Bobligova cesta: na Šumpersko po stopách dávných čarodějnických procesů

Po deštích nad Prahou občas vykouklo z mraků sluníčko a žabky už mě tlačily. Rozhodl jsem se, že půjdu do rizika a vyrazím za Bobligem. Česká krajina za okny rychlíku ubíhala ještě zalévaná příjemným pozdně letním světlem. V Šumperku už jsem vylézal z vlaku do vydatného mrholení. „No co, stejně chci nejdřív zkouknout expozici čarodějnických procesů. Chvíli se tam schovám a pak uvidím.“ S kapucí přes hlavu jsem vyrazil směrem ke Geschaderovu domu, kde se muzeum nachází. Klasicistní měšťanský dům v historickém centru má pohnutou minulost. Jedním z jeho vlastníků byl i Heinrich Peschke, odvážný městský rychtář, který se ani přes dlouholeté mučení nikdy nepřiznal k čarodějnictví a zemřel ve vězení. Pomalu jsem sestupoval po schodech do temného sklepení. Vypravěč mi do zapůjčených sluchátek „démonickým hlasem Jindřicha Františka Bobliga“ vyprávěl, jak se činil při svém očistném tažení ve jménu víry. Venku mezitím přešlo mrholení do soustavného deště. Stále jsem neztrácel naději a zamířil do supermarketu pro zásoby. O hodinu a pár kilometrů později už jsem seděl zachumlaný pod turistickou stříškou a chtě nechtě si musel přiznat, že mě sem nedovedla moje víra, ale čirá naivita a neochota vidět realitu. Bez jediné fotky z venku, zato prokřehlý skrz na skrz, jsem konečně pohlédl promočené skutečnosti do tváře. „Holt místo toho, abych si skočil pro párky doma přes ulici, zajel jsem si koupit večeři čtyři hodiny vlakem. Kdo tohle může říct?“

Jiné myšlení

Nikdy žádnou ze svých poutí po našich krajích jsem neměl nastudovanou jako Bobligovu cestu. Však jsem měl nakonec téměř měsíc k dobru, než se mi povedlo vyrazit znovu. Pročtené materiály mě dovedly k lehké korekci pohledu na tehdejší čarodějnické procesy. Moderní člověk se na celou problematiku dívá prizmatem současného světa, takže občas nechápe, jak mohlo zcela legálně k takovým nesmyslným hrůzám docházet po dlouhé desítky let, aniž by se nad tím někdo více pozastavoval. Jenže tehdejší vnímání světa bylo úplně odlišné od našeho. Z pohledu 17. století lze říct, že se vlastně nic až tak zásadně neobvyklého nedělo. Víra v boha, peklo i čarodějnice byla běžnou součástí života úplně každého člověka. Myslím, že dnes více lidí stále věří v plochou Zemi, než bylo tenkrát těch, kteří by nevěřili v trvalou přítomnost temných sil kolem sebe. Zvláště v lesích, už od pohanských dob považovaných za přechodová místa dělící světy smrtelníků a duchů. Hranice mezi vírou a pověrčivostí v podstatě neexistovala. Úplně stejné to bylo s mučením při vyslýchání obžalovaných. Tortura byla pevně zakotvena v právním řádu a nebyl žádný důvod k jejímu zpochybňování. Oficiálně ji nejdříve musel povolit soud vyšší instance s tím, že její použití mělo svá omezení. Otázkou zůstává, nakolik to bylo dodržováno. Mučení sestávalo ze tří stupňů a každá procedura neměla trvat déle než patnáct minut. Pokud obžalovaný postupně vydržel drcení prstů palečnicemi, trhání svalů a lámání holenních kostí španělskými botami i natahování na žebřík, aniž se přiznal, měl být podle práva propuštěn jako nevinný. Jako ilustraci reality si však připomeňme zmiňovaného měšťana Heinricha Peschkeho, kterého ve vězení drželi a mučili po dlouhých 12 let, dokud tam neskonal. Nebo nejslavnější šumperskou oběť procesů, Bobligova úhlavního nepřítele, váženého katolického faráře Kryštofa Aloise Lautnera, který je hlavním hrdinou Kladiva na čarodějnice.

