Johana Veisová: Při autostopu v Japonsku se cítíš jako Bůh

Neovládala jsi japonštinu, a přesto ses vydala stopovat po Japonsku. Jak složité bylo dorozumět se s řidiči?

Uměla jsem jen pozdravit, poděkovat a říct, že mám hlad: peko peko. Naučil mě to jeden Japonec v autě, jen už nedodal, že to říkají pouze malé děti. Až po dvou měsících mě někdo upozornil, že je to u dospělých docela nezdvořilé. Japonci měli trochu „samurajskou“, pojaponštělou angličtinu. Všichni říkají, že se ve městě a v jeho okolí domluvíš dobře anglicky a na vesnici to bude problém. Já jsem zažila opak. Byla jsem ve vesnici pod horou Fudži, kde jsem potkala paní, která se sama učila anglicky a chtěla se podívat do Ameriky. Takových výjimek jsem zažila nespočet.

Potkat stopující Češku uprostřed japonské vesnice muselo vyvolat pozdvižení. Jak na tvou národnost lidé reagovali?

Byli nadšení a užaslí, že jsem z Česka. Byli velmi vzdělaní, především co se týče vážné hudby nebo fotbalu. Překvapilo mě, že si Česko spojili s baseballem. Asi proto, že se v době mé návštěvy hrálo nějaké důležité utkání, které Češi vyhráli. Také si Česko často spojili s červenými střechami. V Japonsku je totiž většina střech černých nebo v tmavých odstínech. 

Stály snad černé střechy za zrodem tvé lásky k Japonsku? 

Kořeny mé vášně po japonské kultuře sahají hluboko, až do útlého dětství. První vzpomínku mám ze tří let, kdy mě hlídal děda a já mu povídala o tom, že miluju vrstvit oblečení, což je typický znak japonské módy. Děda tomu vůbec nerozuměl, byl z toho v panice a volal mámě, jestli neví, co je to vrstvení. Už jako malá jsem si uvědomovala, že miluju jednoduchost, krásu a módu, kdy si člověk hraje s oblečením a snaží se, aby bylo velmi osobité. Nedávno jsem byla v Paříži, a když ji srovnám s Tokiem, jsou to dva jiné módní světy.

Práce s oblečením tedy byla důvodem, proč ses do Japonska vydala? 

Ne úplně. Minulý rok jsem cestovala po Švýcarsku stopem, učila se o organickém zemědělství a půdní biologii a někdo mi řekl, že právě v Japonsku je skvělé ekologické zemědělství. To mě motivovalo tuto zemi navštívit. Ještě předtím jsem však navštívila Indii, což pro mě byl předkrm. Tam jsem zjistila, že jsou pro mě ve smyslu osobnostního růstu jiné kultury velmi důležité.  

Měla jsi před odletem do Japonska nějaký plán? 

Vůbec. Nevěděla jsem, co tam budu dělat, jen jsem tušila, že to bude skvělé. Cítila jsem, že mě ta země vítá a je velmi bezpečná, aniž bych si četla o tom, že tomu tak opravdu je. Japonsko je totiž jedna z nejčistších zemí s nejnižší kriminalitou, ve které se mi nakonec i dobře stopovalo.  

Od jiných cestovatelů jsem o japonském autostopu neslyšel nic moc dobrého. Chceš tedy říct, že v Japonsku existuje stopovací kultura?

Mnoho Japonců zná autostop jen z televize a překvapovalo je, že skutečně existuje. Často mé gesto nepochopili a ukazovali mi palec nahoru. Na zastavení jsem ale v průměru čekala zhruba jen čtvrt hodiny. Když už ti tam někdo zastaví, udělá kvůli tobě klidně tři sta kilometrů zajížďku, koupí ti oběd, dá ti sladkosti a nechá tě u sebe přespat. Moje nejdelší čekání na stop bylo na Hokkaidó, kde jsem stála pět hodin v minus 15 stupních Celsia. Stálo to ale za to. Zastavil nám řidič, jehož smysl života byla sociální síť TikTok, kam se svou rodinou natáčel videa. Nabídli mi jídlo a pití, bylo to skvělé.

Takže jsou japonští řidiči velmi pohostinní?

