Vánoce jsou asi všude časem návštěv. Některé z těch, co vám v tuto roční dobu zaklepou na dveře, jsou vítanější než jiné; ve Walesu se ale u vás o svátcích může objevit hodně zvláštní host, kterého byste navíc podle tradice namísto pozvání dál měli poslat pryč. Tím hostem je Mari Lwyd, zpívající koňská lebka.
Pwnco
Mari Lwyd je, především ve své tradiční formě, v podstatě vánoční koledování, ale místo písní o narození Ježíška se při něm zpívá pwnco, které jsem popsala výše. Spočívá v tom, že k vašim dveřím přijde Mari Lwyd – osoba v koňském převleku, jemuž vévodí úžasně dekorovaná, opravdová lebka –, která se bude dožadovat toho, abyste ji a skupinku (party) „nevinných přátel“, jež ji doprovází a v průběhu večera je čím dál tím rozjařenější, pustili dovnitř a dali jim občerstvení. Vy máte pak příležitost vymýšlet si různé důvody, proč to nejde, ovšem musíte jí je zazpívat ve verších. Kdo jako první není schopný v pwncu pokračovat, prohrál. Je-li to Mari, což se moc často nestává, protože v jejím převleku záměrně chodí nejschopnější zpěváci pwnca ze skupiny, odtáhne k sousedům. Jste-li to vy, budete ji muset pustit dovnitř a připravit se na to, že bude mít podle tradice právo vám doma udělat pěkný rozruch, nepořádek a sníst i vypít, na co přijde.
Kořeny a etymologie
Odkud přesně Mari Lwyd pochází, je záhada. Při pohledu na vyloženě pohansky vypadající koňskou lebku ozdobenou pestrými pentlemi, malůvkami a kamínky se celkem nabízí, že se pravděpodobně bude jednat o nějaký hodně starý zvyk z dob keltských druidů, ale nejstarší zmínky o ní ve formě, ve které se s ní setkáte dnes, pocházejí paradoxně až z počátku devatenáctého století. Ač různé druhy koňských převleků mají na masopustech i jiných akcích napříč Evropou dlouhou tradici, folkloristé se vesměs shodují na tom, že v případě Mari Lwyd se jedná o fenomén poměrně moderní. Nesporná je ale též minimálně jistá spojitost s tradicí uctívání dávných velšských bohů, jako Rhiannon, kteří měli koně jako důležitou součást své ikonografie.
Přesný překlad výrazu Mari Lwyd je rovněž předmětem akademických debat. „U velštiny je problém v tom, že spousta slov může mít několik významů,“ poučuje mě Caroline Yeates, zapálená účastnice této tradice, houslistka a skladatelka pwnca. „Lwyd může znamenat buď šedá, nebo svatá.“ Velšský folklorita Cawte tak Mari Lwyd přeložil jako šedou klisnu. Irská Láir Bhán (bílá klisna), která se velšské Mari značně podobá, by tuto hypotézu do jisté míry podporovala, ale klisna (anglicky mare) se velšsky řekne caseg, takže výraz Mari Lwyd šedá klisna technicky neznamená. Za zmínku též stojí teorie Cawteova kolegy, Iorwetha Peata, o tom, že Svatá Mari má být Panna Maria a lebka koně by mohla mít základ v oslíku, na kterém cestovala do Betléma, což by svým způsobem nabízelo pojítko tohoto zvyku k Vánocům. I když mnozí se domnívají, že to, že tento zvyk připadá právě na dobu Vánoc, je v podstatě náhoda a Maria se svým oslíkem se do něj vloudili pouze v rámci pokřesťanšťování pohanských zvyků, jako to vlastně bylo s Vánoci samotnými. Mně osobně se nejvíce líbí verze, o kterou se se mnou podělila Caroline, která v sobě tak trochu shrnuje všechny předchozí, a to, že Mari byla podle jakéhosi příběhu klisna, která hledala, kde by porodila své hříbě, ale místo v chlévě jí už zabrali Maria s Josefem. Proto začala chodit po domech a dožadovat se, aby ji někde pustili dovnitř.
