Oleg Vojtíšek: Pohřeb má pomáhat, ne škodit
Před šesti lety založil pohřební službu, která mění pohled na loučení se zesnulými. Kromě rituálů v obřadních síních je pořádá v lese, na louce nebo na moři. S pozůstalými společně píše smuteční řeč, sází stromy či vypouští balonky se vzkazy. Vytváří lesní hřbitovy a hledá nové, laskavější způsoby, jak se rozloučit. Jak se připravit na smrt? Proč se nechat pohřbít v lese? A měly by se pohřbů účastnit i děti?
Jaký máte vztah ke smrti? Předpokládám, že po všech zkušenostech strach nemáte.
Každý má strach. Když ale vidíte tolik pohřbů, se smrtí se trochu smíříte. Zní to jako klišé, ale díky mé práci si více vážím vztahů. Když víte, že můžete za hodinu, nebo i za deset minut nebýt mezi živými, protože vás třeba něco přejede, začnete se lépe chovat k lidem, trávit více času s dětmi a některé hlouposti opravdu neřešit. Uvědomíte si, co je důležité a co není. Podobně vnímají svět lidé, kteří zažili ošklivou smrt někoho z blízkých. Lze si toho všimnout třeba u vojáků, kteří se vrátí z války.
Stojí za nápadem založení pohřební služby nějaká negativní zkušenost?
Spíše naopak, zažil jsem především dobré pohřby. Nedávno jsme ale byli na jedné konferenci, kde bylo padesát lidí, z čehož dva zažili záměnu zesnulého. Podle jejich slov se pohřeb asi týden po tomto fiasku opakoval už se správným zesnulým, ale byl vůbec zázrak, že ho našli a nebyl už třeba v zemi. Když jsem takové historky slýchával, po čase mi to nedalo a do této branže jsem se pustil. Je to trošku taková provokace. Najednou jsme zjistili, že nám lidé strašně děkují a naše služby evidentně lidem pomáhají. Také jsem zjistil, že mi za mé služby jsou lidé ochotní dávat peníze, naplňuje mě to, a mimo jiné také bořím mýty a je to stále trochu punk. A pokud budeme cyničtí, je mi teď padesát a jsem na supermoderní obory už starý. V pohřebnictví to platí naopak, čím starší jsem, tím jsem důvěryhodnější.
Ve vaší organizaci jsou naopak i mladé průvodkyně. Jak ony zvládají profesi, ve které věk hraje roli?
Z pohledu průvodkyně vám chybějí některé životní zkušenosti. Na druhou stranu máte téměř vždy více praxe se smrtí než váš klient, pokud to tedy není sestra z hospicu. Takže si respekt vydobudete celkem rychle. Zároveň však tato práce není tolik o respektu. Vztah s klientem by měl být rovnocenný, musíte být v nějakém souladu a souznění s těmi lidmi. Tohle problém nikdy nebyl.
Co musí člověk umět ovládat, aby se stal pohřebním průvodcem?
Z hlediska vzdělání máme státní kvalifikaci poradce pro pozůstalé, samotné vzdělání vás ale na tuto práci nepřipraví. Jsou potřeba schopnosti, jako je empatie, se kterými se člověk musí narodit. Spoustu triků se ale naučíte třeba při kurzu krizové intervence. Několik lidí mi psalo, co mají udělat, aby na tuto práci byli připravení, tak jim většinou píšu, ať jdou dobrovolničit do nějakého hospicu. Většinou se už neozvou zpátky. Což je paradox, protože si hospice velmi hlídají, k čemu dobrovolníky pustí, aby je netraumatizovaly.
Je smrt v české společnosti tabu, nebo se situace zlepšuje?
Lidé, kteří prošli velmi dobrým, nebo naopak velmi špatným pohřbem, o něm chtějí mluvit. Mladá generace nás naučila o smrti hovořit. Na počátku mého průvodcování se mi stala spousta příhod. Jednou kvůli strachu ze mě utekl člověk z oslavy, na kterou jsem zrovna dorazil. Také nám v začátcích volali lidé se slovy: „Dovolal jsem se…“ zasekli se a nebyli schopni vyslovit slovo pohřeb nebo smrt. To už se dnes vůbec neděje. Samozřejmě je to také generační záležitost, a pokud bychom se vydali za Prahu, bude to také jiné.
Máte nějakou zkušenost s pohřby v zahraničí?
Jsme v kontaktu s kdekým a samozřejmě nás ostatní kultury zajímají, zároveň však není obor, který je tak regionálně specifický, jako je pohřebnictví. Každá země východního bloku, včetně Slovenska, Maďarska, Bulharska nebo bývalého východního Německa, má své rituály. Často jsou velmi konzervativní, svázané různými tradicemi a bludy, pověrami a mnohdy i hloupostmi. Nemusíme ale chodit daleko, už na Moravě máme jiné zvyky než v Čechách.
