Východ slunce v pustě (maďarsky puszta) je neuvěřitelné představení. Ptáci ještě před rozbřeskem štěbetají, o kus dál letí hejno kachen, je slyšet ržání koní a z dáli se ozývají zvonce krav. Užít si jitro je tu stejně pěkným okamžikem jako noc. Hortobágy a zdejší velká pláň jsou považovány za nejlepší místo k pozorování hvězdného nebe. Civilizace je daleko, a tak světelný smog neruší během pohybu hvězd. Pokud jsou v blízkosti vahadlové studny, dokreslují dřevěná ramena příběh o neuvěřitelné pustě, kde se každý může toulat pod hvězdami. Jen letní den je zrádný. Jakmile se vyhoupne zářící kotouč, začnou paprsky ozařovat kraj, ale také přinášejí úmorné vedro, které s batohem na zádech není jednoduché zvládnout. Nejlepším obdobím pro poznání pusty je proto jaro přinášející barvy květů a podzim, kdy se žlutá tráva pohupuje v chladivém větříku.
Most v Hortobágyi dlouhý 167 metrů je symbolem pusty|Tomáš Kubeš
Výjimečnost Hortobágye
Možná někoho napadne, proč je pro někoho vůbec zajímavé trochu ospalé městečko Hortobágy (čti hortobáď) nedaleko města Debrecín (Debrecen). Unikátnost místa je viditelná na první pohled – mimořádně rozlehlá step, doslova placka, kde se kdesi v dáli krčí domek s několika stromy. Obraz navíc připomíná spíše fata morgánu, protože vzdálenosti jsou opravdu velké. Tady, na východě Maďarska, se zachovala jedna z největších travnatých stepí v Evropě, která je považována za centrum dnešní pusty. Proto zde byl vyhlášen národní park a také v roce 1999 zapsán do seznamů UNESCO. Mimořádností není jen step, ale také zachovalá architektura, pastevecký život a zvyky, které na první pohled připomínají jiné časy. Potkáte tu mimo jiné vzácné koně plemene nónius, které se chovalo především pro válečné účely, jako tažní a užitkoví koně. Počátky chovu těchto koní sahají do dob, kdy byl rakouským císařským vojskem během napoleonských válek ukořistěn francouzský hřebec jménem Nónius, zakladatel plemene. Dnes se využívají především pro sportovní jezdectví.
Nepřehlédnutelné zvíře, které žije v pustě, je houfně se pasoucí maďarský šedý skot szürke (čti sýrke), který se chová ve stádech po 100–200 kusech. Unikátní je rovněž ovce racka, které se také říká cápová ovce. Ovce jsou bílé i černé a charakteristické jsou pro ně spirálovitě stočené rohy, které mají jak berani, tak ovce. Zajímavostí je, že tyto ovce jsou stejně zobrazovány na egyptských hieroglyfech. K dalším specifikům patří také žádaná prasata mangalica, která svou vlnou připomínají kudrnáče. Ale tím největším lákadlem je jezdecké umění čikošů (maďarsky csikós), pravých kovbojů pusty.
Symbol Hortobágye
Kdo chce poznat pustu, určitě nemůže minout jeden ze symbolů parku Hortobágy. Tady, uprostřed pláně na silnici číslo 33, se zčistajasna vynoří slavný 167 metrů dlouhý most s devíti oblouky. Tento cihlový most nahradil v roce 1833 původní, dřevěný. Na jeho výstavbu bylo použito 400 000 cihel pálených přímo na místě stavby. Legendy říkají, že na zpevnění byla použita malta z pískového vína. V obci nalevo je zájezdní hostinec zvaný csárda, který byl odpradávna oblíbenou občerstvovací stanicí. Vedla tudy i solná stezka, a tak csárda cestujícím nabízela místní kuchyň, stejně jako vytoužený odpočinek.
