Richard Konkolski: Mořeplavec, který třikrát sám obeplul zeměkouli
V roce 2025 uplyne padesát let od chvíle, kdy jako první suchozemec sám obeplul svět, navíc na vlastní lodi. Co k tomu bohumínského rodáka přimělo a jakým nástrahám musel náš nejúspěšnější námořník čelit?
Vzpomenete si, kdy poprvé jste viděl moře?
Nedávno jsem se na besedě s žáky prvního stupně zeptal, kdo z nich už byl u moře. Ruce zvedli všichni. Mně se to poštěstilo až ve 24 letech, přestože jsem se k vodě dostal podstatně dřív. V Bohumíně fungoval veslařský, posléze jachtařský oddíl se skvělou partou. Trénovali jsme na skifech, sjížděli řeky. Asi deset let jsem se věnoval okruhovému jachtingu. Časem už mi Orava a Lipno nestačily, toužil jsem po něčem větším. Za normalizace byl nejpřístupnější Balt. Po školení u nádherného jezera v polském vnitrozemí jsem se svým kosatníkem a jeho manželkou jel do Svinoústí s krásnými písečnými plážemi. Voda je tam samozřejmě studená, ale musel jsem si aspoň smočit nohy.
Jak na vás moře zapůsobilo?
Nijak zvlášť, snad i proto, že bylo klidné. Spíš mě oslovila ta dálka, horizont a tajemství, které za ním leží. To je hlavní pocit, který ve mně z té chvíle zůstal. Po návratu jsem se rozhodl, že chci mít vlastní plachetnici. V Polsku jsem si k ní objednal plány. Byl jsem stavař a modelář, takže jsem se do toho pustil.
Co je pravdy na tom, že jste ji postavil v bohumínském paneláku?
To bych ho musel zbourat! Jeden novinář něco takového napíše a ostatní to pak papouškují. Vždyť podle rozkreslených plánů měla loď měřit 6,5 metru, na což už jsem měl hotová i žebra. Jenže pak jsem se od Poláků doslechl o závodě osamělých mořeplavců OSTAR z anglického Plymouthu do amerického Newportu, který se mohl jet s využitím pouze přírodních sil na jakékoli lodi s délkou aspoň 24 stop, tedy 7,4 metru. Takže jsem musel všechno přepočítat. Samotná stavba pak probíhala v hale fabriky, kde jsem pracoval.
To bylo běžné, že se zaměstnancům poskytoval takový prostor?
Byl jsem šílenec. Můj šéf, hlavní mechanik tehdejší Lachemy, mě vtáhl do bohumínské komise výstavby, realizovali jsme řadu projektů v rámci tzv. Akcí Z, od cestiček v parku přes letní kino, přírodní koupaliště až třeba po samoobsluhu. Mimochodem mou vůbec první stavbou v rámci Akce Z byly záchodky na ostravském náměstí Boženy Němcové, seznámil jsem se při ní se svou ženou Mirkou. Pracoval jsem i na projektech, do kterých se ve fabrice nikomu moc nechtělo, býval jsem tam od rána do večera, k tomu ještě sportovní činnost… Takže ta hala mi umožnila řešit aspoň práci a stavbu na jednom místě.
Nikdo vám do stavby lodi nemluvil?
Do stavby ne, jen do názvu. S Mirkou, s níž jsem počítal jako s kmotrou lodi, jsme vybrali jméno Niké. Jednoho dne, kdy už loď stála na nádvoří Lachemy, pracoval jsem na stěžni a na záchranných kruzích stálo jméno bohyně vítězství, se za mnou zastavil kamarád z předsednictva tělovýchovné jednoty patřící k velkým železárnám s návrhem, že loď pokřtí manželka jejich ředitele. Zároveň mi předal připravený výběr jmen: Pomoc, Přátelství, Družba, 50. výročí založení KSČ a podobné hrůzy, z nichž mi jako jediná únosná varianta připadal Mír.
Která varianta nakonec vyhrála?