Ano, japonská kultura si zakládá na vděku. Když už tě Japonci vezmou do auta, velmi si tě váží jako hosta. Neříkám, že to není v Evropě stejné, ale minimálně je to v Japonsku na vyšší úrovni. Když se tam rozhodneš stopovat, cítíš se jako bůh. Pokud mi řidič nabídl přespání u něj doma, vždy jsem měla možnost jít jako první do sprchy a i jídlo mi podávali jako prvnímu. Stejně tak tomu je i ve Vietnamu, kde mi dokonce místní řidič zaplatil hotel a pozval mě na snídani. To je oproti individualistickému Západu velký rozdíl. V Japonsku se lidi cítí být více součástí společnosti, jako jeden kmen.

Pavel Sabela: Brutální závislost na dálkových pochodech

Osobnosti

A zažila jsi při stopování v Japonsku i nějaké vyloženě neobvyklé nebo riskantní situace?

Jednou mi zastavili členové jakuzy (pozn. aut.: zločinecká organizace). Chyběly jim některé články prstů, v rámci mafie jim je totiž za některé přešlapy usekávají. Na Japonce byli trochu přidrzlí, mluvili dost napřímo. Zeptali se mě třeba, zda máme v Česku taky mafii, a když jsem řekla, že ano, prohlásili rovnou, že jsou členy gangu. Zajímalo mě, jak jakuza uvnitř funguje. A oni že prý pomáhají lidem. Takový styl Robina Hooda – bohatým berou, chudým dávají. Takhle mi to vysvětlili s chladným výrazem ve tváři. Ale obecně, za svou stopovací kariéru jsem zažila vlastně jen jednu zvláštní chvíli: v Toskánsku mě a přítele vzal do auta opilec, který si zpětné zrcátko nastavil do mého rozkroku. To bylo nepříjemné. Jinak nás vlastně zavezl daleko, a navíc nás ještě pozval na snídani a kávu. 

V každé zemi, kterou jsi před Japonskem navštívila, jsi strávila jen pár týdnů až měsíců. V Japonsku jsi zůstala rok. Co tě vedlo k tomu, pobýt takovou dobu zrovna tam? 

V japonštině na to existuje slovo, sumi jasui, což znamená jednoduchý na žití. Ta země mi připadala jednoduchá na žití. Realita byla samozřejmě barvitější než moje očekávání. Je tam úžasné jídlo, které je levné, jsou tam čerstvé ryby za skvělé ceny, lidé jsou tu tolerantní a mají respekt, jsou velmi vzdělaní, vtipní a citliví vůči kráse. To já potřebuju. Zároveň mě uchvátil i jazyk. Tak jsem se tam odstěhovala.

Odletěla jsi ve 20 letech. Nevadilo ti opustit Česko, kde máš zázemí, rodinu a přátele? 

Jsem teď v životní fázi, kdy potřebuji poznat, že model rodiny může fungovat úplně jinak. V Japonsku je diametrálně odlišný jak ve vnímání rodiny, vztahů, respektu vůči předkům, ale i výchově dětí. Pro Japonsko je typický respekt vůči starším, ale zároveň velká podpora mladých.

Jak se to projevuje v reálném životě? 

Často jsem zažila, že měli Japonci doma malý oltář, ke kterému se po práci pomodlili, třeba k mamince, která už zemřela, nebo jiným předkům. Modlí se především k rodině. Nějaký čas jsem bydlela u rodičů malé holčičky, kterou jsem znala od jejích tří měsíců až dodnes, kdy oslavila rok. Tam jsem dobře viděla masku, kterou Japonci nasazují. Navenek jsou velmi milí a zdvořilí, ale pod povrchem jsou neskutečně křehcí a něžní. Přišlo mi nádherné, když jsem v průběhu roku viděla, jak se rodiče ke své holčičce chovají a jak často jí říkají, že ji milují. V tu chvíli jsem si říkala, že tohle je vlastně ten cíl. Cestuju pro moje děti v budoucnu. 

Bydlet u místních musí být skvělým exkurzem do dané kultury. Ty sama jsi navštívila spoustu japonských domácností. Jak se ti to podařilo? 

Nejlepším způsobem je se lidí na rovinu zeptat, jestli u nich nemůžu přespat. Jdeš po ulici a prostě se jich zeptáš. Nejjednodušší to je ale při stopování, kdy na téma spaní narazíme při konverzaci v autě a já jim nenápadně nadhodím, že vůbec netuším, kde budu ten den spát. V tu chvíli zpanikaří, ale většinou mi nabídnou přespat u nich doma. Občas přespím jednu noc, někdy i více dní. Nejdelší ubytování jsem takto získala na měsíc.  