Kroj pastevců je bohatě vyšívaný s naleštěnou přezkou|Tomáš Kubeš
Mostová slavnost
Most v Hortobágyi byl vždy tradičním místem setkávání. Konaly se tu pravidelné trhy zvířat, kde se nakupovali především koně a krávy. Ale součástí byl i jarmark, kde bylo k sehnání vše nezbytné k životu. Své výrobky tu prodávali kloboučníci, brašnáři, sedláři, hrnčíři, ale i dýmkaři. Bylo to také místo k setkání, kde se mohli lidé seznámit, a uzavíraly se tu i sňatky. I v dnešní době je možné takový trh koncem srpna spatřit na vlastní oči, v letošním roce proběhne od 18. do 20. srpna. Zvířata se tu již neprodávají, ale pastevci ženou svá stáda přes most jako v minulosti. Setkávají se tu rodáci i honáci v modrých suknicích stejně jako pastevci v ovčích kožešinách, kteří si v hloučcích vyprávějí novinky a dodávají kuráž hltem kořalky. Mezi tradiční výrobce opasků a klobouků vstoupila i dnešní doba a trh je rovněž místem, kde ochutnáte ovčí sýr stejně jako zmrzlinu nebo cukrovou vatu. V hrncích bublají guláše a paprikovým klobásám málokdo odolá. K sehnání je tu celá řada dalších věcí od pálenky až po hračky, oblečení nebo kožešiny. Vetešníci prodávají věci z půdy, rádia nebo i obrázek Lenina. Každý si tu najde své a minimálně zažije setkání různých světů.
Za poznáním
Potkat pastevce přímo v pustě je jednoduché. Stačí se vypravit do roviny, kde se tetelí vzduch, a hledat na obzoru stádo. Cesta se rychle mění v monotónní šlapání za osamocenými keříky a stromy, které připomínají dávné posly. Ale především poskytují stín. Dalším vytržením z monotónnosti bývá osamocené bělostné stavení s červenou střechou, hejnem hus a na podzim s provazci napíchaných paprik. Kde je stavení, bývá v blízkosti také zdroj vody, což jsou tady, v pustě, symbolické vahadlové studny. A u jedné z nich jsem narazil na postaršího pastevce s ovčím stádem a několika kravkami, který se jmenoval typicky László. Bača byl s nezbytným knírem v černých kalhotách, gumovkách, seprané košili a s vestou s bohatě vyšívanými ornamenty. Nechyběl ani nezaměnitelný klobouk s péry a věrný pomocník – černý pes. Ještě že mě ve škole naučili rusky, byla to jediná možnost, jak se domluvit, protože maďarsky umím jen pár slov. Muž mi ukázal, jak s lehkostí vytahuje kbelíky s vodou na vahadle se závažím nad studní, aby napojil své stádo. „Bez pusty už nemohu žít, patříme k sobě nerozlučně po celý můj život,“ rozpovídal se bača.
Jeho práce ale není pro každého. Od brzkého východu slunce vyráží se svým stádem z bezpečné ohrady do dáli za čerstvou trávou. Stádo se pohybuje pomalu, a tak pastevec typicky opřený o hůl dřímá a jeho práci v tu chvíli zastává psí pomocník. V poledne se někdy rozvalí pod keřem. Tady, v planině, před letním žárem dobře ochrání i rákosová stříška, která je úkrytem před nenasytným sluncem. V dnešní době bývá někdy rákos nahrazen i stínem z vlnitého plechu. Navečer stádo putuje zpět do ohrady v blízkosti příbytku, což je někdy i obyčejná maringotka. Tady čeká baču další úkol: zkontrolovat stádo a také podojit zvířata. Mléko, jogurt a sýr jsou i dnes vítaným příjmem. A tak není divu, že v podvečer na něj čeká tolik práce, že přes den pastevec dohání spánek. Když jsem s bačou pozoroval stádo jeho zvířat, tiše se zahleděl a řekl mi: „Tady jsem se narodil a tady také zemřu. Až zemře poslední z nás, umře i duše pusty.“ Možná je László poslední z generace pastevců, přece jen pro mladé už takový život moc není. Prchají do měst za lepším, a pokud nezůstanou následovníci, pusta se opět změní k nepoznání.
