Jemenský ostrov Sokotra: Život ve stínu dračích stromů
Snad každý námořník, který zde za uplynulá tisíciletí zakotvil, po sobě zanechal DNA nebo kulturní vliv. Pluli tu Arabové, Etiopané, Palmýřané, Baktrijci i Indové. Sokotra je i jejich dědictvím. Kultura je tu tak svébytná, jako je krajina. Bohužel, podobně jako ona i ojedinělý duch lidí ostrova mizí pod nánosem globalizace a změn.
Hadíbú rozhodně neokouzlí. Staré domy lze spočítat na prstu jedné ruky, silnice jsou děravé, hlavní třída neatraktivní. Vše je prakticky dlážděno plastovými lahvemi. Ty, které jsou v lepším stavu, požírají kozy. Ty v horším stavu se připojily k bahnu a kamení v jejich hnědi. I tak tu lze strávit příjemný čas. Noc v hotelu, který trochu nešťastně stojí hned vedle hlavní mešity, je součástí všech cest, které místní kanceláře, bez kterých se na ostrov dostat nedá, pořádají. Někteří turisté zůstávají v Hadíbú celý týden, ale kempovat ve stanech na pobřeží moře se mi zdá lepší možností než poslouchat hluk starých motorek ve městě. Jedna noc tady opravdu stačí a večer se dá strávit velmi příjemně.
Přístav v Qalansíji je nejhezčí od moře|
Mangový nebo guávový džus je vlastně nutností, která po týdnu na ostrově rozzáří den. Když se pohroužíte dál do tržiště, najdete další poklady – hlavně, co se jídla týče. Světlá káva z nepražených zrn je lahodným drinkem na zapití sladké chalvy, kterou nabízí malá cukrárna uprostřed tržiště.
Večerní procházka vyprazdňujícím se tržištěm je příjemná. Sokotřané tráví čas posedáváním ve skrčené poloze, kolem zad omotaný pás, který jim drží kolena u hrudi. Krásně jim to rovná záda a ulevuje bedrům. Někteří posedávají u holičů, jiní hrají na ulici domino, hru, která zde budí vášně. Je provázená smíchem, výkřiky a silnými ranami. Tu a tam se trhem proplétají ženy, zahalené v černých nikábech, které klopí zrak při pohledu na cizince. Nechtějí být fotografovány a vlastně ani viděny. Já spatřila při návštěvách domů několik z nich a jsou krásné, jako by sesbíraly eleganci a ladnost tří kontinentů.
Sezení se svázanými zády je jemenská tradice|
Ráno je nutností zajít do restaurace s pekárnou. Peče se tu jemenský chléb, tenký a asi metr dlouhý, bílý, místy hnědý a křupavý. Posypaný černým sezamem. Úžasný. K němu se dávají vajíčka nebo fazolky, ale ty jsou vedle voňavého čerstvého chleba vlastně úplně okrajové.
Svět pobřeží
Osídlení pobřeží je výrazně hustší než osídlení hor. Lidé moře se měli na ostrově známém pro množství ryb výrazně lépe a lepší bylo i jejich propojení se světem. Nad výší majetků není třeba se vůbec zamýšlet. Vesnice i vesničky jsou k nalezení po celé délce pláží, některé přístupné jen lodí. Venkovu dominuje Qalansíja, která, ačkoliv je druhým největším městem ostrova, je stále jen malou vesničkou.
Qalansíja je bezpochyby nejhezčím osídlením Sokotry. Zejména, když k ní kolem skal připlouváte po azurovém, neuvěřitelném moři. Modrá voda je osázena barevnými loděmi, za kterými stojí kamenné, jednoduché domy. Po přistání vás uvítají hordy dětí. Nic nechtějí, jen si zaplácat rukama, ukázat salta a skákat kolem vás a halekat. Doprovodí vás i při procházce vesnicí. Všechny děti jsou oblečené do otrhaného oblečení až do asi osmého či desátého roku věku. Jejich matky dobře vědí, že špunti se celý den popelí v písku pláže a nemá smysl je strojit. Hezké oblečení dostanou v momentě, kdy dostanou i rozum. Potkáváme také školní děti, mladší i starší, mířící na oběd domů. Nic jako školní jídelny tu není, ženy připravují jídlo doma.