Mužská záležitost
Původní verze Mari Lwyd mi trochu připomíná české velikonoční hodování. Kromě toho, že se mu oddávali většinou ti chudší, kteří Mari používali jako záminku k tomu, aby si do domů bohatších sousedů přišli říct o něco k snědku (a k pití), pwnco parties bývaly tvořeny výhradně muži. Této tradici jsou věrni i dnešní merrymen (hudebníci, kteří Mari doprovázejí) a třeba Caroline, která je houslistkou v několika parties, se na „koledování“ striktně obléká jako muž. Mládenci, kteří pwncoparties v minulosti tvořili, tak využívali možnosti se pod rouškou převleku vloudit do domácností a nejen se zadarmo najíst, ale též zaflirtovat si s dívkami, které takto přestrojeni mohli beztrestně honit a strašit i v domech sousedů ze společensky značně vyšších vrstev, kteří by je dovnitř za normálních okolností pravděpodobně nikdy nepustili.
Mari a spol.
Na můj vkus člověka, co strávil přes deset let v Mexickém zálivu, je šílená zima a skupinka „koledníků“ v oblečení o hodně lehčím, než mám na sobě já, postává na potemnělé ulici. Kromě obligátní Mari a průvodce v cylindru, který ji vede za uzdu, je zde též několik merrymen, vyzbrojených pestrými kostýmy a hudebními nástroji, kteří budou Mari obstarávat hudební doprovod. Čekáme už jen na Punche a Judy, bez kterých by party rozhodně nebyla kompletní, a můžeme vyrazit. Když jsem se vyptávala, co mají, proboha, Punch a Judy společného s Vánoci a koledováním, bylo mi řečeno, že v podstatě nic, ale do pwncoparty se tak nějak vloudili proto, že jsou to všeobecně známé postavičky, spojované s žerty a neplechou, takže se k Mari a její partičce jednoduše hodili. K jejich komičnosti též minimálně v minulosti přispívalo, že Judy bývala ztělesňována mužem oblečeným v ženských šatech. Kromě toho mívali jako tradiční kousek to, že Punch chodil s pohrabáčem a v domácnostech, do kterých se party podařilo dostat, z krbu vyhrabal a rozházel popel, který Judy, která zase chodí s pometlem, shrabovala zpět, nadávajíc a uštědřujíc Punchovi rány koštětem… zatímco Mari po domě proháněla děvčata a merrymen drancovali spižírnu. Docela si dokážu představit, že se pwnco vyvinulo ze zcela autentického vymlouvání lidí, kteří tuhle partičku domů skutečně – a poměrně pochopitelně – nechtěli pustit.
Vyvíjející se tradice
„Maris začaly dostávat různé přezdívky až poměrně nedávno,“ vysvětluje mi Alison Allen z Cwmni Gwerin Pontypwl – Pontypoolského folklorního tanečního spolku. V osmdesátých letech ho založili její rodiče a je vlastníkem úžasně ozdobené Mari Lwyd jménem Fflosi, která toto přízvisko dostala díky stavu svých zbývajících zubů, které naznačují, že by jí neškodilo zlepšit svou orální hygienu (fflos – velšsky zubní nit). „Fflosi se technicky jmenuje Mari Afon Lwyd, protože dříve se jim dávala jména podle toho, odkud byly,“ pokračuje Alison. „Ono celé to koledování bývalo hodně teritoriální záležitost, a když do ,rajónu‘ jedné Mari přišla další, dost často to končilo bitkou, protože party té původní se pochopitelně nechtěla o svoje teritorium dělit.“ V dnešní době ale mezi skupinami udržujícími tuto tradici při životě panují vyloženě přátelské vztahy, často se setkávají na všemožných folklorních akcích a, podobně jako houslistka Caroline Yeates, mnozí tanečníci a hudebníci působí ve více než jedné skupině. „Ono ani pwnco už často nebývá improvizované, ale napíše se předem a pak se to dělá v podstatě jako představení,“ informuje mě Caroline, která se právě psaním velmi zdařilých veršů pwnca zabývá. „I když i dnes samozřejmě existují lidé, kteří ho dělají tradičně,“ dodává. Moderním elementem je rovněž to, že je dnes v pwncoparties často převaha žen, i když Mari bývá nadále většinou muž, z toho praktického důvodu, že nosit celý večer nad hlavou ozdobenou koňskou lebku jednoduše vyžaduje fyzickou sílu.
