Uzbekistán: Krásné nebezpečí jménem buzkaši
Jako malá jsem hltala knihu Josepha Kessela Jezdci, popisující příběh afghánského hráče buzkaši i celou kulturu středoasijských jezdců. Představovala jsem si, jaké by to asi bylo se na některou z her dostat. A tak jsem loni podnikla týdenní cestu po buzkaši hrách.
Jak správně splynout s davem
Jsem tady. Velikánská rokle s přírodními amfiteátry tvořenými ostrým úbočím říčního koryta. Několik stovek koní, několik tisíc lidí. Ti všichni přišli na svatbu váženého Shamshodbeka, pogratulovat mu do nastávajícího života ženatého muže, popřát mu k budoucí velké rodině, spatřit poprvé jeho nádhernou příští ženu a pomodlit se za jejich zdraví a dlouhověkost. Všichni. Až na mě. Já přišla na buzkaši.
Chci se vyhnout trapným situacím, a tak se snažím co nejlépe splynout s davem. To se dělá dobře, když jste oblečení jako ostatní. O poznání hůř se to dělá s batohem na zádech a jako blondýna. No a úplně nejhůř se to dělá, když jste jediná žena procházející na nejlepší výhledová místa mezi dvěma tisíci sedících a stojících mužů. Rychle zkontroluji světlo na focení a zapadám do první řady hned na okraj propasti pod námi. Není čas na závrať – tohle je výjimečná příležitost na asi nejlepším buzkaši hřišti v Uzbekistánu. Vedle sedící chlapi z obou stran zašumí údivem. „Salám alejkum,“ pozdravím je, jako by to byla nejsamozřejmější věc ve vesmíru. A zadívám se upřeně na trénink jezdců pod námi. Šumění ustane a všichni se začnou soustředit na úvodní slovo a modlitbu, na kterou si pozvali imáma. Zpěv v místním systému stupnic maqam, nedodržující zákonitosti běžných evropských stupnic, střídá rytmická recitace veršů z koránu. Chlapi vedle otočí dlaně směrem vzhůru, jako by si do dlaní nabrali modlitbu.
Modlitba končí rovnou vhozením kozlí kůže do pole. Nastane vřava, která se nedá slovy popsat. Řev, jekot, hádky, svištění gumových bičů, srážky koní mezi sebou, tupé údery okovaných kopyt do zvířecích těl, údery do lidí… Pod kolečkem bijících se mužů na koních se zvedá nekonečné množství prachu, který vítr žene přímo na diváky. Někdo vedle mi nabídne neloupaná slunečnicová semínka, která mi rázem vržou mezi zuby pod několika gramy stepního písku. Spousta chlapců ve věku od pěti do deseti let si chytí sebevědomě koně a za mohutného plácání krátkýma nožičkama uhání tryskem z kopce dolů přidat se do kolektivního šílenství o kozlí kůži. Nutno říct, že se drží jen stranou, přímo do hry se zapojí, až vyrostou – teď by třiceti- až padesátikilovou kozlí kůži stejně ze země nezvedli. Čtyři hodiny hry uplynou jako nic.
„Haló, posuňte se!“ šťouchá do mě někdo. Otáčím se na člověka vedle mě. Podívá se mi do tváře poměrně vyděšeně. „Fuj, to jsem se lekl! Myslel jsem si, že jste chlap.“ Splynout s davem se mi nakonec zřejmě podařilo…
Ukrást a ujet
Skupina jezdců na koních se zuřivě bije o tělo zvířete. V plném cvalu zvednou zvířecí tělo ze země a snaží se ho co nejrychleji dopravit do cíle nebo vhodit do branky. Ostatní jezdci se jim v tom snaží zabránit jakýmikoliv způsoby. Povoleno je téměř vše, včetně mlácení tvrdým bičem, přetlačování koňmi, stavění na zadní nebo kousání a kopání koně. Není povoleno pouze chytání jezdce, chytání otěží cizího jezdce (s výjimkou jezdců, kteří spolupracují), použití jakýchkoliv zbraní a přivazování zvířecího těla k sedlu nebo k tělu jezdce.
