Cestovatel, fotograf a geograf Pavel Svoboda: Horský tulák
Když máme v edičním plánu kolonku vyplněnou jeho jménem, je nám jasné, že se můžeme těšit na nádherné fotky a vyprávění z končin, kam linkové autobusy nejezdí. Podle čeho si vystudovaný geograf zvolil své oblíbené destinace?
Ke geografii tě přivedla záliba v cestování, nebo to bylo naopak?
Správně je druhá varianta. Měl jsem rád zeměpis a přírodu, ale podnikal jsem nanejvýš čundry po Česku a hodně jsem rybařil. Až díky studiu jsem se ocitl mezi lidmi, pro které bylo už tenkrát normální vyjet třeba do Rumunska, na Kavkaz nebo do Střední Asie. A to mě nalákalo to zkusit prožít také.
Kam vedla první zásadnější cesta?
Klíčovým zlomem byl půlroční studijní pobyt na Islandu. Měl jsem dostatek času rozkoukat se a vyzkoušet si život a cestování v zahraničí. Byť jen na týden jsem se odtud v zimě dostal i do Grónska, což se skoro před patnácti lety hodně vymykalo tomu, co se běžně dalo vidět a zažít. Na Islandu jsem se taky začal víc věnovat focení. Přemohla mě touha a snaha zaznamenat tu surovou krásu nejen do vlastních vzpomínek.
Island je fantastická země, ale zároveň zdokumentovaná křížem krážem. Dají se tam podle tebe ještě najít místa nezasažená turismem?
Island může posloužit jako názorná ukázka toho, kam se cestování za poslední léta vyvinulo. Dost populární byl už tenkrát, ale vůbec se to nedá srovnat s tím, co se tam děje dneska. Po několika letech jsem se na Island vrátil a například odlehlý poloostrov Hornstrandir by se v té době snad dal nazvat málo objevenou lokací. To už neplatí. Za Islandem jsem udělal pomyslnou tlustou čáru jako za érou, která byla krásná, ale pokud mě tam nepřivede nějaký výjimečný nápad, ponechám si ostrov v romantických vzpomínkách v té podobě, kterou jsem ještě stihl zažít.
Vydáváš se především do míst, kam moc jiných lidí nejezdí. Byl to tvůj záměr od začátku, nebo ses k němu dopracoval časem?
Podobně jako můj vztah k focení se i tenhle přístup vyvíjel postupně. Ono se to všechno navzájem ovlivňuje a prolíná v jakémsi difuzním průběhu. Čím víc jsem se začal cítit fotografem a cestovatelským žurnalistou, tím víc jsem si uvědomoval, že zajímavé materiály nepřivezu z míst, která navštívily a vyfotily mraky lidí přede mnou. Navíc jsem poměrně rychle dospěl ke zjištění, že i zážitky jsou podstatně intenzivnější v místech, kam se mnoho nejezdí. Dopracoval jsem se tedy ke stylu cestování, který je pro mě nejcennější v osobní i pracovní rovině.
Nastal nějaký konkrétní milník, kdy ses cítil plnohodnotným fotografem a cestovatelem?
Řekl bych, že jistou vážnost nabralo veškeré moje počínání vydáním první knížky. Od té doby se moje jméno začalo ozývat ve spojení se slovem fotograf.
Včera jsem na internetu zaznamenal komentář k tvým fotkám: „Jsou dokonale krásné, jako by je vytvořila AI.“ Takže už se není kam vyvíjet?
Kdybych na tohle přistoupil, skončím ve slepé uličce a v pasti. Fotograf se neustále učí a sbírá zkušenosti a nikdy by se neměl nechat ošálit samochválou. Už jen to, jak se neustále vyvíjí doba, technika a přístup k fotografii, znamená, že se musíš pořád posouvat. Je to nekonečná cesta.
Máš nějakou radu pro své případné následovníky?
Je dobré vědět, co chci fotit a uvědomit si, že různé druhy záběrů jsou vhodné pro různé způsoby použití. Těší mě, že jsem stálým autorem LaZ, kde funguji na úrovni cestovatelské reportáže. Zároveň ale pořádám přednášky, vydávám knížky, tisknu kalendáře. A pak jsou tu sociální sítě, kam třeba moc nedávám reportážní fotky, přestože patří mezi mé oblíbené.
