Západní Austrálie: třešničky na dortu z druhé strany zeměkoule
Jednoho dne turista vystoupí z letadla v Perthu, nejodlehlejším velkém městě světa, a má před sebou celý nerozkrojený západoaustralský dort. Pokud se předem připravil, všechny třešničky na jeho bílo-rudé polevě stihne ochutnat.
Není-li člověku víc než třicet a získal tzv. Working Holiday Visa, má na to rok. Turista si obvykle půjčí obytné auto a posílí australskou ekonomiku tím, že postupně přesune část svých financí do místních pokladen. Mlaďoch přijede víceméně s prázdnou kapsou a nabídne své práceschopné ruce tomu, kdo je potřebuje. Učí se angličtinu a vydělává si na auto, ve kterém může žít i spát, získá od místních nálepku backpacker a po čase vyjede ochutnat třešničky na místním dortu stejně jako každý jiný evropský či indický turista. Jen na to má víc času a líp všem a všemu okolo rozumí.
To nesmíte vynechat
„Jedete do Esperance? To je to nejkrásnější, co tady máme. Viditelnost i osmdesát metrů. Bílý písek, nekonečné pláže a ta barva moře! To prostě musíte!“ A každý podle své nátury přidá odpovídající počet vykřičníků.
Málokdo dodá, že snad nikde jinde v Austrálii vám počasí nemůže víc změnit pohled na věc. Zdejší klima ovlivňuje celoročně studený Jižní oceán, anticyklony nad Jižní Austrálií, západní větry a studený Západoaustralský proud od Antarktidy (a už jen z toho slova je člověku zima). Shrnuto: pláže jsou bez chyby, moře má dokonale reklamní barvu, ale počasí je sázka do loterie. V únoru, který zde roční dobou odpovídá evropskému letnímu srpnu, fičel po plážích Esperance ledový vítr ostrý tak, že i pojízdná prodejna kávy na okraji pláže složila svá ráno dovezená lehátka a odjela, přestože byla neděle.
Ve studené vodě neplaveme, chodit proti větru se v létajícím písku nedalo, a tak jsme zvolili oblíbený domácí typ turistiky, tj. autem. Většina místních má velké silné teréňáky či pickupy, jejichž kola mi sahala minimálně až k ramenům. Zahraniční turisté se poznají podle obytných aut, backpackeři podle různých druhů doma upravených dodávek a vanů, na které policie a strážci národních parků převážně soustřeďují pozornost.
Čtyřicetikilometrový vyhlídkový okruh nad těmi nejfotogeničtějšími plážemi začíná na západním okraji města Esperance. Pomalu si zvykáme na poněkud jiné chápání vzdálenosti. K plážím zahrnovaným běžně pod Esperance patří i ty ležící východně od Cape Le Grand National Park, vzdálené od centra města přes osmdesát kilometrů. My se na nich kvůli počasí dlouho nezdrželi a odjeli jsme do zbytků lesů chráněných národními parky, kde tolik nefoukalo.
Když strom, tak s velkým S
S určováním stromů je to v Austrálii poměrně jednoduché. Co má listy a vypadá jako strom, je blahovičník z rodu Eucalyptus o několika stovkách druhů. Zpočátku přistěhovalcům překážely. Měli za sebou dlouhou, několikaměsíční plavbu a před sebou tvrdou dřinu v neznámém kraji, který se snažili přeměnit na místo, kde by mohli žít a uživit své rodiny. Káceli stromy a jejich ovce likvidovaly podrost, který po dřevorubecké spoušti zbyl. Pak lidé objevili, že zde kromě eukalyptů roste santalovník, a začali ho vytrhávat i s kořeny, protože santalový olej se dal získat z celé rostliny.
Zbytky obřích, až 75 metrů vysokých eukalyptů chrání dnes několik národních parků. Nejpopulárnější je Walpole and Nornalup, který kromě mnoha vycházek, z nichž bolí za krkem ze stále zakloněné hlavy, nabízí vyasfaltované chodníčky a vedle dokonalého informačního centra půlkilometrovou lávku v korunách stromů, kde se hlava nemusí tak zaklánět a krk si odpočine (lávka je z roku 1996). Její výstavbu urychlila obliba místního obřího stromu o obvodu 24 metrů, který nepřežil enormní zájem turistů. Jeho mělké kořeny nevydržely to, že k nejoblíbenějšímu způsobu návštěvy patřil průjezd jeho dutým kmenem a strom v roce 1990 padl.