Děti v Qalansíji si vystačí s kolečky na tyčce|
Hlavní tradiční obživou je rybolov. Celý týden na Sokotře se spokojeně láduju čerstvými tuňáky, red snappery (chňapaly červenými), humry a sépiemi. Je to absolutní blaho. Ryby jsou zde levné a prodávají se na trzích i na korbách toyot, které objíždějí restaurace a zástavbu. Sokotřané se snaží lovit tradičně a vyplouvají na Arabské moře (či z druhé strany ostrova na Indický oceán) na malých motorových loďkách. Ve volných chvílích pak na pobřeží opravují rybářské sítě.
Slavný Jeskynní muž s úlovkem|
Kuriozitkou Qalansíje je místní Jeskynní muž. Čiperný šedesátník, kterému jeho věk nikdo nevěří. Většinu života tráví v jeskyni, kde se narodil, ověšený zuby vodních dravců. Ráno sbírá ústřice a odpoledne loví kraby. Tu a tam najde na pláži ambru, tukový výměšek kytovců, jehož kilogram se dá prodat za desetitisíce i statisíce, záleží na kvalitě. Na ambře zbohatl a zabezpečil svoji rodinu. Teď, když kus ambry najde, sní ji nebo se jí maže. Má zářivý úsměv, obrovskou vitalitu a životní historky vypráví lámanou angličtinou. Zastavit se u něj na čaj a na lov krabů je prakticky nutností.
Opuštěné pohoří a vysočiny
Sulejmána musím brzdit. Tu a tam na něj zahalekám, to když mám pocit, že jeho bílá košile už příliš mizí v dálce mezi stromy. Dědula, otec sedmi dětí a praotec šestnácti, k nám ráno přišel z nedaleké vesnice, tvořené asi šesti domy. Vesnice vévodí lesu Farmahín, největšímu dračincovému lesu ostrova. Je to nádherné místo, hned za vesnicí je hluboká rokle, které dominují ostré špičáky hor. Chodím sem koukat na západy slunce. Je mi to trochu líto – místní průvodci sem turisty nevodí, a tak tato nádhera, kterou jsem objevila náhodou při večerním běhání, je jen moje a mé skupinky. Škoda že tolik lidí o tuto nádheru přijde, na druhou stranu jsem sobecky ráda, že to tu máme pro sebe.
Dědictví arabské krve je patrné hlavně v horách|
Sulejmán pracuje jako místní průvodce. Nepotřebujeme ho, ale taková jsou pravidla ostrova. Provádí nás během několikahodinové procházky mezi tisícovkami prastarých stromů. Zná tu každý kámen a každý strom. Ukazuje nám ve stromech parazitující fíkusy, ukazuje, jak z dračinců tryská ona slavná „krev“ – rudá pryskyřice, kterou se kdysi barvily housle stradivárky. Vypráví mi o své rodině, že všechny děti se odstěhovaly na pobřeží, kde je život snazší. Zůstala mu v horách jen dcera, která se loni vdala. Bylo jí čtrnáct. Teď má první dítě. Moje Západem odchovaná duše se samozřejmě bouří, moje hlava, roky pracující na Blízkém východě, duši uklidňuje. Vždyť vím, jak to tu chodí. A necestuju proto, abych starým Arabům dávala lekce feminismu.
Černý uhel slouží k ochraně očí|
Ptám se dál na zdraví příbuzných a na život mezi stromy. Je tu málo obživy, lidé chovají hlavně kozy, jejichž červené maso bylo donedávna ceněno. Teď, kvůli globalizaci, chov koz ztrácí smysl a horalé tím přicháezejí o obživu a stěhují se na pobřeží. Největší radost z toho mají dračí stromy, pro něž jsou kozy pohromou. Nenažraní čtyřnožci požírají mladé stromky a pomáhají tím snižovat jejich celkovou „populaci“. Zatímco tedy předkové dnešních horalů vzpomínají, jak celé dny neviděli slunce skrze hustý les, my kráčíme několik hodin kolem stromů a slunce nám nepřestává pražit na hlavy.