Knihy ti slouží jako zhmotněné deníky, zdroj příjmů, k uspokojení ega, nebo proč ses k jejich vydávání před lety odhodlal?
Důvodů je víc, tím hlavním je snaha uchovat ty nejzajímavější cesty a inspirativní příběhy s nimi spojené. Příběhy, které mají v mých očích hodnotu. Každá z knih je završením určitého projektu. Zároveň mi příjmy z knížek umožňují stabilně a dlouhodobě fungovat jako cestovatelský fotograf na volné noze. Tištěné cestopisy jsou hezkou formou předávání radosti z cestování a motivací vyrazit ven. Vůni papíru – ať už v knize, nebo v časopisu – vnímám i jako pokus o „dedigitalizaci“ dnešní doby. Proto jsem zatím nevydal žádný e-book. Přeji si, aby se čtenář s mou knížkou pohodlně posadil, popíjel u ní čaj, kafe nebo svařák a na chvíli se zastavil a rozjímal.
Co považuješ při tvorbě knih za nejnáročnější?
Vymyslel jsem si takový speciální formát, který kombinuje tradiční cestopis a fotografickou publikaci. Všechno chci mít graficky precizní, v lehce minimalistickém designu. Příprava takové publikace je veliký projekt, na kterém je složité, či minimálně časově náročné skoro všechno, pokud nechceš některou ze složek ošidit. Na jedné knize pracuji na plný úvazek kolem půl roku. Nicméně u právě vydaných Horských tuláků bylo možná nejtěžší finálně rozhodnout, o čem budou. Předchozí dva tituly – Napříč Jižní Amerikou a Napříč Asií – pojednávaly o sedmiměsíčních putováních, měly ucelený příběh o mém splněném snu dlouhých cest. A najednou jsem snad dva roky zvažoval, jak pojmout tu další knihu.
K čemu jsi nakonec dospěl?
Vybral jsem sedm pestrých cest, které mají společné to, že vedly do velkých, odlehlých a málo známých horských oblastí.
Umím si představit, že snadný není ani výběr fotek. Dopracoval ses k nějakému mechanismu, který ti tenhle úkol usnadňuje?
Moje třetí kniha pokrývá třináct měsíců cestování a intenzivního focení. Na 256 stran se vešlo zhruba 150 fotek. Což zní sice drasticky, ale ve výsledku výběr zase až tak dramaticky náročný nebyl. Jednak jsem už dopředu tušil, které fotky tam chci určitě mít, a také už vím, že musím dodržet určité zákonitosti. Pokud fotka nepasuje k danému příběhu v textu, nemá tam co dělat. Je potřeba vyhnout se opakování motivů, nastavit si rytmus střídáním krajinek, portrétů, dokumentárních snímků a ideálně i odlehčujících detailů. Když tohle všechno vezmeš v potaz, zjistíš, že zase tolik těch opravdu dobrých fotek v úvahu nepřipadá.
Fotky máme spojené s konkrétními zážitky, což jim dodává určitou emocionální nadstavbu, která ale nemusí být ostatním zřejmá. Jak se s tím vypořádáváš?
Určitě je dobré poradit se s někým zkušenějším, kdo fotce rozumí, vždyť i výstavy mají své kurátory. Jak už to u mnohých fotografů bývá, mně s výběrem vždy naštěstí zdárně pomáhá partnerka. A díky tomu, že moje knihy uzavírají dané období až po určitém čase, vzniká nějaký drobný prostor k ujištění v pocitu, že vybrané fotky dokáží předávat své emoce i bez mého osobního prožitku.
Platí i u knížek, že na sobě pozoruješ neustálý vývoj?
Určitě, třeba první knížku bych dnes asi napsal dost jinak. Přesto jsem do textové části při přípravě jejího druhého vydání nijak zásadně nezasahoval. Vznikla v určité etapě mého života, takhle jsem tehdy vnímal svět a důležitost věcí, je to knižní dokument dané doby.
Pokud někdo tvoji tvorbu nezná, jak bys mu stručně popsal, odkud tvoje zážitky pocházejí?
V mém záběru jsou především vysoké hory Asie, pak jihoamerické Andy a na „cestovatelskou“ dovolenou rád jezdím na evropský sever.
Čím tě oslovila Asie?
Tak například má oblíbená Střední Asie nabízí dlouhé treky v nádherných velikých horách, na kterých se můžeš dodnes s určitou zkušeností dostat do lokalit, kde o dalšího turistu nezavadíš. Třeba Pamír v Tádžikistánu, ale i hory v pasteveckém a stále oblíbenějším Kyrgyzstánu. V tomhle svérázném regionu se setkáš s enormní pohostinností, která nahrává mému zájmu o kontakt s lidmi a jejich focení. Navíc tu máme oproti západním návštěvníkům výhodu v jazykové blízkosti, ve zdejších starších generacích skoro všichni mluví rusky. Specifickou kapitolou je Kavkaz, to je divočina, která může překvapit i zkušeného cestovatele. Čekají tě hostiny, kdy se stoly prohýbají pod tíhou domácí kuchyně a u všeho se pije víno nebo pálenka. Hodně pálenky.
Zmínil jsi veliké hory, tudíž nemůžeme vynechat Himálaj...
V Indii a v Nepálu je úžasné, jak z horské džungle dojdeš až k velehorským štítům s mohutnými ledovci. Přes vesnice, ve kterých se zastavil čas. Během několikatýdenních treků se snažím zaznamenávat i venkovské tradice, které už tam příště v takové podobě nemusím najít. Navíc rád napřímo podporuji lidi v těchto chudých oblastech. Své peníze raději utratím za nocleh u rodiny, kde mi uvaří a usmívají se na mě, než v drahém hotelu, jehož anonymní majitel už je stejně nejspíše bohatý.
Pozoruješ tedy rychlé změny v Asii i přesto, že se pohybuješ v místech s minimálním turismem?
Mám dojem, že právě v těch horských regionech je dynamika změn ještě patrnější. Je potřeba pokusit se dívat na to z obou stran. My romantičtí cestovatelé a snílci se chceme toulat po bájné Šangri-Le, zapomenutém horském světě zakonzervovaném kdesi hluboko v himálajském údolí. Jenomže i tamní obyvatelé potřebují rozvoj. Velkým tématem je intenzivní výstavba nových silnic, kvůli kterým nám před očima zanikají nádherné treky vesničkami, které bývaly dostupné jen pěšky – například v Zanskaru v severoindickém Ladáku.
Ty silnice tam zřejmě vznikají z nějakého důvodu...
Místní babičky ti nejspíše řeknou, že silnici vítají, protože se snáz dostanou na nákup nebo do nemocnice, děti do škol. Otázka je, jestli jim dochází, že přijdou o příjmy od zahraničních trekařů, kteří nechtějí svoji dovolenou trávit šlapáním po zářezu nové prašné cesty. Třeba ve zmíněném Zanskaru se budou muset přeorientovat na jiný druh turistů, na ty domácí, indické, kteří přijedou džípy nebo na motorkách.
Když se kolikrát i týdny touláš mimo civilizaci, nezmocní se tě aspoň někdy pochybnosti nebo obavy?
Tohle vše by měl mít člověk v hlavě srovnané mnohem dřív, než vyrazí na nějakou větší nebo náročnější cestu. Pokud si usmyslím dvoutýdenní trek v divokých horách, musím být nastavený na to, že tam chci, že se umím dostatečně připravit a že to celé zvládnu a užiji si to. Včetně určitého nepohodlí a možných rozmarů počasí. Protože v terénu už se pak hůře couvá, a navíc bys tím ztratil nejen peníze a energii, ale hlavně to nejcennější – volný čas.
Spoustu času jsi strávil i v Jižní Americe, především v Andách. Čím tě oslovila tahle část světa?