Čarodějnická cyklotrasa

Podruhé jsem vystupoval na šumperském vlakovém nádraží za úplně jiného počasí. Teploty byly příjemné, takže jsem měl jistotu, že se nikde na cestě neutopím. Chvíli mi trvalo, než jsem hned za Šumperkem našel pomník čarodějnických procesů stojící v místech, kde bylo upáleno 23 obětí. Je ukrytý na soukromém pozemku v kopřivách za malým rybníčkem. Jako osmé zastavení patří na Čarodějnickou cyklotrasu, která měří 138 kilometrů, začíná v Mohelnici a končí až ve Zlatých Horách. Jak jsem dál stoupal do prudkého svahu, byl jsem opravdu rád, že jsem podruhé vyrazil za rozumného počasí. V žabkách se mi šlo standardně příjemně, ale při vydatném dešti by to byl problém určitě i v pevných trekových botách. Poobědval jsem na Městských skalách, kde je oblíbená vyhlídka s pěkným dřevěným altánem. Zatím jsem v lesích nepotkal živou duši a užíval si keřů obsypaných malinami a ostružinami. První den v podhůří Jeseníků jsem pojal jako takovou lehčí procházku od jednoho kamene ke druhému. Další fotografickou zastávkou byla nedaleká Voštinová skála. Vydrápání na její vrcholek určitě stojí za tu trochu námahy. Nijak jsem nespěchal k Velkým Losinám, ale pomalu mi začala docházet voda. To naštěstí v tomhle kraji není žádný problém. Studánky s výbornou pramenitou vodou jsem míjel pomalu každých pár kilometrů. Kde budu spát první noc, jsem měl celou dobu jasno, ale nejdříve jsem si chtěl vrch Strážník prohlédnout ještě z větší výšky od rozhledny Bukovka. Úplně jsem přestal hlídat čas, takže na kopec nad zámkem ve Velkých Losinách už jsem přicházel za soumraku. Příjemná denní atmosféra malebných lesních zákoutí se přece jen s přicházející nocí trochu změnila. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem si na přespání nevybral trochu bubákov. Na Strážníku kdysi stál malý hrádek, ale dneska vrcholu dominuje už jen ohniště s kládami na sezení kolem. Jinak je tam pusto prázdno. Opekl jsem si buřty a usnul ve světle skomírajících plamenů. Když jsem otevřel oči, všude bylo naprosté ticho. U mých nohou se tyčila černá postava a zvedala mi je do vzduchu. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Najednou už nebyla sama. Přímo nad mou hlavou stála se dvěma dalšími a jejich spojené ruce tvořily půlkruh. Chtěl jsem vykřiknout, jenže to nešlo. Jen jsem otvíral a zavíral pusu jako ryba na suchu. Když se mi konečně podařilo vydat zvuk, procitl jsem. Všechno bylo nadále jako v tom snu, jen už jsem tam zase ležel sám. Zbytek noci jsem prospal, jako když mě do vody hodí.