Hra se hraje od úrovně takové „vesnické tahané“ až po profesionální mezinárodní zápasy. Obecně se hrají dva typy her: tradiční tudabaraj a moderní garadžaj. Tradiční tudabaraj je hra všech proti všem. Neexistují žádné předem dané týmy a hra také nemá přesně definované hřiště. V těchto hrách může hrát kdokoliv. Herní pole často sestává z několika stovek hráčů a vyhrávají většinou profesionální hráči. Cílem je zmocnit se ovce a ujet s ní samostatně od pole hráčů pryč. Definice toho, co přesně znamená „samostatně“ a „od pole hráčů pryč“, se liší, a tak jsou poměrně běžné rozepře a hádky. Modifikací pro jasnější pravidla je proto vhození ovce do velkého bílého kruhu. Ten se vysypává vápnem nebo slámou přímo na zem. Naopak moderní garadžaj se hraje po týmech, každý tým má okolo deseti až dvanácti hráčů. Cíl je jednodušší: hodit ovci do branky, která je vyznačená kruhem, vysokou kruhovitou bránou kazan nebo praporky. Body pro tým se následně sčítají. Zkráceně by se dalo říct, že v případě vesnických her se hraje „všichni proti všem“, v případě regionálních nebo mezinárodních zápasů se hraje vždy na družstva.
Nebojácný a silný
Nejoblíbenějším plemenem pro hru je karabairský kůň a jeho kříženci. Nicméně lze použít kteréhokoliv koně. Ideální kůň pro hru buzkaši je mohutný, silný a vysoký, ale zároveň na krátké vzdálenosti musí být velmi rychlý. Na hru se používají hřebci, a to kvůli své přirozené nebojácnosti. Nejúspěšnější koně mají často hodnotu ve stovkách tisíc dolarů a majitelé těchto koní jsou na ně samozřejmě patřičně hrdí. Obecné pravidlo zní, že ve hře jde z 80 procent o schopnosti koně a z 20 procent o schopnosti jezdce. Koně na buzkaši se trénují velice intenzivně. Mezi speciální tréninkové techniky řadíme například přetlačování koní, vzpínání a prudký start.
Jezdci nosí pokrývku hlavy, chrániče na kolena, vysoké jezdecké boty s podpatkem a tlusté vrstvy oblečení s dlouhým rukávem. Jako pokrývka hlavy se v Afghánistánu, Tádžikistánu a v oblasti Kaškadarja v Uzbekistánu často nosí stará sovětská tankistická čepice. Jezdecké boty mají jezdci vysoké a kožené – podpatek zabraňuje propadnutí nohy třmenem a zaseknutí nohy ve třmenu, slouží tak lepšímu zvedání zpět do sedla i větší bezpečnosti jezdce při pádu.
Koně mají pro ochranu hrudníku z přední strany široké poprsníky, často s ozdobným kováním nebo s vlastním, ozdobně vyšívaným jménem. Poprsníky slouží také k lepšímu upevnění sedla – to musí být velice pevně dotaženo, aby při váze jezdce plus těla zvířete visícího z jedné strany sedla nesklouzlo. Sedla jsou většinou tradiční „kozlíková“. Pro ochranu nohou mají koně na všech čtyřech nohou pevně utažené gumové kamaše. Často nechybí ani gumový zvon na ochranu spěnky. Podocasníky se nepoužívají. Uzdečky jsou většinou obyčejné z nylonu, jednoduché, bez nánosníku. Co je důležité, je široké a tlusté udidlo – na tlamu koně je při hře vyvíjen značný tlak, a tak je potřeba používat tlusté udidlo, které bude pro koně co nejjemnější (tenká udidla jsou ostrá). Otěže jsou krátké a na konci mají smyčku, která slouží k ovládání koně jednou rukou a také drží na krku koně ve chvíli, kdy jezdec zcela pustí otěže.
