Gauchos: Za argentinskými kovboji do nehostinných plání Patagonie

Pampa je jako poušť. Na první pohled se v ní nic neděje, jen kilometry jednotvárné krajiny a občas nějaký ñandú nebo guanaco, který líně žvýká místní zakrslou trávu se siluetou nekonečně vzdáleného horizontu na pozadí. Vegetace, která vám bude sahat výše než nad kolena, je vzácností. Šedooranžové odstíny kamení všude kolem se v dálce slévají s nevýraznou barvou soumraku způsobem, že není jasně vidět, kde země končí a nebe začíná. Vizuální fádnost krajiny ovšem kompenzuje dramatické hučení a hvízdání zdánlivě nikdy neutuchajícího patagonského vichru, který je schopný – má-li k tomu správný úhel – zvednout ze země dospělou osobu s desetikilovým batohem. Pampa je plná podobných „detailů“, které do ní vnášejí element života, zvuk a pohyb, který na běžných fotkách její krajiny prostě není možné zachytit. Je to jedno z míst, kam je třeba se vydat, abyste do sebe nasákli jeho atmosféru se vším všudy a měli čas si pořádně prohlédnout všechno to nenápadné hemžení, které se v ní děje. Ony i obyčejné červánky v pampě, kde nebe sahá doslova od horizontu k horizontu, jsou podívaná, která je na škále úžasnosti srovnatelná s polární září. Jednou jsem jen tak uprostřed plání kontemplovala, když se zpoza nejbližšího kopce přiřítilo ohromné stádo ovcí hnané pasáky v rádiovkách a oblečcích, které vypadaly jako baskické kroje z devatenáctého století.

Patagonské počasí práci ovčáků zrovna neusnadňuje|Luis Franke

Sirotci

Gaucho (počeštěle gaučo) nemá nic společného s povalováním na gauči, ba právě naopak. Je to jihoamerický výraz z konce osmnáctého století, používaný pro honáky a pastevce. Ohledně jeho etymologických kořenů existuje řada hypotéz, ze kterých mi osobně přijdou nejpravděpodobnější dvě. A to zkomolenina slova huachu, které v kečujštině znamená sirotek. Údajně ne z toho důvodu, že by jimi všichni původní gauchos byli, ale proto, že se svého času z různých důvodů rozhodli odejít z obydlených zón do pampy, což znamenalo jisté odtržení od rodiny a od civilizace všeobecně. Druhá možnost je, že se gaucho vyvinul z portugalského výrazu gauderio, který se v těchto dobách používal pro kočovné obyvatele jižní Brazílie. První gauchos byli právě kočovníci, kteří skončili na okraji společnosti a vydali se hledat štěstí do pampy, kde se tou dobou potulovala stáda množícího se skotu a ovcí, které tam vypustili evropští kolonizátoři.

Nezbytná výbava|Luis Franke

Moderní kovbojové

Jít si nachytat pár ovcí nebo krav a pak se o ně starat může znít jednoduše, ale pampa je nemilosrdná. Každé stéblo trávy, které vyroste či nevyroste, přímo závisí na tom, kolik daný rok naprší. Nepředvídatelné počasí posledních let zapříčiněné klimatickými změnami tak pastevectví v tomto regionu dělá rok od roku dobrodružnějším. K tomu v ní není zrovna přebytek vody a rovněž zde není kde se před nepřízní počasí schovat, takže chovat zde zvířata rozhodně není jednoduché. Dnešní gauchos jsou ale naštěstí potomci původních pampských kovbojů, takže jsou k tomuto nelehkému úkolu vybaveni doslova staletími znalostí svých předků. Mnozí z těch, které jsem potkala, byli minimálně třetí generace, a i když samozřejmě používali metody moderního pastevectví, dost často jsem od nich slyšela, že určitý fígl na předpovídání počasí nebo extra rychlé shánění ovcí či recept na nějaký kulinářský nebo zahrádkářský majstrštyk pochází od jejich pradědečka.

Mexičtí charros: To my jsme praví kovbojové!