Za hraběnkou i žebračkou

Ráno už opět všude cvrlikali ptáci a sluneční paprsky pronikající větvovím kreslily pěkné stíny v lesním podrostu. Musím říct, že ta „noční návštěva“ mě vlastně nepřekvapila. Přesně zapadala do příběhu, který jsem si v té době prožíval. V dobrém naladění jsem slezl kopec a potkal prvních pár výletníků v zámeckém parku. Do hlavního sídla „Bobligova svatého boje“ jsem se rozhodně nechystal. Prohlídku zámku Velké Losiny už jsem absolvoval o několik let dříve. Právě tam si nechala hraběnka Angela Sibylla z Galle povolat z Olomouce zkušeného lovce čarodějnic, aby vyšetřil první případ na panství, jež spravovala. O Květné neděli roku 1678 se žebračka Marina Schuchová pokusila odnést posvěcenou hostii z kostela v Sobotíně. Byla odhalena a Jindřich František Boblig začal soudit na Losinsku a později i v Šumperku. Historické prameny uvádějí, že za tu dobu bylo upáleno kolem stovky domnělých uctívačů ďábla. Já se těšil z příjemné procházky podél říčky Losinky, za kostelem si nakoupil jídlo na následující tři dny a vydal se k vesnicím, které byly v době procesů poměrně dost zasaženy. Přes Maršíkov s krásným dřevěným kostelíkem svatého Michaela Archanděla, který je nejstarší zachovalou lidovou stavbou na severní Moravě, jsem došel až do Sobotína. Tamní kostel svatého Vavřince mě zajímal ještě víc. Je obklopen pěkným udržovaným hřbitovem. Dovnitř svatostánku jsem se bohužel nedostal.

Od pražského Botiče po moravskou Dyji aneb Pěšky z Prahy do Znojma

Česko

Když tu žebračka Schuchová ukradla svatou hostii, bylo to oficiálně považováno za velké provinění proti zákonům božím. Na druhou stranu to nebyla situace tak ojedinělá, jak by se mohlo zdát. V tehdejší společnosti plné pověr bylo celkem běžnou praxí, že se nemocným domácím zvířatům dávaly hostie do žrádla, což mělo vést k jejich uzdravení. Problém nastal, když byl někdo z vesničanů při takovém činu přistižen. V Sobotíně už jsem vkročil na území Chráněné krajinné oblasti Jeseníky a začal stoupat. Přes Vernířovice, jednu ze vsí nejvíce zasažených Bobligovými procesy, jsem se dál pomalu toulal letním odpolednem. Že se až příliš flákám, mi došlo o nějakou dobu později. Na posledních čtyřech kilometrech jsem měl vystoupat téměř osm set výškových metrů. Přitom jsem už měl v žabkách skoro dvacet kilometrů a slunce se pomalu, ale jistě sklánělo za obzor. Výstup na Čertovu stěnu proběhl ještě za světla. Krásný horský les kolem úzké cesty působil opravdu magicky. S nastupujícím večerem ještě o to víc. Problémy nastaly až v závěrečném, nejprudším úseku k útulně Jelení studánka. „Hlavně nepanikař a nesnaž se zrychlovat, protože tady každej špatnej krok může znamenat fatální držkopád,“ pomalu jsem k sobě promlouval, a ještě pomaleji stoupal k vrcholu. U pramene jsem si načerpal čerstvou vodu a šel si lehnout trochu stranou, protože turistický přístřešek i okolí už okupovaly rodiny s dětmi.

Petrovy kameny

Co už naznačil večerní příchod k útulně, ráno jenom potvrdilo. Alespoň na nějakou dobu jsem měl utrum s osamoceným touláním divokou přírodou. Vyrazil jsem k Petrovým kamenům a následujících pět kilometrů po vrcholcích jsem se každou chvíli s někým zdravil. Petrovy kameny jsou legendami opředené místo nejen kvůli čarodějnickým procesům. Každopádně už od středověku se věřilo, že jsou tím hlavním bodem, kam se slétají čarodějnice na sabaty, aby se potkaly s ďáblem, pořádaly černé mše, hodovaly a smilnily. Krátce po skončení procesů tam dokonce vztyčili boží muka jako ochranu před nečistými silami. Až v 50. letech minulého století je nechali komunisté zbořit v rámci očisty hor od náboženských symbolů. Dnes je kvůli ochraně přírody zakázáno přímo na skaliska vstoupit. Když už jsem byl uprostřed toho lidského hemžení, padlo rozhodnutí, že to dotáhnu až do konce a vylezu s ostatními i na Praděd. Ten je se svými 1491 metry nejvyšším vrcholem Hrubého Jeseníku. Osvěžil jsem se tam borůvkovou zmrzlinou a už zase rychle spěchal dolů. Jak jsem kráčel kamennými stezkami od turistické chaty Švýcárna, už jsem si zase užíval osamělého potulování divokými přírodními sceneriemi. Jako byl včerejší večerní výstup výzvou i pro kovaného ultražabkaře mého typu, tak i aktuální sestup kolem Vysokého vodopádu se neměl za co stydět. Neoficiálně se mu říká Jesenická Niagara. Tenhle náš nejvyšší vodopád je součástí soustavy kaskád a proudů na horním toku Studeného potoka. Příroda kolem je tak dechberoucí, že se mi chvílemi vracely vzpomínky na putování džunglí skrze brazilský ostrov Ilha Grande. Když jsem konečně dorazil dolů, denního světla už opět moc nezbývalo. Lesem jsem prošel až na křesťanské poutní místo Mariin pramen, ležící kousek nad Bělou. Všechno tam bylo úplně v klidu, který strážily sošky Panny Marie.