Tehdy jsem měl na starost stavbu areálu dětského tábora, přírodního koupaliště a loděnice. Ke křtu mělo dojít v rámci jeho kolaudace. Začal v klubovně, kde se sešla spousta papalášů. Ze železáren poslali jeřáb, který se ale v dešti začal naklánět, takže jsme loď museli spustit na vodu. Zjistil jsem, že kmotra o své roli nic neví, ptala se, jak má loď pojmenovat. Vysvětlil jsem jí situaci. Zatímco ostatní za zvuků hudby čekali na břehu, paní Lišková popadla láhev a ujala se křtu. Její manžel na ni pak halekal, jaké jméno vybrala. Niké. Připadalo jí takové božské.
Takže cesta na moře se tím otevřela?
Následovala zkušební plavba kolem celého Dánska, pak nominační plavba na britské straně Severního moře. Přes zimu jsem loď připravoval na závod, ale bojoval jsem s Prahou, kde vznikla samozvaná komise námořního jachtingu. Míchali si tam svoje karty a mě ani nechtěli zvát na schůze, přestože jsem byl zvolený do českého výboru svazu jachtingu, pod který ta komise spadala. Tak jsem založil severomoravskou komisi, ale ani tím házení klacků neustalo, například mi dlouho nechtěli uznat kapitánské zkoušky, které jsem měl jako jediný u nás.
Kdy se to zlomilo?
Myslím, že zásadní zlom nastal na jaře roku 1972, kdy si mě pozval velmi rozumný ředitel železáren Ladislav Liška, aby mi oznámil, že nemůžu reprezentovat socialistickou zemi na soukromém vlastnictví. A tak jsem Niké věnoval železárnám výměnou za garanci toho, že na ní můžu závodit. Jen jsem měl obavu, aby si lidé, kteří mi s její stavbou pomáhali, nemysleli, že jsem za ni něco dostal. Řediteli jsem tedy předal jejich seznam a on jim nechal vyplatit odměnu deset korun za hodinu. Další výhodou předání Niké bylo, že se železárny postaraly o nákladný přesun lodi do Polska a taky mi dovolily vzít si ze skladu, co by se mi mohlo hodit. K tomu jsem dostal dárky od sponzorů: Vitana mi poskytla pokrmy v prášku, Prim hodinky. Stálo je to pár stovek, které jsem jim mnohonásobně vrátil formou zmínek v článcích, knížkách a ve filmech.
Pak tedy nastal dlouho očekávaný start závodu…
… který jsem málem nestihl. Před přístavem panovalo bezvětří, už jsem jen rezignovaně mávl rukou, když se najednou objevil mrak, zafoukal vítr a deset minut před limitem jsem doplul do přístavu. Loď byla přetížená, když Poláci viděli, jak mám vodu asi třicet centimetrů pod hranou, přisoudili mi přezdívku Super Kamikadze. V první bouři mi odešel stěžeň, kromě 25 liber na startovné jsem neměl žádné peníze. Mirka tedy zašla za ředitelem železáren, který mi dovolil loď na jejich náklady opravit. Podle podmínek závodu ovšem bez cizí pomoci.
Jak pro vás závod dopadl?
S hořkým koncem, protože jej organizátoři ukončili po dvou měsících už v poledne posledního dne, ačkoli v pravidlech žádný časový údaj uvedený nebyl. A já doplul v osm večer, takže mě označili jako neoficiálního finišera, tedy závodníka, který dorazil po časovém limitu. Královský jachtařský klub nemohl světu kvůli nějakému Čechoslovákovi oznámit, že se spletl. Přesto měla moje účast slušný ohlas, a tak se Mirce podařilo v jednom nakladatelství dojednat vydání knížky a zálohu 20 000 korun. V podstatě celou ji utratila za cestu za mnou do USA. Obě naše matky lamentovaly, že nemáme ani pořádný nábytek a spíme na podlaze, a přitom vyhodíme tolik peněz za letenku.
Domů jste se ale s manželkou nevrátil?
Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou, už jsem se připravoval na plavbu kolem světa. V Americe jsem zůstal tři měsíce, pracoval jako řezník a zajišťoval všechno potřebné. Chyběly mi ovšem moje mapy, které jsem měl v kufru doma v garáži. Režisér ostravské televize Jirka Vrožina natočil propagační film o železárnách, za který si od nich vysloužil proplacení letenky. Zároveň měl klíč od mé garáže, takže když jsem za ním zašel do pokojíčku, který si v přístavu pronajal, stál u postele můj kufr, přestože s sebou musel Jirka táhnout i kameru, stativ, magneťák a další věci.