Život ve světě

Ředkvička

„Tohle je tvůj kůň!“ informuje mě gaucho Roberto a se širokým úsměvem zagestikuluje na omšele vypadajícího koně neurčité světlé barvy, který s nezájmem zvedne hlavu naším směrem. „Jmenuje se Rabanito (Ředkvička),“ mrkne na mě, ještě než mě plácne po rameni cestou ven z ohrady. Když jsem přemlouvala první gauchos, se kterými jsem se do pampy před lety vydala, aby mě vzali s sebou, sice jsem jim přiznala, že jsem na koni v životě neseděla, ale dušovala jsem se, že je rozhodně nebudu při práci omezovat či cestou nijak zpomalovat. Rabanito na mě na počátku mého prvního dne pastevectví vyzývavě hledí, jako by u mého slibu osobně byl, a z nedaleké ohrady se do mě skepticky zaryje šest set šedivých oček. Tři sta čumáčků se mechanicky točí nad přežvykujícími tlamičkami, tu a tam se ozve zabečení. Skupinka gauchos u vrat už sedí ve svých huňatých sedlech z ovčích kůží a netrpělivě pošvihává boleadoras. Abych hýbla kostrou, na mě nepokřikují asi výhradně proto, že součástí argentinské kovbojské etiky je chovat se jako gentleman.

El Chaltén na pozadí. Práce v pampě je těžká, ale výhledy, které při ní gauchos mají, se asi jen tak neokoukají.|Luis Franke

Tlapková patrola

Po pěti minutách, které trval můj pokus replikovat Robertův chvat, kterým se do sedla vyhoupne během několika vteřin, konečně sedím Rabanitovi na hřbetě a vyjíždíme z farmy. Tisíc dvě stě kopýtek najednou v oblaku prachu vyrazí ze vrat jako jedna ovce. Gauchos na koních poklusávají za nimi, švihajíce boleadoras a pokřikujíce povely na smečku ovčáckých psů, která neuvěřitelně synchronizovaně krouží kolem stáda a dává mu směr. Později jsem kolikrát viděla jediného ovčáka hnát stádo třeba sta ovcí pouze s pomocí psů. Nejedná se o žádné speciálně vyšlechtěné ovčácké plemeno, nýbrž o pestrobarevné voříšky. „Už u štěnětě poznáš, jestli se na práci hodí, nebo ne,“ informuje mě gaucho Daniel, zatímco srká maté a po hlavě poplácává Chase – vůdce smečky svých ovčáckých psů, kterého Danielovy děti pojmenovaly podle hrdiny svého oblíbeného kresleného seriálu. Ovčáčtí psi se tu berou velmi vážně a pro mnohé gauchos jsou v podstatě nejen kolegy, ale součástí rodiny.

Výbava a styl oblečení gauchos se od časů jejich dědečků moc nezměnily|Luis Franke

„Vytrénovat dobrého psa dá hodně práce, ale vyplatí se to. Když máš dobré psy, nepotřebuješ na pastvě tolik lidí, a když s nimi pak třeba jedu sám, tak vím, že Chase a jeho tlapková patrola,“ dodá se smíchem, „mi ovce poženou a já na ně nebudu celý den muset řvát, protože už vědí, co mají dělat.“ Chase na nás při rozhovoru kouká a ohryzuje při tom obrovskou kost z berana, kterého gauchos venku celé odpoledne rožnili. Asi ani ten nejzhýčkanější český panelákový psík nemůže říct, že pravidelně dostává kousky argentinského hovězího nebo skopového, což má být jedno z nejkvalitnejších druhů masa na této planetě. Psi gauchos si ho za své dlouhé pracovní dny v pampě rozhodně zaslouží.

Na hlavě sombrero a v ústech doutník. To jsou kubánští „los vaqueros“

Život ve světě

Milionhvězdičkový hotel

Když jsme na konci mého prvního dne ovčáctví v pampě dojeli na farmu, které se v Latinské Americe říká finca, a já po celém dni na Rabanitově hřbetu slezla na zem, cítila jsem každou kost v těle. Žena jejího majitele, Danielova bratrance Pascuala, nás kromě obligátního maté uvítala obrovským kastrolem locra, tradiční patagonské zeleninovo-masové polévky z toho, co zrovna dům dal. Připravila nám také několik dek do jakéhosi přístřešku vedle jejich domu, kam běžně ukládají gauchos, kteří na jejich fince cestou přespávají. Ovce už jsou v ohradě, koně i „tlapková patrola“ večeří a odpočívají a gauchos si v přístřešku podávají maté v kravském rohu. Svítí nám jen měsíc, hvězdy a ohniště na dvoře. Na fince je elektřina z generátoru, takže se večer vypíná, a chcete-li teplou sprchu, je třeba si půl hodiny předem jít zapálit plynový bojler. I v mnohých jiných aspektech by Pascualovo obydlí asi mnohému Evropanu přišlo co do komfortu na úrovni našich babiček. Když večer uléháme v přístřešku na dvoře, dost fouká a já si snad ani nechci představit, jaké nocování zde musí být v chladnějších měsících. Nad hlavou nám ale září obrovský kus Mléčné dráhy a je to podívaná, ze které člověk úplně zapomene, jaká je mu zima. V Latinské Americe se spaní pod širákem říká, že spíte v milionhvězdičkovém hotelu. Minimálně v pampě je to rozhodně pravda.