Samota

Při ranní procházce do Filipovic jsem zase posnídal plné hrsti malin a ostružin. V hospodě si dotočil vodu z kohoutku a šlapal dál. Až na pár projíždějících cyklistů jsem byl zase úplně sám. Při předešlých poutích jsem se vždycky rád zastavil, abych pokecal s lidmi. Tentokrát to poprvé bylo úplně jinak. Ticho a samotu jsem nadmíru oceňoval. Podle mapy jsem věděl, že někde kousek od mé trasy leží lesní hřbitov. Dál jsem se po tom nepídil a myslel, že bude mít taky něco společného s temnou čarodějnickou minulostí. S lidským zlem toho měl společného dost. Jenže s tím ze druhé světové války. Jednalo se totiž o hřbitov sovětských válečných zajatců, kteří umírali v pracovním táboře Rudohoří. Cestou do Jeseníku jsem postupně dočerpal čistou pramenitou vodu a pomalu scházel dolů do města. Ve Frývaldově, později přejmenovaném na Jeseník, se největší čarodějnické procesy konaly už v dobách Bobligova dětství a raného mládí, tudíž s nimi on sám neměl nic společného. Byly součástí širší vlny pronásledování čarodějnic ve Slezsku a na severní Moravě. Rozpoutali je v roce 1622 městští radní, kteří tím reagovali na neštěstí jako neúrody či morové rány. Během osmi let bylo umučeno a popraveno přes padesát lidí obviněných ze styku s ďáblem. Další procesy pokračovaly i v následujících desetiletích. Samotnému Bobligovi pak tyto události o půl století později posloužily jako precedens pro vlastní krvavé řádění. „Ve Frývaldově už byly čarodějnice odhaleny a spáleny. Teď musíme pokračovat v hledání tady,“ přesvědčoval vrchnost a měšťany na Losinsku, aby mu dali volnou ruku pro jeho zapálené konání ve jménu kříže. Sám jsem se rozhodl pod jedním pořádně velkým přenocovat. Už v polovině 19. století ho nechal na Předním vršku nad městem vztyčit kníže Johan II. Liechtenstein z vděčnosti za své uzdravení, společně s deskou nesoucí nápis: Zbav nás všeho zlého. Nakonec se není čemu divit, že se i k tomuto kopci vážou legendy o údajných čarodějnických sabatech. Vyškrábal jsem se ke kříži tou nejpřímější cestou přes louku a po večeři usnul pokojným spánkem.