Kamarádi z buzkaši
„Lutfia,“ říká jeden po druhém celé kolečko chlapů v tmavě modrých teplákovkách a péřových vestičkách. Sedí na nádherných vyšívaných dekách na zemi v provizorní čajovně ve stepi. Za sebe si zaparkovali „naši“ maršrutku tak, aby jim stínila hlavu před ostrým stepním sluncem. Vítr fouká tak na pět stupňů Celsia a slunce pálí tak na třicet pět. „To znám, to je uzbecký jméno,“ říká hodně rozložitý chlap sedící nejblíž. „V podstatě česky je to Lucie. Ale Lutfia je jednodušší,“ snažím se vysvětlit původ svého jména. „Lusss.. Luč… Lufff… Eh. Lutfia!“ spokojí se jako ostatně všichni ostatní s mou uzbeckou verzí jména, protože „Lucie“ je pro ně naprosto nevyslovitelná. Nemají běžně hlásku „c“, takže vždycky marně hledají nějakou plus minus podobnou. A tihle kluci, zdá se, mají pro dnešní den jenom jednu životní misi: nacpat do mě co nejvíc jídla a pití. „Fanta,“ říká ten nejblíž a podává mi nalitou misku pialu plnou oranžové fanty. „Děkuju, já mám pití,“ snažím se odmítnout, ale dnes mi to nebude nic platné. „Fanta,“ řekne neoblomně. S díky tedy přijmu pialu, na sluníčku je vedro a tekutiny jsou potřeba. Další chod však na sebe nenechá dlouho čekat. „Vodka.“ – „Ne, díky, já nepiju,“ namítám. Holky v Uzbekistánu vůbec nepijí. Obzvlášť ne vodku. „Tak nám aspoň řekněte nějaký hezký přípitek!“ Se zoufalstvím v očích přijmu pialu. „Na kupkari. Ať jsou hráči kupkari v Uzbekistánu nejlepší na světě!“ vyblekotám ze sebe jednoduchou uzbečtinou. V kruhu se ozve uznalé mručení. Tohle se povedlo. Lucie versus vodka: jedna nula.
Věci se vyvíjejí…
Tihle kluci mají ještě jednu velice důležitou misi, o které zatím nevědí. Jak hra pokračuje a množství vodky v pánském osazenstvu překračuje běžnou míru, začínají se dít různé náhodné věci. Téměř by se dalo říct, že množství náhodných nepříjemných situací je přímo úměrné času hry. Na konci je to jen naprosto náhodný pohyb opilých částic ve vesmíru. A jedna taková přicválá na koni až ke mně. „Ey! Eeeeéy!! Foto! Foto!“ Jak ve špatném westernu přímo nade mnou stojí jezdec na hubeném ryzákovi a řve na celé hřiště. „Chcete fotku?“ ptám se potichu a co nejklidněji. Okolo se seběhnou děti a pozorují celé dění. „Mluvíš uzbecky? Říkám ti jasně. Foto!“ řve agresivně a máchá okolo rukama. „Mluvím,“ řeknu potichu. „Mluví,“ hlásí děti jako několikazvučná ozvěna. „Co tady děláš! Co tady fotíš! Prachy! Dej mi prachy! Foto! Money! Ty!“ Zvednu se ze sedu. Utéct není kam, za mnou je maršrutka a přede mnou kůň, který se přiblížil na dotek. Jsem plecí koně přišpendlená na kapotu. Vyhrocení situace zabrání klidný hlas jednoho z chlapů vedle.
„Chlape, ey, chlape. Klid. To je náš host. Nech ji na pokoji.“ Všichni pánové se naráz zvednou od jídla jako na povel. „Nech ji na pokoji a jeď pryč, jo?“ S nespokojeným brumláním praští koně bičem po pleci a odcválá pryč. Chlapi si zase bez komentáře sednou k jídlu. „Dík,“ špitnu. „Dobrý, dej si pět gramů vodky.“ Tentokrát svoji zásadu poruším a vodku s díky přijmu. Zbytek odpoledne probíhá s množstvím šašliku všech možných druhů. Mletý šašlik, hovězí šašlik, beraní šašlik, kuřecí šašlik. „Už nemůžu!“ bráním se, když přichází další chod. „Musíš!“ Evidentně se právě nevědomky účastním místního chlapského sportu: přežer se k prasknutí a vypij u toho láhev do dna. „Musíš. Tohle je místní hot dog.“ A podává mi kus šašliku zabalený do kynutého bílého chleba s narvanou nakládanou cibulí v octě všude okolo. „Šašlik dog,“ komentuji místní specialitu a chlapi se hurónsky smějí.
