Pavel Sabela: Brutální závislost na dálkových pochodech
V divočině strávil přes tři roky a nachodil pěšky více než jedenadvacet tisíc kilometrů. Ikonickou Pacifickou hřebenovku prošel dvakrát, cestu mu zhatily lesní požáry i sněhové závěje. Co mu jeho cesty daly a proč se na ně musí stále vracet? A jak se liší čeští turisté od těch amerických?
Prošel jsi přes 22 tisíc kilometrů pěšky po nejznámějších stezkách světa. Co ti tvé cesty přinesly?
Daly mi pocit, že když máš nějaký sen, tak si za ním jdi. Nakonec totiž zjistíš, že se sny plní. Jak říká spisovatel Paolo Coelho, celý vesmír se uzpůsobí tvému snu, pokud mu budeš věnovat energii a pozitivní vibrace. Vzalo mi to pohled na běžný život, hodně si teď užívám samotu. Naopak mi dálkové treky daly spoustu kamarádů ze spousty zemí, a hlavně jiný pohled na svět. Taky jsem se dozvěděl milion informací o ultralehkém cestování.
Který trek byl pro tebe nejzajímavější?
Pacifická hřebenovka (Pacific Crest Trail, 4286 km) na západě Spojených států je nejkrásnější stezka na světě. Navíc máš každých 15 kilometrů jiné prostředí. Já jsem ještě vychytal super počasí. Appalačská stezka (Appalachian Trail) na východě země o délce zhruba 3500 km je naopak zelený tunel s občasnými výhledy do krajiny, kterých ale není moc. Pořád jdeš lesem. Proto se jí říká seznamovací stezka. Hodně lidí se na ní socializuje a vytváří si partičky. Je to také dané především spoustou přístřešků blízko sebe a zásobovacích míst, která jsou téměř na každém kroku.
Chceš tím naznačit, že je Appalačská stezka jednoduchá?
Paradoxně byla tou nejtěžší, kterou jsem šel. Na ni totiž neplatilo, že čím déle jsem na cestě, tím víc jsem v pohodě. Byl to velký tlak na hlavu. Jednak mi chyběly jakékoliv výhledy, ale také byl velmi vlhký vzduch. Pořád jsem byl mokrý a měl jsem problém s opruzeninami, můj zadek to odnesl. Taky to převýšení je šílené. Navíc je prostředí hrozně stejné, monotónní. Stalo se mi, že jsem po pauze na svačinu omylem šel několik kilometrů směrem, odkud jsem přišel, aniž bych si cokoliv uvědomil. Překvapivě je to ale nejpopulárnější trek v Americe, což je také dané jeho historií. Appalačská stezka je nejstarší dálkovou turistickou stezkou ve Spojených státech. Navíc je udělaná pro lidi.
To ostatní stezky nejsou?
Pacifická hřebenovka i Continental Divide Trail (Stezka kontinentálního rozvodí, 4873 km) je původně udělaná pro jezdce na koni. Ani Pacifická hřebenovka ale není jednoduchá. Jednu část celé stezky jsem tam například kvůli množství sněhu na horách musel přeskočit a vrátit se na ni později. Nikomu nezazlívám, že chce mermomocí jít z bodu A do bodu B, ale pro mě to už není důležité. Díky přeskakování jsem poznal spoustu nových lidí, včetně indiánů nebo exotických náboženských skupin, které na stezce nepotkáš. Otevřelo mi to nové dveře.
Byl nějaký rozdíl mezi prvním a druhým zdoláním Pacifické hřebenovky?
Podruhé už jsem tu cestu méně řešil. Už jsem nebyl tolik ve stresu ze zásobování, kde budeme spát a podobně. Byl jsem doma. Spousta věcí mi už byla jedno. Přestal jsem třeba počítat kilometry. Na první Pacifické hřebenovce jsem všechny zbývající dny a kilometry počítal jako šílený, po druhé už mi to kalkulování přestalo dávat smysl. Také už trek nebyl tolik o Američanech a angličtině, jelikož jsem tam byl s Češkou, takže jsme komunikovali česky.
Jak dlouho ti trvalo si opět zvyknout na život v divočině?
Mně to trvalo zhruba měsíc, kamarádka měla bohužel problém s puchýři, do formy se dostala až po čtyřech měsících. Fyzicky ji to ničilo, ale přežila to. Zprvu jsem ji moc nechápal, protože já jsem takovou bolest nikdy nezažil. Když jsem šel Pacifickou hřebenovku poprvé, měl jsem to naopak. Chtěl jsem jít pořád více, až mě ostatní museli krotit a zpomalovat. Bolest tě ale vždycky posune k něčemu lepšímu.
Byla fyzická bolest jedinou komplikací, která vás zastihla?
Problémem byly i přírodní živly. Minulý rok jsme Pacifickou hřebenovku s kamarádkou celou neprošli, chybělo nám zhruba 700 kilometrů. Na začátku jsme se hodně zdrželi pomalým tempem. Pak nás v jednom horském sedle zachvátil požár, takže jsme museli hledat alternativní cestu. Otočili jsme se a pomocí autostopu část přeskočili.
Jaká je nejlepší doba, kdy na Pacifickou hřebenovku vyrazit, abych se těmto přírodním vlivům vyhnul?
Nejlepší je začít trek mezi 15. a 25. dubnem, kdy už je ideální počasí. Není už taková zima a téměř všechen sníh během pochodu roztaje. Už když jsem šel Pacifickou hřebenovku v roce 2017, tak jsem si uvědomil, že spíše než nachozené kilometry je důležitější samotný čas, který na stezce strávíš. Spousta lidí trek ujde za pět měsíců. Potom jim říkám, že mohli na treku zůstat ještě celý měsíc. Právě v závěrečné fázi se totiž dějí ty nejzajímavější věci a zázraky.
Takže pro tebe není ušlá vzdálenost důležitá?
Když jsem s chozením začínal, řešil jsem to. Dneska už je mi jedno, jestli je to pět, nebo deset tisíc kilometrů. Potřebuju zažívat stav blaženosti, štěstí a jakéhosi vědomí. Ve chvíli, kdy toho dosáhnu a jsem naladěný na určitou frekvenci, vím, že další roky budou skvělé. Často jsem na stezce vysmátý. V tomhle nastavení si začínám plánovat budoucnost a přitahovat si do života své sny. Každý máme svoje bzučení a určitou negativitu kolem sebe. Proto je nutné se na chvíli oddělit a zajít si do lesa.
Byla tohle tvoje motivace i při tvém prvním dálkovém přechodu hor?
Když jsem zjistil, co je to Pacifická hřebenovka, tak to byla touha trek zažít a vidět. Netušil jsem ale, že když ji dojdu, tak to bude úplně o něčem jiném. Odpověď byla odlišná. Byl to pocit obřího vnitřního štěstí. Nešlo o to, stezku dojít. Cítil jsem se skvěle už v jejím průběhu. Věci začínaly být čistší a jednodušší. Mohl bych to přirovnat k nějaké duchovní pouti. To všechno získávám fyzickou únavou a pobytem v přírodě mezi podobně založenými lidmi.
Čím se turisté na stezce liší od běžných lidí?
V americké divočině jsi bez návštěvy města tři až šest dnů. To člověka změní a za mě k lepšímu. Na sociálních sítích sdílím krátké rozhovory s chodci, kteří jdou stejnou stezku jako já. Na žádném videu jsem nenašel nikoho, kdo by se mračil. V českých horách, na krátkých stezkách, potkáš lidi, kteří tě ani nepozdraví, protože jednoduše nejsou v lese moc dlouho. Čechům také déle trvá, než se uvolní. Čím déle v lese jsi, tím větší máš úsměv a tím častěji někoho zastavíš a popovídáš si s ním.
Proč jsi vlastně ta krátká videa rozhovorů s poutníky vytvořil a dáváš je na své sociální sítě?
Je to vyloženě pro mě a mé kamarády, které jsem na cestě poznal. Nedělal jsem rozhovor s každým, kterého jsem potkal, musel jsem na člověka mít náladu, ale i tak jsem vyzpovídal velké množství lidí. Ptal jsem se na jejich přezdívku, odkud jsou a jaký trek právě jdou. Dokázal jsem si tak po pár minutách zapamatovat spoustu lidí a připomenout jim náš rozhovor, když jsme se potkali o několik měsíců nebo let později. Vzhledem k malé komunitě dálkových chodců se totiž často stává, že na různých stezkách potkám tytéž lidi.
Mají všichni na stezkách nějakou přezdívku?
Spousta lidí žádnou nemá. Šel jsem jednou trek společně s Čechem, který u sebe pořád nosil pivo, a tak dostal jméno One Beer jako Jedno pivo. Moje kamarádka, se kterou jsem se vydal podruhé na Pacifickou hřebenovku, dostala od ostatních poutníků jméno, které jsem u nikoho jiného nikdy neslyšel. Jelikož jsem chodil stále napřed a ona mě nestíhala, pořád na mě volala: „Počkej!“, až se nás ostatní poutníci začali ptát, co to říká, a tak jsem ji pojmenoval anglicky Wait – Počkej. Jsou i suprová jména s hlubokým příběhem, ta mají ale většinou pouze Američané, jelikož jsou anglicky mluvící a znají slangové výrazy, takže na ně jde napasovat přezdívka jednodušeji. Často se jejich jména propojují i s indiánskými výrazy.
A jaká je tvá přezdívka?
Dlouho jsem byl pouze Paul, protože Američané nemohli vyslovit mé české jméno Pavel. Až po několika letech chození dlouhých treků, kdy mě při začátku Arizona Trail vyzvedával na letišti kamarád, všiml si, že u sebe nosím pouze jednu hůl. Tak mě přejmenoval na One Pole, Jedna hůlka, což mi skvěle zapadlo s mým originálním jménem.
Vyrážíš na své cesty raději sám, nebo s někým?
Teď chodím většinou sám. Když už jdu s někým, tak s sebou beru děti. Nedávno jsme šli třeba přechod Nízkých Tater. Vzhledem k tomu, že mám spoustu vybavení navíc, můžu dát dětem kompletní výbavu, včetně stanu a karimatky, takže na zádech nemusí tahat těžké batohy. Je potom vtipné, když jdu po horách a potkávám lidi s almarami na zádech, kolem kterých proběhnou školáci s malými baťůžky. Turisté se nás pak ptají, kde budeme přespávat, a jsou hodně udivení, jakmile jim řekneme, že venku ve stanech.
Takže své vrstevníky už na hory nebereš?
S dospělými už jsem kromě Pacifické hřebenovky dlouho nebyl. Děti pozoruju, poslouchám je, jsem jejich technická podpora. Nejsou to moje děti, půjčuju si je od kamarádů. Snažím se jim otevírat dveře, učím je diskomfortu. Občas je nutné je nechat vyválet v hnoji, v životě totiž přijdou ještě horší věci. Je nutné děti hodit do vody a naučit je plavat. Obecně se ale držím pořekadla, že když chceš dojít dál, jdi s někým, a když chceš ujít víc, tak jdi sám. Pokud jdu s někým, tak si předáváme informace, sdílíme a objevuju tak sám sebe.
Když jsi několik měsíců v divočině, necítíš se někdy osamělý?
Nikdy. Víceméně směřuji k tomu, být sám, takže mi to nechybí. Když mám potřebu se s někým bavit, tak je to většinou při průchodu městem, kde díky dostupné telefonní síti zavolám rodině. Umím být sám se sebou a vyhovuje mi to, jelikož si utvářím svou cestu. Ačkoliv jsem Pacifickou hřebenovku podruhé prošel po boku kamarádky, i to jsem přežil. Občas se to neobešlo bez nadávek, ale dali jsme to. Nejlepší je se po výbuchu zlosti obejmout a vyřešit to omluvou.
V Americe se poblíž stezek objevují i takzvaní trail angels, tedy andělé stezky, kteří pomáhají a zpříjemňují turistům jejich poutě. Našel jsi takové lidi i v Česku?
Několik jich tu máme, ale je to nesrovnatelné. Ve Spojených státech jsou lidé neskuteční. Dokážou přijet na cestu protínající stezku, postavit čtyři party stany a nabízet lidem kila šunky, vajíček a desítky litrů piv. Někteří se dokonce předhánějí, kdo dá poutníkům víc. Všechno samozřejmě zadarmo, i když dobrovolným příspěvkem nepohrdnou. Někteří trail angels dokonce vozí za poplatek dálkové turisty z města zpět na trail. Mentální nastavení Američanů je v tomhle ohledu spojené se sociální politikou státu. V Americe se o tebe stát nepostará, takže na vše funguje spousta neziskovek.
Čím se americká příroda liší od té evropské?
U nás mi chybí divočina. Je tu hodně měst, asfaltu a je tu o dost brutálnější počasí, než je v Americe, především co se týče vlhkosti. Ve Spojených státech můžeš v pohodě spát v minus sedmi stupních Celsia, u nás ti mráz dost snadněji zaleze pod kůži. V Evropě mě ale hodně láká přechod Pyrenejí. To je stezka, která vede po hranici Španělska a Francie. Nedávno ho šla moje kamarádka Lucka Kutrová s přítelem a dost ho vychvalovala.
Dálkové treky se stávají stále populárnějšími. Projevuje se to nějak v přírodě?
Téměř vůbec. Když jdeš trek dlouhý čtyři a půl tisíce kilometrů, tak se lidé jednoduše rozprostřou. Jsem za propagaci a větší popularitu tohohle typu cestování vděčný. V Česku relativně nově vznikla Stezka Českem, která je takovým prvním pomyslným schodem pro dálkové chodce, kteří by někdy chtěli zvládnout třeba Pacifickou hřebenovku. Ani po jejím absolvování ale člověk není na konci. Na světě je ještě spousta dalších stezek. Je dobře, že lidé chodí po horách, měli by ještě více. Jen je důležité, aby přírodu respektovali.
Stezku Českem jsi prošel způsobem yoyo, co to znamená?
Znamená to jít stezku tam a zpátky. Tak to v Česku ještě nikdo nešel. Chtěl jsem být první. Tohohle poměřování jsem se naštěstí už zbavil. Mohlo by se zdát, že je to pitomý nápad, ale cesta tam i zpět vypadá pokaždé jinak. Po cestě zpět už jdeš rovnou na svá oblíbená místa, a především máš širší úhel pohledu na svět kolem sebe. Šel jsem takhle severní část. Na jihu je totiž hodně asfaltu. Ten jsem zažil v Novém Mexiku a bylo to brutální. Zničí ti to nohy. Existují ale i lidé, kteří chodí Pacifickou hřebenovku způsobem yoyo, to je téměř devět tisíc kilometrů na jeden zátah. Je i spousta dálkových turistů, kteří se chystají zvládnout takzvanou Calendar Triple Crown of Hiking, tedy Pacifickou hřebenovku, Appalačskou stezku a Continental Divide Trail v jednom roce, což je dohromady téměř 13 tisíc kilometrů. To znamená našlapat kolem tisíce kilometrů v měsíci.
Nepřichází s větší popularitou i větší neukázněnost lidí?
Vše bude o nachozených kilometrech. Čím častěji člověk chodí do lesa, tím více se vyvaruje zahození různých papírků a plechovek od piva. Později se začne člověk dostávat do pozice, kdy místo znečišťování smetí sbírá. Problém odpadků v přírodě souvisí i se samotnou zemí. Když půjdeš z Pusteven na Radhošť, uvidíš více odpadků, než jsem viděl v Americe za 17 tisíc kilometrů. Ve Spojených státech platí pravidlo leave no trace – nenechávej žádnou stopu. Co sis do hor přinesl, to si i odnes.
Mezi turisty je dnes velmi oblíbené ultralehké vybavení, ty sám jsi jeho fanouškem. Kolik váží tvůj batoh?
Ačkoliv se snižování váhy věnuju hodně do hloubky, necítím se jako pravý ultralehký chodec. Málokdy se dostanu pod čtyři a půl kilogramu základní váhy. Když ale chodím v létě po Česku, jsem schopný se dostat pod tři kilogramy. Novinkou v mé výbavě je lžička s kartáčkem v jednom nebo bidet, kterým se sprchuju. Na pět dní mi stačí sto gramů kartuše plynu. Nedávno jsem viděl turistu, který měl dokonce přenosnou pračku, což už mi přijde zbytečné, ale každé zboží má svého kupce. Párkrát jsem spal pod širákem, ale většinou spím ve stanu. Je to takový můj pokojíček, kde odpočívám od lidí. Amerika je navíc hodně prašná, takže se stan hodí.
Když jsi mimo civilizaci, podstatnou část tvého batohu musí zabírat jídlo. Dá se ušetřit váha i ve stravování?