Existuje nějaká země, jejíž pohřební rituály byste chtěli vidět na vlastní oči?
Zajímalo by mě především Japonsko a Čína. U nás všichni umírají v nemocnici nebo v nějakém specializovaném zařízení, odkud si ho rychle pohřební služba odveze a za pár dní je pohřeb. Ve zmíněných zemích je ale člověk doma, věnují se mu, vaří mu, rituálně ho omývají, zavinují ho do různých látek a postupně si zvykají, že už není mezi nimi. Loučí se na etapy. Chci se také vydat do Irska kvůli plačkám. To je člověk na pohřbu, který má brečet a rozbrečet tak i ostatní. Občas se plačka objeví na východním Slovensku nebo na romských pohřbech. V Irsku je to však regulérní placené povolání.
Kde tedy hledáte inspiraci pro formu pohřbů v Česku?
Ačkoliv má každá země svá specifika, my u nás budujeme pohřebnictví z nuly. V Česku deklaruje víru v něco zhruba 20 procent lidí, ale jen 15 procent lidí je aktivními členy nějakého společenství. To je světový rekord, možná jen v Severní Koreji to bude méně. Proto je v pohřebnictví obrovské prázdno. V Německu záleží na faráři. Dobrý farář znamená dobrý pohřeb, špatný opak. Na Slovensku víceméně také. U nás pohřebnictví do ruky nechytil nikdo. Komunisté se z pohřbů snažili vystrnadit církev, která je dělala více než dva tisíce let, ale nenahradili to ničím. Respektive nahradili církev tak, že se sice v kostele modlíme k oltáři, ale v krematoriu se modlíme k zesnulému, což je nesmysl. Formu pohřební řeči nastavovali sovětští poradci v padesátých letech, kteří ji sjednotili a měnili pouze jméno a příjmení zesnulého. Takto dokázali komunisté smuteční obřad zcela vypreparovat tak, že v něm nezůstalo nic. Proto pohřby v krematoriu trvají často pouze 15 minut. Pohřby, které děláme my, trvají hodinu a půl a předtím máme dvouhodinovou přípravu. České pohřby jsou tedy často úplně vyprázdněné, ačkoliv pozůstalí něco potřebují.
Daří se vám české smuteční rituály proměňovat?
Velmi. Naopak v některých zemích jsou totálně uzavření a vůbec popularitu a smysl našich pohřbů nechápou. Už na východním Slovensku si o nás myslí, že jsme se zbláznili. Často totiž používáme arteterapii, tedy léčbu uměním. Děti i dospělí napíšou na papír vzkaz, který vloží do balonku a pustí. Je to dobře uchopitelné a jednoduché pro každého. Vždycky je něco, co jsme neřekli, protože jsme nechtěli, nemohli nebo nestihli a potřebujeme to zesnulému sdělit. A když vidím padesátileté cynické chlapy, kteří popíšou dva papíry velikosti A4, tak to funguje.
Vaše webové stránky provází fráze „dobrý pohřeb“. Co znamená dobrý pohřeb?
Truchlení je velmi individuální. Ale především to musí být pohřeb, který pomáhá, ne škodí. Hodně lidí pohřeb traumatizuje. Já si troufám říct, že naše pohřby nikdy nikoho netraumatizovaly. Začínáme tím, kde pohřeb bude. Může to být venku na louce, v parku nebo v nějaké hezké vile. Obecně na hezkých, povznášejících místech. Pokračujeme samotnou přípravou na pohřeb. S pozůstalými před pohřbem dost pracujeme. Vybíráme hudbu, fotky a velmi často s truchlícími píšeme smuteční řeč. O zemřelém nám dvě až tři hodiny vyprávějí, my z toho něco napíšeme a oni text proškrtají. Příprava je extrémně léčivá. Pozůstalí nám říkají, že o svých blízkých tak dlouhou dobu nemluvili snad nikdy. Mluvil jste vy někdy o své mamince dvě hodiny v kuse?
Nevzpomínám si...
Vidíte, a stejně tak lidé tráví několik dní nad výběrem fotek, což také člověk nedělá každý den. Stává se mi, že za mnou lidé chodí už před samotným obřadem a chtějí mi poděkovat za samotnou přípravu. Proto nesouhlasím s tím, že by se pohřeb měl konat už pár dní po úmrtí. Ideální je týden až dva, protože pokud se pořádně nerozloučíme, zemřelí nás mohou strašit.
Opravdu?
To byste se divil, jak to funguje. Samozřejmě to myslím jako metaforu. Ale už se nám stalo, že k nám pozůstalý v pátek zavítal, protože mu začaly padat věci ze stolu, aniž by byl pod vlivem drog. Následně si to spojil s tím, že jeho maminka ani tatínek neměli pohřeb.