Vodní buvoli přišli do Evropy spolu s Avary. Mají rádi bláto a vodu.|Tomáš Kubeš
Kasty pastevců
Možná to bude znít podivně, ale i tady mezi pastevci vždy platila hierarchie. Byl ohromný rozdíl mezi pastevcem prasat, honákem krav zde zvaným gulyás (čti gujáš) nebo honákem koní, kterému se přezdívalo právě csikós. Pastevec prasat byl často nováčkem a byl považován za nejhoršího. Pokud se vypracoval, mohl postupem času dostat na starost i jiná zvířata. Nejvýše postavení byli pastevci koní. Na druhou stranu prasata byla velice žádaným zbožím. Z celého Rakouska-Uherska se sem vlaky vozila stáda prasat za šťavnatou trávou plnou květin. Takový vepř mohl za sezonu získat i 170 kilogramů váhy. Na podzim byla prasata nakládána do vlaků a končila rovnou na jatkách. Ceněna byla především chuť masa, která měla specifickou stopu bylin z pusty. A tak je tomu i dodnes. To nejkvalitnější maso z plemene prasat mangalica bývá používáno ve vyhlášených klobásách nebo v uheráku, u nás tak oblíbeném.
Minulost pusty
Co je vlastně pusta? Je to stále zachovalá ohromná rovina na jihovýchodě země, zvané rovněž Velká uherská nížina (Alföld), která zabírá skoro polovinu Maďarska. Tuto mohutnou plochu vždy rozdělovala řeka Tisa (Tisza), která při pravidelných záplavách přinášela úrodné bahno z hor – tedy očekávaný užitek a někdy i zkázu, protože podle dochovaných záznamů v kronikách vystoupala voda někdy až do samotných korun stromů. Přes všechna úskalí byla pusta docela bohatým rájem plným lesů, luk, jezer a vesnic. Osud místa zpečetily dlouhotrvající války, a především vpád tureckých hord. Největší neklid nastal po roce 1526, kdy na dlouhých sto padesát let různá vojska drancovala zemi a vypalovala úrodu a vesnice. Místní obyvatelé prchali do opevněných míst a kdysi úrodný kraj, o který nikdo nepečoval, se proměnil v pustinu. Lesy zmizely pod sekerami vesničanů, kteří stavěli hradby na svoji ochranu. Velké rozlohy v okolí byly preventivně vypalovány v nejisté době, kde kromě vojsk krajem putovaly různé loupeživé skupiny a zbojníci. Oblast dávající dříve bohatou úrodu se proměnila v prázdnou rovinu s bažinami, mokřady a rákosím zamořeným komáry. V pustině se pohybovali jen osamocení pastevci ovcí a vepřů, kteří sváděli tvrdý boj s loupežníky a vlky. Od té doby se tomuto místo začalo říkat pusta, tedy opuštěný, osamocený kraj.
V Hortobágyi nosí kovbojové zvaní čikošové během svého představení modré sukně a typický černý klobouk|Tomáš Kubeš
Divoký západ na východě
Budoucnost změnil až vizionář hrabě Széchenyi (čti séčeni) v 19. století. Ten se rozhodl vybudovat protipovodňové valy u řeky Tisy a zaměstnal tak stovky bezzemků. Pustá planina se proměnila v pastviny, které se staly rájem pro stáda koní, ovcí, prasat a vodních buvolů. A tak vznikl maďarský Divoký západ, kde se potkávali honáci, pastevci, kovbojové, ale i psanci, kteří se řídili nepsanými pravidly pusty. Byla to země drsných mužů, kteří tvrdě pracovali, a rakouské úřady tu neměly žádnou moc. Zvěsti o divokém kraji, zbojnících i psancích se dostaly až k vídeňskému dvoru. Bylo to díky romantickému básníkovi Sándoru Petőfimu (čti šándor), který touhou poznat vysněný kraj ovlivnil celou řadu mladých šlechtičen, které se na vlastní pěst vydávaly poznat pravou pustu. Některé dámy toužily po únosu a také se tímto způsobem ověřovala láska před svatbou. Ženy platily velké částky v očekávání, že jejich nastávající je vysvobodí ze spárů zbojníků.
