Druhý život opuštěných vesnic: V Sudetech na vás dýchá historie za každým stromem i kamenem
Zmínka Sudet většině lidí evokuje těžký život v pohraničí, druhou světovou válku a dramatické a smutné události, které se zde relativně nedávno odehrály. Vysídlené vesnice, respektive jejich zbytky nám tyto příběhy stále připomínají. Některé se postupně rozpouštějí do okolní krajiny, jiné už zmizely docela a další zase dostávají druhou šanci pod rukama nadšenců, kteří se je snaží zachránit.
Kdykoli jsem četla nebo poslouchala vzpomínky bývalých obyvatel zmizelých, vysídlených vesnic v pohraničí nebo jejich potomků, bylo těžké si nevšimnout, s jakou nostalgií o tomto kraji vyprávěli a jak moc hluboký vztah k němu měli i dlouho poté, co byli nuceni jej opustit. Přitom obzvlášť v odlehlejších vesnicích muselo být, pro nedostatek práce a dlouhé, tuhé zimy, opravdu náročné živobytí. Když se do Sudet vydáte uprostřed léta, kdy vás uvítají svou nádherou rozkvetlých horských luk a zelenajících se lesů, tak by se to, že tento kraj lidem navždy uvízne v srdci, asi dalo pochopit. Je zde tak krásně, že i teplomila, jako jsem já, napadne, že určitě stojí za to ty zimy a izolovanost vydržet. To si tedy říkám asi tak do chvíle, kdy koncem října začne padat první sníh.
Ať se do opuštěných sudetských vesniček ovšem vypravíte v kteroukoli roční dobu, jejich překrásné okolí a zvláštní atmosféra ve vás zanechají hluboké dojmy. Vybrala jsem pro vás několik mých oblíbených, které rozhodně stojí za zastavení – pár na Karlovarsku a několik na Tachovsku. Ze sídel bývalých obyvatel toho v mnohých z nich není zase tolik k vidění, nicméně bohatě to vyvažují zajímavostmi a geniem loci. Ač zmínka Sudet u většiny lidí vyvolá spíše smutek a melancholii, až na pár výjimek mají následující místa vlastně překvapivě jakousi až nakažlivě poklidnou a příjemnou energii. Možná je to tím, že z nich pomalu ujídá okolní příroda, která všechny zlé vzpomínky postupně spolykala. Možná je tak nějak nabili lidé, kteří se o některá z nich rozhodli starat nebo je přetvořit a přenesli na ně něco ze svého nadšení a elánu, se kterým se do toho pustili. Výprava do opuštěných částí Sudet tak ani v tomto období, kdy jsou zapadlé pod sněhem, nebo alespoň zahalené mlhou, rozhodně nemusí být depresivní a smutná.
Galerie pod širým nebem
Zbytky krušnohorské osady Königsmühle nedaleko Loučné pod Klínovcem jsou sice poměrně známou turistickou atrakcí, nicméně místo je to tak krásné a s takovou atmosférou, že na seznam zajímavých opuštěných sudetských vesnic bezpochyby patří. Osada se nacházela v nádherném údolí obklopeném horskými loukami, pod prameništěm potoka Černá voda, který jím protéká. Z původní zástavby se dochovaly zříceniny několika domů, které jsou dnes takovou galerií pod širým nebem. Od roku 2012 se zde totiž každoročně koncem srpna koná landartový festival a do ruin domů i do okolní krajiny je zasazeno množství originálních dřevěných soch a instalací, které při něm vznikly. Místo, kde Königsmühle stojí, je samo o sobě nádherné. Umění navíc zbavuje jeho zříceniny melancholické ponurosti, kterou podobná místa obvykle mívají, a vdechuje jim život, lehkost a jakousi atmosféru smíření s minulostí.