Centrum lesa s obřími stromy měří pouhých 15 na 30 kilometrů, i když dřív lesy stromových velikánů pokrývaly celý jihozápad státu, protože zde pravidelně a dostatečně prší. Jen tady například roste zvláštní druh eukalyptu, který by bez ochrany národního parku patřil už dávno minulosti. Právě tento blahovičník Jacksonův dorůstá až 75 metrů, obvod má i dvacet metrů a jeho kmen je u země často zajímavě dutý, což je způsobeno hmyzem, houbami a následně ohněm, který vypálí mrtvé dřevo v centru kmene. Naštěstí díky iniciativě v místě usazených farmářů je jádro dnešního parku chráněno již od roku 1910.
V jiných národních parcích se ukazuje někdy nepochopitelný přístup k přírodě. V parku Warren je zpřístupněný Bicentennial Tree, do jehož kmene lidé zarazili železné tyče sloužící jako schody vzhůru, čímž oslavili dvousté výročí prvniho osídlení Austrálie bělochy, kdy sem přijela první loď s trestanci. V národním parku Greater Beedelup je možno projít díky dřevěnému žebříčku skrz díru o průměru dva a půl metru dalším stromem o výšce 75 metrů. Poslední obří eukalypty se s námi rozloučily v parku Wellington.
Od mysu k mysu
Kdo má víc času, může si od autoturistiky na pár dní odpočinout na jihozápadě. Trasa Cape to Cape Track měří 135 km a vede od mysu k mysu mezi majáky na Cape Naturaliste a Cape Leeuwin. Ty spolu při prvním pohledu na mapu zápasí o titul nejjihozápadnějšího bodu australské pevniny. Oba jsou za poplatek přístupné a jsou chráněny jako historická památka, protože jsou přes 120 let staré a to je na místní poměry opravdu úctyhodný věk. Hlavní v tomto případě ale je, že většina treku vede mimo civilizaci po upravených písčitých cestách, dřevěných chodníčcích nebo po plážích a pro nocování je připraveno několik přírodních tábořišť.
Dál nás čekala slavná vinařská oblast u Margaret River a její mezi surfaři neméně slavné ústí s přilehlou pláží. U ní vládne ten pravý uvolněný australský duch typický pro surfařskou komunitu. Ty, co se surfování věnují opravdu intenzivně, poznáte podle delších, sluncem vyšisovaných vlasů a vysportované postavy, zatímco jejich bosé partnerky či surfařky se identifikují podle odrbaných kraťasů schovaných pod volnou košilí pánského střihu, dlouhých vlasů a maximálně ťapek na nohou.
Zdejší Surfers Point byl objeven v roce 1958 a dnes se sem sjíždějí surfaři z celé Austrálie, aby se dočkali své až osm metrů vysoké vlny. Ty se mohou objevit kdykoliv, i když častěji na podzim a v zimě. Moře je klidné jen pár dní v roce a od roku 1989 zde fungují hlídky připravené zachránit surfaře z vln. Břeh zdobí povzbuzující tabulky uvádějící, kdy byl spatřen poslední žralok, včetně jeho druhu a velikosti, a nápisy zakazující jakoukoliv formu kempování, za které se považuje i pouhé přespání v autě (najdete je bohužel u většiny pláží). Po řadě dalších pláží a letovisek zbývá už jen návštěva přístavu Fremantle, který je jižním okrajem aglomerace hlavního města Západní Austrálie Perth.
Ovšem když už člověk absolvoval dlouhý let z Evropy, je škoda projet jen jih a sever vynechat. Zvlášť když právě na severu je ona téměř nulová hustota obyvatel na kilometr čtvereční a to je něco, co v Evropě opravdu nemáme.
Písek všeho druhu
Sever aglomerace Perthu lemují pláže táhnoucí se na mnoho kilometrů a je zajímavé číst, že námořníci ztroskotavší severně od města mohli od vraku své lodi dojít do tehdejšího i současného hlavního perthského přístavu Fremantle několik stovek kilometrů po břehu převážně písčitém. Nás nejprve zlákaly písky u letoviska Lancelin.