Ráj rybářů
Řeka Tisa po staletí utvářela tvář pusty a bez ní by nebyl příběh úplný. Když došlo k přehrazení veletoku, vzniklo nedaleko města Tiszafüred jezero zvané Tisza-tó. Je to vlastně vodní svět spletitých ramen, plný leknínů, s rákosovými pásy, které jsou útočištěm celé řady chráněných druhů. Podle ornitologů se tu dá spatřit na tři sta čtyřicet druhů ptáků – namátkou to jsou volavky, husy, kachny nebo například raroh velký. Pro lepší sledování byla vybudována celá řada pozorovatelen. Milovníci ticha a klidu si tu najdou své místo stejně jako rybáři, pro které je řeka darem. Dnes je Tisza-tó po Balatonu druhým největším jezerem Maďarska. Na řece je jen minimum mostů. Většinu dopravy nahrazují přívozy, které jsou s řekou srostlé stejně jako malé rybářské vesničky s dosud původními hliněnými domky s doškovými střechami.
Setkání s pastevci je úžasný zážitek, jen pokud nemluvíte maďarsky, může to být složitá komunikace|Tomáš Kubeš
Jiná Bugac
Dalším centrem, kde se uchovaly tradiční zvyky a jezdecké umění čikošů, je Malokumánský národní park. Stačí se vydat do samého srdce parku u malé vesničky Bugac v blízkosti města Kecskemét (čti kečkemét) ve středním Maďarsku. Je součástí velké planiny stejně jako Hortobágy, jen na první pohled je patrný rozdíl. Nejsou tu žádné rozsáhlé stepi, ale spíše rozlehlé louky, lesy, písečné duny, solná jezera s mokřinami přímo stvořená pro velká stáda uherského šedého skotu a volně se pasoucích ovcí, koz a koní. Zdejší honáci mají celoročně plné ruce práce, a v létě navíc předvádějí svoje umění a akrobatické kousky. Práskat bičem a zahnat stádo, kam ho právě pastevec potřebuje, není zase tak jednoduché. Stejně jako jízda na koni s lasem nebo situace, kdy je nutné seskočit v plné rychlosti pro klobouk a bleskurychle naskočit zpět do sedla. Asi největším zážitkem je spřežení pěti koní, kdy se místní kovboj drží za plného trysku na hřbetech zvířat. To se tají dech a málokdo pochybuje o umění, které se předává po staletí mezi generacemi čikošů.
Atrakce v Hortobágyi
Hřebčinec Máta
Tento hřebčinec je s 270 koňmi největší v Maďarsku. Byl založen za účelem uchování plemene nónius. K vidění jsou tu stáje, výběhy a samozřejmě stáda koní. Domluvit si je možné vyjížďku na koni pro začátečníky i pokročilé. Nezapomenutelný je výlet v kočáře do pusty za pastevci koní. Ti vám předvedou své umění a v termíny svátků ožívá hřebčinec jezdci a jejich zručností.
Zvířecí park Pusta
Pouhé dva kilometry procházky z Hortobágye všechny zvědavce očekává atraktivní park zvířat typických pro život v pustě. Jedná se většinou o stáda maďarského šedého skotu, ovce, krocany, husy a oslíky. Zvířata tu mají svůj domov v tradičních výbězích a kotcích. Během slavností je tu také krytá tribuna, odkud se dají sledovat tradiční programy.