Pořadatelé a význam hry
Hra se pořádá při různých příležitostech. Například pokud se organizuje svatba, často se k ní pořádá i buzkaši. Dále se hra organizuje při obřízce syna, při svátcích nebo při oslavách – včetně tradiční oslavy jara, pocházející z doby zoroastrismu, zvané Navrúz. Jednou z největších buzkaši událostí na světě jsou právě slavnosti Navrúz v afghánském Mazáre Šeríf. Jarním Navrúzem tradičně končí herní sezona. Hra se také organizuje mimo speciální příležitosti – v Uzbekistánu se traduje, že každý muž z vesnice by měl alespoň jednou za život uspořádat hru. V Afghánistánu se buzkaši často hraje v pátky (muslimský svátek) a navštěvují ho tisíce lidí. Pořádání takové hry ale vůbec není levnou záležitostí – jde o velice náročnou organizaci, která vyžaduje rozsáhlé sociální kontakty a velké finanční výdaje. Odměnou však bude zvýšení společenského statusu a všeobecná úcta k pořadateli – a to v tradiční středoasijské společnosti znamená opravdu hodně. Naopak, pokud se hra nepovede nebo pokud pořadatel nedokáže udržet její férovost, jeho pověst značně utrpí. To platí jak pro soukromé osoby při hře tudabaraj, tak pro organizace při hře garadžaj.
Buzkaši je totiž mnohem více než jen pouhá hra. Je zkouškou, ve které každý jezdec, pořadatel, trenér i majitel riskují svou prestiž, hrdost, čest a pověst svého kmene. Tyto hodnoty hájí v sedle koně a dlouhé hodiny se svým koněm divoce bojují o tělo zvířete. Prokazují tak sílu a vytrvalost koní i jezdecké schopnosti jezdců. Whitney Azoy ve své knize Buzkaši: Hra a moc v Afghánistánu píše: „Vůdci jsou muži, kteří dokážou získat nadvládu pomocí spravedlivých činů a následně odrazit své soupeře. Jezdec buzkaši dělá totéž.“
Navštívit hru buzkaši je tak životním zážitkem, který se nedá plně přenést ani textem, ani fotografií. Musíte to prostě zažít. To šílenství, ten zápal, to kolektivní fandění uprostřed stepi, koně cválající na všechny strany, tu samozřejmou přirozenost organizace události pro tisíce lidí bez ohrazení, vstupenek a organizátora. Dívat se zblízka do očí neohroženým koním a odhodlaným jezdcům, kteří jsou ochotni se nelítostně bít jen kvůli kozlí kůži. To vše je transcendentální zkušeností, která vám posune chápání toho, co má být vnímáno jako čest a hrdinství.
Zábava, nebo boj?
- Hra pochází od kočovných turkických národů (Uzbekové, Kyrgyzové, Kazaši a Turkmeni) a rozšířila se s nimi z oblasti dnešního Mongolska na západ údajně během skythské éry, případně okolo desátého až patnáctého století.
- Pravděpodobně vznikla jako zábava při pasení ovcí. I když teorií vzniku je mnoho. Některé pověsti tvrdí, že buzkaši vymysleli afghánští nájezdníci, když kradli svým protivníkům kozy ze stáda. Jiná (poněkud nepravděpodobně znějící) teorie tvrdí, že v minulosti pastevcům často kradli kozy ze stáda vlci. Když pastevci uviděli vlka, snažili se škodnou chytit ze sedla cválajícího koně a podříznout mu hrdlo. Tím získávali respekt mezi ostatními pastevci a zájem žen. Kvůli nedostatku vlků se podle této teorie následně začaly ke hře používat kozy.
- Mnohem pravděpodobněji zní další z teorií: buzkaši se vyvinulo jako praktické válečné cvičení pro nájezdníky s koňmi. V dnešní době hrají tuto hru především Kyrgyzové, Kazaši, Uzbekové, Turkmeni, Ujguři, Hazárové, Tádžikové, Wachové a Paštuni.
- Sezona je zhruba od listopadu do dubna. Vyšší teploty zabraňují pořádání her, protože hrozí možnost přehřátí koně.