To mi připomíná Mexiko, kde se věří, že zemřelí zůstávají mezi námi...
Mexiko je velmi vtipné v jedné věci. Oni se se zemřelými nikdy nerozloučí a oslavují všechny předky. Vyprávějí si historky o prababičkách, které ani nezažili. Což je úplný opak Evropy. U nás se říká, že je potřeba se přes smrt blízkého nakonec přenést, rozloučit se a úplně zapomenout. Oni ne, připomínají si každého, na koho si vzpomenou.
Podobně zajímavé mi připadají například nebeské pohřby v Nepálu, kdy je tělo zemřelého na určeném místě přenecháno supům.
Jednomu Čechovi jsme takový pohřeb zajišťovali, bylo to velmi zajímavé. Jen mě trochu mrzí, že se z toho dnes už stává turistická atrakce. Blízko pohřebišť jsou často zídky, za kterými se schovávají fotografové s teleobjektivy, kteří si za focení ještě zaplatili. Zároveň jde však o jeden z nejčistších a nejekologičtějších pohřbů a je to velmi pěkné a symbolické rozloučení.
Při mých studiích sociální antropologie jsem narazil také na indický obřad sátí, při němž je vdova zesnulého rituálně upálena zaživa s jeho tělem. Viděl jste někdy něco podobného?
Sám jsem to nikdy nezažil. Už britští kolonialisté tento rituál dávno zakázali, ale stále je několik popsaných případů z několika posledních let a desetiletí, že k tomu došlo. Ačkoliv se to zakázalo i proto, že příbuzní do tohoto rituálu vdovu nutili, mám obavu, že se tam manželka někdy vrhá i dobrovolně. Některé jihoamerické kmeny pro změnu kousek zesnulého ugrilují a snědí. Nejsou to lidojedi, je to jenom symbolický malý kousek, aby si uvědomili, že už zesnulý není mezi nimi. V mnoha kulturách si vdovy také stříhají vlasy, čímž ohraničují truchlení. Jakmile jim vlasy dorostou, najdou si nového muže. To je za mě ideální. Člověk si smutek sám nastaví a je to propojené s přírodou.
Můžete vy sám nějak pomoci pozůstalým s truchlením po pohřbu?
Někteří z nás jsou kvalifikovaní poradci pro pozůstalé, ale zároveň tato služba není v Česku úplně rozvinutá, nikdo o ní neví a nikdo ji nechce, což je škoda. Lidé mají pocit, že jim pomůže jen a pouze psycholog, ačkoliv ten jim mnohokrát ani nechce pomoci. Několikrát se mi stalo, že za mnou přišel klient po odmítnutí psychologem, který se s ním o tématu smrti blízkého nechtěl bavit.
Lidé se dnes při velkých životních změnách často vydávají na poutě. Dokážete pozůstalým připravit i nějakou symbolickou cestu?
Létáme s pozůstalými k moři. Tam jim maminku rozptýlíme a vrátíme se ještě tentýž den. Zájem je o to strašně malý. Vyrazili jsme takhle do Irska na loď a ve dvoumetrových vlnách jsme rozptylovali zemřelého námořníka. Pokud potřebujete člověka provést úmrtím blízkého, není vůbec na škodu ho vzít na místa, kde probíhá nějaká změna. Jak říkáte, změnou jsou i pěší poutě nebo dovolená. Měli jsme velmi krásný pohřeb pod mořem, kdy zemřelého rozptyloval kamarád, který se s ním čtyřicet let potápěl. Myslím si, že tyto cestovatelské pohřby budou stále populárnější, stejně jako se zvedá popularita pěších poutí.
Zájemcům nabízíte také pohřbení v lesním hřbitově. Kde jste k tomuto nápadu přišel?
Nejde vůbec o novinku, lesních hřbitovů máme v Česku spoustu. Jeden náš les je na místě původního popelnicového pohřebiště halštatského hradiště (pravěké pohřebiště, kde se po kremaci ukládaly zpopelněné ostatky do hliněných nádob – popelnic, pozn. redakce), a když na tom místě hrábnu do země rukou, tak jsem stále schopný najít kousky keramiky z uren. Jde o nejstarší aktivní pohřebiště v západním světě, jehož stáří se odhaduje až na zhruba tři tisíce let. Druhé nejstarší je na Olivové hoře v Jeruzalémě, které však bylo aktivní po celou dobu od svého vzniku.
Proč bych se měl nechat pohřbít v lese místo klasického městského hřbitova?
