Potápěčka Daniela Koteková: Žraloci si mě vybrali
Zatímco pro většinu lidí je žralok obávaným predátorem, potápěčka Daniela Koteková jejich společnost pod vodou vysloveně vyhledává. Říká, že si s nimi rozumí víc než s lidmi, a vyvrací mýty, které o nich panují. Lidožravý žralok prý neexistuje. Zato se zvědavými žraloky, kteří do interakce s člověkem mohou přijít, by měl prý počítat každý, kdo vstupuje do vody.
Se žraloky jste se poprvé setkala v Londýně. Jak to všechno začalo?
Bylo mi jedenadvacet a pracovala jsem tam jako au-pair. Přesně tady se v mé hlavě jednoho rána, jen tak, zrodila první myšlenka, že potřebuji být se žraloky. Myslím, že už dávno dřímala utajená v mém srdci. Najednou to ráno vstáváte a víte, proč jste se narodili. Vím, zní to trochu pošetile a samozřejmě se mě na to spousta lidí neustále ptá, jak je to možné. Přece jenom jsem se narodila v krajině bez moře a oceánu, neviděla jsem žádný žraločí obrázek ani jsem nechtěla být potápěčka. Nic takového. Netuším, co bylo tím impulzem v mém podvědomí, ale nejdřív byli žraloci – a pak všechno ostatní. Mám pocit, že si mě vybrali oni sami.
Vypravila jste se pak do londýnského akvária a našla si tam práci.
Přesně tak. Hledala jsem způsob, jak se k žralokům dostat a být s nimi, i když jsem se tehdy ještě vůbec neuměla potápět. Měla jsem štěstí, že jsem žila v Londýně. Zašla jsem do akvária a našla si tam další brigádu. Když jsem nehlídala děti, chodila jsem pravidelně krmitžraloky. To ale bylo ještě před tím, než jsem se s nimi setkala osobně a potopila se k nim.
Jaké bylo první setkání se žralokem pod vodou?
Prostoupil mě neuvěřitelný pocit štěstí a absolutní harmonie, který se těžko popisuje. Bylo to v Jihoafrické republice, kam jsem za žraloky vyjela na dva týdny dovolené, a zůstala nakonec dva měsíce. Potkala jsem totiž Andrého Hartmana, mého žraločího gurua. To jsem už měla za sebou první kurz. Byla jsem potápěč začátečník a André mě brával do vody nedaleko lachtaní kolonie u ostrova Dyer Island. Vypravoval mi o žralocích spoustu věcí, které on sám vypozoroval.
Zjevil se vám v životě evidentně jako na zavolanou.
Byla jsem jedno obrovské ucho. Naučil mě, jak se na žraloky a jejich chování dívat, jak je pod vodou vnímat a jak s nimi plavat. Byly to pro mě jedny z nejvzácnějších žraločích lekcí v životě. Když jsem se pak stala instruktorkou potápění, bylo to jen z toho důvodu, abych tohle mohla opakovat a být žralokům nablízku, kdykoliv to bude možné, a současně jsem mohla svoje zkušenosti a zážitky se žraloky předávat dál. Deset let jsem za žraloky cestovala po celém světě, z toho jsem čtyři roky žila v Africe, kde jsem kromě přednášek pro turisty o chování žraloků učila potápění se žraloky a lachtany. Prakticky dodnes každou dovolenou, která je delší než pět dní, věnuji cestám za nimi. Pravidelně také navštěvuji Andrého a jeho rodinu, se kterou dnes máme velmi osobní pouto.
A co když se na svých cestách se žraloky nepotkáte?
Tak se nic neděje. Tohle přece nejde naprogramovat. Nemáte se žraloky domluvenou schůzku, i když si vždy vybírám místa, kde je jejich přítomnost pravděpodobná, třeba díky sezonním migracím nebo přítomnosti žraločí pochoutky, mláďat lachtanů. Vždy věřím, že ke mně připlavou, že se někde objeví, protože mě ucítí a budou na mě zvědaví. Nic však neočekávám. Příroda a konstelace vytvoří přesně to, co mám podle vesmírného plánu zažít. A to je na tom právě to kouzelné.
Léta jste pracovala na výzkumu interakce člověka se žralokem. Jak to obohatilo vaše zkušenosti s těmito zvířaty?
