Pestrobarevná mozaika kultur údolí Omo bohužel mizí pod neúprosně dotírající civilizací a s ochotou místních vycházet vlně zájmu vstříc. Ale taková už je současná Etiopie. Její jihozápadní cíp při hranici s Keňou a Jižním Súdánem je místem, kde se střetává snaha o modernizaci této nejméně urbanizované části země se zavedeným způsobem života, který je prostý a současně v řadě ohledů nepohodlný.
Život za kamennými hradbami
Stoupáme uzounkými uličkami lemovanými kamením, jež oddělují jednotlivá obydlí, kolem kterých probíhá běžný život. Kamenná „opevnění“ vytvářejí systém soustředných kruhů táhnoucích se svahem, jejichž hlavním posláním je chránit lidská obydlí před útoky divokých zvířat. Neděle nás přivede na improvizované nádvoří, uprostřed kterého je kámen. Dostává se nám vysvětlení, že muž, který se chce oženit, jej musí zvednout a hodit přes hlavu a teprve potom si může vybrat ženu, s níž v jednom z tukulů zplodí potomky. Po narození dítěte nemá muž ke své ženě po dva roky přístup, takže bývá zvykem, že jakmile se manželé opět sejdou, přijde další těhotenství a celý cyklus se opakuje tak dlouho, jak to jen příroda umožní.
Výsledkem je vesnice plná dětí, jež se se slovy „money“ a ukazováním na drobnou dlaň halasně dožadují finanční odměny, kterou podle našeho průvodce rozhodně nesmíme poskytnout. Dostává se nám vysvětlení, že děti si zvykly na turisty rozdávající peníze „jen tak“, což je ve skutečnosti kazí, a pokud chceme vesnici skutečně pomoci, máme si něco koupit na místním trhu. Vlastně hned v první vesnici zjišťujeme, že vedle zaplacení vstupného je dobrým zvykem nakoupit nejrůznější výrobky, a tím přispět do rozpočtu komunity. Nebráníme se tomu a je nám docela sympatické, že za peníze dostáváme nějakou protihodnotu, nicméně si říkáme, jak intenzivní turistický ruch tady musí být, když způsobil, že místní markety jsou plné nejrůznějších výrobků čekajících na své odběratele.
Jak vybrat nevěstu
Pokračujeme údolím do městečka Turmi, kde se koná trh kmene Hamarů. Rušné veřejné prostranství je plné lidí, kteří hlasitě protestují proti tomu, abychom je fotili. Důvodem však není strach z toho, že jim fotka ukradne duši, jako jsme se s tím setkali jinde ve světě. Naopak se nám dostává vysvětlení, že místní jsou zvyklí na zahraniční filmové štáby jezdící sem z celého světa s dokonalou technikou a neváhající zaplatit za to, aby záběry vypadaly co možná nejlépe. V záběrech proto neuvidíme nic „chybného“, jako je třeba zaparkovaná dodávka plná vybavení či zaranžované dohadování o ceně tekutého másla, jež je velmi rozšířenou komoditou na hamarské tržnici. Ale ani Afrika není zcela upřímná a zahraničním štábům vychází vstříc více, než by bylo nutné. Výsledkem je, že cizinec s foťákem je automaticky vyzván každým kolemjdoucím, aby zaplatil za fotku, i když na ní dotyčný ani není.
Procházíme trhem, na němž ženy vedle zmíněného másla nabízejí také kávové slupky zvané gelebe, ze kterých připravují velmi oblíbený nápoj, jemuž nejsme schopni přijít na chuť. Je vlastně s podivem, že v zemi kávy místní pijí vývar ze slupek. Stejně tak nám doslova nevoní ani místní pivo, k jehož konzumaci se chlapi scházejí v hospodě. Tekutinu vzniklou kvašením sladu a čehosi (do pálenky neváhají přidávat i česnek), namíchanou s převařenou vodou nahnědlé barvy, místní konzumují tak intenzivně, že se nám dostává od průvodce informace, že návštěvy domorodých vesnic je lepší absolvovat v dopoledních hodinách, protože odpoledne jsou muži podnapilí. Budeme si to pamatovat. Mimochodem právě tržnice je místem, kde si muž často vyhlédne svou budoucí ženu. Nabídka na svazek proběhne vskutku přímočaře, protože muž ženu pomaže kravím trusem, čímž veřejně oznámí, že je zadaná.