Les léčí. Pokud jde o dobře vybraný les, může mít více symbolických významů, než má normální hřbitov. Kousek od jednoho našeho hřbitova máme zříceninu hradu, u dalšího zase opuštěnou železnici. Chceme, aby šlo o kulturně významná místa, kterých je v Česku naštěstí spousta. Nedaleko jiného našeho hřbitova je viadukt, který je kulturní památkou, takže to máte jako zvoničku. Zároveň je tam krásný potok a rozmanité stromy rozdílného věku. Výběrem správných lesů pro hřbitov jsem strávil stovky hodin.
Sám jste zmiňoval, že občas blízcí zažijí pohřeb, se kterým nejsou spokojení. Chodí za vámi tedy i lidé s žádostí o opakování pohřbu?
Bohužel ano. Pamatuji si dvě klientky z Brna, které dělaly opravný pohřeb. Překvapivě to nedělaly kvůli sobě, ale pro zemřelou maminku, které nechaly vystavit pohřeb už před zhruba osmi lety, ale dáma se tak hrozně styděla, jaký pohřeb mamince udělala, že ho chtěla udělat znovu. Druhý případ byl po zhruba čtyřech letech, ale motivace byla úplně stejná. Spíš mám rád, když mají lidé náš pohřeb, vše proběhne v pořádku, ale urnu si nechají doma, protože se se zemřelým ještě nechtějí loučit. Až o několik let později se pak rozhodnou urnu sami vložit do hrobu či rozptýlit. Říkám tomu sekundární pohřeb a velmi mu fandím.
O jaké formy pohřbů je mezi pozůstalými největší zájem?
Největší zájem je o to, abychom měli lidský, vstřícný přístup a aby to bylo o tom člověku, ne o nás. Aby šlo o pohřeb podle zemřelého. Ať je klidně kýčovitý. Pokud to byl letec, ať tam má vrtuli, když to byl rybář, ať je to u vody. Teď budeme mít specifický pohřeb, který bude začínat na nádraží, kde se pozůstalí potkají, spolu pojedeme na nějaké místo, kde budeme mít řeč o zesnulém, psát vzkazy, které spálíme a rozptýlíme, děti budou pouštět balonky, a pak pojedeme vlakem do hospody.
A zemřelí si tedy svůj pohřeb plánují dopředu sami?
Někdy má nebožtík nějaké přání, většinou nějaké obecné, ale stále nám přibývá lidí, kteří si svůj pohřeb plánují, za což jsem velmi vděčný, jelikož jde o skvělé cvičení smíření s umíráním. Zároveň tak trochu budete vědět, co se stane po smrti. Máte to trochu pod kontrolou. Někdy s umírajícím píšeme i poslední řeč, což je však už taková vyšší dívčí.
Jaká část pohřbu je pro vás jakožto průvodce nejobtížnější?
Těžká je vždy komunikace s dětmi. Do vztahu dospělého a zemřelého dokážeme proniknout jednodušeji než u dětí. Chodíme po špičkách, ale stejně občas zakopneme. Měli jsme však pohřby, kterých se účastnilo 200 dětí ze základní školy. Tehdy si i vedení školy uvědomí, že než děti dělit do skupin s přidělenými psychology, je jednodušší vzít je na dobrý pohřeb.
Jsou nějaké způsoby, jak udělat pohřeb přívětivý a přijatelný i pro děti?
Jasně, když celou dobu pouštíte balonky se vzkazy pro zesnulého, děti jsou nadšené, malují na balonky a pozorují je létat. Celý pohřeb si v hlavě přerámují a vnímají ho jako hezké rozloučení ve stejném duchu, jako je svatba nebo narozeniny. Skoro konvenčním se dnes stává malování a psaní na rakev, což je také velmi pěkné. Samozřejmě je nutné dětem vysvětlit, proč a co dělají, kdo je uvnitř rakve a podobně.
Jak mohu sám sebe připravit na smrt?
Typicky, když se stěhujete. To je taková malá smrt. Přijdete o byt, čtvrť, oblíbenou kavárnu, pokud běháte, tak třeba o běžecké trasy. Nebo pokud vás vyhodí z práce. To je větší smrt. Jdete z oběda, najednou vám přestane fungovat přístupová karta a personalistka si vás zve do kanceláře. Jeden den tam jste a druhý už ne. Druhým úhlem jsou domácí zvířátka. Říkám rodičům, ať smrt dětem vysvětlí třeba na křečkovi. Dítě tak zažije celý životní cyklus mazlíčka. Pak je spousta cvičení, jak si připravovat svůj pohřeb. Velký rozdíl je ale mezi tím, zda umřu já, nebo můj blízký. Pokud zemře můj partner nebo kolega z práce, se kterým se 20 let potkávám, je to velká změna. A kdo se naučí pracovat se změnami, stejně jako tomu bylo třeba za covidu, kdy byla spousta změn, ten lépe snáší i smrt. Ti, co tvrdí, že se nebojí smrti, se jí bojí nejvíc. Ale lidé, kteří se nebojí změny, se nebojí ani smrti.
