Dánský fotograf Mads Nissen: Hledám naději
Pětačtyřicetiletý dánský fotograf je členem poroty letošního, jubilejního (30.) ročníku prestižní fotografické soutěže Czech Press Photo. V čem spatřuje význam novinářské práce? A co musí snímek splňovat, aby ho dokázal mezi stovkami dalších oslovit?
Pocházíte z Dánska, které je často označováno za jednu z nejšťastnějších zemí světa. Co vás přimělo vydávat se mezi lidi, kteří štěstím neoplývají?
Cítím se být kosmopolitním člověkem, který si pochutná na pivu z různých zemí, poslouchá třeba africkou hudbu. Manželku mám z Kolumbie, nějakou dobu jsem žil v Číně... Pro mě je zásadní, jak se dokážu napojit na ostatní lidi a vyprávět jejich příběhy. Někdy se mi to stěží podaří u mých sousedů, naopak může vzniknout neskutečná chemie s lidmi žijícími v místech, která se jakýmikoli objektivními měřítky výrazně liší od toho, jaký život si dopřávám já sám. Zkrátka přeskočí jiskra, která naše životy propojí. Bez ní nemůže vzniknout dobrá fotografie.
Fungujete tak, že někam odcestujete a tam hledáte příběhy, nebo je máte v hlavě ještě předtím, než se za nimi vydáte?
V hlavě spřádám příběhy, které bych chtěl zachytit, a když se na dané místo dostanu, už tam na mě čekají mé kontakty a příležitosti. Kdyby mi někdo řekl, ať vyrazím v Praze do ulic a za dvě hodiny vytvořím příběh, nevěděl bych, kde začít. Mým záměrem není druhé ohromit, ale vzbudit v nich emoce, dotknout se jich.
Což se vám daří i díky tomu, jak blízko se dostáváte k lidem, které fotíte – nejen fyzicky. Jak dlouho vám obvykle trvá, než si získáte jejich důvěru? Například gay páru, jehož intimní snímek z Ruska získal v soutěži World Press Photo ocenění Photo of the Year.
Jak dlouho trvá, než se člověk zamiluje? Někdy to nastane ve zlomku vteřiny, jindy se vztah vytváří v průběhu celých let. Pokud funguje ta správná chemie, nemusí to nutně trvat dlouho. Konkrétně u Jona a Alexe, o kterých jste se zmínil, vznikla jejich fotka v den, kdy jsme se seznámili. Tématem homofobie jsem se tehdy zabýval už dva roky, což oni věděli.
Máte na vybudování důvěry a pouta nějaký osvědčený přístup?
Většina lidí oplývá určitým instinktem, který dokáže vycítit neupřímnost. Poznají, pokud si jen přijdete pro svoji fotku a ve chvíli, kdy za sebou zabouchnete, přestanou vás zajímat. Čím víc mi na daném příběhu záleží, tím víc se to do mé fotografie promítne. Když občas nastane den, kdy mě přemůže lenost nebo únava a nemám dostatek energie, projeví se to na mé práci obráceně. Ve fotografiích se zkrátka odráží, jestli jste byl na místě celou svou duší. S nabývajícími zkušenostmi se samozřejmě naučíte, jak i ve špatný den odvést na první pohled dobrou práci, ale výsledek přesto odhalí, zda došlo ke skutečnému propojení.
Zůstáváte s lidmi propojen i poté, co jste je zachytil?
Naše setkání jsou velmi intenzivní, často zůstáváme nablízku několik dní, což se mi nepoštěstí ani s řadou mých známých. A když si společně projdete tak obrovsky silnými emocemi, nemůžu se pak jen tak vytratit. Díky sociálním sítím a aplikacím typu WhatsApp je to dnes poměrně jednoduché. Zájem se dá projevit mnoha formami. Ačkoli si uvědomuju, že peníze nejsou tou nejlepší, zrovna nedávno jsem je poslal rodině člověka, kterého jsem fotil, protože mě trápilo, že nemají co jíst. Občas se po otištění příběhu ozývají lidé, kteří by rádi pomohli. Někdy je sice propojím, ale většinou jim doporučím, aby pomáhali prostřednictvím neziskových organizací.
Tak trochu jste mi sebral moji další otázku, zda si myslíte, že fotograf dokáže svou prací něco změnit, někomu nebo něčemu pomoct...