Japonský způsob života jsi chtěla poznat i prostřednictvím práce. Jak obtížné bylo si nějakou najít? 

Bylo to velmi těžké. Při hledání jsem bydlela několik týdnů v buddhistickém chrámu, kde jsem vařila mnichům. To byl fantastický ponor do japonské kultury. Vařila jsem různé variace asijských jídel a částečně i českou kuchyni, což vždy opravdu ocenili a velmi jim chutnalo. Chodila jsem zároveň na pracovní pohovory. Byly v japonštině, a já se učila japonsky pouze několik měsíců, pasivně, pouze při stopování. Byla to tvrdá výzva. V jedné prestižní čokoládovně v Tokiu se mi interview podařilo, i když jsem tu práci nakonec odmítla. Pracovníci vypadali velmi unaveně, což mě odradilo.

Proč sis hledala práci právě v čokoládovně? 

Když jsem do Japonska přijela, zjistila jsem, že mám opravdu ráda takzvanou bean to bar čokoládu, kdy se v jednom podniku dělá celý proces výroby čokolády od zrnka až po výrobek. Drtíš a meleš boby, vytváříš chuťový profil. Tenhle způsob výroby vytváří komunitu, spojuje dobrodružné a zvídavé lidi a dá se na něm velmi dobře zkoumat kultura dané země. Chtěla jsem tím také zjistit, co chci dělat profesně. Ne co chtějí moji rodiče nebo učitelé. Uvědomila jsem si, že chci najít samu sebe. Nakonec jsem našla malou rodinnou firmu uprostřed menší vesnice s příjemným šéfem.  

Co tě práce v takovém prostředí naučila? 

Nestěžovat si. Teď, když jsem zpět v Česku, vnímám, že si tu máme větší tendenci stěžovat. Japonci to nedělají. Používají místo toho slovo ganbatte, tedy bojuj, vydrž a dej do toho úplně všechno. Takže když jdeš do práce, říkáš si „ganbaru“ – jdu bojovat do práce. 

Nese výdrž a boj v práci i své výsledky?Nebo mají i negativní projevy?

Potkala jsem se s jedním Japoncem, který žil v Americe, a ten mi řekl, že Japonci pracují hodně, ale ne efektivně. Což mi přijde, že je vážně pravda. Pracují podle pravidel, dlouho, mají minimum dovolené. Američané si na práci pořád stěžují, ale Japonci ji prostě vnímají jako tradici. Je pro ně navíc nezdvořilé svému šéfovi říct, že něco nefunguje nebo by se to mohlo dělat jinak. Hierarchie je tam velmi důležitá.  

Cítila jsi určitou nerovnost i ve své práci? 

Já zrovna ne, ale byla jsem spíš výjimka. Samozřejmě jsem se ale svému šéfovi klaněla hlouběji než jiným lidem a dávala jsem mu pocítit svůj respekt.  

Respekt a úcta jsou v Japonsku často skloňovanými pojmy. Dostala ses někdy do trapné situace kvůli kulturním rozdílům? 

Párkrát ano. Třeba když jsem v práci testovala čokoládu. Kladu velký důraz na smysly, takže mi to přišlo úplně v pořádku. Že se to nesluší, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy o mém častém ochutnávání mluvil šéf s jiným zaměstnancem. Sám by mi nikdy napřímo neřekl, ať ji nejím, to by se z jeho pohledu mohlo zdát vůči mně zraňující. Hodně jsem se na ten proces výroby soustředila, takže jsem ji měla ve vlasech, na tváři nebo na rukou. Až později mi bylo vysvětleno, že vrcholem a profesionalitou, nejen při výrobě čokolády, je být vždy čistý. To je taková metafora k japonské kultuře, důraz na čistotu procesu.  

Richard Konkolski: Mořeplavec, který třikrát sám obeplul zeměkouli

Osobnosti

Strávit rok v zemi s velmi odlišnými zvyky na druhé straně světa může přinášet velkou osamělost. Dařilo se ti navazovat nová přátelství? 

