Osvětimanské skály aneb Čertovky. Pekelníci si na Chřibech dopřávali rejdy. Naproti se v úzkém žlebu tyčí stěna Čertovy skály, u Střílek najdeme Čertovy kameny a chlupatý rohatec s kopyty prý stál u zrodu Velkého Buchlovského kamene, když za letu vzteky upustil kus pískovce.

Osvětimanské skály aneb Čertovky. Pekelníci si na Chřibech dopřávali rejdy. Naproti se v úzkém žlebu tyčí stěna Čertovy skály, u Střílek najdeme Čertovy kameny a chlupatý rohatec s kopyty prý stál u zrodu Velkého Buchlovského kamene, když za letu vzteky upustil kus pískovce. Zdroj: Jakub Hloušek

Nejvyšší vrchol Chřibů dosahuje nadmořské výše 587 metrů. Rozhledna mu pak přidala dalších 24. Při výstavbě se uplatnily lokální suroviny: pískovec pochází z lomu u Žlutavy, dřevo zase poskytly zdejší lesy.
Králův stůl je magnetem pro bohatou škálu badatelů. Povrch tajuplného kamene totiž zdobí ohlazené znaky, v nichž lovci senzací spatřují záhadné piktogramy, runy i hieroglyfy.
O Komínkách se vyprávělo, že jsou středem Moravy. V minulosti prý skalní útesy patřily k vybraným vrcholům, kde během mimořádných událostí plály signální ohně, které obyvatele varovaly při vpádech nepřátelských vojsk.
Typické zákoutí Chřibů: pískovcové skalisko, u něj ohniště, kolem prales a nikde ani smítko odpadu
Živá lidová zbožnost zde přetrvává pořád. Duchovní obrázky zpestřují putování, pomáhají při orientaci a světci chrání výletníky před nebezpečím na cestách. Nejčastěji se nesou ve znamení mariánského kultu. Ten je na Moravě velmi silný.
15
Fotogalerie

Středomoravské Karpaty: Zimní óda na magické Chřiby

Se svou nízkou nadmořskou výškou Chřiby sotva vzbudí hlubší zájem. Postrádají zubaté štíty i nebetyčné stěny. K výšlapu tu bohatě postačí podprůměrná kondice. Adrenalinová dobrodružství se konají jinde. Za všední slupkou Chřibů ale září jiskry, které lehce podpálí vášeň, vyvolají posedlost a vytvoří závislost.

Lidově se Chřibům říká Buchlovské kopce. To podle hradu Buchlova, který z jejich výšin shlíží dolů k Uherskému Hradišti, kde se rozprostíralo centrum Velké Moravy. Přes zimu se na Buchlově prohlídky nekonají. A chladný den spíše zakončí sklenka svařáku i poctivá dršťkovka uvnitř kultovního bistra Tramp vedle magistrály v podhradí. Tam se rádi zastaví šoféři, jakmile zdolají serpentiny Buchlovských kopců. Jiná situace panuje na opačné straně pohoří. Zde z bučin vyčnívají zubaté trosky hradu Cimburka. Ohlodaným ruinám vdechli nový život trampové a nadšenci, když se koncem osmdesátých let minulého století živelně pustili do jeho obnovy. Později rekonstrukce dostala řád. Cimburk si pořád uchoval romantickou příchuť zříceniny. Otevřený je celoročně a zkřehlí poutníci jistě ocení horké nápoje z hradní občerstvovny. V blízkých Střílkách zase Morava nastavila zrcadlo Braunovu Kuksu. Tamní hřbitov odborníci považují za mimořádnou památku z éry baroka. Vstup do jeho areálu hlídá kamenný anděl-strážce v nadživotní velikosti. Prostor před kaplí s kryptou pak uzavírá stejná bytost. Tentokrát ovšem oznamuje smrt. Ústřední figury andělů doprovází plejáda menších soch. Tu se barokní umění jedinečně prolnulo s mystikou. A ta se hlasitě ozve rovněž v ostatních koutech Chřibů: podmanivý komplex Hradiska svatého Klimenta u Osvětiman zosobňuje duchovní dědictví Velké Moravy.