Měla jsem to štěstí, že jsem byla vybraná do šestičlenného mezinárodního týmu Ericha Rittera. Jako jediný mořský biolog na světě, lektor na Miamské univerzitě v USA, se totiž věnoval právě chování žraloků. Jeho hlavním předmětem studia byla interakce žraloka s člověkem. Dokazovali jsme různé hypotézy a vyvraceli lidské předsudky o žralocích, a to v přímém kontaktu s nimi, bez ochranných klecí nebo obleků, v jejich přirozeném prostředí. Nádherná zkušenost a obdivuhodná trpělivost žraloků s námi – lidmi!
Jaké hypotézy se vám potvrdily?
Svými výzkumy se Erich snažil dokázat to, o čem jsem sama také přesvědčená: že žraloci, stejně jako celá živá příroda, mají emoce a taky, že se dokážou učit ze svých předešlých zkušeností. O to víc cítím, že je nutné bořit předsudky o žralocích. Nejdůležitější je chtít jim porozumět.
Lidé mají ze žraloků většinou strach. Jak je přesvědčíte, že si s nimi mají rozumět?
Způsob, jakým případné setkání proběhne, má ve své režii člověk. Žralok je ve svém přirozeném prostředí, a když se k nám pod vodou přibližuje, zkoumá nás a čeká na naši reakci. Jsme pro něho cizím předmětem v jemu vlastním prostředí. Nezná naši vůni ani vibrace. Lidské maso nemá totiž vůbec ve svém genetickém vzorci, takže je zvědavý a potřebuje zjistit, co jsme zač. Když se bojíme, jsme v panice, žralok z nás tento strach okamžitě vycítí a vnímá nás jako kořist. Pokud se začneme ohánět rukama, kopat kolem sebe ploutvemi nebo plavat rychle pryč, pak jsme si zrovna objednali dokonale kontaktní setkání se žralokem.
Jak se těmhle nechtěným setkáním vyhnout?
Dá se vyjít třeba z toho, co radíme surfařům a potápěčům. Když se ve vaší blízkosti nečekaně objeví žralok, je důležité přestat plavat, přestat surfovat, přestat se hekticky hýbat a zaujmout klidnou vertikální pozici. Uvolnit celé tělo, nechat nohy, ploutve volně viset, nekopat – tím totiž vytváříte kolem sebe tlak, který je pro žraloka přitažlivý. Zná ho z pohybů prchající kořisti. Pak je důležité udržovat oční kontakt a jen se za žralokem pomalu točit kolem své osy. Žralok může chvíli kolem vás plavat, protože vás pořád zkoumá, je zvědavý a potřebuje zjistit, jestli mu od vás nehrozí nebezpečí.
To se asi snáz řekne, než udělá.
Žraloci cítí spoustu věcí, které my nerozlišujeme. Slyší náš tlukot srdce, cítí pachy, energetické vibrace z našeho chování. Mají citlivější smysly než člověk. Není to tak, že by si spletli surfaře s lachtanem. Oni dobře vědí, že surfař není lachtan, ale nevědí, co to je, co se tak rychle mrská na hladině. Žralok bílý, který se lachtany živí, je hladinový predátor. Cokoliv na hladině ho tím pádem zaujme, ale nevyráží za tím v domnění, že surfař je mňamka lachtan! To určitě ne. Lachtana má odjakživa propsaného ve svém genetickém kódu, ale člověka ne.
Takže je spíš zvědavý?
U surfařů jde hlavně o energii. Surfař bývá nadopovaný adrenalinem, což žraloka může přilákat. Cítí z něj totiž podobnou vibraci, kterou vydává kořist. Taky samotné prkno vytváří na hladině hluk, který je pro žraloka neznámý a přitažlivý. Tohle jsme mnohokrát zkoumali, sledovali jsme to dronem. Když se surfař chytne prkna, přimáčkne si ho pevně k tělu a přestane kopat nohama, jen tak visí, eliminuje tak hodně pro žraloka atraktivních vjemů. Žralok si ho párkrát obeplave a zase zmizí. Je to pro surfaře vhodnější reakce než vylézt na prkno houpající se ve vlnách a čekat.
Jste si tím jistá?