Mari nebo merryman
V naší dnešní skupince je Mari urostlý, asi třicetiletý Jack a i ten vypadá po pár hodinách celkem dost unaveně. Na můj dotaz, zda Mari dělá každý rok, mi sděluje, že obyčejně bývá merryman, ale letos jim kolega, co v převleku Mari obvykle chodí, onemocněl, takže ho zastupuje.
Role, které účastníci pwncoparty mají, se též liší od skupiny ke skupině. V mnoha mi řekli, že Mari dělá každý rok tatáž osoba a že to, že by se za ni převlékl někdo jiný, je považováno za nemyslitelné, protože to prý zaručeně přináší velkou smůlu. V jiných parties, jako třeba v Cwmni Gwerin Pontypwl, je několik osob, které se v jejím převleku běžně střídají.
Temná sešlost
Slunce se chýlí k západu a nad loukou, na které po celodenním tanci Morris dancers trávu vystřídalo udusané bláto, plápolají pochodně a duní zvuk bubnů. Po mé pravici chlapík ve svářecích brýlích a čemsi podobném hejkalovi upíjí pivo z plastového kelímku a vedle něj se dvě dredaté divoženky v modrém make-upu pohupují v rytmu hudby, která se loukou nese. Osobnosti kolem a jejich oděv mi tak trochu připomínají americký festival Burning Man, ale dnes jsme v Cornwallu a namísto pouště nás obklopuje malebná podzimní anglická příroda.
Bubny zavíří a na úpatí louky se objevuje skupinka Maris. Podvečerní větřík si pohrává s jejich prostěradly, pentlemi a rolničkami a většina z nich má mezi čelistmi nebo v hřívách vpletené žárovičky, takže je v rychle padajícím soumraku obklopuje nadpřirozená záře. Všichni na louce s jejich příchodem zatajíme dech. Je předvečer Všech svatých a jsme na Dark Gathering – Temné sešlosti, na které se v cornwallském Tintagelu každoročně sejdou všemožné folklorní příšerky z celé Anglie. Kromě Maris jsou zde také Cornish Osses, které vypadají hodně podobně a které na pwnco ve velštině reagují verši v kornštině. V davu Morris dancers na louce je též vidět Lovec Herne (Herne the Hunter) s parohy a smyčkou kolem krku, několik zelených mužíčků a celá řada dalších postaviček, které všechny pozná pravděpodobně jen někdo hodně zběhlý v britském folkloru.
Angličané přicházejí v míru
Dark Gathering rozhodně stojí za návštěvu, ale pravděpodobně nejdůležitější akcí, na které můžete Maris z celého Walesu uvidět, je Chepstow Wassail and Mari Lwyd, což je zcela unikátní tradice, která se rok co rok v prosinci odehrává právě v městečku Chepstow, na hranici Walesu a Anglie. Na anglické straně se nejdřív v podvečer můžete zúčastnit Wassailing, což je také celkem zvláštní rituál, spojený s požehnáváním jabloní, za účelem zaručení bohaté úrody na příští rok. Jeho součástí je popíjení moštu, zapalování ohňů, zpěv a tanec Morris dancers. Na jeho konci Wassailers na anglické straně řeky Wye odpálí světlici, aby dali shromažďujícím se Maris a jejich společníkům na velšské straně vědět, že jsou připraveni se s nimi setkat. K tomu dochází na mostě přes řeku Wye (Old Wye Bridge), jehož středem prochází hranice mezi Walesem a Anglií. Angličany na něm pak vyhlíží hlídka, která jejich příchod ohlásí zatroubením na roh, a obě skupiny si následně po mostě kráčejí vstříc za pokřiku a mávání vlajkami způsobem, že někdo, kdo tuto tradici nezná, bude nejspíš s hrůzou čekat, co se stane, až se skupiny střetnou. Místo ran pěstí ovšem Velšané anglickou „invazi“ vítají veselými pozdravy, poplácáváním po zádech a potřasy rukou. Po výměně vlajek je pak dokonce pozvou na velšskou stranu, kde se všichni společně účastní pwnca, a hudba, tanec a všeobecné veselí pokračují dlouho do noci.