Mystická cesta

Napříč pohořím se vinou cesty, kudy se ubírala procesí poutníků, stromy vedle křižovatek krášlí svaté obrázky. Zrovna jsme se probíjeli hustou vánicí k Osvětimanských skalám. Před rozcestím se vítr konečně uklidnil. A u okraje bílého zimního lesa nás pozdravil naivní obrázek s motivem Panny Marie Sněžné. Jak symbolické! K tajuplnému rázu Chřibů přispěly vrchovatou měrou také pekelné mocnosti. Nad Střílkami se uprostřed hustého lesa krčí Čertovy kameny. V nízké skalce se černají dva otvory. Infopanel sděluje, že kdo přiloží ucho k největší prohlubni, uslyší rámus čertů u vroucího kotle. Zkoušíme to. Z důlku se line podobný hukot jako z ulity vyplavené mořským příbojem.

V severním cípu pohoří se pod staletými buky zvedají oblé kupy mohyl staroslovanského pohřebiště Tabarky. Vysoké věkovité stromy zde navozují dojem posvátného háje. Tiše se proplétáme mezi perfektně patrnými mohylami. Poslední kupu poničil čerstvý výkop. V malebných kulisách Chřibů zuří bezohledná bitva o poklady. Úplně stejně dopadlo ohromné hradiště z doby bronzové, jehož valy se táhnou uvnitř divokého pralesa na temeni Holého kopce. Tam žila tehdejší elita a sídlu vévodila svatyně. Hradiště v těžko přístupném terénu vyloupili hledači s detektory. Svoje tajemství si naopak úzkostlivě drží plochý balvan Králova stolu. Legendy vyprávějí, že u něj hodoval Karel IV. Druhá hypotéza operuje se slovanskými velmoži, kteří za stolem volili svá knížata. A nejodvážnější názor přisoudil Královu stolu funkci centrálního bodu megalitické observatoře. Žádná ze spikleneckých teorií dosud nebyla vědecky potvrzena ani vyvrácena.

Nejskalnatější horstvo našich Karpat

Reálná historie Králova stolu se začala psát v třetihorách, kdy vrásnění vyzdvihlo pískovce, slepence a ostatní usazeniny. Poté se do díla pustila eroze. Ta zlikvidovala méně odolné horniny. Erozi dokázaly vzdorovat jen nejpevnější zbytky, které nakonec vymodelovala do přitažlivých tvarů. Chřiby si s pocestnými pohrávají, neboť mírný monotónní reliéf lesa zničehonic prořízne izolované seskupení skal. A pak dlouho nic. Vzápětí se bez varování opět objeví osamělá věž či útes. Skrývají se jich zde desítky. Díky nim Chřiby nečekaně získaly prvenství nejskalnatějšího horstva našich Karpat. Chřibské pískovce se markantně liší od impozantních skalních měst Českého ráje. Jsou mnohem drobnější, intimnější a méně surové. Jejich originální kouzlo tkví v pitoreskních detailech skalních mís, prohlubní, jamek i žlábků. Kreativita eroze dosáhla vrcholu chaotickým bludištěm miniaturních jeskyní Trpasličího města. To se celé vtěsnalo do kvádru pískovce.

A zaručeně rozdmýchá oheň fantazie. Rozeklaným věžím Čech spolehlivě konkuruje akorát monumentální Kozel. Právě v zimě, kdy listnaté porosty ulehnou k spánku, vystoupí skalní formace Chřibů do popředí. A zima si tu ráda vrtošivě zalaškuje: zprvu tenkým popraškem sněhu maximálně zvýrazní plastičnost povrchu Osvětimanských skal. O pár dnů později pak vrchovatá nadílka zafouká starobylý reliéf na Zikmundově skále, zasype stezky a turistům přichystá bloudění. Ruku v ruce s bizarními skalisky kráčí lidová tvořivost. A ta se na Chřibech vyřádila. U cesty k samotě Vlčáku, kde se kříží značené stezky ze všech světových stran, odskakujeme do terénu. Na paloucích rozrytých divočáky hledáme nízké útesy Zavěšených skal. Dlouho se po okolních vsích povídalo, že Zavěšené skály jsou pozůstatky nedobytného velkomoravského Velehradu. Tady se zatím venkovská vyprávění ještě decentně držela oslavné linky bájné minulosti. O necelé dva kilometry dál již definitivně vstoupil na scénu šťavnatý humor.

