Islámská mystika: Nekonečné pláně Sahary odjakživa vybízely k hledání Boha
Je horký květnový den, blíží se konec ramadánu a muslimský svět žije sváteční atmosférou. Obrovské hrobky múridských šajchů se plní poutníky a návštěvníky v tradičních oděvech. Obrovské náboženské centrum v senegalském městě Touba se chystá na oslavy a já se raduji z nového zážitku.
Islámská mystika
Slova „islámská mystika“ mohou v mnoha lidech budit otazníky. Přitom ale snad není jediný cestovatel, který by se s ní nesetkal – byť o tom nemusel vědět. Slyšeli jste o tančících derviších, jednom ze symbolů Turecka? To jsou mystici. Jejich tanec není jen tancem, ale snahou přiblížit se k Bohu. Pojďme si dát malý exkurz do historie. Islám byl v prvních staletích své existence náboženstvím, které popisovalo každý aspekt života. Na vše existovaly normy a předpisy. Ne každý věřící ale věřil nebo chtěl věřit v těchto předepsaných rámcích. Někteří toužili po přítomnosti Boha a hlubším spirituálním zážitku. Tak se zrodil súfismus, myšlenkový směr mnoha škol, jehož stoupenci se snaží Bohu přiblížit. Derviši, následovníci školy slavného básníka a mystika Rúmího, celé hodiny tančí, rukama spojujíce světy, v naději, že v extázi pohlédnou do „Jeho“ tváře. Jiní mystici zpívají celé hodiny, další se bičují či jinak týrají svá těla, pijí víno, meditují či tvrdě pracují. Cest k Boží blízkosti je mnoho.
Súfí s modlitebními řetízky a obrázky svatých, Senegal|
Mystici, súfí, následují významné učitele, kteří položili základy těchto cest či škol. Některé jsou staré celá staletí a vzešli z nich významní duchovní, jiné jsou mladší, takřka současné. Jsou školy, které mají miliony přívrženců, a představují tedy i potenciální politické síly napříč státy. Jiné jsou malé a regionální. S jejich učiteli, šajchy, se pojí mystické dovednosti, například léčení či předvídání budoucnosti, a lidé je s oblibou vyhledávají pro rady. Když pak zemřou, jsou pohřbeni v hrobkách, které lidé navštěvují a pořádají k nim poutě.
Pohledy na hrobky v krajině jsou stránkou mystiky, s kterou se my cestovatelé potkáváme nejčastěji. Zatímco některé hrobky jsou ukryté v zástavbě měst, jiné se hrdě tyčí k nebi coby samostatně stojící budovy. Nejkrásněji se podle mě tyčí hrobky saharské Afriky – od Maroka po Súdán se menší i větší stavby z nepálené hlíny hrdě hlásí o pozornost. Poznáte je snadno. Mají vždy kupoli, ta je zásadní, bez ní hrob být nemůže. Někdy je kulatá jako polovina míče, jindy je spíše špicí, často lemována růžky v rozích či zdobným cimbuřím. Stojí na hřbitovech či samy na kopcích, omítnuty zářivou bílou či zelenou, která je barvou islámu. Některé jsou udržované, jiné smutné a zchátralé.
Hrobky na Nilu
Křesťanské království Makuria bylo poraženo egyptskými sultány v 13. století a kus země, dnes známý jako Súdán, se začal měnit v periferii. Nicméně i lidé na periferiích po sobě často zanechali nádherné monumenty. Jedním z nich je Stará Dongola, kde na původně křesťanském hřbitově v 17. století vyrostly takzvané qubby, hrobky súfijských svatých. V opuštěné hnědé krajině kousek nad Nilem vypadají tyto kupole majestátně a jasně dominují celé lokalitě, která stále ukrývá mnoho pokladů a informací o raném křesťanství. Zatímco jejich archeologická hodnota je proti jejich okolí výrazně nižší, hodnota spirituální (a fotografická) je naopak nejvyšší. Qubby jsou obklopeny malými hroby, které patří muslimům i křesťanům. Na to Súdánci rádi upozorňují – smíšená pohřebiště jsou pro evropské turisty zajímavá.
Hrobky, zvané qubba, u Staré Dongoly, Súdán|
V minulosti bylo mnoho hrobek cílem poutníků, dnes už často není známo ani jméno jejich „obyvatel,“ natožpak důvod jejich svatosti. Vnitřky svatých hrobů byly už dávno vykradeny a poničeny a množství návštěvníků mělo potřebu zaznamenat svou přítomnost vyrytím svého jména do omítky. Nafackovala bych jim všem. Dnes je pohřebiště užívané jen koloniemi netopýrů, díky nimž interiéry hrobek silně čpí po guánu.