Stříhání ovcí|Luis Franke

Život na fincas

Původní fincas v devatenáctém století byly ale úplně jiná liga než Pascualovo skromné obydlí. Sestávaly z nízkých, hliněných budov se střechou ze slámy a jejich obyvatelé před nepřízní počasí, které je v pampě hojně, chránilo zejména to, že neměly okna. V jejich středu bývalo ohniště, na němž chinas (ženy gauchos, kterých v té době mnozí z nich běžně mívali několik) vařily a kolem něhož velké rodiny v těchto začouzených chatrčích též kolektivně spaly, zabalené v ponča.

Chvilek na odpočinek, maté a cigárko gauchos mnoho nemají. O to více si je pak vychutnávají.|Luis Franke

„Moje žena by mě hnala, kdybych si domů přivedl nějakou další,“ chechtá se gaucho Roberto, majitel Rabanita, a při tom obnaží dásně, ve kterých má ve svých třiceti letech podezřele málo zubů (dentistů a všeobecně lékařů je v pampě poskrovnu, takže návštěva u nich obvykle vyžaduje i několikadenní výlet do nejbližšího města). „Ale v minulosti to bylo docela běžné. Finca byla tehdy vyloženě rodinná záležitost, a jak vidíš, je tu spousta práce, takže by to jediná žena sama asi těžko zvládala. Hlavně když byl gaucho celý den na pastvě nebo když odešel do války.“ Roberto pojednou poprvé během našich rozhovorů zvážní a v jeho dramatické pauze se můj pohled bezděčně setká s přísným výrazem jeho otce, padlého ve válce o Malvíny, který na nás ze zarámované fotografie hledí ze zdi obýváku.

Pusta: Rozlehlá maďarská pláň je krajem kovbojů

Evropa

Váleční hrdinové

Zrovna válka o Falklandy/Malvíny není nejlepším příkladem účasti gauchos, i když i v téhle měla jedna jejich skupina známou roli. Nicméně ve všech konfliktech, které se odehrály na argentinské pevnině, byli díky své znalosti pampy často verbováni. Válka o nezávislost Argentiny, která proběhla na začátku devatenáctého století, měla dokonce epizodu zvanou guerra gaucha, během které argentinští pastevci pod vedením generála de Güemese na způsob guerilly napadali stanoviště španělských vojáků. Generál San Martín, další z vůdců „války gauchos“, o nich v dopise napsal: „Jen samotní gauchos z provincie Salta působí nepříteli obrovské ztráty tím, že mu vyhlásili válku o zdroje a sebrali mu veškeré muly a skot.“ Přežít v pampě není legrace a tato hostilita místních byla pro španělskou armádu natolik zničující, že je dnes gauchos připisována zásadní úloha v boji Argentiny za nezávislost.

Nejzajímavější historky ze života gauchos se vypráví u kamen, nad kalíškem maté.|Luis Franke

Setkání

Několik let poté, co jsem se poprvé horko těžko vydrápala Rabanitovi na hřbet, shlížím ze sedla na zádech pěkného vraníka do údolí, kterým se žene stádo ovcí. (Házet boleadoras jsem se stále nenaučila, ale to, že mi gauchos už nedávají nejstaršího a nejpomalejšího koně, mi dodává pocit, že alespoň mé jezdecké schopnosti vykazují určité zlepšení.) Pod námi se rozprostírá jedno z ohromných pampských údolí, která vypadají jako krátery na Marsu. Na jeho druhém konci je finca Dona Felipa, kam se dnes chystáme na stříhání.