V tomhle ohledu jsem ze staré školy a věřím v úlohu novinářů. Mým úkolem je přinášet na světlo témata, která by měla přispět ke společenským změnám. Nejsem příznivcem, řekněme, severoamerického přístupu, kde se obsluze v restauracích dává spropitné coby jakýsi individuální projev dobročinnosti. To by podle mě měly řešit daně, nikoli charita. Jsem zastáncem kolektivní snahy o změny, přestože se někdy ani té individuální neubráním.
Vnímáte rozdíly v různých oblastech světa i z hlediska přístupu k fotografii?
Velmi nerad bych se dopustil jakéhokoli škatulkování do stereotypů, protože ani mně samotnému by se žádný takový šuplík nelíbil. Nicméně americká kultura často směřuje k vyjádření jediné, řekněme, černobílé obsahové linie, která bývá velmi silná a přitahuje pozornost, ale neoplývá takovou vrstevnatostí jako u evropských fotografů. U nich je patrná snaha přinášet tvorbou otázky a pochybnosti, sdílet komplexnější sdělení, větší počet nuancí, nebojíme se mnoha odstínů šedi, naopak je shledáváme zajímavějšími. Obzvlášť to platí o regionu střední a východní Evropy, kde se to odráží i v literatuře.
Slušný vzorek středoevropské fotografie teď máte možnost projít jako porotce letošního ročníku soutěže Czech Press Photo. Jak na vás zapůsobil?
Být součástí poroty v jiných zemích je pro mě vždy trochu složité, protože musím vstřebat spoustu specifických informací, abych pochopil souvislosti, jelikož neznám místní politickou situaci, různé její představitele apod. Zatím jsem prošel prvotním hodnocením a v tom vzorku se rozhodně odráží bohatá fotografická tradice vaší země, silné kořeny a respekt k oboru. Obsahově se nejvíc opakovala témata povodní a střelby na filozofické fakultě, tedy událostí zásadních přímo pro Česko, přesto se někteří skvělí fotografové zaměřili i na věci, kterým se ostatní nevěnovali. Na vaší soutěži se mi velmi líbí rozmanitost, fotografie ke mně nepromlouvaly jedním stejným hlasem.
Nestane se po určité době procházení desítkami až stovkami snímků na stejné téma depresivním, nebo snad dokonce nezáživným?
Pravda je, že porota Czech Press Phota se fotografiemi zabývá tři dny, zatímco mně by k tomu stačil den jediný. Při vlastním hodnocení totiž dokážu fungovat velmi svižně, což ovšem neznamená, že fotky jen tak zběžně prolétnu. Věnuju se i detailům, ale klíčový je pro mě první dojem. Netvrdím, že pak nejsem schopen změnit názor, ale nepotřebuju s každou fotografií trávit spoustu času. Pokud v sobě má snímek patřičné kouzlo, vyskočí na mě hned.
Jak se to kouzlo projevuje?
Pro mě kouzlo spočívá v tom, že snímek přináší potěšení nejen pro oči (určitou estetikou, poutavostí, barevností nebo kompozicí), ale taky pro mozek. Čímsi originálním mě vtáhne do místa, scény nebo situace, ve kterých jsem se nikdy předtím neocitl. Přiměje mě přemýšlet. Vidíte toho chlapíka, co tamhle na zastávce močí u lavičky? Na proud moči teď zrovna dopadá krásně světlo. A za ním si všimněte těch dvou lidí s mobily a sluchátky, kteří vůbec netuší, co se dva metry od nich odehrává. Když tu scénu zachytíte z našeho úhlu, přinesete určité svědectví o době, v níž právě žijeme. Svět je podobných záběrů plný. Kromě očí a mozku ale nesmíme zapomínat ani na srdce, to je pro mě ze všeho nejdůležitější, proto se snažím k fotografovaným lidem dostat co nejblíž a vytvořit osobní vztah.
Snad proto jste v nejprestižnější světové fotografické soutěži World Press Photo získal třikrát cenu za nejlepší fotografii nebo sérii. Jaké pocity jste prožíval při prvním vítězství?