Pokud zatoužíte po hrobkách, které na svůj propad do zapomnění ještě čekají, zamiřte severněji, do oázy Dachla v egyptské Západní poušti. Nasr ad-Dínova mešita s hrobkou je nádhernou ukázkou zdobné saharské architektury. Dřevěné větve trčí z minaretu, bílá křivá omítka bez jediného dokonalého místa je zdobená červenou barvou. A uprostřed stojí samotný hrob, potažený čistým zeleným suknem popsaným citáty z koránu. Na mešitu dominující vesnici al-Qasr je radost pohledět. Podle tradice byla vesnice založena ve 13. století a charakter minaretu by tomu i odpovídal. Stále ale mluvíme o hliněné architektuře – bez pravidelných oprav a úprav by se žádná budova z hlíny sedmi staletí nedožila. Co je tedy původního, je záhadou.
Hliněná svatyně s mešitou, al-Qasr, Egypt|
Tito svatí na Nilu patřili k mnoha různým súfijským řádům, které si u velké řeky získaly oblibu. Monasticismus a obliba meditací, poutníků a prostého života byly v tomto regionu dědictvím křesťanství a mnichů, na které súfí v některých ohledech navázali. Přinášeli lidem víru, požehnání a duchovní vedení, za které si získali místa v jejich srdcích. Dodnes je súfijské chování součástí každodennosti mnoha Egypťanů, ačkoliv už jim súfijská praxe a často i víra příliš neříkají.
Tajemné rituály
Ne všude je možné hrobky navštívit – v Maroku je to nemyslitelné, ale čím více na jih od Středomoří cestujete, tím více jste vítáni. A návštěvy stojí za to! Před lety jsme dostopovaly do senegalské Touby a já se poprvé dostala do hrobky, ve které jsou pohřbíváni chalífové senegalského řádu múrídíja. Provázel nás Omar, člen řádu. Oblékli jsme si tradiční oděv a zamířili k hrobům.
Velká múridská mešita chalífů v Toubě, Senegal|
„Co to děláš?“ zeptala jsem se Omara, když se sklonil k zemi a něco sebral.
„Sbírám písek. Máma má problémy s očima a písek z hrobky jí pomůže,“ odpověděl se samozřejmostí a nasypal si zrníčka do kapsy. Tisíce příznivců múridského učitele Amadou Bamby, kteří nás obklopovali a zpívali, nabíraly písek do kapes stejně jako Omar. Prý léčí nejen oči, ale i jiné choroby.
Člen řádu múrídíja v modlitbách, Senegal|
Když se setmělo, zazněly bubny a zpěv. Dredatí chlapi ověšení nespočtem amuletů a obrovskými modlitebními řetízky začali hrát a zpívat. Někteří z Bambových nástupců se živí jako žebraví mniši, jiní zpívají a tančí či vykonávají drobné rituály. Nebo si nechávají platit za noční klid (a věřte, že ve tři ráno těm řvounům zaplatíte rádi). Další z řádu, ti, kteří se zhlédli v učení šajcha Ibra Falla, následovníka Bamby, věří, že cesta k Bohu vede přes tvrdou práci, a tak motykami brázdí pustá pole Sahelu. Jiní prodávají za pár haléřů slavné kafe Touba, kořeněnou sladkou kávovou směs, kterou si snadno zamilujete. Příjmy, které tito súfí získávají, odevzdávají svatyni. Obrovské centrum v Toubě tak nepřestává růst.
Tidžánijská Afrika
V severní Africe našlo útočiště mnoho učitelů, jejichž učení v průběhu tisíciletí získalo oblibu. Velká část z nich ale nepřežila 20. století. Rozmanitosti a roztříštěnosti, ale také oblibě regionálních svatých učinilo přítrž 18. století a vlastně s ním i globalizace, přicházející ruku v ruce s kolonizací. Objevily se totiž velké mocné řády, které nabízely vzdor proti nepříteli.
Na konci 18. století začal z Ain Mádhí v jižním Alžírsku kázat Ahmad Tidžání. Ten byl vnímán jako hlas chudých a zároveň přinášel do svého učení i tradice, které v konzervativním náboženském prostředí severu Sahary často neměly místo. Tidžáního učení získalo velkou oblibu a jako plamen se rozšířilo po západu Sahary. Nejslavnější přívrženec hnutí, Umar Tall, je dodnes hrdinou tohoto regionu. Jeho cílem byl boj proti zkorumpovaným státům a proti francouzskému kolonialismu. Zasloužil se také o rozšíření islámu v západní Africe – po pravdě nemálo animistů konvertovalo k islámu, aby mohli bojovat proti nenáviděným Francouzům po jeho boku.
Tidžánijský učitel s deskami na výuku koránu, Čad|
Tallova hrobka uplácaná z hlíny je poutním místem a jeho mnozí potomci se dodnes toulají pouští. Dosti Sahařanů se s oblibou chlubí slavnými předky. Starý muž ve Vadanu vypráví, že je vnukem emíra Hiby, pouštního válečníka, který dobyl v roce 1919 Marrákeš a nahnal strach Francouzům. Jiný muž v bílé bubě mi nahlas, aby byl slyšet, nad čajem vypráví, že jeho předkem je neméně slavný emír Aida z Timbuktu. Právě jemu „kaiser Wilhelm“ poslal na začátku minulého století zbraně, aby mohl zasadit Francouzům tvrdé rány.
Obrazy múridských vůdců Amadou Bamby a šajcha Ibra Falla, Senegal|
Súfijští emíři a šajchové jsou dodnes hrdiny. Když se jeden rozhlédne po koloritu mauritánských měst, zjistí, že například lékárny a obchody jsou po těchto mužích pojmenované. Tito vůdci takzvaných džihádistických hnutí (termín znící našim uším hrůzostrašně) bojovali proti příchodu cizinců do své země a pro místní lidi jsou obránci jejich světa. Pro Francouze byli divochy, barbary a primitivy. Alespoň tak je popisují jejich historické texty.
Tidžáníje dnes potkáme po celé Sahaře – tato súfijská cesta má podle odhadů na dvě stě milionů přívrženců a dominuje severu Afriky. Řád má pod sebou nadace, školy, instituce či dopravu, ale také miliony věřících, kteří jsou velmi mobilní a často i zámožní. Za stoupenci tidžáníje je obrovský finanční kapitál, což je jedním z důvodů, proč se marocký král Muhammad VI. prohlásil za jejich patrona a láká věřící na svaté poutě k Tidžáního hrobce v marockém Fezu. Součástí poutí je samozřejmě také nákupní víkend v Casablance.
Modlitba na konci ramadánu, Senegal|
Tidžáního hrobku ve Fezu snadno přehlédnete. Zdobené dveře, zelená stříška, minaret. Takových vstupů je ve městě spousta. Nicméně čím blíže jí jdete, tím více se mění ti, co jdou kolem vás. Evropany nahrazují statní Senegalci a další Afričané s modlitebními růženci, kteří se v modrém oděvu proplétají uličkami. Čtvrť kolem hrobky patří věřícím a má svůj vlastní náboj, většinou přívětivý k cizincům, jejichž přítomnost zde stále trochu překvapí. Nejčastější reakcí je upozornění, že centrum turistického zájmu je kousek jinde. Když pak zareagujete s tím, že je to právě jejich hrobka, co vás láká, následují překvapené pohledy a úsměvy a často také nabídka doprovodu.
Senegalský rasta islám
Navzdory tomu, že se Tidžání narodil v Alžírsku a zemřel v Maroku, opravdový domov si jeho učení našlo o něco jižněji. V Senegalu, zemi, která má největší oblibu mystického islámu na celém světě. Prakticky všichni z 92 procent muslimů patří k nějakému súfijskému řádu. Nejčastěji k panafrické tidžáníji či k čistě senegalské múrídiji. Zatímco nástupci Tidžáního bojovali proti Francouzům, následovníci Amadou Bamby s nimi kolaborovali. Dostali za to výnosy z plantáží kešu, díky čemuž mají velký ekonomický i politický vliv v zemi. Řády spolu v zemi bojují o moc a tlačí své zástupce na politické i soukromé funkce. Když chcete v zemi moc, bez podpory šajcha to není možné. Kandidovat do voleb bez požehnaného amuletu kolem krku? Holé šílenství! Mimo politiku a moc, na dlouhém pobřeží, pak súfismus nabral zcela jiné podoby…
Vím, že Martin a Marcel jsou naštvaní. Festival ve vedlejší vesnici, kvůli kterému tu čekáme, se zase odložil, audience u krále Diola taky a v Cap Skirringu není co dělat. Z nouze vyrážíme na pláž se projít. Jen pár stovek metrů daleko, mezi resorty a luxusními vilami, na nás vykoukne divoce pomalovaná dřevěná bouda s nápisem Bob Marley Bar a z jejího okna na nás mává usměvavý Senegalec s dlouhými dredy. Zamíříme k němu. Představuje se jako Elhadž.
Tidžánijský rasta muslim a barman, Senegal|
„Nedáte si koktejl? Dovezl jsem si výbornej rum z Bissau,“ kření se na nás a obličeje mých spolucestovatelů se rozzáří. Rum oni můžou. Jakmile ochutnají, září ještě víc. V Bissau rumy očividně umějí. Dopolední program je tedy vyřešený, zůstáváme v baru.
Netrvá dlouho a k baru se začínají stahovat Elhadžovi kamarádi. Podobně jako on jsou vysocí, svalnatí a s dlouhými rasta copánky. Všichni hudebníci a všichni přívrženci tidžáníje. Tedy kromě Sema, ten je křesťan, což tu nikoho nevzrušuje. Nejdéle se zastavuju právě s Elhadžem, který za barem míchá stále další koktejly. Ukazuje se, že je opravdu zaníceným muslimem, ale tak nějak „po senegalsku“. Nakonec vytahuju diktafon a nahrávám. Když všecko klapne, chci jeho povídání do knihy. Přiznám, že s mojitem v ruce a v bikinách jsem ještě rozhovor o islámu nedělala, ale Senegal má trochu jiné pracovní podmínky, kterým se přizpůsobuju vlastně ráda.
Svatý korán s poznámkami, Senegal|
Ačkoliv by jej mnozí klerici rozcupovali, Elhadž má svou víru v hlavě srovnanou a jeho vyprávění trvá přes hodinu. Nemůžu si pomoct, abych do něj nerýpala – jsou nějaké základní aspekty islámu, které se s jeho životním stylem prostě neslučují.
„A co alkohol? A holky na pláži? Neříkej, že tady neoblbuješ cizinky…“
„Alkohol, ten ti uznám, to by být nemělo. Ale holky na pláži? Jsou tu takoví, kteří balí cizinky kvůli zisku, nechávají si platit a doufají v evropský víza. To je špatně. Já ale hledám lásku a láska, to je ta nejvyšší hodnota. Jak islám, tak rastafariánství je přece o lásce! Láska je nejvyšší hodnotou.“ To slýchám často. Hledání lásky, primárně té Boží, je v mystickém islámu přítomno hluboce. V poezii dávných súfí je Bůh označován jako Miláček a takřka personifikován do role milenky (či milence).
Poslouchám dál a nepřestává mě fascinovat, kolik tváří islám má. Bezmála dvě miliardy věřících se dělí do stovek a tisíců směrů, které spolu často mají jen pramálo společného. Afrika, kde se islám střetl s původními vírami i novými směry, je prostě svět sám pro sebe. A snad i zůstane.
Hrobky a poutě
Jen málo témat je v islámském světě tak výbušných, jako jsou hrobky. Zatímco část muslimů hrobky uctívá a klaní se mrtvým, jiné islámské proudy hrobky označují jako projev polyteismu. Například podle wahhábismu, směru Saúdské Arábie, jsou hrobky neislámské a lákají člověka se modlit k někomu jinému než k Bohu. Měly by být tedy v souladu s doktrínou srovnávání hrobů se zemí zničeny. Kvůli petrodolarům a vlivu Arábie ve světě se tento konzervativní trend šíří a ničení muslimských hrobek samotnými muslimy je velmi časté. Bohužel, jakmile vypukne konflikt, válka či je oslaben stát, následují útoky na hroby a hrobky. Když zavládne klid, jsou svatá místa zase opravována, a to jako jedna z prvních. Pro mnoho lidí mají obrovskou spirituální hodnotu, která je často důležitější než střecha nad hlavou.
Džihádistická hnutí západní Sahary
Džihádistická hnutí 19. století jsou v této části světa spojena se súfijskými řády, jejichž charismatičtí vůdci, podle mnohých obdařeni magickými schopnostmi, iniciovali k boji statisíce. Sdílenou hodnotou byl boj proti kolonialismu, a to už od příchodu Portugalců v 16. století přes Španěly po Francouze, kteří region sjednotili do Francouzské západní Afriky. V místním prostředí velmi dobře etablované řády vedly často dlouhé a krvelačné války za ochranu svého území, přičemž poslední z konfliktů s nimi vyhasl až ve 30. letech 20. století. Zajímavé je, že tyto řády, které v minulosti holdovaly ozbrojenému boji proti kolonialismu a pohanům, jsou od poloviny 20. století spojenci v boji proti islámskému radikalismu a extremismu.
Abd al-Qádir (1808–1883)
Patrně nejznámějším hrdinou se stal alžírský vůdce řádu qádiríja, jehož portréty a sochy dnes zdobí alžírské ulice. Poté, co Francie v roce 1830 dobyla Alžírsko, začal vést odboj, který byl ale v roce 1847 poražen a Abd al-Qádir byl poslán do exilu do Damašku. V roce 1860 vypukly v Sýrii boje mezi křesťany a drúzy, které se přelily i do hlavního města. Drúzové zde zmasakrovali na 3000 křesťanů. Abd al-Qádir během masakrů ve svém domě ubytoval bezpočet křesťanů, které on sám se svými syny a osobní gardou zachraňoval v ulicích. Za svou odvahu si vysloužil Velkokříž čestné legie a další ocenění od hlav jiných států.