V první řadě je nutno předeslat, že k tomu, aby se Latinská Amerika stala tvou srdcovkou jako v mém případě, je potřeba naučit se aspoň trochu španělsky. Bez toho se s výjimkou pár míst, třeba turisticky rozvinutější jižní Patagonie, obejdeš jen stěží. A pak už si užíváš nádherně rozeklané Andy, ohromné množství jezer, ledovců a tradičních indiánů. Svérázně drsných a do jisté míry uzavřených, což má taky svoje kouzlo. O to větší mám radost, když se jejich ledy podaří prolomit. V Andách jsou stále místa, kde se i v hlavní sezoně můžeš po neskutečně krásných místech toulat zcela o samotě.
V čem se pro tebe Jižní Amerika liší od Asie?
Oproti Asii oceňuji v Latinské Americe jednu skvělou výhodu: nikde tam nepotřebuješ víza nebo permity do hor a pohraničních oblastí. Stačí někde vystoupit z rozkodrcaného autobusu a můžeš se vydat rovnou na trek, i když to bude třeba na pomezí Peru a Bolívie. Naopak třeba ve zmíněném Nepálu byrokracie přituhuje. Nejde mi ani tak o peníze, nepříjemný je ten stres při zařizování. Omezuje pohodu, kterou chceš v horách zažít.
Vidíš odlišnosti i v atmosféře nebo mentalitě místních?
Indiánské oblasti Latinské Ameriky jsou vizuálně krásné: ženy v sukních a kloboucích… Cítím tam jiný temperament, větší šmrnc a živelnost. Baví mě jejich hluboce zakořeněné a stále praktikované tradice. Některé dokonce znovu ožívají a narůstají na oblibě. Spousta slavností, festivalů nebo poutí není žádným divadlem pro turisty, ale bytostně místní událostí. Na druhou stranu je dobré nebrat na lehkou váhu určitá bezpečnostní rizika, která mají vliv na můj styl cestování a míru obezřetnosti a opatrnosti.
Když se řekne Asie nebo Jižní Amerika, naskočí ti okamžitě nějaký konkrétní obraz nebo pocit? Nebo máš v hlavě těch zážitků příliš mnoho?
Pokud by to mozek rychle zvládl, nechal bych ho ty zážitky sloučit a nechat takový obraz vygenerovat. Byla by to taková moje vnitřní AI. V případě Latinské Ameriky by musel obsahovat bílý zaledněný štít, huňatou lamu alpaku a indiánku s kloboučkem, možná ještě nějaké to jezírko. V Asii by určitě nechyběli koně, jehličnatý les a nejspíš ani sklenička pálenky.
Tvou třetí oblíbenou oblastí je sever Evropy. Proč trávíš dovolenou v takto poměrně nehostinných oblastech?
Našel jsem tam klid a příjemně dostupnou a pohodovou divočinu. Zatímco léto je na cestování možná nejméně zajímavým obdobím, obzvlášť jako fotograf mám čím dál raději podzim. Asi od doby, kdy jsem ho naprosto kouzelný zažil na Sibiři. Jenomže u nás jsou říjen a listopad hlavní sezonou cestovatelských přednášek a festivalů. Naštěstí relativně za humny existují oblasti, v nichž si můžu krásný podzim vychutnávat už od začátku září. Ráno se v Česku zabalím a večer už můžu uléhat za zvuku praskajících kamínek ve srubu daleko za polárním kruhem. A po nocích pozorovat silnou polární záři, v úchvatné severské přírodě tou dobou už bez jediného komára. K tomu Skandinávie vyznává velmi příjemný a pokrokový vztah k přírodě, který se projevuje například i pravidly v národních parcích. Turismus tam má spíš individuální ráz. Na řadě míst se může legálně rozdělat oheň, využít spoustu přístřešků a chatek. A když v severských oblastech na konci září spadne všechno barevné listí a již přichází sníh, nastane čas vyrazit domů.
Jak návraty domů prožíváš?
Člověk se často snaží představovat si návrat idylicky, těší se na spoustu věcí, ale realita je obvykle jiná, možná zbytečně hektická. S tím už jsem se ale naučil počítat a zkrátka si po návratu začnu zase užívat aktivity, kterým se věnuju tady. Díky cestování často i mnohem víc, protože cestování může přenastavit pohled na celou řadu věcí. Třeba v severním Norsku nebo na Islandu získáš úplně jiný náhled na to, co znamená špatné počasí. V Česku pak zbytečně nerušíš výlety, pokud předpověď hlásí pár kapek deště.
