tisíc obyvatel, kteří se dělí do mnoha etnických skupin (nejčastěji Chanové, Čuangové, Jaové a Chuejové). Oblast leží v subtropickém pásmu, průměrná roční teplota se pohybuje kolem 20 °C. V červenci je tu úmorné vlhké vedro. Region má bohatou historii, jejíž stopy je možno objevovat v záplavě krasových homolovitých útvarů: ať už jde o malé chrámy na vrcholcích, rytiny v kameni, tajemné jeskyně či starobylé mosty. Místo je vyhledáváno i pro své přírodní bohatství a unikátní scenerii a přitahuje hlavně sportovce - lezce a bikery. Místní lidé mají svou svébytnou kulturu, a tak se můžete potkat s příslušníky menšiny Jaů a obdivovat jejich „tanec dlouhých bubnů“ a „dračí tanec“.
Jeďte tam!
Vrch Měsíčního svitu (Jüe-liang-šan)
Poetický název označuje otvor ve vrcholu jednoho z krasových útvarů, ke kterému se dá vyšplhat. Je odtud úchvatný pohled do okolní krajiny plné rýžových polí a homolovitých kopců. Příjemná zastávka na vyjížďce.
Tisíciletý banyánovník
Asi 6 kilometrů od Jang-šua roste obří strom, který prý vysadili za dob dynastie Suej (581-618 n. l.).
Dračí most
Kamenný mostek přes Jü-lung-che je pravděpodobně jednou z nejstarších staveb v okolí. Nečekejte ovšem čínský Karlův most. Za prozkoumání stojí jeho okolí: krajina je tu zvlášť nádherná.
Bambusové vory
Putují hlavně po řece Jü-lung-che a jejich provozovatelé mohou být neskutečně neodbytní. Za 30-60 jüanů vás odvezou zpět do Jang-šua přes nevelké jezy a peřeje, nad nimiž by se zkušený český vodák jen pousmál. Větší atrakcí jsou rybáři na řece Li-ťiang, kteří vás za poplatek vezmou se svými cvičenými kormorány lovit ryby.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: