Velšský půlměsíc aneb Vzhůru do země červeného draka
Při pohledu na mapu Velké Británie působí Wales tak trochu odstrčeně. Myslím, že mu to moc nevadí. A jako návštěvníci to nejspíš oceníte, protože s výjimkou několika málo nejvyhlášenějších lokací nebudete mít ani během léta pocit, že vás drtí soukolí turistického ruchu. Velšané jsou navíc svébytný a přátelský národ, který vás uvítá s otevřenou náručí.
Po výživném dni stráveném v Liverpoolu už nás jako magnet přitahuje hranice mezi Anglií a Walesem. Těsně před jejím překročením ale ještě zastavujeme v půvabném Chesteru, kde si člověk připadá jako v kulisách historického filmu. Odtud pak míříme jihozápadním směrem k naší první velšské destinaci. A začínáme silným kalibrem, protože 19obloukový akvadukt Pontcysyllte je jednoduše ohromující. Z dálky ani tolik ne, zespodu už působí majestátněji, nicméně jeho největším trumfem je vodní kanál, který protéká jeho vrchní částí. Po něm se totiž můžete projet v loďce či kánoi, aniž by vás z jedné strany chránilo zábradlí, anebo se kolem něj jen projít a kochat se technickou památkou i okolní krajinou. Tedy pokud netrpíte závratěmi.
Řeka Dee (velšsky Afon Dyfrdwy – velština nemá s angličtinou takřka nic společného), nad kterou se akvadukt klene, protéká i nedalekým městečkem Llangollen. Už pohled z místního kamenného mostu má své kouzlo: lehce rozdivočelá řeka, vlakové nádraží jako z britských detektivek, typické britské domky a kopce v pozadí. Právě k nim se vydáváme na nenáročný okruh kolem vodního kanálu, jehož hladina je tak klidná, že se v něm nádherně odráží okolní hustá vegetace. Ticho a téměř dokonalá samota vytrvají až k jezu ve tvaru podkovy (Horseshoe Falls), u kterého dovádí pár dětí. Stačí popojít o další tři stovky metrů k malému zděnému kostelu (Llantysilio Parish Church) se hřbitovem zarostlým trávou, v níž je vysekaná jen úzká stezka, a opět si užíváme doslova božský klid. Stejně jako na rozkošné vlakové zastávce Berwyn, za níž se vzpínají působivé skalnaté kopce, které nás provázejí na zpáteční cestě.
Bohatý severozápad
Po dvou seznamovacích ochutnávkách pak na čtyři noci kotvíme v Betws-y-Coed, které poslouží jako výhodná základna pro průzkum severozápadní části Walesu, v níž se dá najít mix snad všech tváří země. Například v Conwy si procházíme majestátní pozůstatky stejnojmenného středověkého hradu z 13. století, z jehož věží se naskýtají výhledy na ústí stejnojmenné řeky do Irského moře a okolní zvlněnou krajinu. O to titěrněji pak na nábřeží působí údajně nejmenší dům Velké Británie, který na sebe upozorňuje sytě červenou fasádou. Za drobné vstupné si lze prohlédnout i jeho interiér.
Ještě blíž k moři leží Llandudno a je to znát. Tady už si člověk připadá jako na riviéře: dlouhá a široká půlkruhová promenáda, lemovaná úhlednou viktoriánskou architekturou, pastelově zbarvené hotýlky i penziony a také spousta lidí, kteří se mísí především na nejdelším velšském molu z roku 1878, jako stvořeném k procházce v mořském vánku za skřehotání racků, odkud máme pobřeží jako na dlani. Llandudno si ovšem zakládá i na spojení s Alenkou z příběhů Lewise Carrolla. Dívenka, která byla údajně Alenčiným předobrazem, tu se svou rodinou často trávila letní prázdniny a samotný Carroll (vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson) snad měl v hotelu St George’s napsat část Alenky v říši divů. Každopádně mějte při procházce městem oči na stopkách, ať nepřehlédnete větší i menší sochy a další formy ztvárnění postav z Alenčina světa.
My jsme pak dostali chuť jednak se trochu odpoutat od davů, jednak se na přímořské letovisko podívat z výšky. Ideálně k tomu posloužil vápencový výběžek Great Orme, na jehož vrchol se můžete svézt historickou tramvají, kabinkovou lanovkou nebo vlastním vozem. My zvolili poslední variantu a po zaparkování jsme se rozběhli do přilehlých luk, kde nám dělaly společnost jen pasoucí se ovce. A výhledy rozhodně nezklamaly.