Co ještě ti cestování dává?
Intenzivní zážitky. Když budu doma v Česku, budu se mít krásně, ale taky přijde celá řada dní, kdy se nestane nic zásadního. Cestování mi umožňuje věnovat se mým koníčkům v prostředích, která jsou pro ně jako stvořená – fotit místa, která u nás nemáme, nebo rybařit ve vodách, které se vůbec nedají srovnat s tím, co si pod rybařením představujeme u nás v Česku.
Miluješ přírodu a hory, proč jsem od tebe nečetl nic ze Severní Ameriky?
Věřím, že by se mi tam líbilo, ale teď se chci co nejvíc věnovat méně rozvinutému světu, který se čím dál rychleji proměňuje. V Americe, Kanadě a na Aljašce nejspíše i v důchodu uvidím totéž co dneska. A navíc jsou ta nádherná místa nafocená líp než jakákoli jiná na světě, protože v Severní Americe funguje obrovská konkurence domácích profesionálních fotografů. Šance, že tam přijedu a nějak neokoukaně nafotím Yellowstone, je v podstatě nulová. Proto si tenhle vyspělý svět nechávám na později.
Pokud se zaměřuješ na méně rozvinutý svět, proč nejezdíš do Afriky?
Afriku jsem zkusil, ale úplně mi nesedla. Tanzanie k tomu asi nebyla ideální volba, přestože samotná cesta byla hodně intenzivní a velmi přínosná. Každopádně jsem pochopil, že obrovský potenciál Afriky není ideální pro můj styl cestování. Působí to na mě, že tam zpravidla nemůžeš jen tak přijet, sbalit bágl a svobodně, bez nutnosti nějakých povolení a průvodce vyrazit do hor. Podle mě musí být Afrika skvělá v autě nebo na motorce. Ale na své oblíbené horské treky mám v záloze spoustu podstatně vhodnějších destinací.
Jak si mezi nimi vybíráš?
Díky tomu, že cestováním žiji, mám v hlavě celou řadu plánů. A jenom čekám na ten nejlepší okamžik, případně (když to pojmu se spirituální nadsázkou) na to, až nějaký vnitřní hlas zavolá vydat se třeba znovu do Jižní Ameriky nebo do Střední Asie. Snažím se využívat tu pro mě nejlepší dobu a své oblíbené oblasti střídat. A taky se na daná místa dostat o chvilku dřív než ostatní.
Už řadu let své zážitky sdílíš formou cestovatelských přednášek. Vnímáš nějaký posun v tom, kdo na ně chodí nebo co lidi baví?
Cestovatelské přednášky jsou v Česku neuvěřitelný fenomén. Přestože se jich u nás pořádá opravdu velké množství, těší se neutuchající přízni diváků. Nicméně k vývoji samozřejmě dochází, a to hlavně ve smyslu jejich formátu. Od popisného, informačně pojatého pořadu jsme se posunuli směrem ke stand-upu, k show, k plnohodnotnému večernímu programu.
Je to vývoj, který ti vyhovuje?
Určitě ano, přednášky jsou živelnější. Baví mě ta krásná interakce s publikem, díky které se mnohem snadněji a intenzivněji předávají příběhy a energie. Ta osobní rovina je něco úplně jiného než v podstatě anonymní a nehmatatelní tvůrci na internetu. Můžu diváky přirozeně a nenásilně motivovat, aby v dnešním, technickém a digitálním světě jezdili ven, trávili více volného času v přírodě a o cestování přemýšleli například i ve smyslu vhodného výběru destinací a sezony, ale i jakési udržitelnosti. Ani trochu mě to nepřestává bavit, ta sdílená energie mě nabíjí. Jednak díky přednáškám všechno znovu prožívám, jednak to, jak se lidé pobaví a odcházejí spokojení s úsměvem na tváři, mi dává radost a smysl.