Na treku jdu se vším komfortem dolů. Základem jsou nudle z čínské polévky a sušené brambory. Pak olivový olej, tortilly a chipsy, to se dá sehnat na každé benzince v USA. Tohle můžeš udělat na sto způsobů, s různými kečupy, sojovkami nebo oříšky. V amerických fastfoodech jsou omáčky zdarma, takže jsem vždy odcházel s plnými kapsami hořčice, majonézy nebo burákového másla. Dřív se často jídlo posílalo poštou, dneska je to za mě jen mrhání peněz. Místo jídla si poštou posílám výbavu, říká se tomu bounce box. Na poušti nepotřebuji nesmeky, takže si je pošlu dopředu a na poště vyzvednu až ve chvíli, kdy se chystám do hor.
Jak finančně náročné je vyrazit na dálkovou stezku?
Vše je o tom, si na trek vydělat. Dnes si na Pacifickou hřebenovku nebo jiný trek dokáže vydělat i běžný student. Záleží, jak dobrou výbavu potřebuješ a kolik do celé cesty chceš investovat. Myslím si, že na kvalitní pobyt na stezce ve Spojených státech to vyjde zhruba na 23 tisíc korun. Potkal jsem Čecha, který ho šel s tak vysokými náklady, za které bych Ameriku procestoval třikrát. Záleží na tom, jak vysoký životní standard a komfort máš. Jako první místo, kam jsem při příchodu do města chodil, byl hiker box – krabice, do které ostatní turisté dávají věci, které už nepotřebují. Můžeš tam najít jak toaleťák, tak jídlo nebo třeba filtr na vodu. Až po vybrání hiker boxu jsem se šel najíst do nějakého fastfoodu a na závěr, s plným břichem, jsem se vypravil nakupovat do obchodu.
Můžeš nějak ušetřit i na výbavě, nebo je nutné mít to nejlepší, co trh nabízí?
Většinu věcí, jako je stan, batoh a podobně, nekupuji v Česku, ale přímo v Americe, kde se ty produkty vyrábějí. Taky se snažím co nejvíce snížit náklady za letenku. Do letadla si s sebou beru jen malý batoh jako příruční zavazadlo. Hůlky a kolíky si nechávám do Spojených států poslat Českou poštou, jelikož to vyjde proti odbavenému zavazadlu o několik tisíc levněji.
Pro spoustu lidí nejsou problémem peníze, ale třeba rodina nebo kariéra. Tebe doma nic nedrží?
Než jsem propadl dlouhým trekům, hrál jsem aktivně na basu. Byli jsme známí, fanoušci na naše koncerty chodili po stovkách až tisících. Když přišla vášeň pro hory, tak jsem za sebe našel do kapely náhradu a zařídil vše, co by mělo fungovat beze mě. Po prvním návratu z Ameriky jsem odehrál dva koncerty a pak jsem naplno propadl turistickému světu. Od roku 2016 až po minulý rok byla v mém životě jen dálková turistika. Byl jsem houba, která není nasátá. Když mě něco baví, dělám to extrémně naplno. Je mi jedno, co je kolem mě. Jdu přes mrtvoly. Díky tomu jsem načerpal velké množství informací. Minulý rok, když jsem odjížděl na Pacifickou hřebenovku podruhé, se mi ozval kamarád, že by bylo fajn napsat jinou kapitolu příběhu kapely a obnovit ji. Už před druhou Pacifickou hřebenovkou jsem věděl, že mám turistiky dost. V té době jsem ušel přes 18 000 kilometrů a cítil jsem, že už moc neobjevuju. Byl jsem rád, že minulý rok znovu přišla kapela.
Chceš se k dálkovým trekům někdy zase vrátit, nebo je to uzavřená kapitola?
Určitě. Nejde za sebou jen tak zavřít dveře. Je to brutální závislost. Je nepopsatelné, co se na treku děje. Přichází to až po nějakém čase, ale mění se tvé tělo i mysl. Postupem času dostáváš odpověď i na otázky, které jsi nekladl. Na začátku jsi nadšený a mluvíš s lidmi. Na konci už nemluvíš, máš jen úsměv ve tváři a směješ se. Ve spoustě věcí se ti udělá jasno, tvoje mysl je čistá. Ale musí to bolet. Celá cesta od začátku do konce bolí a tvé tělo se transformuje. Akorát na konci už ji tolik nevnímáš. Po mentální stránce je to jako jet výtahem do nebe. Když půl roku děláš fyzický výkon, tak to má pozitivní dopad i na tvoji psychiku.