Bylo to jako rána pěstí mezi oči. Na obzoru se najednou vynořily ohromné sněhobílé závěje. Pak se sníh zvětšil a z keřů lemujících silnici vyrůstaly vysoké duny. Viděli jsme tady zkamenělou vlnu vysokou patnáct metrů, zástupy okrových kuželů i růžová jezera, ale tyhle sněhobílé pískové závěje nám napoprvé vyrazily dech. Zaparkovali jsme u nich a kouzlo zmizelo. Jsme v Austrálii, a tak se po tom bílém sněhopísku můžeme projet autem, vzít si speciální surf nebo jen kus igelitu a jít sjíždět duny anebo můžeme chodit, jak dlouho to v podkluzujícím písku za silného větru vydržíme.
O 76 kilometrů dál čeká Nambung National Park a jeho slavná poušť Pinnacles. V ní samozřejmě okruh pro auta a naštěstí i možnost chodit, obdivovat a vrtět nechápavě hlavou. Co to ta příroda vytvořila a jak? Tisíce okrových věží a věžiček vysokých většinou jako člověk rozesetých do nedohledna po stejně zbarvené pláni. O jejich vzniku se vedou spory, jež pravděpodobně nikdy neskončí. Zasypané pískem a na písek přeměněné stromy? Zkamenělé kořeny rostlin s oderodovaným okolím? Kombinace usazování, cementace a eroze?
Čím víc na sever, tím víc zvláštností. V letovisku Jurien Bay budují nové molo a u něj v moři betonový útes pro vysazování korálů. Do útesu se dá uložit urna s popelem toho, kdo miloval potápění. Jedeme dál směrem k horku po tzv. Indian Ocean Drive a pozorujeme, jak se lidé snaží rekultivovat duny, větrem a příliš velkým zájmem lidí zbavované obtížně uchycené vegetace. Někde sypou na holé duny rozdrcený papír, který brání větrné erozi a díky jeho studeně zelenkavé barvě má krajina nezvyklý odstín. Jinde přišli na to, že nemá cenu vysazovat nové keře přímo do písku, ale duny pokryjí suchými větvemi starých keřů a nové sázejí mezi ně. Růžové jezero Hutt má svou unikátní barvu od řasy produkující beta karoten. Je krásné, ale kus břehu zabírá továrna na těžbu této látky. Už jen národní parky vzdorují ekonomickým tlakům.
Mořské a přímořské národní parky
Některé brání svou biodiverzitu až nepochopitelně důkladně. Příjezd do Monkey Mia, které je centrem chráněné oblasti Shark Bay Marine Park a je od roku 1991 na seznamu kulturního dědictví UNESCO, nám dokonale zkazil plot s ostnatým drátem pod proudem, mající bránit průniku invazivních živočichů, jako jsou lišky, králíci či kočky. Nepříjemné vzpomínce na železnou oponu se tady člověk z bývalého socialistického bloku neubrání. Divný pocit přetrval až k zvláštní pláži Shell Beach, tvořené ne pískem, ale miliardami drobných bílých mušliček.
Všechno napraví až zážitky se zvířaty z Monkey Mia. Rozzlobíme vzrostlého emu, když mu sebereme zpod zobáku staniol od čokolády, a pozorujeme paní, jak ho o něco později odhání od grilu s masem obracečkou na bifteky. Po pláži chodí pelikáni, plaveme ve vodě a o kus dál vyskočí z vody pár delfínů, s želvami jsme plavali u jiných pláží. Delfíni jsou zdejším hlavním magnetem. Sledují je od roku 1983, na zdejších podmořských loukách mořské trávy se totiž rodí mnoho mláďat. Ale jen málo delfíňat přežilo. Když se o jedenáct let později zkusilo tzv. kontrolované krmení, situace se rapidně zlepšila. Dnes zde žije jedna velká delfíní rodina, jež má svůj rodový strom, a každý delfín má své jméno. Naučili se po sedmé ráno pravidelně připlouvat na krmení a turisté se naučili kupovat lístky na možnost jejich ranního krmení. U infocentra je přehledná tabulka informující, kolik delfínů připlulo a kolik lidí se dívalo. A tak se dozvím, že v neděli ráno pozorovalo tři krmené delfíny 168 turistů.
