Toulky po Sedlčansku aneb Žuly i krasy středního Povltaví
Nad pravým břehem Orlické přehrady se strmé svahy prudce vyhoupnou do romantické pahorkatiny, kde se střední Čechy dotýkají jižních. Tady rušná letoviska poblíž hráze nádrže vystřídá magická krajina protkaná rozházenými vískami, kterou z jihu ohraničuje starobylé Milevsko a na severu zase Krásná Hora nad Vltavou i Sedlčany.
Záhadná keltská svatyně
Severní půli oblasti okolo Krásné Hory nad Vltavou a Petrovic pokrývá hustá síť značených stezek. Naopak z opačné strany u Milevska místy panuje turistické vakuum. Tam na západ od města pokaždé zjara zazáří svěží zelení mladého listoví staleté buky Sobědražského pralesa. Zabírá sice miniaturní plochu, ale tady představuje raritu. Pozůstatek pralesa chrání stejnojmenná přírodní památka. Nás zde předloni přivítala zašlá infotabule a naprosté liduprázdno. Aktuálně Google mapy hlásí, že prales je uzavřen. Jestli je to fakt, nebo informační šum, nevím. Zdejší les patří Schwarzenbergům a v jejich případě se již kolize s turistikou vyskytly.
Opodál se poblíž autobusové zastávky Kučeř-rozcestí Jirkovice, uvnitř temného mlází, rýsují vysoké hlinitopísčité valy Obrových hrobů. Lokální pověsti tvrdily, že v ohrazeném prostoru byli kdysi dávno pohřbeni tři obři. Archeologové zde objevili nálezy z raného středověku. Tehdy doznívala éra původních slovanských hradišť a na scénu vstupovala klasická města a vesnice. Záhadné valy vytvářejí téměř pravidelný čtverec. Památkáři zpočátku objekt považovali za tvrziště. Další hypotéza v souvislosti s nimi zmiňuje vojenský tábor datovaný do třicetileté války. Nejodvážnější teorie hovoří o svatyni bájných Keltů.
Ke skalní bráně
Severně od Obrových hrobů mapa zobrazuje četné skalní útvary. Ty se tyčí mezi lány polí, na lukách i hluboko v lesích. Namísto ostrých útesů se ovšem skládají z ohlazených balvanů žuly a příbuzných hornin, zejména syenitu či durbachitu. Právě bizarní kamenná seskupení hlavním dílem zformovala podmanivého genia loci zdejšího kraje, který nám na jeho jižní výspě symbolicky otevřela pitoreskní skalní brána u Kotýřiny. Jedná se ovšem o nepravou skalní bránu, neboť ji tvoří tři samostatné balvany. Už z letmého pohledu připomíná dolmen.
Mimo zavedené trasy se schovává divoké kamenné moře přírodní památky Kněz u Hrazan. Tam největší balvan plní pomyslnou roli duchovního pastýře. Oltář s vínem mu pak suplují skalní mísy naplněné vodou. Nedaleko se zase do pevné žuly naopak podepsal rohatý čert. Každý útvar v sobě nese kus tajemna. To sem jako magnet přitahuje senzibilní poutníky. Byť rovněž tu mnohé žulové giganty dříve zlikvidovali kameníci, přesto se jich spousta šťastně dožila současnosti.
Král českých viklanů
Nejvíce pozornosti strhnou ohromné viklany. K nim se občas počítá i žulový kolos Vrškámen, jenž se vlní ihned za posledními domky Petrovic. Geologové balvan považují spíše za klasický projev zvětrávání žuly. Vrškámen patří mezi nejmenší chráněná území České republiky. Elegantním šperkem je pak drobný viklan, který ozdobil vrchol biblického jména Betlém u Radvánova.