Zaniklé vesnice, samoty a zahrady lemují cesty křižující ostrov. Hustší osídlení připomínají i prastaré zdi a zídky, které krájejí holé kopce vnitrozemí. Postavit je musela být sisyfovská práce, ale měla smysl. Horalé si potřebovali rozdělit pozemky, a zejména některé části pastvin uchránit před kravami, aby měli čím krmit zvířata v jiné části roku. Krav už zůstalo jen málo stejně jako lidí v horách. Připomínají je už snad jen ty zdi, jejichž dobu vzniku si nikdo nepamatuje.
Zmizelá kultura
Poslední století nebylo k nehmotnému dědictví Sokotry přívětivé. Od 60. let Sokotřané, stejně jako obyvatelé jiných muslimských zemí, začali využívat studijní a pracovní místa v zálivových monarchiích. Země jako Saúdská Arábie, Emiráty či Kuvajt se ale kulturně a nábožensky od svérázného islámu Sokotry velmi lišily. Ostrované se tak v Zálivu naučili „správnému“ islámu, který pak vozili domů a učili ho své rodiny a přátele. Pod tlakem, který se každou dekádu více a více umocňoval, až byl pomyslně završen emirátským zabráním ostrova po roce 2015, tamní kultura zmizela.
Sokotrijština, jazyk postavený na slovní zásobě námořníků plavících se kolem, směs indických, afrických i evropských slov namontovaných na jihoarabštinu, už není jazykem mluveným. Ostrované jí už více nerozumějí. V roce 2014 ji evropští badatelé začali zapisovat, aby nebyla zcela zapomenuta. Zejména básně, kterými byly tisíce básníků proslaveny. Nahradila ji sokoterská arabština a více i zálivová arabština, která je snadným dorozumívacím prostředkem jak na ostrově, tak i mimo něj.
Proměnu lze vidět i v oblečení lidí. Zejména žen. Zatímco muži nahradili krásné zdobné nože za opaskem mobilními telefony, ženy se zahalily. Barevné oděvy a šperky nahradily černé nikáby, které splývavou látkou zakrývají celé tělo, včetně obličeje. Na Sokotře je už velmi málo žen, které se oblékají tradičně a které svou pamětí chrání dědictví ostrova. Mezi nimi je Amína, stará paní, kterou by ani nenapadlo zahalit si tvář a vyrazit ven v černé. Ve volných dnech prodává sladkosti u nedaleké školy. Jinak jezdí po festivalech v Zálivu a ukazuje sokoterské tance a písně, které už si kromě ní nikdo nepamatuje. Až stará paní umře, umře s ní i část ostrova.
Amína, poslední ochránkyně tradic|
Když se ale ptám lidí na životní styl, všichni se shodují, že se mění. Vrchol náboženského konzervatismu už přešel a nyní se mladí lidé seznamují ve společných školách i na ulici. Nikáby nejsou překážkou v rozhovoru, jako bývaly před dvaceti lety. Už ani domluvené sňatky nejsou stoprocentní normou. Ženy začínají být slyšet a tu a tam potkáváme i takové, které chodí do práce. To by dříve nešlo. Pracovní svět patřil mužům, svět rodin a domů ženám.
Kmeny a klany
Společnost Sokotry byla, stejně jako jiné společnosti regionů, vždy rozdělena na kmeny a klany. Na malém, řídce obydleném ostrově jich nikdy nebylo moc. V době sultánů zde asi před stoletím žilo okolo čtyř tisíc lidí, dnes je tu na 70 000 obyvatel, většina na hlavním ostrově souostroví, asi 450 pak na ostrově Abd al-Kúrí a stovka na Darse. Další ostrůvky jsou neobydlené. Rozdělily se i kmeny a klany.
Když jedete podél pobřeží, všimnete si hromad kamení. Lidé zjistili, že krásné pláže jsou potenciálním bohatstvím, a tak si rodiny, které spolu dekády sdílely životní prostor, lemují pláže kameny. Aby to byli právě oni, kdo pláž prodají investorům z Emirátů. Kmeny se rozdělily na malé kmínky – méně lidí znamená větší zisk. První pozemky jsou už prodány a nebylo to drahé, rozhodně ne pro zálivové šajchy. Další pozemky čekají, zejména ve vesnicích, nad kterými vlají vlajky Emirátů. Tam, kde panuje nekritická láska, je prodej snazší.