Měděné překvapení
Jednou z obrovských výhod Walesu je, že má ve srovnání s Českem pouze čtvrtinovou rozlohu. A tak jsme totéž odpoledne stihli ještě výlet na ostrov Anglesey. Ten proslul zejména obcí s nejdelším jednoslovným názvem na světě, který by se dal přeložit jako „Kostel Panny Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela svatého Tysilia u červené jeskyně“. V plné parádě jsme si rekordní jméno prohlédli na malém nádraží, jehož budova se právě opravovala, a také na zdi budovy hned u parkoviště před ním. Nic víc není v městečku potřeba hledat.
Raději se tedy vydáváme k natolik přehlíženému cíli, že máme docela problém najít správný výchozí bod. Přitom to kdysi býval největší důl na těžbu mědi na světě. Naleziště kolem hory Parys (Mynydd Parys) objevil v roce 1768 místní horník Roland Pow, který si za to vysloužil láhev brandy a doživotní zproštění nájmu. Ačkoli se jeho objev samozřejmě projevil na rázu krajiny, snad ekologové prominou, když tuto mimozemskou oblast hýřící barvami označím za jeden ze svých nejúchvatnějších velšských zážitků – a to jsme neměli možnost nahlédnout do rozsáhlé sítě podzemních chodeb. Můj dojem snad ovlivnilo i to, že jsme se celým areálem protloukali více než hodinu v podstatě sami.
Díky letnímu slunci, které se na obloze drželo poměrně dlouho, jsme pak stihli ještě podvečerní návštěvu přírodní rezervace Newborough (Niwbwrch), kde moře a vítr po tisíce let vytvářejí úžasnou kombinaci písečných dun, hororově působících borovic černých a prostorné pláže, z níž se za odlivu otevírá cesta na ostrůvek Ynys Llanddwyn s malým majákem. Romantika, klid, svěží vzduch a slunce sklánějící se k obzoru. Výtečný způsob načerpání energie před výstupem na nejvyšší horu Walesu.
Zlatá břidlice!
Hlubší průzkum jsem sice neprováděl, ale tuším, že je Snowdon (Yr Wyddfa, 1085 m n. m.) jedním z velmi mála nejvýše položených vrcholů země na světě, na které se dá dojet vlakem. Je to samozřejmě vlak speciální, dost drahý a obvykle dopředu vyprodaný. Což nebyly jediné důvody, proč jsme se rozhodli pro pěší variantu výstupu, konkrétně z šesti možných tras pro Miner’s Track. Tato stezka má několik výhod: překonává nejnižší převýšení, nedá se na ní ztratit, vede mezi jezery a umožňuje návrat do výchozího bodu (Pen-y-Pass) jinou trasou. Stezka začíná velmi pozvolna, ještě se kolem ní pasou krávy, na hladinách jezer se odrážejí trávou porostlé štíty, panoramata berou dech, lidí potkáváme překvapivě poskrovnu. Výrazné ztížení terénu nastává až pod rozcestím, kde se napojuje Pyg Track. V následném, nejnáročnějším úseku si na klikaté, kamenité cestičce můžeme vyzkoušet, jak se asi cítily muly, které odtud kdysi na svých hřbetech odnášely vytěženou měď na druhou stranu hory. Na plošině těsně před posledním úsekem se napojují další dvě trasy, což se projevuje v množství výletníků. Na samotném vrcholu pak nastává selfie šílenství, zatímco při sestupu po Pyg Tracku potkáváme jen pár osamělých horalů.
Pokud byste se přece jen raději projeli na Snowdon vláčkem taženým parní lokomotivou, kterou provozovatelé zachránili z nedalekého břidlicového lomu Dinorwic (Dinorwig), je potřeba vydat se do městečka Llanberis, kam další den míříme i my. On je totiž ten zmíněný břidlicový lom naprosto úchvatný, obzvlášť v kontrastu se sytě modrou oblohou, na kterou máme zrovna štěstí. Parkujeme u konečné zastávky autobusu za Dinorwigem a vydáváme se mezi obrovské břidlicové stěny. Hned na začátku si užíváme neskutečný výhled na dvojici jezer Peris a Padarn, věžičku zříceniny hradu Dolbadarn i část lomu a sledujeme, jak se po protějším kopci šine bafající vláček vzhůru na Snowdon.
Rozlehlým areálem pak chodíme víceméně nazdařbůh, protože všude je na co se dívat – od zdánlivě mexických pyramid s kolejemi na vozíky po hladké břidlicové bloky neuvěřitelných rozměrů. Ačkoli se obvykle snažím dodržovat zákony a nařízení, neodolám touze spatřit na vlastní oči „tajný“ vodopád, u něhož si po přelezení plotu připadám jako v ponurém fantasy filmu. Zvláštní atmosféru má i vegetací obrostlá ulička s pozůstatky kamenných domků (Barics Dre Newydd), v nichž v době největší slávy lomu pobývali dělníci. Moc prostoru v nich neměli.