Peníze jste nepotřeboval?
Potřeboval, takže jsem před cestou i během ní pracoval: v Newportu jsem postavil střechu nebo namontoval kuchyňskou linku, na Tuamotu postavil náčelníkovi dům, na Tahiti opravoval lodě, v Austrálii postavil rodinný domek nebo pomohl s rekonstrukcí obchodu, montoval jsem antény, v Jižní Africe postavil velkou farmu… A taky psal reportáže a točil dokumenty. Mimochodem psaní nebylo jednoduché, dnešní generaci závidím počítače. Niké ve vlnách skákala jako divoká koza, takže jsem vždycky seděl zaklíněný v kajutě a na klíně vyvažoval malý psací stroj Consul, aby z něj nevyjížděl válec. Kvůli sedmi kopírákům jsem do jeho kláves musel vyloženě bušit.
Při první plavbě kolem světa jste na moři strávil dohromady tři roky. Co jste celé dny o samotě kromě psaní reportáží dělal?
Kdybyste za mnou do Ostravy přijel z Prahy autem, co byste cestou dělal? Řídil auto. Na lodi je to stejné, jen 24 hodin denně. Nejdéle jsem byl na moři nějakých 75 dnů v kuse. Tehdy nebyly dnešní GPS, k dispozici jsem měl sextant a tabulky s výpočty. Základem byla astronavigace – v noci můžete za dobrého počasí zaměřit šest hvězd v různých směrech a dostat z nich určitý průsečík. Během dne máte jenom horizont, který navíc skáče. K tomu údržba lodi, úprava směru plavby podle větru, zápisy do lodního deníku a do map, doplňování energie. Minimálně jednou denně jsem si dopřál teplé jídlo. Spřátelil jsem se s jedním šéfkuchařem, který mi v masokombinátu připravil do konzerv hotová jídla.
Jak to bylo s vodou? Převařoval jste mořskou?
Měl jsem deset kanystrů po patnácti litrech, musel jsem šetřit. Sprcha jenom v dešti, zuby jsem si čistil slanou vodou, jen k vypláchnutí jsem používal trochu pitné. Do ní jsem pak namočil prst a utřel se kolem očí.
Dostavily se chvíle, kdy jste musel čelit vlastním pochybnostem, jestli to máte zapotřebí?
Takových chvil bylo habaděj. Často jsem byl zbitý, unavený, nevyspalý, zmrzlý, v bouři jsem přišel o stěžeň. U Kapského Města mě zastihl sekundární hurikán, který mě otočil s lodí třikrát dokola, vyvrhl mě do moře a já musel doplavat zpátky. S pomocí jiných jachtařů jsem dal loď dohromady, ale na opravu padly skoro všechny peníze, takže jsem si na zbytek cesty mohl koupit jen pytel rýže a bednu hrášku v konzervách. V těžkých chvílích mě držela i zodpovědnost vůči fanouškům, kteří mi psali stovky dopisů – v každém článku jsem uváděl další adresu, do které mám doplout. Tehdy mohl cestovat málokdo, proto jsem se s nimi chtěl o své zážitky podělit.
Když ukáže oceán svoji sílu, může člověk spoléhat jenom na štěstí, nebo pomůžou i zručnost a zkušenosti?
Zručnost se určitě hodí a já byl vytrénovaný. V první řadě jsem ale nikdy nic nepodcenil, na všechno jsem se poctivě připravoval, byl jsem zvyklý plánovat. Pokaždé jsem měl záložní plán i náhradní plán za něj. Štěstí je potřeba, ale z mého pohledu v tom smyslu, aby člověk zakopl o tu správnou příležitost. Ovšem musíte na ni být připravený a popadnout ji za pačesy, protože už se nemusí opakovat. Myslím, že mě dostatečně vycvičilo i mé dětství.
V jakém smyslu?