Vadaspark
Park divokých zvířat Vadaspark (čti vadašpark) nedaleko Hortobágye je takové maďarské safari. Mikrobusy vás zavezou do nitra pusty. Tady, v chráněné oblasti, byl založen park zvířat typických pro rozsáhlé roviny. Jsou tu k vidění zvířata, která kvůli působení člověka v pustě již nenajdete: vlci, supi, koně Převalského nebo pelikáni. A faunu, s kterou se i dnes můžete v pustě setkat, tu zastupují například kočky divoké, lišky, tchoři, orli mořští, jeřábi a volavky bílé. Tedy ideální místo na pozorování a také pro fotografy. A komu by to nestačilo, též se tu pořádají vyjížďky džípem za pasoucími se stády skotu a za pastýři.
Velké rybníky
Necelých osm kilometrů od Hortobágye je další zastávka vlaku Hortobágyi Halastó (čti halaštó), která patří k oblíbeným atrakcím. Tady začíná rybářská úzkokolejka, která vás po pěti kilometrech zaveze doprostřed soustavy rybníků a mokřadů. Místo je vyhlášené pro každého, kdo chce pozorovat ptačí svět. Je tu celá řada turistických tras stejně jako vyhlídkových věží pro snadné pozorování hnízdišť. Ve zdejších mokřadech se ukrývá nejen spousta druhů ptactva: stejně tak je možné spatřit povalující se stáda vodních buvolů.
Migrace jeřábů
Všichni milovníci ptačí říše určitě vědí, že na podzim, v říjnu, patří k pustě také tradiční migrace jeřábů. Jeřáb obecný byl kdysi běžně zde hnízdící pták. V dnešní době se navrací během migrace, kdy na zdejší louky, mokřady a rybníky přilétá na 40 000 jeřábů. Nejvyhledávanější jsou především vypuštěné rybníky, které poskytují nocoviště při západu slunce.
Debrecín
Vyhlášené město, kterému se často přezdívá „maďarský kalvínský Řím“, je druhým největším městem Maďarska. Češi si ihned město spojí s debrecínskými párky, které mají základ také v pustě, a to díky kvalitnímu masu. Město nabízí široké bulváry, věže kostelů, poklidné kavárny, elegantní náměstí i celou řadu památek. Největší událostí je tradiční květinový karneval, který se pravidelně odehrává v druhé polovině srpna. Letos vypukne karnevalové veselí od 14. do 20. srpna. Poslední den ráno se koná tradiční průvod masek a květinových vozů.
Buvoli a pusta
Maďarská step, zvaná pusta, byla zapsaná i na seznam UNESCO. Je nevšední jednotvárnou travnatou krajinou a jakousi plackou, z níž jen tu a tam vyčnívají funkční vahadlové studny. O vodu a vláhu ostatně v pustě není nouze – přibližně 40 % oblasti tvoří mokřady. Zdejší mokřady přijdou vhod i buvolům, které do karpatské kotliny přivezli Avaři už v 6.–7. století. Maďaři je využívali jako tažná zvířata k povozům a chovali je pro mléko i maso. Po přibližně šesti hodinách buvoli vyžadují vodu nebo bahno, čímž bojují proti parazitům a přehřívání. Za horkého počasí ve vodě polehávají klidně i celý den.
Maďarský pörkölt
Perkelt je tradiční maďarský pokrm, základní pilíř zdejší kuchyně. Na první pohled se přibližuje našemu guláši, jen s jedním podstatným rozdílem – při dušení se používá minimální množství vody, proto vzniká hutnější šťáva. Maso může být hovězí, vepřové, kuřecí nebo i rybí. Důležitou součástí je také pravá maďarská paprika, rajčata, cibule, česnek a někdy i smetana. Jako příloha se podává bílý chléb, noky nebo tarhoňa, což jsou drobné nočky z nudlového těsta.
Slavnosti pastevců v Hortobágyi
- 18.–20. srpna se koná tradiční Mostová slavnost v Hortobágyi
- 22.–25. září budou k vidění soutěže pasteveckých psů
- 7. října proběhne setkání přátel šedého skotu
- 21. října je den svatého Dömötöra a svátek pastevců