V samotném Llanberisu jsme pak ještě zavítali do zdarma přístupného Národního muzea břidlice, kde nám vtipný průvodce ukázal, jak se tato hornina opracovávala, nahlédli jsme do domků, jejichž interiéry jsou zařízené v různých stylech podle časového období, mohli jsme obdivovat práci kováře i spoustu dobových nástrojů nebo se nechat zkrápět obřím vodním kolem. Pár set metrů od muzea se nachází i bývalá nemocnice, která byla kdysi těžařům k dispozici. Přilehlé jezero Padarn se pak využívá k rekreaci, fotografy by mohl na jeho opačném břehu, u parkoviště Maes Parcio Padarn, zaujmout osamělý zkroucený strom.
Zatoužíte-li po návratu do historie, není odsud daleko do města Caernarfon s hradem, který měl sloužit jako královské sídlo. V roce 1284 se tu narodil budoucí král Eduard II., kterému byl jako vůbec prvnímu propůjčen titul Prince of Wales, tedy kníže velšský. A v roce 1958 na něj navázal dnešní král Karel III., což připomíná část hradní expozice.
Na jih k moři!
Poté nás čekal na velšské poměry dlouhý přejezd do jižní části země. V mapě jsme sice měli vyznačeno celkem dost bodů, kterým by se dala věnovat pozornost (třeba Ďáblův vodopád), kvůli časovému omezení jsme ale podnikli jen krátkou procházku z vesnice Corris do Malé Itálie. Tak se říká zahradě Marka Bourneho, který se inspiroval svými cestami a vytvořil sérii zmenšených verzí klenotů renesanční architektury, prorostlých džunglí kapradin, popínavých trav a stromů. Obdivovat se dá tahle skrumáž pouze zpoza zdi soukromého pozemku, ale ani tak se téhle lesní podívané nedá upřít lehce bizarní kouzlo.
Další zastávka už nás zavedla k pobřeží, nedaleko vesničky Abereiddy v hrabství Pembrokeshire je totiž oblíbeným místem k vodním radovánkám tzv. Modrá laguna. Přece jen se nám tu ale znovu připomíná i břidlice, neboť skotačící omladina skáče do sytě zbarvené vody také od pozůstatků zázemí lomu, který tu fungoval až do roku 1910. Nás dovádění v chladné vodě moc nelákalo, a tak jsme se raději vydali na pobřežní procházku, která nás dovedla až k nádherným výhledům na opuštěnou pláž Traeth Llyfn.
Nocujeme na odlehlé farmě uprostřed poloostrova St Davids, jejíž majitelka Morfydd jako by vypadla z televizního seriálu z osmdesátých let. Přesně takhle si může člověk představit venkovskou tetu, která nám k snídani přivezla dvoupatrový vozík plný klasických dobrot, doplněných o buchty pomazané máslem. Podobně blažené pocity nám pak poskytla návštěva nádherné katedrály v samotném St Davidsu (přezdívaném „Britain’s smallest city“) se stropy a další výzdobou, od kterých jsem nemohl odtrhnout zrak ani foťák. Ale musel jsem, neboť nás čekala ještě procházka kolem zátok Non’s Bay – s ruinami kapličky svaté Nony a studánkou, jejíž pramen měl vytrysknout během bouře, při níž se narodil svatý David – a Caerfai Bay se stejnojmennou písečnou pláží s tyrkysovou vodou a červeně zbarvenými kameny.
O kapku dobrodružnější byla cesta ke dvěma dalším záchytným bodům na pobřeží, protože se k nim projíždí přes vojenské území. Ideální je vydat se tam o víkendu, kdy je oblast otevřená veřejnosti a nebezpečí střelby připomínají jen výstražné cedule. Pak si můžeme vychutnat pohledy na útvary vytvořené přírodou – skalní oblouk Green Bridge of Wales a sousední dvojici Elegug Stacks – i člověkem, kam patří ve skalách postavená, nenápadná kaple svatého Govana, od níž je to jen kousek k pozoruhodné škvíře mezi dvěma skalami s názvem Huntsman‘s Leap. Vedle vojenské základny jsme započali i výšlap podél nádherných útesů kolem pláže Skrinkle Haven, zátoky Church Door s impozantními skalními dveřmi až k výběžku Lydstep Point. Kromě racků a hrstky lidí na plážích jsme v podstatě nepotkali živáčka. Těmi se to naopak hemžilo v přístavním městečku Tenby s barevnými domky, které při odlivu vypadaly, jako by je někdo vysunul z podzemí.