„Poscaná“ a „Vylízaná“

Nejprve šplháme k buclaté homoli Ovčácké skály. Neoficiální název tohoto útvaru zní „U ožralého Matěja“. Níže se z bočních strání leskne Poscaná skála. Skutečně Poscaná! Tak to stojí černé na bílém, v mapách i na internetu. Skála své lascivní jméno získala, poněvadž nad ní vyvěrá tenký pramínek. A proto kamenná stěna pořád zůstává mokrá. Poscaná skála nás navnadila atraktivními snímky ledopádů. Intenzivní nástup teplé fronty s minimem srážek vše zhatil. Místo křehké výzdoby jsme spatřili tmavou navlhlou stěnu. U ní dokonale vynikly surrealistické boční věže s abstraktními kresbami zvětrávajícího pískovce. Ironické kouzlo nechtěného se ovšem neřízeně řítí dál a graduje! Epicentrum turistiky na Chřibech představuje sedlo Bunč. Tu hřebenovku kříží lokální silnice. Bunč disponuje parkovištěm i ubytováním. Pouze klasická chata se proměnila na cenově přístupný penzion.

Pár minut chůze ze sedla se mezi houštinami táhnou šikmé plotny Vylízané skály. Setkal jsem se s informací, že za jejím názvem stojí hladký povrch pískovce. Což odpovídá realitě. Okolo Vylízané skály panuje spousta nejasností, včetně záměn polohy. Stránky keškařů jen suše konstatují, že Vylízanou skálu doprovází „sprostá“ pověst. Bez bližších podrobností...

Ani dámy ale na Chřibech nepřijdou zkrátka. Kromě Kozla je smyslně navnadí také vrchol Ocásek, který potěší staletým pralesem protkaným roztroušenými balvany. K Ocásku se putuje okolo Hrobů, kopce pochmurného jména i atmosféry. Na Hrobech se intenzivně pátralo po ostatcích svatého Metoděje. Během první republiky zuřiví hledači pokladů totálně překopali celý vrchol. Honbu za senzací doprovázela extatická zjevení, masové poutě i pofiderní falzifikáty. Ostatně amatérští badatelé a lovci záhad se na Chřibech činí dodnes. Chřiby též umějí nastavit druhou tvář. Ta je naprosto vzdálena šedivým lesům a tísnivým zákoutím skalisek, kudy bloudí přízraky z pověstí. Nám se ukázala po strmém výstupu nad Kudlovskou dolinu. Za řetězem skalek se rozevřela líbezná pastorální krajina: na svažitých lukách se bělaly rázovité samoty i shluky chalup, prázdné suché pastviny vroubila kulisa členitých vrchů. Z teskných plání foukal ledový vítr, který nás pomyslně přenesl dál k východu, do hornatého srdce Karpat.