Pampa je obrovská… Co do hustoty obyvatel, oproti 109 osobám na km2 v Evropě jsou v argentinských regionech pampy v průměru tři. Představte si takové Slovensko, které by mělo stejný počet obyvatel jako Rakovník, navíc roztroušených v malinkých vesničkách, vzdálených desítky kilometrů od sebe. Mnohé z nich jsou zaměřené na farmy chovající ovce či skot a kromě nich tam nic moc dalšího není, takže i obyčejný obchod je zde v podstatě vzácností.

Místní vesnické koloniály mají úžasnou atmosféru|Luis Franke

Všeobecně potkat v pampě někoho dalšího je takový malý zázrak, takže setkání, která probíhají například v sezonách na stříhání ovcí, jsou pro místní gauchos příležitostí vidět se s lidmi i ze vzdálenějších vesnic. Pozorovat zručné střihače při práci bylo rozhodně zajímavé, ale mou nejoblíbenější částí dne bylo večerní posezení u ohně a maté, při kterém si gauchos vyměňovali novinky, a hlavně naprosto úžasné historky ze svého života v pampě.

Národní parky Patagonie: Do kterých byste měli zavítat?

Zajímavá místa

Těžký život?

Dnešní argentinští kovbojové si uchovali podstatnou část životního stylu jejich předků. Jeden gaucho mi u šálku maté sdělil, proč si myslí, že je jich i v dnešní době pořád tolik. Prý vzhledem k tomu, jaké má Argentina politické a ekonomické problémy, je možná jistější živobytí se zvířaty v pampě než pokoušet se protlouci ve městech, kde vlivem silné inflace posledních let začíná být velmi komplikované udržet si rozumnou životní úroveň. „Je složité to vysvětlit,“ povídá v jedné ze svých filozofických nálad šedesátiletý Don Felipe. „V pampě je to těžké, ale zároveň jednoduché. Je tu klid a život plyne tak pomalu, že máš čas vychutnávat si všechny maličkosti. Nemusíš se pořád stresovat a řešit tolik věcí jako ve městě. Gauchos si také zachovali svou etiku a všichni si tu pomáháme a chováme se k sobě slušně. Ono v pampě to ani jinak nejde, všichni v regionu se známe a musíme držet spolu, protože nás tu je tak málo a civilizace je tak daleko.“

Nekonečné horizonty pampy|Luis Franke

Don Felipe je sám čtyřicet let stará „naplavenina“ z Ría Gallegos a trvá na tom, že zpátky do města by už nešel. Když si jdu večer lehnout do milionhvězdičkového hotelu, říkám si, že mu vlastně docela rozumím.

Boleadoras

Boleadoras se údajně vyvinuly z lovecké zbraně patagonských indiánů a za pasem každého správného zdejšího kovboje je uvidíte dodnes. Jedná se o dvě či tři kulovitá závaží, mající v průměru zhruba 10 centimetrů, která jsou spojena dohromady koženými provázky, na jejichž koncích visí. Závaží bývala tradičně z kamene a přes širokou škálu dalších materiálů se dnes stala nejběžnější kovová. Používají se tak, že je gaucho roztočí a vrhne. Setrvačnost kroužících závaží pak provázky omotá lovenému zvířeti kolem nohou. Kromě toho, že se používají k „lovení“ ovcí vybraných na porážku, jimi gauchos též pošvihávají vzduchem, když shánějí stádo. V mapučské mytologii dokonce existují boleadoras z magického kamene cherufe, které mají údajně tu moc, že s nimi není možné minout. Podle mé osobní zkušenosti je naučit se je správně vrhnout komplikovanější, než to vypadá.

Gaucho Martín Fierro

Dodnes se vedou spory o tom, zda je postava Martína Fierra založena na skutečném muži a jeho životě, či nikoli, nicméně tento hlavní hrdina dvou epických básní, které pod stejnojmenným titulem publikoval na konci devatenáctého století básník José Hernández, je klasickou postavičkou argentinské literatury, v mnoha směrech podobnou babičce Boženy Němcové. Poté, co ztratil rodinu i svou farmu proto, že byl naverbován do armády a poslán do guaraníjské války, Martína potkala řada neštěstí a skončil v pampě, neboť žít v ní mezi jejími chudými obyvateli mu přišlo lepší nežli trpět zkaženosti civilizace. Knihy o Martínu Fierrovi jsou nejznámějšími reprezentanty takzvané literatura gauchesca, která se značně podobá české obrozenské literatuře, poukazuje na sociální nerovnosti argentinské společnosti v devatenáctém století a vyzdvihuje gauchos a jejich jednoduchý životní styl jako ideál.