Skok přes vola do dospělosti
Na trhu se dozvídáme, že máme obrovské štěstí, protože dnes odpoledne bude probíhat ceremoniál skoku přes voly. Jeho podstata spočívá v tom, že vybranému chlapci je umožněno stát se mužem tím, že přeskočí několik krav. Transformace ukli (chlapce) na ma’aze (muže) je událostí, kvůli které příslušníci kmene absolvují i několikadenní cestu! Hamarové však neznají věk ani čas a my se neubráníme otázce, podle jakého klíče se určí, že daný chlapec už je dost starý na to, aby rituál absolvoval. Dostane se nám odpovědi, že o tom rozhodují stařešinové, kteří prostě někoho vyberou na základě jeho fyzické vyspělosti a do okolních vesnic vyšlou poslíčky vybavené stébly trávy s uzlíky. Jeden uzlík znamená jeden den. Lidé tak vědí, že se do místa konání slavnosti musí dostavit ve chvíli, kdy na jejich stéblu už žádný uzlík nebude. Jednoduchý a mimořádně srozumitelný způsob měření času v místě, kde hodinky neexistují, je natolik přesný, že nikdo nemůže přijít pozdě.
Neváháme a vydáváme se do vesnice ukryté mezi stromy daleko od všech značených silnic. Už z dálky k našim uším doléhá zpěv a prapodivný hluk, za který můžou, jak záhy zjistíme, rolničky nad kotníky žen, divoce tančících ve vyschlém korytu řeky. Frenetické pohyby jim neumožňují sledovat dění kolem sebe a naše užaslé pohledy je nechávají zcela klidnými. Něco úplně opačného se však začne dít ve chvíli, kdy zpěv a rolničky doplní trubky, jejichž ostrý zvuk se nese široko daleko. Dav spoře oděných dívek se dává do pohybu a běží jako o život do vesnice na kopci. Tady se znovu dávají do divokého tance, tentokrát za dohledu širokého spektra diváků, kteří na rozdíl od nás vědí, že program dnešního odpoledne bude ještě dlouhý, a občerstvují se vařeným čirokem bez chuti. Ječící roj žen se znovu vydává směrem ke korytu, kde na ně tentokrát čekají muži v bederních rouškách a s bičíky v rukou. Ženy se doslova perou o jejich pozornost, a jakmile se to některé podaří, zvedne ruku na znamení, že mladík je zadán, postaví se k němu tváří, hlasitě zatroubí a následně se nechá vší silou švihnout. Bič protíná horký vzduch a zarývá se do paží, ramen a zad, kde nechává hluboké krvavé šrámy, jež se později změní v jizvy. Pro svobodné ženy však není lepšího důkazu jejich atraktivity než právě tyto otevřené rány. Vědí totiž, že až jim bude nejhůře, mohou přijít za mužem, jenž jim ránu uštědřil, a chtít po něm, aby se o ně postaral.
Odpoledne pokročilo, po tvářích žen stéká směsice bahna a másla, s jejíž pomocí si na hlavách vytvářejí typické dredy, a centrem pozornosti se stávají muži. Jednomu z nich je pokreslena tvář, což je neklamná známka toho, že daný mladík byl vybrán k blížícímu se skoku. Se západem slunce naženou Hamarové několik volů na otevřené prostranství a pomalovaný mladý muž, vysvlečený do naha a potřený směsicí kozí krve s výkaly, se dá do přebíhání po jejich zádech.
Mezi nejvyššími…
Základnou pro další cesty se nám stává městečko Jinka, které je srdcem celé oblasti a základnou pro všechny zvědavce. Nejdříve se vydáváme za kmenem Nyangatom, jehož název odkazuje ke slonům. Nedává nám to zpočátku smysl, protože slony tu neuvidíte, ale prý tu kdysi skutečně žili, a památkou na tento odkaz jsou dlouhé krky místních žen. A skutečně, domorodé krásky nosí na svých krcích objemné náhrdelníky, které protahují jejich šíje do těžko představitelných délek, a nám nezbývá než obdivovat, kolik toho křehká ženská těla unesou. Průvodce nám naznačuje, abychom příliš nemluvili o tom, že jsme před několika dny navštívili kmen Dassanach, se kterým nemá Nyangatom rozhodně vřelé vztahy z důvodu územních sporů. Oba kmeny žijí nomádským způsobem života, který je nutí migrovat za úrodnou půdou, čímž mezi nimi vyvěrají konflikty. Souhlasně pokyvujeme, ačkoliv nám byli nenávidění Dassanach mnohem sympatičtější než lidé s dlouhými krky, a rádi vzpomínáme na cestu do jejich vesnice v bárce z fíkového dřeva a na tanec dívek vítající déšť.