Označování pozemků na plážích|
Jsou i takoví, kteří se nad tím pozastavují a prodeje brzdí. Ptají se, co pak z ostrova zbude. Nejvíce proti zbavování půdy stojí horalé, kteří odpradávna lpí na své zemi. Na kempovištích v dračincovém lese nevznikly ani toalety, jelikož to tradiční horalé vnímají jako zábor vlastní půdy. Nicméně až starší generace zmizí, mladí vytěží potenciál na maximum, o tom nepochybuji. Vytřískat z toho půjde určitě dost a nezbývá než doufat, že nad myšlenkou zisku převáží myšlenka lásky k horám a domovu předků.
V horách byl zatím prodán jediný pozemek. Člen kmene se zadlužil a hrozilo mu vězení. Kmen proto dal část půdy onomu obchodníkovi, kterému dlužil (nutno říct, že obchodník nebyl příliš čestný a nebohého důvěřivého Sokotřana obelhal). Poté, co kmen svého člena vykoupil, jak velela hrdost a čest, vyloučili ho. Domů se už vrátit nemůže. Zákony hor byly vždy tvrdé.
Abú Dhabí a Sokotra
Ačkoliv Sokotra oficiálně patří pod Jemen, od roku 2015 je pod vládou Spojených arabských emirátů, které přišly na pomoc po hurikánu Čapala. Nikdy už neodešly, naopak si vynutily stoletý pronájem ostrova. Nyní je na ně navázán veškerý export a import, benzin i obchod. Bez Emirátů už není nic. Navíc prosakují zprávy, že se šajchové snaží o vyjmutí ostrova ze seznamu UNESCO, aby tam mohla vzniknout základna. Hrozná představa.
Dar třetího krále
- V minulosti Sokotřané dodávali na mezinárodní trhy několik produktů. Přepuštěné máslo ghí, datle a vonné pryskyřice z myrhovníku. Ty byly nejluxusnějším zbožím ostrova.
- Dodnes zde roste jedenáct druhů těchto stromů, které vzhledem příliš nezaujmou – rozhodně ne v porovnání s jinými stromy ostrova. Zapsaly se ale do dějin. Myrha našla využití pro svou vůni a stála vedle kadidla coby jedna z nejdražších surovin. Využívala se i v lékařství – má antiseptické účinky, podává se proti malárii i na bolesti. Staří Egypťané ji užívali na balzamování mumií. Myrhovníky jsou rozšířené v Indii, na jihu Arabského poloostrova, Madagaskaru a v Africe, zejména v Somálsku a Etiopii.
Sultanát Mahra Kišnu a Sokotry
- Jeden z mnoha států v oblasti Hadramautu fungoval mezi 16. a 20. stoletím a Sokotru převzal v roce 1549 od Portugalska. Za vlády sultánů se ostrov postupně islamizoval, ale také ztratil svou důležitost a dostal se na periferii dějin. V 19. století o něj projevili zájem Britové, ale trvalo nějakou dobu, než jej získali, takže centrum jejich zájmu se otočilo k jemenskému Adenu, kde vybudovali centrum protektorátu. Sultánové na Sokotře vládli až do roku 1967, kdy se ostrov stal součástí Jižního Jemenu. Poslední potomci sultánů byli zabiti v roce 1974 při převratu.
- Sultán Alí ibn Abdulláh Afrár al-Mahrí, za jehož vlády byla Sokotra v roce 1886 přičleněna k Brity ovládanému Adenskému protektorátu, se do dějin zapsal jako prostý muž. Neuměl číst a psát a pro zábavu pásl kozy.
Můj tip
Co říci na závěr? Sokotra je hit posledních dvou sezon a chvíli ještě hitem zůstane. Nad cestou neváhejte, protože ostrov se mění neuvěřitelně rychle. Autenticita mizí a místa už nikdy nebudou stejná. A ačkoliv je cesta drahá a možná jen skrze místní cestovní kanceláře, levnější už také nebude. Každý rok se prodraží o pár tisíc, a dlouhé váhání se tedy nevyplatí.