Štěstí po celý rok
Už je dost pozdě, rozjařená a unavená pwnco party se trousí ze dveří a Jack přestrojený za Mari ještě našim posledním hostitelům ve velštině uštědří požehnání a přeje jim šťastný nový rok. Za to, co nejen Punch a Judy, ale celá společnost uvnitř prováděli, si to podle mého názoru zaslouží. Zúčastnit se jakýmkoli způsobem této tradice ale prý přináší štěstí po celý příští rok.
Říkám si, že dnešní noc strávená pochodování po městě v mrazivém větru mi úplně nejspíš přinese pořádnou chřipku, ale stálo to za to. Historie Mari Lwyd je plná otazníků, a teorií o jejích různých elementech je tudíž spousta, takže tohle mé líčení je vyloženě pouze ochutnávka, která vás, doufám, navnadí se přijet s touto zvláštní tradicí seznámit osobně. Koneckonců už jen za to štěstí po celý rok i to chození po městě v teplotách kolem nuly asi stojí.
Punch a Judy
Punch a Judy jsou hodně zvláštní dvojka a s ohledem na drsnost jejich humoru mě nepřekvapuje, že se nikdy mimo Británii nestali moc populární. Pan Punch je hlavním hrdinou tradičního pouličního loutkového divadla, které se prý v šestnáctém století vyvinulo z podobného divadelního představení hraného na ulicích Itálie. Hra má vždy dost podobný průběh, a to, že pan Punch svým krákavým hlasem publikum častuje poměrně nevybíravými vtipy a provádí různé rozpustilé kousky, při kterých štědře rozdává rány svým obuškem, kterým jsou pak za oběť jeho žena Judy, jejich dítko a několik dalších postaviček, které se v těchto hrách obyčejně vyskytují. Přijít představením Punche a Judy na chuť vyžaduje dost velkou dávku cynismu a smyslu pro anglický humor. Je to tak trochu jako dívat se na krváky – je třeba soustředit se na to, že to, co uvidíte, vás pravděpodobně silně pohorší, budete-li to brát vážně, a že to, jak se Punch a Judy na jevišti mlátí, je jen loutkové divadlo a je třeba ho vnímat pouze jako nadsázku a žert, k pobavení publika.
Morris dancers
Tradice těchto tanečníků je značně starší než Mari Lwyd a zmínky o ní je možno najít po celém Spojeném království, z nichž nejstarší jsou až z patnáctého století. Tance předvádí vždy sudý počet tanečníků se začerněnými obličeji – Morris bude pravděpodobně zkomolenina Moorish, tedy Moors, anglického výrazu pro černé africké Maury, kterými byly choreografie a kostýmy pravděpodobně inspirovány. I když existuje mnoho regionálních variant, ve Walesu tanečníci bývají oděni v kostýmy sešité z cárů látky a na nohavicích často mívají rolničky, kterými při tanci chřestí do rytmu. Důležitým prvkem kostýmů bývá rovněž klobouk bohatě ozdobený bažantími péry. Choreografií existuje několik, ale všeobecně je pro ně typické, že se tanečníci v párech „utkávají“ a šermují spolu dřevěnými tyčemi nebo kolem sebe mávají bílými šátky.