Na konci cesty

Poslední den mě čekalo 25 kilometrů do Zlatých Hor. V okolí Jeseníku je plno míst spojovaných s temnými silami, ale mě nejvíce zajímalo Rejvízské rašeliniště na půlce cesty. Nejdříve však nastala situace kolem pravé žabky. Už nějakou dobu jsem cítil, že dodělává. Zastavil jsem u dalšího Mariina pramene a spravil ji leukoplastí. V Rejvízu jsem se opět začlenil do lidské společnosti. Rašeliništěm vede naučná stezka k Velkému mechovému jezírku, takže jsem na dřevěných chodnících potkával plno dalších turistů. Už od středověku byl tento kout hor považován za tajemný „nečistý“ kraj plný močálů, mlhy, zrádných bludiček a přeludů. V představivosti lidí ideální místo pro čarodějnická shromáždění. Vedle Petrových kamenů a Keprníku ho také vyslýchaní uváděli nejčastěji. Náplastí vyspravená žabka mi nepříjemně do krve rozdírala kůži mezi prsty. Když jsem přecházel řeku Olešnici u zlatokopeckého skanzenu, definitivně to vzdala. Ponořil jsem nohy do vody a užíval si chladného proudění mezi prsty. Z krosny jsem vytáhl prošlapané jordany a zbylých pár kilometrů do Zlatých Hor dotáhl v nich. Bobligovo rodiště leží na samé hranici s Polskem. Tady také sbíral v polovině 17. století svoje zkušenosti jako přísedící čarodějnických tribunálů. Já jsem se usadil až na břehu Zlatého jezera kousek za městem. Shodil jsem oblečení a po pěti dnech se ponořil do vody. Jak jsem si tak hověl na hladině v přítomnosti kachen, zbývalo už jenom jediné, s úsměvem pronést: „Dokonáno jest.“

Jindřich František Boblig

Narodil se v roce 1612 na česko-polské hranici v hornickém městě Edelstadt, dnešní Zlaté Hory. Jeho otec zde získal šlechtický titul a mladý Jindřich František po vzoru svých předků vyrazil studovatprávado Vídně. Nejpozději od 19. století je většinou historiků zobrazován jako hloupý nedostudovaný právník. Touto cestou šel i Václav Kaplický ve svém románu a později Otakar Vávra při filmovém zpracování. Skutečnost však nebyla takhle černobílá. Je pravdou, že Boblig studia nezavršil závěrečnou zkouškou na doktora práv, protože jednoduše nemusel. K výkonu advokátní ani soudcovské praxe totiž v té době nebyla potřeba. Místo doktorátu mu bohatě stačilo označení kandidát kanonického a světského práva. Po návratu domů se začal živit jako advokát a vrhl se i na potíráníčarodějnictví. První velká vlna procesů proběhla už za jeho dětství v Niském knížectví na druhé straně hranice. Odtud se během následujících let přelila do Zlatých Hor a Jeseníku, až nabobtnala do obludných rozměrů. Dá se říct, že pro mladého právníka to byla taková čarodějnická učňovská léta. Chvíle své nejtemnější slávy měl teprve před sebou. V roce 1678 už mu bylo 66 let, když ho panstvo z Velkých Losin povolalo jako zkušeného bojovníka proti ďáblovi a jeho služebníkům. Následující více než dekádu pak řádil právě na Losinsku a Šumpersku. Přestože dřívější procesy v Nise a na Jesenicku byly mnohem rozsáhlejší a krutější, zachovalo se z nich jen málo písemných materiálů. Daleko známějšími se staly až ty pozdější pod jeho taktovkou. Byly podrobně zdokumentovány, takže je historici mohou studovat dodnes. A také opravovat různá klišé, která o Bobligovi zakořenila ve veřejné paměti. Kromě zmiňované intelektuální nedostatečnosti byl popisován jako sadista, sexuální deviant, zhýralec a hrabivec posílající lidi na smrt především kvůli vlastnímu obohacení. Současní badatelé však vykreslují poněkud jiný obraz. Bez jakékoliv diskuse byl zosobněným zlem. Jeho činy však vycházely primárně z naprostého náboženského fanatismu člověka, který viděl stopy pekla za každým rohem, což nebyla v dané době představa nijak ojedinělá. Každopádně se jako vážený občan města Olomouce v klidu dožil vysokého věku 85 let.