Hrubý Jeseník: Výpravy do země bájného Praděda
Za lidovým pojmem „Jeseníky“, kterým ostřílení pěšáci myslí všechny ty vysoké kopce okolo předělu Moravy, Slezska a severovýchodní výspy Čech, se ve skutečnosti ukrývá až pětice pohoří. A to Hrubý i Nízký Jeseník, Králický Sněžník, Rychlebské hory a Hanušovická vrchovina. My nyní zaostříme čistě na Hrubý Jeseník. Tomu patří primát druhého nejvyššího horstva naší republiky.
Velké Losiny jsou dnes synonymem rozkošného povalování v termální vodě i uzobávání slaďoučkých pralinek z místní manufaktury. Chlapským chutím zase více sednou vynikající produkty tamního řemeslného minipivovaru. Fajnšmekry pamětihodností rozhodně osloví historický komplex barokní papírny. Tady se pořád ručně vyrábí luxusní druhy papíru. A reprezentativní zámecký areál patří mezi turistickými cíli podhůří Hrubého Jeseníku k oblíbeným stálicím. Ovšem zpoza vyšperkované tváře renesančního zámku se dere ven na světlo šílená minulost. Velké Losiny byly epicentrem událostí, které sugestivně zachytil kultovní film Kladivo na čarodějnice. Tu nechvalně proslulý inkvizitor Boblig z Edelstadtu asistoval u hořících hranic, v jejichž plamenech bolestivě umíraly osoby křivě obviněné z praktikování černé magie. Tragickým momentům je věnován památník v lázeňském parku. Na okraji lesa před Velkými Losinami pak proběhla počátkem devadesátých let obnova kříže vztyčeného na rozcestí, kde se oběti inkvizice loučily před popravou se svými blízkými.
Dřevěné svatyně
Sympatičtější stranu katolicismu přiblíží na Šumpersku dvojice dřevěných kostelů. První se dochoval v Maršíkově u Sobotína. Druhý dřevěný kostel zdobí vesnici Žárovou. Oba kostelíky se už zařadily na stránky turistických brožur. Zcela mimo zájem setrvávají dvě dřevěné svatyně, které tají sousední Bruntálsko. To ostatně zosobňuje druhou bránu Hrubého Jeseníku. A po letech stagnace se pomaloučku opatrně probouzí.
Tam se na konci osady Podlesí u Rudné pod Pradědem schovává dřevěná kaple svatého Josefa, která svými rozměry odpovídá spíše menšímu kostelu. Kapli obklopuje prstenec stromů, kolem se táhne kamenná zeď hřbitova a opodál z vysoké trávy vyčnívají zašlá torza nízkých náhrobků. V korunách nad námi šustí vítr, zdáli se sem nese bečení ovcí. Tajuplný ráz se mísí s příjemnou atmosférou předhradí hor. Svatyně je bohužel nedobytně uzavřená. Daleko větší štěstí nás potkává v nedaleké Suché Rudné, co se chlubí obdobnou památkou. Tamní kaple zčásti zasahuje do soukromé zahrady. Zkoušíme telefonní číslo na dveřích. Za minutu ze sousedních vrat vybíhá ochotná seniorka. „Kaple je už dlouho odsvěcená,“ zahajuje výklad. „A zároveň slouží jako malé muzeum.“ Leitmotivem expozice je hornická minulost: staré důlní mapy, dokumenty, ukázky rud. V Suché Rudné se prospektoři zaměřili hlavně na zlato. Archeologický výzkum zaniklých šachet i rýžovišť přinesl výjimečné nálezy: pozůstatky dřevěných rýžovacích splavů z dávných časů nástupu vrcholu středověku i uhlíky ohnišť, která u zlatonosných náplavů plápolala v době bronzové.
K Hadí královně
Ze Suché Rudné to k úpatí hlavního hřebene trvá chvíli cesty opuštěnými silničkami. Nicméně my se tam dopracujeme oklikou. A stočíme se do blízkosti Rýmařova. Zde v Janovicích opět povstal z popela honosný zámek, který poznamenala desetiletí devastace. I další kouty zanedbaného pohraničí výrazně prokoukly. Jednoznačný důkaz nabízí Dolní Moravice: v parku před křižovatkou se dominantně vyjímá obří morový sloup zasvěcený Nejsvětější Trojici. Tak pečlivě propracované dílo je mistrovským zástupcem vrcholu baroka. Osobně bych ho čekal na čestném místě v bohatém městě, a nikoli uprostřed vesnice před prahem hor. Úplně odlišnou podobu baroka prezentuje blízký kamenný most. Tu stavitelé upřednostnili technickou funkci před bohatou výzdobou. Detailní mapa obce zobrazuje velký počet památných stromů. Nejkrásnější z nich je staletá robustní lípa, co se košatí v Horní Moravici. Staří horalé si z generace na generaci předávali příběh o chalupníkovi, který v kořenech stromu našel hada se zlatou korunkou. Okamžitě ji nebohému tvorovi sebral – a další den jeho stavení lehlo popelem. Od té doby se lípě říká Hadí královna.