Rytmus přílivu a odlivu má vliv i na to, jak moc si člověk užije toulky po zálivu Rhossili, tedy především, zda se suchou nohou dostane na ostrůvek Worms Head. To už jsme na poloostrově Gower, který nabízí plejádu pláží, zátok, útesů, vyhlídek, ale také například kámen (Arthur’s Stone, Maen Ceti), který se prý díky dotyku samotného krále Artuše proměnil v balvan. My jsme se po procházce kolem zálivů Rhossili, Fall a Mewslade vydali ještě ke zřícenině hradu Pennard, od něhož jsme uzounkými cestičkami mezi písečnými náspy sestoupili na prostornou pláž v zátoce Three Cliffs Bay, která své jméno získala celkem nepřekvapivě podle útesu se třemi hrby.
Všehochuť pro každého
Pokud počasí úplně nepřeje pěší nebo plážové turistice, je čas vypravit se do podzemí. A National Showcaves Centre for Wales poskytne zábavu pro celou rodinu. Kromě tří jeskyň různých velikostí, z nichž v jedné z nich (Cathedral Cave) nás ohromil dvojitý vodopád, tu totiž nejen děti potěší desítky, možná stovky statických i pohyblivých dinosaurů a také přilehlá farma s domácími zvířaty. Lehký déšť nám pak nevadil ani u nedalekého vodopádu Henrhyd, který se dá obdivovat nejen z dálky, ale lze se jednoduše dostat i za proud vody, který jím po skalách do malého jezírka stéká.
Severní Wales má Snowdon, jižní pak Pen y Fan – nejproslulejší kopec národního parku Bannau Brycheiniog, ještě donedávna známého jako Brecon Beacons. Jak už napovídá jeho nadmořská výška 886 metrů, výstup je oproti nejvyšší velšské hoře podstatně kratší a méně náročný, i když se jde v podstatě neustále vzhůru. Ale ta panoramata! Krajině vévodí zelené, různorodě tvarované kopce s vodorovně i svisle pruhovanými svahy. Obliba výstupu je znát, a tak ke zpáteční cestě volíme liduprázdnou trasu kolem skromného památníku pětiletého Tommyho Jonese, jehož tělo tu bylo nalezeno poté, co se v kopcích v roce 1900 ztratil.
Jiná tragédie se o 66 let později odehrála v městečku Aberfan. Sesuv půdy tam v říjnu 1966 zavalil místní školu a několik dalších budov. Při neštěstí zahynulo 144 lidí, z toho 116 dětí a pět učitelů. Jejich památku jsme uctili jak na aberfanském hřbitově, kde je jim věnována samostatná pietní část, tak ve vzpomínkovém parčíku, který byl vybudován na místě, kde zavalená škola stála.
Na závěr velšského putování jsem si nechal Cardiffský hrad s překrásnými interiéry i protileteckým krytem, z kterého mrazí, a Tinternské opatství, kde se naopak z interiérů nedochovalo vůbec nic, ale přesto jsme tu strávili hodinu. A fanoušci kapely Iron Maiden tu možná poznají scény z klipu Can I Play with Madness. Tím se uzavřela naše cesta po Walesu ve tvaru půlměsíce a přes Gloucester, Cotswolds a Stratford nad Avonou jsme se vrátili do Manchesteru. Ale to už by vydalo na další příběh…
Příprava na Snowdon
Výstup na nejvyšší velšskou horu je obzvlášť v letních měsících velmi oblíbený, a tak přípravu výpravy na Snowdon nepodceňujte. Pečlivě zvolte cestu tam i zpět, a to včetně návazné dopravy. Omezené parkování u začátku treku ve vytíženém Pen-y-Passu je potřeba rezervovat předem on-line, takže zvažte cestu cenově dostupným autobusem, který má na parkovišti zastávku. Cestou na vrchol nenarazíte na možnost jakéhokoli občerstvení, nezapomeňte si tedy přibalit především dostatečné množství tekutin (případně lze zakoupit v bistru u parkoviště).
Návrat do Anglie
- Vzhledem k tomu, že žádná letecká společnost neprovozuje z Prahy do Walesu přímé lety, jsou ideálními městy pro zahájení a zakončení cesty Manchester či Liverpool, případně Birmingham.
- Na návrat z Cardiffu si pak vyčleňte ideálně dva dny, které doporučuju využít především k návštěvě překrásné katedrály v Gloucesteru, která ve filmové sérii Harry Potter posloužila jako část Bradavic, a k průzkumu malebné oblasti Cotswolds s typickými anglickými městečky a vesnicemi. V některých z nich se ovšem nevyhnete davům.
- My jsme zvolili Bibury s vyhlášenou uličkou Arlington Row, Burford s kostelem svatého Jana Křtitele, Bourton-on-the-Water s modelovou vesnicí (The Model Village), a především okouzlující a podstatně klidnější vesnici Lower Slaughter se starým mlýnem a atmosférou jako vystřiženou z příběhů se slečnou Marplovou. Minimálně jeden den si pak nechte i na Manchester či Liverpool, nudit se nebudete.