Byl jsem válečné dítě, otce mi Němci zastřelili dřív, než se stihl narodit můj mladší bratr. Maminka si po válce koupila pozemek s kyselou půdou, ale v roce 1948 se z ní díky tomu stal kulak. Na poli mohla pracovat jenom babička, které jsem se snažil pomáhat. Nosit vodu ze studny, připravovat zeleninu na trh, dovézt ji do města. Byly to povinnosti, o kterých jsem nediskutoval, ale chtěl jsem si i normálně hrát s partou, takže jsem si musel všechno náležitě zorganizovat, abych to stíhal. A při práci už jsem přemýšlel, co budu dělat dál. Vždycky jsem cítil potřebu dávat něco ostatním, proto jsem se podílel na všech těch Akcích Z ujímal se funkcí. Pokud to máte takhle v krvi, vrátí se vám to, až bude potřeba. Člověk toho sám moc nedokáže, přípravu před plavbou bych bez podpory rodiny a přátel zvládl jen stěží.
Změnily vás přece jen v něčem ty dlouhé dny a noci o samotě, jen s vlastními myšlenkami?
Určitě, člověk i jeho názory se vyvíjejí. Sám jsem se opakovaně potácel zprava doleva, až jsem se ustálil někde uprostřed s určitým nadhledem. Hlavně jsem se utvrdil v tom, že nejdůležitější je lidskost. Ve všech režimech lidé žijí, pracují, sportují, chodí za kulturou, milují se, vychovávají děti, musí se nějak přizpůsobit situaci, protože jeden člověk nic nezlomí. Ale musí zůstat lidmi, nesmějí ubližovat druhým a snažit se je likvidovat. Proto nenadávám na systémy jako takové, všechno je v lidech.
Na jaké lidi jste narážel v zemích, kam se tehdy občan Československa jen tak nedostal?
S lidmi jsem neměl nikdy problém, protože jsem se držel zásady, že když na ně promlouváte s úsměvem, oplatí vám to stejnou mincí. Když jsem připlul na Bermudy, šéf pošty mi donesl velký koš ovoce. Další člověk mi přivezl moped, abych mohl jejich ostrov poznat. Vždycky jsem se snažil ocenit a náležitě odměnit práci druhých, protože jsem z vlastní zkušenosti věděl, co obnáší. A to, jak přistupujete k ostatním, se projeví i v tom, jak své okolí vnímáte. Snažil jsem se poznat život místních, nenechat na sebe působit jen vnější krásu krajiny nebo architektury. Už tehdy jsem si záměrně vybíral místa, kde nebyly letiště a hotely. Jsem vděčný, že jsem spoustu z nich poznal v době, kdy si ještě uchovávaly svoje tradice, než je převálcovaly turistický ruch a globalizace.
Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?
Třeba Francouzská Polynésie – Markézy, Tuamotu nebo Tahiti, kde dneska holky musí nosit podprsenky, ale aby to vypadalo tradičně, dělají je z kokosových skořápek. Vždyť je to musí hrozně dřít! Na Portoriku jsem viděl ošuntělé ulice, v nichž tepal život. Lidé loupali pomeranče, děvčata se navzájem česala, v přístavu se vykládalo zboží ze škunerů… Když jsem se tam po řadě let vrátil, fasády sice byly pěkně opravené a barevné, ale v ulicích byla jen auta a v přístavu stály obří turistické lodě. Na Tonze jsem zažil dobu, kdy se velryby lovily harpunou a jen v množství potřebném k obživě. Dneska se jich výbušninami zabíjejí tisíce. Během plavby po Velkém bariérovém útesu jsem potkal jen pár rybářských lodí a zátoky byly plné ústřic tak velkých, že jsem jim musel ustřelovat vršky, abych do nich mohl strčit velký šroubovák. Teď to tam vypadá jak na Páté avenue.
Vraťme se tedy radši k veselejším zážitkům. Jak jste prožíval návrat z první cesty kolem světa?
Když jsem se blížil zpátky do Polska, předseda tamního jachtařského klubu a zároveň maršálek polského Sejmu zašel v Praze za předsedou ÚV ČSTV Antonínem Himlem s dotazem, jakou formou by pro mě chtěli připravit přivítání. Himl to přehodil na hlavního hygienika města Prahy a předsedu Československého svazu jachtingu v jedné osobě. Ten to strčil do šuplíku, takže se polská strana naštvala a rozhodla uvítání zorganizovat sama s tím, že nikde nebude viset naše vlajka. Ve Svinoústí mě čekaly tisíce lidí, spousta jachet, sirény… Když tuhle slávu spatřila Mirka, která v mezidobí koupila chalupu, ztuhla jí tvář, protože pochopila, že na společné chalupaření to zatím nevypadá.