K viklanu „ve Vindiši“ nás z Krásné Hory nad Vltavou doprovodila žlutá značka. Žulový obr ukázkově splňuje definici viklanu. Do svého „lůžka“ na skalním podkladu skutečně dosedá titěrnou plochou. Rozhýbat jsme se ho ale raději nepokoušeli. Podle legendy jde o dílo pekelné, jelikož balvan údajně upustil čert. Viklan ve Vindiši je bohužel pouze torzem. Zhruba před sedmdesáti lety místní lamači minimálně polovinu kamene zcela nelogicky odtěžili. Ani přes nehezký šrám, co mu ubral na kráse, viklan neztratil svůj šarm, i když se submisivně krčí stranou cesty v borovém porostu.
Žezlo krále našich viklanů hrdě třímá Husova kazatelna, která je ozdobou přírodního parku Petrovicko. Větší v České republice nespatříme. Traduje se, že u viklanu se cestou na Kozí hrádek zastavil mistr Jan Hus a z něj promlouval ke svým přívržencům. Při vší úctě k našemu národnímu mučedníkovi Jan Hus rozhodně nebyl žádný vychrtlý asketa. A korektně řečeno trpěl „pár kilogramy navíc“. Pokud se tehdy viklan ještě kolébal a obézní kněz se na něj doopravdy vyškrábal, tak asi spíše nabídl komický skeč než plamenný projev. Husova kazatelna majestátně vládne otevřenému palouku a okamžitě vzbudí údiv. Teprve kus od ní se uctivě drží ostatní mnohatunové balvany. Zároveň i Husovu kazatelnu krášlí hluboká skalní mísa. Z ní pak voda do odolného povrchu vymodelovala dlouhý odtokový žlábek.
Pozdravy z jihu
Doposud putování středním Povltavím jednoznačně ovládala studená odtažitá žula. V prostoru mezi Petrovicemi, Týnčany a Skoupým se ale situace dramaticky změní. Do charakteru krajiny radikálně zasáhne vápenec i mramor. S nimi drsnou pahorkatinu zušlechtí půvabné pozdravy teplého jihu. Z rozpálených holých strání vystupují bělavé skalky, co nápadně evokují krasová zákoutí Karpat. Však si také tento přitažlivý vápencový ostrůvek vysloužil atraktivní pojmenování Týnčanský kras.
Ten u Skoupého vyvrcholí amfiteátrem Kozince, kde uprostřed drnů trávy chvílemi vylézají ostré škrapy. Za nimi se temně zelenají pichlavé jalovce, které neklamně signalizují, že stráně amfiteátru sloužily jako pastvina. A náznaky opětovného návratu tradičního hospodaření jsme zaznamenali již během naší první návštěvy. Ovšem tehdy panovala šedivá zima. Pár měsíců později vybrané pasáže uzavíral elektrický ohradník a z údolí od potoka se ozývalo bečení oveček.
Díky vápencovému podkladu Týnčanský kras oplývá bohatou škálou bylin. Nás zastihl oděný do žlutého šatu jara, kdy v podrostu pronikavě probleskovaly mochny, pampelišky i petrklíče. Žlutavé vlny se svými květy též držel vzácný dřín. Speleologové tu potvrdili existenci devatenácti menších jeskyní. Nejznámější je Divišova (Týnčanská) jeskyně. Do ní se vstupuje z opuštěného lomu, u něhož funguje speleologická základna. Divišova jeskyně postrádá krápníkovou výzdobu, zato ji krášlí podzemní jezírko. Výjimečně se temné jeskynní chodby otevřou běžným návštěvníkům, a to u příležitosti tradičního výšlapu Krajem kamenů nebo během pochodu Praha–Prčice, poněvadž tudy vede jeho boční trasa.
Za slunného jarního dne jižní atmosféru Týnčanského krasu umocňují ovocné stromy obalené něžným krajkovím květů. Kromě pastvin vyhřáté pláně v minulosti evidentně pokrývaly také sady, které však časem zpustly. Kdo zatouží po romantickém májovém polibku pod rozkvetlou třešní, ten výletem do Týnčanského krasu rozhodně neprohloupí. Roste jich tam opravdu požehnaně.