Země tulákům zaslíbená

Kde se tyčí pískovcové stěny, tam se zákonitě stahují horolezci. Chřiby platí za oblíbenou regionální lezeckou oblast. Moravské pískovce nejsou tolik známé. Ale skýtají hezké terény, na kterých se místní otrkají, než se vypraví k obřím věžím Adršpachu. Menší útesy vděčně poslouží vyznavačům boulderingu. Dva jsme potkali na Pečínkově skále, kde si kdysi dávno schovával nakradené klenoty stejnojmenný loupežník. Zrovna v únorové fujavici čistili povrch kamene od mechu, aby se jim lépe lezlo. „Pojďte se podívat na žraloka,“ vyzvali nás. A přivedli nás k hraně útesu, která evokovala rozevřenou žraločí tlamu. Spoustu skalek zdobí drobné pamětní desky. Ty připomínají tuláky, co teď už vandrují s báglem po nebeských výšinách. Ať už jde o pietu za trampa-kamaráda, cestovatele, či fotografa, všechny zesnulé spojovaly stejné vášně: láska k přírodě a Chřibům. U každé skalky ztracené hluboko v nedozírných bučinách se černá malé ohniště. Někdy ho vroubí kruh narychlo sbitých laviček. To jsou tajné kempy pro trampy a horolezce. K nim ze značených tras odbočují sotva znatelné pěšiny, které znají pouze zasvěcení. I lesáci odvedli kus dobré práce. A vystavěli tu útulny se zděnými ohništi. Tam lze v suchu pod střechou přenocovat. Balit si na vandr zásoby vody je zbytečné.

Chřiby oplývají prameny. Lahodná voda prýští z jednoduché Kamenné studánky pod Holým kopcem. Mě ohromila studánka U Lvích hlav poblíž Bunče. Tam se proudy derou ze zubatých tlam kamenných šelem. Bez sebemenší nadsázky jsou Chřiby vysněným eldorádem pro trampy, tuláky a nepolepšitelné cestovatele. Načechraná bílá peřina zase na hřeben přivábí běžkaře. A ve Stupavě, Osvětimanech i Břestku fungují lokální skiareály s příznivými cenami. Kromě klasických turistických rozcestníků se místy spontánně objeví dřevěné směrovky. Ty otevírají dveře paralelního světa daleko od turistických značek a doprovázejí pocestné na pozoruhodná místa, co často chybějí i v mapách. Mimo hlavní proud se rozprostírá říše drobných památek, oprýskaných vrcholových schránek s deníky na kopcích, kam vedou úzké stezičky, i skromných stop zapomenutých příběhů. Jednu jsme potkali, když jsme scházeli z Ocásku. Tam na podzim roku 1943 našli hajní u studánky zkrvavené tělo lesmistra Steinbacha. Doba byla zlá, druhá světová válka vrcholila. Pachatel vraždy zůstal neznámý. Až po letech se k ní na smrtelné posteli přiznal pytlák z blízké dědiny. Studánka mezitím dostala pojmenování U Štainbacha.

Od Slovenska až k Pradědu

Drtivou většinu zdejšího hřebene stíní koruny stromů. Přesto Chřiby uchvátí dechberoucími rozhledy. Oblíbená vyhlídka z legendárního skaliska Kazatelny, odkud se odhalí trosky Cimburka, dost zarostla. Kazatelna však pořád patří k povinným odbočkám z frekventovaných stezek okružního výletu na trase: parkoviště U Křížku, Kozel, Cimburk a opět parkoviště. Mimo hlavní vegetační sezonu nabízí přitažlivá panoramata ikonický pískovcový útes Komínky. Ten zároveň prověří odvahu, jelikož dosažení jeho nejvyššího bodu znamená zvládnout vzdušnou cestu po úzkých kluzkých schodech vysekaných do skály.

Poslední roky vyrostly v podhůří nové rozhledny. Ovšem žádná z nich se nevyrovná rozhledně, která zatraktivnila nejvyšší vrchol Chřibů – Brdo. Původní dřevěnou stavbu, co dosloužila v sedmdesátých letech minulého století, vystřídala masivní kamenná věž. Pochopitelně že z pískovce. Během ledna a února bývá přístupná pouze zcela výjimečně, a to za maximálně příznivého počasí. Naopak závěrem prosince hostí tradiční zimní dostaveníčka turistů. Nás Brdo přivítalo slunečným počasím. Zima se loučila, na vrátka už opatrně klepalo jaro. Protější hřeben Bílých Karpat se vlnil v lehkém oparu. Růžice s výhledy slibovala též Orlické hory. My jsme bezpečně identifikovali Hrubý Jeseník, kde nejvyšší partie pocukrované sněhem přecházely do bělavých oblaků. Avšak za mimořádných podmínek prý lze z Brda zahlédnout štíty Alp a tatranských Roháčů. Jedinou nevýhodu rozhledny představuje zasklený ochoz. Přes něj se špatně fotí. Zato se ale věž na Brdu pyšní pozoruhodným primátem, neboť se jedná o první kamennou rozhlednu, která u nás byla postavena po dlouhých sedmdesáti letech.