Bylo to naprosto neskutečné, protože jsem první titul získal za fotku, která se zcela vymykala předchozím vítězům. Obvyklé bylo vyobrazení konfliktů, válek, agrese, smrti a truchlení. A najednou trumfovala komorní fotka zamilovaného páru, která nebyla ani tolik novinářská. Ocenění mi zajistilo příležitost upozornit svět na problematiku lidských práv LGBT+ komunity v Rusku, která se právě v té době stávala ještě vyostřenější. Byla to významná zpráva nejen pro gay komunitu jako takovou, ale také pro komunitu novinářských fotografů, aby v sobě potlačila macho náboj a otevřela se novému směru ve svém oboru, který odkrývá niternější a intimnější emoce.
Když vybíráte vlastní fotografie, které přihlašujete do soutěží, spoléháte se jen na vlastní pocit, nebo přihlížíte i k aktuálnosti tématu, trendům a dalším vnějším faktorům?
Když na to půjdete vyloženě takticky, stejně nikdy dopředu neodhadnete, co bude hrát při rozhodování poroty hlavní roli. A jakmile se sám stanete porotcem, pochopíte, že snaha zavděčit se je z fotografie cítit. Navíc pokud se chcete zavděčit všem, v konečném důsledku se nemusíte zavděčit nikomu. Vyplatí se spíš odvaha, která možná osloví jen některého z porotců, ale ten se za danou fotku může postavit a přesvědčit ostatní. Protože snad každý porotce chce zanechat dojem, že posouvá věci kupředu. Nicméně při výběru vlastních snímků mě často zajímá i názor kolegů. Nejlepší šéfkuchaři se taky nebojí sdílet svoje recepty.
Přeneseně by se za jeden z nejnovějších receptů dala označit umělá inteligence. Považujete ji za hrozbu, příležitost, nebo k ní žádný vztah nemáte?
Každopádně je to věc vzrušující a revoluční. A je to i výzva, už jen při prohlížení Instagramu musím být mnohem obezřetnější, než fotografii uvěřím. Ani v nejmenším se nebudu zdráhat využít AI jakýmkoli způsobem (například při rešerších nebo organizaci), který mi může pomoct v mé práci, ale je potřeba mít při tom nastaveny jasné hranice, za kterými už AI nemá co dělat. Pro mě jako novináře je zásadní autentičnost, musím se pohybovat ve skutečném světě. Řada mých kolegů má obavy z vlivu AI na dokumentární či reportážní fotografii, ale osobně bych byl podstatně nervóznější, pokud bych se pohyboval v oblasti fotografie reklamní, kde se dá lidský vstup mnohem snadněji nahradit. Osobně považuju za hrozbu spíš snahu ostatní obelstít.
Jak to myslíte?
V karlínské Fragment Gallery je teď k vidění moje výstava Sangre Blanca – Prohraná válka proti kokainu, na které spolupracuji s jedním kolumbijským malířem. Práce nás obou se v ní propojuje, což není v novinářské fotografii úplně běžné. Zásadní ovšem je, že není pochyb o tom, kde je hranice mezi mou a jeho prací, nepokoušíme se kohokoli jakkoli obelstít. Je špatně, pokud se prostřednictvím AI za novinařinu vydává cokoli, co s ní nemá nic společného.
Kolumbie je jednou ze zemí, které se za poslední léta výrazně proměnily. Jak ty změny vnímáte vy, mimo jiné manžel Kolumbijky?
Z mého pohledu cizince mám dojem, že jsou ty změny k lepšímu, i když řada samotných Kolumbijců by asi nesouhlasila a vzpomínala na staré dobré časy. Stačí se jich ale zeptat, kdy přesně ty zlaté časy proběhly, který prezident byl ten správný, nezkorumpovaný, a najednou jsou v úzkých. V určitých regionech se sice situace může spíš zhoršovat, ale obecně je ta země ve srovnání s dobou před nějakými dvaceti lety někde úplně jinde.
Mají ty změny vliv i na vaši práci? Musíte přesouvat pozornost k jiným tématům než dřív?
Vliv určitě mají, například jeden z mých prvních kolumbijských projektů – Internally Displaced – pojednával o uprchlících ve vlastní zemi, což je problém, který postupně víceméně vymizel, Kolumbijce nahradili uprchlíci z Venezuely. Na druhou stranu problematika kokainu, které se dlouhodobě věnuji, nabírá čím dál větších rozměrů. A kde je kokain, tam jsou konflikty. Změnila se i strategie kolumbijské vlády, takže situace se neustále vyvíjí.