Z průmyslového centra rezervací
Mnohé vysídlené krušnohorské vesnice ovšem neměly stejné štěstí jako Königův mlýn a zůstaly z nich jenom rozvaliny. Několik takových bylo v nádherném kraji na březích řeky Rolavy nedaleko Přebuzi. Nejvýznamnější z nich byly Rolava, Jelení a Chaloupky (ano, ty Chaloupky, co inspirovaly oblíbený román Štěpána Javůrka). Z Rolavy se dochovala pouze budova pošty, která je kompletně zrenovovaná a je z ní restaurace. Z Chaloupek toho mnoho nezbylo. V Jelení dnes stojí jen pár původních domů, v jednom z nichž poskytuje příjemná česko-indická rodina ubytování. Zajímavé jsou zbytky hlubinného cínového dolu a tábora pro válečné zajatce v nedalekém lese. Důl byl vybudován pro potřeby německého válečného průmyslu, a ač ho po válce převzaly Rudné doly Příbram, těžba se v něm už neobnovila a v 50. letech byl uzavřen. Areál, který pomalu zarůstá lesem, je volně přístupný. Můžete se tak vydat do jeho posprejovaných útrob, kde dodnes v násypkách leží nezpracovaná ruda. Ze zajateckého tábora, který byl hned přes silnici, toho na první pohled mnoho nezbylo. Pustíte-li se však do lesa, co chvíli narazíte na zbytky nějaké stavby či kanál nebo propadlý sklep zející z mechu, které připomínají smutnou historii tohoto místa. Pro výskyt chráněných druhů rostlin a živočichů je dnes bývalý důl součástí národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště.
Pohřben pod skládkou
Na návštěvyhodné sudetské památky je bohaté také Tachovsko. Mnohé vysídlené vesnice rovněž zmizely. Co se ovšem zachovalo, jsou církevní památky, respektive jejich zbytky. Velmi zvláštním místem je například zaniklý Pořejov. Vesnice, která bývala poměrně velká a stál v ní gotický kostel, byla značně poničena už na konci války, kdy se zde opevnila jednotka SS a za pomoci místních se pokoušela vzdorovat osvobozující armádě. Po vysídlení byly domy, které ještě stály zbořeny při cvičení Lidových milicí. To, co z obce zbylo, nakonec úplně zmizelo, když se na místě zřídila skládka komunálního odpadu. Dnes jsou zde v hustém houští patrné spíše zbytky té skládky než cokoli, co by připomínalo vesnici. Podobný osud potkal několik dalších vysídlených obcí v okolí, ze kterých se rovněž nedochovalo takřka nic. Na údolí, kde bývaly, je pěkný výhled z kopce nad Pořejovem, na kterém stojí zřícenina barokního poutního kostela svaté Anny. Místo je to opět krásné a se silnou atmosférou. Kostel je ovšem v dezolátním stavu, je plný trosek a zarostlý křovím a vypadá, že je jen otázkou času, kdy úplně spadne. Za návštěvu ještě stojí židovský hřbitov z 19. století ukrytý v nedalekém lesíku.
Empírový unikát
Neobvyklý empírový kostel Navštívení Panny Marie na okraji vsi Nové Domky u Rozvadova má také daleko do své někdejší krásy, ač je vlastně jednou z mála staveb, jež se zachovaly z původní vesnice, která svého času prakticky zmizela. Kostel byl postaven až v 19. století na místě staršího dřevěného předchůdce a je zajímavý především tím, že se jedná o velmi ojedinělou ukázku čistého empírového slohu v sakrální architektuře. Tento zvláštní kostel, který musel být v dobách, kdy se zde tyčil v celé své kráse, skutečně pozoruhodný, je ve značně lepším stavu než ten pořejovský a je na něm vidět údržba. Snahy o jeho záchranu podle všeho jsou. V roce 2018 byla kvůli špatnému stavu odstraněna střecha a nově zastřešena je zatím pouze sakristie. Udržovaný je i přilehlý hřbitov, na kterém náhrobky s omlácenými pamětními deskami připomínají někdejších obyvatele Nových Domků a okolí.