Makový dortík jako dezert
U Divišovy jeskyně nám navigace jako nejkratší variantu zpáteční cesty nabídla přejezd k Příbrami. Nicméně nám se z výletu ještě nechtělo. A tak opouštíme pravý břeh Vltavy a přes řeku se přesouváme pod Makovou horu. Na jejím vrcholu se totiž tyčí barokní poutní kostel zasvěcený Janu Křtiteli a Panně Marii Karmelské. Líbezný kostelík se skutečně podobá sladkému dortu pokrytému krunýřem marcipánu i polevy, který šikovný cukrář nahoře hustě posypal mákem. V reálu však původ jména vrchu odkazuje na ložiska nerostů s obsahem „kovu“. Naposledy se pokusy o těžbu rud u Makové hory odehrály během třicátých let minulého století.
Tady jsme již nebyli sami. Budova chrámu organicky navazuje na vrchol hory a pevně s ním srostla. Architektura svatyně pak prezentuje lidštější podobu vrcholného baroka. Těžkopádná aristokratická pompéznost, co zosobňovala neomezenou moc církve a hrozila hříšníkům, Makovou horu minula. Kostelík působí harmonicky a perfektně sem zapadl. Pravděpodobně nese autorský podpis Carla Antonia Canevalleho. Odborníci ovšem nevylučují ani podíl Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Jen škoda, že o víkendu byl jeho interiér zavřený.
Ani přítomnost svatostánku tu ale nezabránila nečistým bytostem v nekalých rejdech. Pár minut chůze od začátku křížové cesty, jež poutníky dovede nahoru k chrámu, se za okrajem lesa zvedá plochý žulový balvan nazvaný Ďáblovo lože. Ten se špetkou fantazie doopravdy připomíná kamennou postel. Vypráví se, že na balvanu rád odpočíval sám nejvyšší vůdce pekel. Proto místní obyvatelé kámen duchovně očistili a vytesali do něj malý křížek.
Aktivně na Onen Svět
- Střední Povltaví jeeldorádem pro rekreační cyklisty, co si rádi mezi rovinkami změří své síly s nástrahami stoupání i rychlými sjezdy. A samozřejmě omámí srdce výletníků, kteří o víkendu rádi pěšky šlapou krásnou přírodou.
- K nejatraktivnějším místům přírodního parku Petrovicko vás přivede stejnojmenná naučná stezka. Ta je dlouhá 27 kilometrů a naplno si ji užijete, když si ji rozdělíte do více etap.
- Kultovním cílem recesistických výprav je už řadu dekád osada hrůzostrašného jména Onen Svět. Nyní na Onen Svět směřuje naučná stezka s východiskem v Milevsku.
- Pohledy z nebeských výšin vám na Onom Světě zprostředkuje Langova rozhledna. Pěknou vyhlídkou se pyšní rozhledna Kuníček u Petrovic, nicméně u ní je nejasná otevírací doba.
Mlčenliví pamětníci dějin
Přitažlivý svět žulových balvanů středního Povltaví doprovází pestrá paleta historických památek, ať už jde o honosná církevní i šlechtická sídla, nebo selské usedlosti zbudované na základech prostých vesnických tvrzí.
- Premonstrátský klášter na okraji Milevska okouzlí centrální bazilikou i sousedním filiálním kostelem. Tu se románský sloh mistrně propojil s gotikou.
- Nad Příčovy u Sedlčan se zubatí trosky největšího větrného mlýna naší republiky. A v mnoha zahloubených údolích se zase otáčela kola mlýnů vodních. Ty teď často slouží jako obytné či rekreační objekty.
- Bohužel monumentální hrad Vysoký Chlumec není přístupný veřejnosti. Do minulosti vás však uvnitř přilehlé obce vtáhne skanzen, jenž prezentuje regionální lidovou architekturu.
- V Drážkově tuláky uvítá zrekonstruovaná barokní sýpka Váchův špejchar, která vznikla přestavbou gotické tvrze. Interiéry sýpky hostí národopisnou expozici.
- Rodiny s dětmi uchvátí zážitkový archeopark Zeměráj nedaleko Kovářova. Tam je pohltí autentický svět raného středověku.