Opuštěné mosty bez cest

Lesní pustina kolem Brda tají kuriózní překvapení. Tady se vedle nás u příjemné cesty vynořil labyrint omšelých betonových zdí. Záhadné monstrum uprostřed volné přírody působilo jako pěst na oko. Zkušený stavař v něm ale okamžitě pozná mostní konstrukci. Osiřelou, opuštěnou a uzavřenou vysokými stromy. O kus dál se zase táhne zřetelná rýha náspu široké komunikace. Ovšem i ona beznadějně zarostla lesem. Tu se v předvečer druhé světové války zlínský dědic obuvnického impéria Jan Antonín Baťa pustil do realizace nadčasové představy „budování státu pro čtyřicet milionů lidí“, kterou prezentoval ve své knize. Hřeben Chřibů zachvátila výstavba páteřní dálnice ze západočeského Chebu až za podkarpatské Mukačevo. Kola dějin se však otočila jinak, po dálnici zbyly jen jizvy v krajině a vizionáři formátu Jana Antonína Bati u nás dávno vymřeli. Mosty mě odjakživa fascinovaly: patří mezi elegantní inženýrské zázraky, propojují břehy a usnadňují putování. Proto od nedokončené dálnice sestupujeme k lovecké chatě Hubertce. Tam odbočujeme na komunikaci, kterou turisté standardně bez zájmu minou. Brzy se ocitáme u Hladného mostu. Ten připomíná gigantickou bariéru sestavenou z pečlivě poskládaných kvádrů. Navenek vzbuzuje dojem přehradní zdi, kde dole zeje úzký propustek, kudy dravý proud vody burácí nanejvýš za vydatné bouřky. Hladný most vznikl po první světové válce. Někdy se mu říká „italský“ most, protože ho údajně stavěli italští zajatci. Snadno by se stal ozdobou běžné vedlejší silnice. Tu však bezprizorní trpělivě čeká, zda jednou za čas pojedou lesáci nebo jestli sem zabloudí zvědavý výletník.

Poslední most Chřibů pro mě zatím zůstává výzvou k dalšímu výletu. Nazývá se Stará cihelka. Klene se nad říčkou Litavou poblíž západního okraje pohoří. A reprezentuje technický unikát, protože pod jeho mostovkou se v klenbě našel prostor pro síň, kde dříve přebývali lesní dělníci.


Kdy jsou Chřiby nejkrásnější

Chytly vás Chřiby za srdce? A toužíte se před cestou ještě raději poradit s ostřílenými mazáky? Tak to je mi vás upřímně líto, neboť první zkušený znalec vyzdvihne zlatý háv tamních lesů v závěru října. Druhý místní expert naopak bude tvrdohlavě obhajovat fotogeničnost časného jara, kdy se buky obalí mladým listovím a v prosvětlených porostech zahýří paleta prvních květů. Třetí doporučí pošmourný listopad, poněvadž u osiřelých skal a na pustých stezkách potká pouze spřízněné duše, co i za nevlídných plískanic podlehly volání toulavých bot. A poslední vylíčí báječné běžkování či červencový únik z horkých nížin do stinných kopců. Mně nejvíce sednou Chřiby v období od počátku října do závěru května. Ale s chutí a dobrou partou si je naplno užiji kdykoliv. Spoustu užitečných tipů samozřejmě skýtá internet. Tu v obsahové kvalitě informací překvapivě zvítězili nadšení amatéři nad profesionálními turistickými portály.

Články z jiných titulů