Práce jak na kostele
Ve stejném regionu je též kostel svaté Anny v Olešné, ve kterém byla rekonstrukce, ve chvíli, kdy jsem tam přijela, doslova v plném proudu. Jeho majitel, Prokop Šícha, se k jeho vlastnictví prý dostal jaksi mimochodem, když koupil velký, historický dům pár metrů od něj. „Když jsem začal plánovat rekonstrukci domu s architektem, zaujal mě opodál stojící kostel,“ říká Prokop, „napadlo nás, že je to vlastně významnější stavba než ten můj dům a že je škoda, v jakém je stavu. Tehdy jsem se o něj začal zajímat.“ Najít kontakt na předchozího majitele kostela, který byl z Rakouska, prý vůbec nebylo lehké. Kostel od obce koupil v roce 2005, tři roky před tím, než byl vyhlášen památkou, za 10 000 korun, ale nevypadalo to, že by měl v plánu ho opravovat. Když se Prokopovi konečně podařilo ho kontaktovat, chátrající kostel od něj koupil a pustil se do jeho rekonstrukce. Na to, že to prý hlavně zpočátku dělal vlastně sám, s pomocí přátel, za těch pět let, co mu kostel patří, udělali obrovský kus práce. Poté, co kostel vysvobodili z houští náletových dřevin a opravili krov, ho nově, provizorně zastřešili. Aktuálně se pracuje na rekonstrukci věže, která stojí demontovaná před kostelem, zatímco se uvnitř postupně dává dohromady nová. Pak bude následovat dokončení střechy a interiér. „Vitráže?“ rozesměje se Prokop, když se zeptám, co má v plánu s prázdnými okny. „Ty tam budeme dávat možná tak za 15 let.“
Nová energie
„Bude to ještě hodně práce,“ říká Prokop. „Když jsem ale byl malý, tak moji rodiče rekonstruovali starý dům tady nedaleko a asi ve mě zůstala dětská zkušenost, že i když je ta budova hodně zničená, tak se to může povést opravit a může být zase krásná.“ Mluvíme spolu ve dveřích kostela, kterými je uvnitř, skrz lešení, vidět masivní struktura nové věže. Stojí v chomáčích pilin a její čerstvě opracované dřevo voní až ven. Kostel svaté Anny je krásný už teď, dýchá z něj život. Neskončil jako houštím zarostlá rozvalina, ale stojí dál a svítá v něm na nové projekty. Podobně je na tom řada dalších objektů, které po válce zůstaly opuštěné a nyní se mění pod rukama lidí, kteří se snaží je nějakým způsobem zachovat. Ať už skrze umění, nebo projekty zdánlivě nekonečných rekonstrukcí. Dodává jim to zcela novou energii, která na těchto místech docela slušně přebíjí tu ponurou, poválečnou, sudetskou.
- Sudetské poesiomaty
V Königsmühle nebo v Olešné návštěvníka zaujme zahnutá, černá trubka s klikou, která z trávy čouhá jako periskop, který na povrch vystrčil nějaký návštěvník z podzemí. Není to ovšem ledajaká trubka, ale poesiomat. Když klikou zatočíte, nabijete ho a pak stisknutím jednoho z tlačítek vyberete zvukovou stopu, kterou chcete přehrát. Z trubky se ozve píseň, báseň či vyprávění pamětníků. Poesiomaty, které zřizuje spolek Piana na ulici, najdete po celé České republice i mimo ni. Konkrétně v Sudetech mi přijdou obzvlášť důležité. Na místech, kde stojí, většinou z původní zástavby mnoho nezbylo, a budete-li mít štěstí, narazíte tak možná na oprýskanou informační ceduli se základními historickými fakty. Poesiomat vám ovšem zprostředkuje příběhy daného místa (kterých v Sudetech bývá hodně a bývají zajímavé) skrze básně, vyprávění a další zvuky, které se z něj linou. Zatímco se můžete kochat krajinou a nasávat atmosféru místa.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2026.