Nemáte z toho někdy depresi?
Nepropadám pesimismu, beru to tak, že je na světě spousta problémů, které mám jako novinář dokumentovat. Jsou i závažnější, které působí, jako by tu nikdy nebyly: válka na Ukrajině či v Pásmu Gazy. Byly, jen dál od nás a bez tak silného vlivu mobilních telefonů a sociálních sítí. Osobně považuji za obrovské problémy a výzvy i klimatickou krizi a rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými. Tyhle problémy narostly do větších rozměrů než kdykoli předtím a vymykají se naší kontrole.
Věřím, že si od všech těch problémů potřebujete někdy odpočinout. Dokážete jet jen tak na dovolenou, aniž byste tam měl potřebu vyhledávat silné příběhy?
Je potřeba hledat rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Pakliže během dovolené narazím na zajímavé téma, po návratu domů se na ně začnu připravovat a pak se na místo vrátím. Jen výjimečně se do toho pustím hned – třeba jako během nedávného rodinného výletu do Berlína, kdy jsem neodolal, manželku se synem uložil a v noci se vydal za drogovým příběhem do jednoho sadomasochistického klubu. Samozřejmě jen pracovně!
Když zmiňujete rodinu, nebojujete u nebezpečných témat, jakým jsou třeba právě drogy, se strachem?
Pokud cítím velké ohrožení, domlouvám se na postupu a povoleních s policií a někdy i dalšími institucemi. Protože představa, že se z případného problému bez předchozí dohody nějak „vykecám“, je hodně naivní. Pokaždé je velmi důležité zhodnocení rizik, a nemusí jít jen o drogové kartely. Do nebezpečné situace se můžu klidně dostat i v případě, že se zvednu a půjdu fotit toho močícího muže. Třeba mě na silnici srazí auto, možná se moje počínání nebude líbit jeho kamarádům a dojde ke konfrontaci.
Co považujete na své práci za nejnáročnější?
Pohybujete se mezi naprostými extrémy. Když se pak vrátíte domů, prožíváte něco, co můj psycholog označuje jako emocionální únavu – proto se doma snažím co nejvíc času trávit se svou rodinou a třeba si dopřávat i skvělé jídlo. V Afghánistánu jsem měl týden v kuse k snídani, obědu i večeři nejhorší kebab mého života, v podstatě tuk v housce. Ale jak si na tohle můžu stěžovat v zemi, jejíž obyvatelé hladovějí? Podstatně náročnější je sledovat a dokumentovat, jak si lidé navzájem ubližují, hlavně v případě drogových kartelů. Naštěstí to lze kompenzovat i krásnými chvílemi, v nichž se projeví lidskost a laskavost. Inspiruje mě síla lidí, kteří v sobě naleznou sílu a kuráž jít dál přes veškeré útrapy. V konžském uprchlickém táboře jsem fotil ženu, která byla mnohokrát znásilněna, přesto její tvář prozařoval úsměv.
Mám dojem, že ve velkých fotografických soutěžích obvykle uspějí spíš smutné, až tragické příběhy. Může vůbec prorazit i nějaký veselejší motiv?
Přinášet smutné příběhy je naše práce. Pokud chcete fotit něco krásného, zaměřte se na krajinky nebo reklamní fotky s nádhernými modelkami. Nejspíš se dá slušně uživit i sportovní fotografií. Ta základní novinařina má ale za úkol podrobovat společnost kritice, odhalovat nepravosti, které se někdo snaží skrývat. Nikdo jiný to neudělá, v tom je naše síla. Přesto, když sedím v porotě nebo se ujmu role kurátora, snažím se i v těch smutných záběrech hledat alespoň náznaky naděje a lidskosti. Myslím, že právě to se objevuje i v mých nejúspěšnějších fotografiích, které se věnovaly homofobii v Rusku, covidu v Brazílii nebo situaci v Afghánistánu. Víte, mou největší konkurencí nejsou kolegové-fotografové, naopak mám mezi nimi spoustu přátel, přestože dělají lepší fotky než já. Snažíme se navzájem podporovat. Největšími nepřáteli, se kterými se potýkám, jsou odvádění pozornosti a apatie. Když už mají lidé smutných příběhů plné zuby, dožadují se zábavy. Je potřeba jim poskytnout naději. A to je dnes obrovská výzva.