Pod jednoduchým přístřeškem prýští v Dolní Moravici vynikající minerálka. Mnohonásobně výstavnější pavilon kryje zřídlo kyselky uvnitř Karlovy Studánky. Počátkem klasicismu tady vznikly pitoreskní lázně, kde se jako stavební materiál maximálně uplatnilo dřevo. Ani v Karlově Studánce nechybí útulné kavárny i tradiční lázeňské oplatky. Nicméně oproti mondénním západočeským lázním, kam jezdila dobová honorace, je Karlova Studánka daleko komornější. Tady už jsme přímo v srdci hor, kterým spravedlivě vládne mytický stařešina „Praděd“. Po něm se jmenuje nejvyšší hora Hrubého Jeseníku. Možná je to však přesně naopak, že z názvu vrcholu se zrodila bájná postava.
Davové šílenství
Karlova Studánka je současně frekventovaným nástupním místem pro výšlap na Praděd. Pohodlnější výletníci preferují kyvadlovou autobusovou linku, která je vyveze až ke hranici lesa u hotelu Ovčárny, kde se hluboko v minulosti nacházela pastevecká koliba. Ostatní pak ve štrúdlu šlapou vzhůru okolo romantických vodopádů Bílé Opavy. Následně se doplahočí ke stylové horské chatě Barborce. A vzápětí splynou s proudem, co putuje od Ovčárny. Není horší peklo než výstup na Praděd za srpnového vedra, kdy vlna tropického počasí zaleje i naše hory: z Ovčárny tam směřuje široká komunikace. Ta primárně sloužila stavbě vysílače. V obou směrech se plouží špalíry turistů. Nikde není ani kousek stínu. Od rozpáleného asfaltu sálá horký vzduch. Chvilkovou úlevu přinese nanejvýš krátký závan svěžího větříku. Na Praděd v létě raději fakt zapomeňte. A když už se bez něj neobejdete, raději si ho střihněte z Červenohorského sedla kolem ikonické chaty Švýcárny. Ta si stále uchovala autentickou patinu starých horských bud.
U Ovčárny končí i začíná spousta túr. Krásnou variantu slibuje putování ze sedla Skřítku přes Břidličnou horu. Po výšvihu nad hranici lesa se kolem rozevře prostorná náhorní plošina. Na jejím okraji mineme starou kamennou útulnu s Jelení studánkou. A vzápětí stezka vyústí do širokých dálav Vysoké hole porostlých nízkou travou, ze které občas vykoukne neduživý smrček zocelený a ošlehaný divokými vichry. Zatímco nedaleko u Ovčárny korzují davy, zde za pozdního červencového odpoledne vládne samota. Mezi lukami se krabatí vrásčité kontury bájných Petrových kamenů, kam se prý slétávaly čarodějnice. Petrovy kameny neboli familiárně Petráky jsou symbolem Hrubého Jeseníku. Návštěvníci k nim ale nesmějí. A to je moc dobře, protože Petráky jsou především domovem botanických unikátů. Drobná tráva lipnice jesenická roste na celé planetě pouze zde. Dalším endemitem Petrových kamenů je zvonek jesenický.
Sbohem, pestré horské trávníky
Za druhé světové války zbudovali Němci na Vysoké holi u Petráků polní letiště. Opodál se pak ploché návrší ostře láme do ledovcového karu Velké kotliny (též Velkého kotle). Velká kotlina je zahradou Hrubého Jeseníku a považuje se za naši nejbohatší botanickou lokalitu. I ona má svůj endemit, který se nikde jinde na světě nevyskytuje, a to jitrocel černavý sudetský. Také do Velké kotliny se výletníci nedostanou. Pozoruhodná květena se však ukáže i bezprostředně vedle značených cest. Bohužel, místy mele z posledního, protože zdánlivě dobré úmysly se často ošklivě zvrtnou: bezlesý hřeben původně zabíraly horské louky a trávníky, kde se občas popásal dobytek. Závěrem 19. století se na holých svazích uměle vysazovala borovice kleč. To proto, aby zpevnila příkré svahy i zabránila ničivým lavinám. Kosodřevina se ale vymkla kontrole a postupně zaplavila hřebenové partie. Bývalých extenzivních pastvin se zase zmocnilo borůvčí a vlhčí místa si přivlastnily kapradiny. Takže četná zákoutí hřebene působí dost monotónně.
Horským loukám nejvyšších partií Hrubého Jeseníku zvoní hrana. Pokud se situace radikálně nezmění, rychle zaniknou. Namísto nich všude bude fádní kleč, borůvčí a kapradiny. Nic víc! Já vím, kosodřevina je hezká. A podvědomě patří k horám. Jenže v Hrubém Jeseníku nemá místo! Borůvky jsou sladké a všichni je na výletech rádi zobeme. Ovšem nesmí vytlačovat původní rostliny. Kapradiny zase zalahodí oku. Nicméně totéž platí i pro ně. Přesto existuje drobná naděje k optimismu: během túry po hřebeni jsem spatřil partu dělníků, co ostošest rubali přerostlou kosodřevinu, na svazích nad Ovčárnou se znovu popásají ovce a před lety botanické kuloáry vzrušila zpráva, že na jedné zdejší sjezdovce se spontánně rozšířila mnohatisícová populace ohroženého hořečku nahořklého.
Opomíjené zvonky podél cest
Pořád tajně doufám, že jednou u stezky uvidím rozkvetlý hořec tečkovaný. Ten se oproti klasickým hořcům vyznačuje žlutými květy. U nás roste výhradně zde. A mezi vzácnosti patří již dlouho, protože jeho populaci zdecimovali místní bylinkáři. Kořen hořce tečkovaného totiž tvořil klíčovou ingredienci oblíbeného likéru, který se pochopitelně jmenuje Praděd.
Logo CHKO Jeseníky zdobí květ zvonku vousatého. I on přísluší mezi symboly pohoří. Na hřebenu se s ním setkáme spíše roztroušeně. Mezi agresívní klečí i borůvčím se mu nedaří. Zato se bezvadně adaptoval na zářezy komunikací. Stovky krásných zvonků krášlí obnaženou stěnu vedle asfaltky těsně za Ovčárnou. Hojně také lemují prašnou cestu na Červenohorském sedle. Kolem po rušné magistrále spěchaly skupinky turistů nahoru k Vřesové studánce a Keprníku. Nikdo si tohoto něžného klenotu Jeseníků nevšimnul. A u Vřesové studánky oddechující výletníci asi sotva zaregistrovali přítomnost velkých nápadných květů violky žluté sudetské. Kromě zvonku vousatého si nové podmínky našly i orchideje. Když jsme lesem scházeli pod Kopřivnou, ze štěrku v příkopu na nás zářily desítky prstnatců. A ty se postaraly o parádní tečku za celodenní túrou. Poté nás už čekal večerní relax v jednoduchém kempu, který obsadili bikeři. Ti se přes den na náročných tratích bikeparku oddávají adrenalinovým jízdám.
Memento brutálního masakru
Červenohorské sedlo je rovněž standardním východiskem túr. Sem se odvážně klikatí rušná horská silnice. Tamní serpentiny jsou eldorádem motorkářů. I Červenohorské sedlo okupují davy. Postupně však s přibývajícími výškovými metry prořídnou. Vedle hřebenové cesty se uvnitř opuštěného lůmku tyčí dřevěná kaple, která připomíná oběti hor. I Hrubý Jeseník bývá občas krutý. Malý zarostlý lom slouží jako pololegální tábořiště. V něm se bivakuje při vícedenním přechodu. První zlom přinese Vřesová studánka. U ní pro řadu návštěvníků výšlap končí. Pramen svěží vody zakrývá prostá kamenná kaplička, půvabné zákoutí umocňují dechberoucí panoramata. Traduje se, že voda ze studánky léčí. Zázračná uzdravení přilákala věřící a ke studánce se pořádaly hromadné poutě. K původní kapli přibyl kostelík a turistická chata. Tyto objekty ovšem později vyhořely. Nedávno se rozeběhly snahy o jejich obnovu. Milovníci jesenické přírody se právem zděsili. Kdyby se projekty zrealizovaly, nadobro by zničily genia loci nynější Vřesové studánky. A s ní by definitivně zmizely violky žluté sudetské i jedovaté oměje, co rostou na základech bývalé chaty.
Hřebenovka za Vřesovou studánkou je členitější. Uvnitř mělké pánve mezi vrcholy Keprníkem, Vozkou a Červenou horou se lesknou hnědé tůně rašeliniště. Kolem nich se ve větru pohupují bělavé ochmýřené květy suchopýru. Hřeben pak uzavírá mohutná kupa Šeráku, odkud značené stezky prudce klesají do Ramzovského sedla. Tu na Hrubý Jeseník navazují Rychlebské hory. Na svazích Šeráku se z lesů zubatí ostrá hradba Obřích skal. Do údolí pod nimi se během třicetileté války uchýlili obyvatelé blízkých osad. Tenkrát okolí nelítostně plundrovali Švédové. Ukryté vesničany vyslídili. Poté rozpoutali krutý masakr. Vypráví se, že údolím ještě dlouho tekla krev. Od té doby se přívětivý zurčící potůček hrůzostrašně jmenuje Vražedný potok.