Lidé často říkají, že je to s Japonci obtížné. Já jsem ale takový profesionální potápěč do cizích kultur. Nejlepší kamarády jsem poznala, právě když jsem stopovala. Nedávno jsem měla v Praze na návštěvě kamaráda, který mi v Japonsku zastavil při velkém dešti a jeho rodina mě pak hostila. Někdy jsem seděla v autě a nastal moment, kdy jsem měla možnost konverzaci totálně rozříznout a jít do hloubky nebo ji nechat běžet po povrchu. Mně se ale většinou chtělo ponořit. 

Jak úspěšné tvé „potápění“ bylo? 

Někdy jim to bylo nepříjemné, ale já jsem dost odhodlaná. Často jsem se ptala na smysl života a co je nejvíc trápí. Někdy jsem se ptala i na sex, což je v Česku docela tabu téma. Řidiči se ale mnohdy jen zarazili a pak plynule odpověděli. Zajímavý je tu fenomén „love hotelů“. Když chtějí mít Japonci sex se svým partnerem, tak zamíří do love hotelu, kde si zaplatí krátkodobý pobyt v pokoji, často s vanou a sexuálními pomůckami. Spousta lidí má totiž malé byty nebo bydlí s rodiči. Navíc historicky měli a stále mají Japonci v domech také papírové stěny, kde je opravdu vše slyšet.  

Kromě práce a autostopu jsi poznala i japonskou kuchyni. Jak ti sedla? 

Než jsem vyrazila do Japonska, stanovila jsem si podmínku, že budu vyhledávat a zkoušet to nejdivnější jídlo, které mi přijde do cesty. Takže jsem při stopování po lidech chtěla, aby mi doporučili to nejtradičnější, co kdy jedli. Často jsem tedy zahýbala do zajímavých koutů a uliček, kam by se člověk běžně nedostal.  

Co si pod tradičním jídlem mohu představit? Překvapilo tě něco opravdu výrazně?

Zkusila jsem třeba slizkou zelenou hmotu, ukázalo se, že to byly mořské řasy. Dostala jsem je naservírované k snídani od velmi bohatého řidiče, který mi u sebe doma nabídl nocleh. V tu chvíli se mi z toho chtělo zvracet, ale uvědomila jsem si, že je to přesně ten důvod, proč jsem do Japonska jela – poznat podstatu japonské kuchyně. Ale bylo to brutální. Pak jsem vyzkoušela natto – páchnoucí fermentované fazole, kterých jsem se ze začátku bála, ale dnes je miluju. Servírují se v plastových krabičkách s rýží, sójovou omáčkou nebo hořčicí. Japonsko je snad nejlepší země na divná, ale zároveň delikátní jídla. 

Spousta cestovatelů má potřebu tyhle okamžiky sdílet s publikem. Ty ses ale rozhodla jít jinou cestou a své zážitky na sítích neukazovat. Proč? 

Dělám to hlavně pro sebe, ne pro ostatní. Mnoho lidí mi psalo, ať nějaká videa a fotky sdílím, ale mě to okrádá o přítomný okamžik. Začnu přemýšlet víc nad tím, že bych si tohle měla vyfotit a tohle zase nahrát. Více mě v tu chvíli ovlivňuje, co se líbí ostatním, než co se líbí mně. Byla by škoda si nechat své dětské nadšení ukrást. 

Jak si tedy všechny příhody pamatuješ, když je nikde nezachycuješ a nesdílíš? 

Když jsem stopovala, psala jsem si za jízdy deník nebo nahrávala hlasové zprávy do telefonu. I když jsem byla přehlcená, unavená, cítila beznaděj nebo se mi prostě chtělo brečet, vzala jsem si mobil a začala svoje myšlenky nahrávat. Tím jsem pro sebe objevila takovou terapeutickou pomůcku. Vyslovit něco je pro mě mnohem lepší než to psát. Na konci nahrávek jsem nacházela řešení svých problémů a motivaci, proč to vlastně dělám. 

Jaký pro tebe byl po roční japonské cestě návrat zpátky do Česka? 

Přecházení mezi kulturami je pro mě docela fuška. V Japonsku jsem byla zvyklá za vše poděkovat, tady na mě lidé koukají jako na blázna. Často si toho všímám na přechodu, kde autům děkuju za zastavení. Lidé tu také často mluví o sobě a málo poslouchají. Japonci jsou naopak dobří posluchači. Občas jsem se zapotila, ale zároveň byla ta cesta krásná. Diskomfort je podmínka a záměr, které si na cestách dávám.