Z československé strany se vám tedy nedostalo žádného uznání?
Do Štětína, kde probíhalo podobně pojaté uvítání, už dorazil náš konzul, předseda jachtařského svazu a další pohlaváři. A poté, co na můj úspěch upozornily Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, jsem dostal pozvání do Prahy na udělení titulu mistr sportu. Ten mi ovšem předal jakýsi nižší úředník a chtěli po mně, abych pronesl projev podle jejich instrukcí. To jsem samozřejmě neudělal, poděkoval jsem těm, kteří si to zasloužili, a papalášům naopak vyčinil za to, že mi celou dobu jenom házeli klacky do cesty. A nebyl tomu konec, ačkoli mi slíbili účast na dalším závodě (v roce 1976), znovu dělali všechno pro to, abych na něj neodjel. Musel jsem napsat prezidentu Husákovi, pak teprve se pohnuly ledy.
Stal jste se prvním občanem vnitrozemského státu, který obeplul svět, navíc na druhé nejmenší lodi v historii. Byl to hlavní smysl vaší cesty?
Tyhle skutečnosti jsem se dozvěděl až později. Byl jsem sportovec, měl jsem závodního ducha, chtěl jsem něčeho dosáhnout. Poláci tvrdili, že ta moje plavba byla něco jako výstup na Mount Everest v Hillaryho éře. Ale nejde ani tak o nějaké rekordy, přestože k tomu může trochu svádět název knihy, kterou o mně nedávno vydalo Nakladatelství JOTA. Být první (jak se jmenuje) pro mě znamená nekopírovat, protože tím se posunete maximálně o píď. Skutečný skok vám zajistí jenom nová myšlenka.
S jakými myšlenkami jste uspěl?
Když jsem jezdil pirátskou třídu, zjistil jsem, že závodní předpisy umožňují využití spinnakeru, což je takový balon. Jenomže z čeho ho vyrobit? Tehdy byla dostupná jen látka na padáky, kterou jsem nesehnal, a pak ještě sypkovina na povlečení. Tu jsem sice sehnal, ale růžovou. A protože jsem jako dítě pomáhal babičce s navlékáním nití a sem tam i na stroji něco ušil, vyrobil jsem si vlastní spinnaker. Na krajských přeborech se mi smáli, že pluju na peřině, ale vyhrál jsem. Prvenství mám za sebou spoustu, i v úplně jiných oblastech. V USA jsem například jako jeden z prvních streamoval video na internetu. Člověk se musí stále dívat dopředu.
Co vás po první plavbě kolem světa motivovalo podniknout další?
Každá z těch tří plaveb byla jiná. Součástí první byl závod. Pokračování v plavbě kolem světa už bylo hlavně o poznávání, hodně jsem se věnoval reportážní činnosti, točení dokumentů. Natočil jsem vůbec první dokumentární filmy ostravské televize. Většina ostatních plaveb byly mezinárodní závody a reprezentace naší země.
Lákalo by vás ještě dneska vydat se kolem světa?
Musel bych mít šanci něco dokázat. Třeba vyhrát. To se mi nikdy nepovedlo, protože jsem se vždycky potýkal s nějakými problémy, včetně podrazů ze strany organizátorů. I s nejkratším časem jsem třeba skončil třetí. O tom všem se dočtete v mých knížkách.
Loni vám bylo osmdesát, takže už se můžete ohlížet. Udělal byste něco jinak?
Lituju jediné věci. Když jsem po první plavbě dorazil do Štětína, v rámci obvyklého ceremoniálu jsem naši vlajku předal konzulovi. Ten se jí chtěl zbavit, tak ji další den přehodil na předsedu svazu, který ji v Praze strčil nějakému úředníčkovi. Dodnes mě mrzí, že jsem si pro ni nedošel. Oni se jí štítili, zatímco já pod ní proléval pot a krev.