Marnotratný forman a šarmantní Sisi
Nepřístupné hory vždy doprovázela aureola tajemného světa. S ním se pojí četné pověsti. Stranou hřebenovky se mezi Červenou horou a Keprníkem vypíná zaoblená masa vrcholu Vozky korunovaná nezaměnitelnou siluetou svorového skaliska. To je zajímavé vyrostlicemi nerostu staurolitu, které často srůstají do tvaru kříže a prý disponují magickou mocí. Neviditelné síly údajně přispěly ke vzniku tohoto skalního útvaru: kdysi jeden forman vezl náklad chleba do vedlejšího údolí, kde se zrovna neurodilo, a tudíž tam vládla bída. Cesta přes vrcholové rašeliniště byla těžká. Povoz se bořil, forman nadával. V tu chvíli mu ďábel našeptal, aby kola povozu podložil bochníky chleba. Forman ho poslechl. Brzy nato se ale rozpoutala strašlivá bouře a forman s povozem zkameněl. To proto, že marnotratně plýtval drahocenným chlebem. Možná formana potrestal sám Praděd. Skála na vrcholu Vozky doopravdy zdálky s trochou fantazie připomíná povoz.
K Vozkovi si najde cestu méně výletníků. Skoro liduprázdné jsou dvě stezky, co odtud příkře sestupují do Branné. Obě potvrzují, že hranice turisticky vytíženého místa a vakua bez lidí je velice ostrá. K atraktivním vodopádům bystřiny Hučavy, které dunivě burácí i na vrcholu léta, kdy ostatní toky ztrácejí vodu, přivede nečetné cestovatele sotva znatelná pěšina. Níže po proudu Hučavy stojí za zastávku dvě drobné technické památky. Jedná se o pozůstatky sklářské osady Josefové a zrekonstruovaný most nákladní úzkokolejné lanovky. Prostý památník přikrčený u kraje mladého smrkového porostu dokumentuje, že i Hrubý Jeseník navštěvovala ta nejvyšší aristokracie, protože z desky přírodního kamene vystupuje medailon s fotografií rakouské císařovny Alžběty Bavorské, přezdívané Sisi. Šarmantní císařovna tehdy úspěšně zdolala Keprník a přenocovala na lovecké boudě.
Rok v Hrubém Jeseníku
- Hrubý Jeseník pochopitelně zažívá největší nápor během zimy a o letních prázdninách.
- Krásný je tam také příchod jara. Tehdy u ostrůvků sněhu hřejivě zazáří žluté květy podbělu a na strmých stráních údolí krátkodobě zaburácejí dočasné vodopády.
- O slunném říjnovém víkendu zase čistý mrazivý vzduch prodlouží výhledy až daleko ke štítům slovenské Malé Fatry.
- Zcela jinou tvář přichystá sychravý listopad. To po hřebenové magistrále z Červenohorského sedla na Ramzovou pošlapete takřka sami. Z husté mlhy vystoupí nanejvýš rozmazané siluety temných křovin kleče i osamělých skal. A před vámi se objeví pouze pár metrů vyšlapané stezky a obrysy tyčí zimního značení, které se ztrácejí v bílé mléčné záplavě. Z úchvatných panoramat sice nespatříte vůbec nic, zato dolů sestoupíte s naprosto čistou myslí a klidnou duší.
Proč být na šrot?
- Střediskem severního úpatí pohoří je město Jeseník. Nad ním se zvedá Zlatý Chlum ozdobený starobylou rozhlednou. Hezké výhledy se tam též otevřou z Čertových kamenů nad Českou Vsí. Dále tudy vede přístupová stezka do horské osady Rejvízu s rázovitou hospodou a černým rašelinným jezerem.
- Navzdory svému jménu leží blízké Lázně Jeseník geomorfologicky v sousedních Rychlebských horách. Svojí vodoléčbou je proslavil Vincenc Priessnitz, jehož zábal běžně doporučují klasičtí lékaři. Priessnitzovi tady však konkuroval kolega z blízké Horní Lipové Johann Schroth. Ten kromě několikahodinových vodních zábalů uplatňoval při léčbě obezity kontroverzní praktiky: pacient například začínal den sklenkou pálenky a vydatnou večeři mu suploval litr vína. Originální pionýrská metoda sice byla slepou uličkou, ale svérázný terapeut aspoň obohatil češtinu o výraz „být na šrot“. Toto označení zcela opilé osoby tedy vůbec nesouvisí se starým železem, jak se na první pohled zdá, nýbrž za ním stojí příjmení lidového doktora z hor a jeho drastický léčebný postup.