Nahlížíme do tukulů, prostých chýší z bláta a hlíny, uvnitř kterých probíhá veškerý rodinný život na několika metrech čtverečních. Přední část je vyhrazena kuchyni v podobě ohniště a pár kusů nádobí, spací plocha je rozdělena na dvě půlky, z nichž jedna je vyhrazena dětem a druhá rodičům. Udusaná hlína je pokryta několika pokrývkami a na střeše najdeme pestrobarevné plechy, jež chrání stavení před prudkými lijáky. To je veškeré zázemí, které rodina má.
Trochu zklamaní z toho, že hlavním tématem návštěvy se stala diskuse o nenávisti někoho jiného, míříme za dalším kmenem. Po cestě vyzvedáváme místního průvodce, který se jen tak tak vejde na zadní sedačku a stejně musí mít těch několik minut jízdy předkloněnou hlavu, aby se do auta vešel. Zastavujeme na jeho povel u cesty, vysedáme a… už z dálky vidíme, že k nám míří skupina mužů s bíle pomalovanými těly, kteří si co do výšky s naším průvodcem v ničem nezadají. Ba naopak! Kmen Karo je tím nejvyšším, který jsme měli možnost za celou dobu spatřit. Jeho příslušníci dbají na to, aby toto genetické specifikum bylo předáváno z generace na generaci, a sňatky napříč kmeny nejsou podporovány. Dlouhé mužské končetiny nás nepřestávají fascinovat a užasle hledíme, jak ladnými pohyby poskládají své nekonečné tělo na maličkou židličku o výšce asi 15 cm. Dřevěné štokrle jim prý poskytuje dokonalé pohodlí a je o mnoho lepší než sezení na zemi, takže ho nosí všude s sebou. Při pohledu do jejich tváří si všimneme, že některým dospělým mužům chybí kus ucha. Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat a dozvíme se, že muži je po svatbě horní část ucha srolována a pevně svázána vláknem, které způsobí její dokonalé umrtvení. Týden se nechá ucho odumírat a nakonec se odstraní. Nedalo nám to nezeptat se, co se stane v případě, že se muž se ženou rozejde, a jak k tomu jeho ucho přijde, ale dostalo se nám lakonické odpovědi, že tady se nikdo nerozvádí, a tudíž náhradní uši nejsou potřeba. Inu, pragmatismus kmenům rozhodně nelze upřít.
…a nejbohatšími
Říká se, že na konci by mělo přijít to nejlepší. My své putování údolím Omo končíme u řeky Mago, která je domovem kmene Mursiů. Asi každý zná obrázky žen s obrovskými destičkami ve spodním rtu, jež symbolizují tento kmen a vlastně celou oblast do té míry, že je prakticky nemožné kmen vynechat z cestovního itineráře. Vesnic obývaných kmenem je několik, nicméně návštěva je doporučována jen asi ve dvou z nich, a to ještě dopoledne, aby muži byli buď pryč, nebo ve střízlivém stavu. Tíha civilizace sem dolehla naplno a my si uvědomujeme, že příliv turistů do etnologicky unikátního regionu si vybírá svou cenu v podobě rozšiřování zlozvyků, vůči kterým je jen těžké zůstat imunní. Smutný fakt je navíc umocněn tím, že kmen jako takový je jedním z nejbohatších vůbec, a to díky vlastnictví velkého počtu kusů dobytka, který jim kdekdo závidí. Přesto je ani bohatství neuchrání od dotírajících civilizací, jejichž vlivu čelí v poslední době čím dál více.
Po vybudování nové silnice z čínských prostředků byl nedaleko postaven cukrovar, který nabízí stabilní a oproti tradičnímu životu jednodušší způsob zajištění obživy. Mladé Mursie už neláká pást dobytek a dívky nestojí o to, aby jim od dětství byly do spodního rtu a ušních boltců vkládány hliněné destičky, jejichž nošení je důkazem fyzické atraktivity. Několik tisíc Mursiů prý do deseti let zmizí nebo si minimálně nezachovají plnohodnotně svou etnickou jedinečnost jednoduše proto, že jejich životní způsob čelí náporu civilizace. A to nejen té, kterou symbolizujeme my jako turisté lačnící po fotografiích, ale také centrální etiopská vláda, jež dělá vše pro to, aby oblast zatraktivnila pro investory. Naplno si tento fakt uvědomíme ve chvíli, kdy mladý Mursi kreslí prstem do prachu na kapotě našeho auta několik písmen, aby nám ukázal, že umí psát a že nepatří k těm, kteří stojí opodál a jeho počínání sledují. Klukovi se dostane pochvaly v podobě usazení za volant našeho auta, načež mu začne zbytek vesnice závidět.