Na následující zastávce v Coral Bay jsme se ocitli v srdci mořského parku Ningaloo Reef. Ten je svou délkou 300 kilometrů největší v celé Austrálii a na rozdíl od východního Great Barier Reefu je na mnoha místech přístupný z břehu. V Coral Bay je turistice a turistům ponechán volný prostor. Rozlehlé kempy, velká parkoviště a přímo ukázková zátoka s rozlehlou pláží v sezoně obležené slunečníky. Večer lidé postávají po krk ve vodě se sklenicemi vína v ruce. Teplota moře až 32 stupňů je pro party ve vodě ideální, pro korály katastrofa. Zatímco reklamní agentury stále lákají návštěvníky barevným světem 300 druhů korálů a 500 druhů ryb, pro šnorchlaře se to bohužel stává minulostí. Teplota vody opakovaně stoupá o několik stupňů, koráli blednou a hynou.
Místem, kam mnoho turistů dojede a otočí se na zpáteční cestu, je město Exmouth a přilehlý Cape Range National Park a Ningaloo Reef. Mladý Exmouth byl založen až v roce 1967 pro obsluhu blízké americké námořní komunikační stanice. Do té doby tady byl pravý konec světa, na kterém od roku 1912 stál osamocený maják, kam poštu vozili velbloudi a zásoby čas od času loď. Když na něm o dva roky později začal pracovat ženatý strážce a přivedl s sebou manželku, ta si do deníku poznamenala, že od jejího příjezdu trvalo dva roky, než opět mohla promluvit s jinou běloškou.
To hlavní v oblasti Exmouth jsou výlety lodí na pozorování velrybích žraloků. Kdo si připlatí 250 až 300 dolarů navíc, může si s nimi zaplavat ve skupině za dozoru zkušeného potápěče. Vyplouvá se z přístavu Tantabiddi kousek před hranicemi parku. Pro nás bylo dost šokem to, že každé ráno odsud vyplouvaly i desítky rybářských soukromých lodí, které si turisté do přístavu přitáhli na vlecích mohutnými pickupy. Loví sice v povolených teritoriích mimo chráněné oblasti, ale ryby nikdo neinformoval o tom, že hned vedle jejich chráněné vody na ně číhá rybářova návnada. Prozatím jsou úlovky opravdu kolosální.
Chtěli jsme vidět něco navíc a jet ještě dál. Dojeli jsme k průmyslovému přístavu Port Hedland, největšímu nákladnímu přístavu na železnou rudu na světě. Silnice do něho byla vyasfaltována až v roce 1989 právě díky dopravě železné rudy. Tzv. silniční vlaky s rudou měří až 63 metrů, pravé vlaky, které ji svážejí, až 2,8 kilometru a k dovršení všeho leží před městem rozlehlé solné pánve. Byl čas zmizet v řídce osídleném vnitrozemí bez turistů a procvičovat si angličtinu ne s turisty, ale s pravými obyvateli outbacku.
Dobré vědět
- Přímý let Londýn–Perth trvá přibližně 17 hodin. Z Prahy s přestupem obvykle přes Dubaj. Zajímavé je zastavit se cestou na Bali.
- Vízum – lze vyřídit elektronicky. Turistické zdarma na tři měsíce. Veškeré info na mzv.gov.cz, kde jsou odkazy na příslušné stránky stejně jako info o celních předpisech, které jsou díky unikátnosti místní fauny a flóry dost striktní.
- Working Holiday Visa – vízum pro pracovní prázdniny umožňující lidem mezi 18 až 30 lety pracovat či studovat v Austrálii po dobu 12 měsíců. Pro Čechy poněkud pozměněná složitější varianta Work and Holiday visa. Vyřízení trvá déle a je zpoplatněno.
- National Park Pass – permanentka pro vstup do národních parků, platí pro auto bez ohledu na počet cestujících. Jeden vstup do parku stojí 15 dolarů. Prodává se 14denní, měsíční a roční, která stojí 130 dolarů.
- Kromě toho, že se jezdí vlevo, je slunce v poledne na severu, a když je srpek měsíce ve tvaru C, měsíc dorůstá a ve tvaru D couvá-ubývá.