Přírodě se neopovažuji oponovat. Je to předpoklad vytvořený na základě pozorování, zkoumání a s velkou pokorou řečeno „drobné znalosti“ chování jednotlivých druhů žraloků a jejich reakcí v určitých situacích, které jsem měla tu čest s nimi prožít. Jednou věcí jsem si ale určitě jistá, a to, že tvor proklamující svoje jméno jako „Homo sapiens“ by se měl co nejdřív začít svým „sapienovským“ darem přemýšlení a vůle prezentovat a chtít žralokům rozumět. Pro mnoho lidí představuje plavat v moři plném žraloků hrůzu, ale je tady jedna mnohem strašidelnější věc, a to plavat v moři bez nich!
Vy nikdy nemáte strach?
Miluji plavat se žraloky, protože jejich přítomnost ve mně vytváří harmonii, duhu, klid. Doslova hladí moji duši. Potápění se žraloky nesmí být – a u mě ani není – o strachu. Je to o důvěře, respektu, a především pokoře. Bytí se žraloky ve vodě pro mě není o adrenalinu! Adrenalin jsou v mých očích rozvařené emoce, vnitřní neklid, a já u plavání se žraloky nacházím opak. Rozhodně ale tato zvířata nepodceňuji. Proto se o nich ráda učím, pozoruji je a to jde nejlíp přímo s nimi pod vodou.
Máte tohle napojení i s jinými zvířaty?
Určitě zvířata miluji. Fascinují mě gorily, vlci a lední a medvědi grizzly. Taky nevím proč, ale nezjišťuji to. Jestli jsem na ně napojená, to je odvážné říct, ještě jsem se s nimi osobně nesetkala. Ještě ne.
Co učíte lidi na svých přednáškách?
Záleží na publiku. Potápěči mají většinou zájem o to, jak se chovat a co určitě nedělat, když potkají pod vodou žraloka. Přes vlastní fotodokumentaci a videa, která točím, jim popisuji jednotlivé situace a zkušenosti. Přímo na videu pro ně demonstruji chování jednotlivých druhů žraloků v interakci se mnou nebo jiným člověkem v mé přítomnosti. Veřejnosti se naopak snažím představit žraloky v obecnějším pohledu, aby se jich přestali bát a otevřeli se pochopení důležitosti živého žraloka v mořích, který tam rozhodně nežije proto, že čeká na lidi, aby je sežral. Dětem ve školách vypravuji veselé žraločí příběhy z mých výletů nebo výzkumů, třeba kde jsou žraloci nejvíc lechtiví nebo co jim nejvíc voní a taky, že se žraloci rádi usmívají. Vždy se snažím otevřít lidem srdce a vůli, aby cítili a věděli, že se žraloky je možné být a žít v symbióze, vést s nimi rozhovor, hledět si s nimi vzájemně do očí, a to v klidu a pohodě pro obě strany.
Ubývá jich?
Tak jako všech živočichů v oceánu. Ať už je to zamoření oceánů plasty, masový rybolov, nebo třeba ochranné sítě, které mají chránit lidi na plážích. Stávají se osudnými nejen žralokům, ale i želvám a dalším mořským savcům. Je mi z toho smutno.
Proč mají podle vás třeba delfíni lepší pověst než žraloci?
O delfínech se rozhodně nepíšou katastrofické scénáře jako o žralocích, ani v médiích, ani v televizi. Jsou známí svou mírumilovnou povahou a schopností pomoci člověku, zachraňovat a hrát si. Dalo by se říct, že savci uvažují obecně jinak než paryby. Ale mají i svoji stinnou stránku, o které málokdo ví. Žraloci například, na rozdíl od delfínů včetně kosatek, rozhodně nezabíjejí svou kořist pro zábavu. To jen tak na okraj. Lidé mají delfíny rádi, třeba i proto, že se snadno učí. Ale žraloci jsou také velmi učenliví. Na Bahamách jsme právě s Erichem Ritterem prováděli jednu z hypotéz, kde se nám zrovna žraločí učenlivost krásně potvrdila. Žraloci si tam už po třech dnech dokázali asociovat zvuk sekání tuňáka na lodi, s následným krmením, a tak po pár dnech připlouvali dřív, než byl tuňák ve vodě. Podle zvuku motorů dokonce rozeznali i typ lodě, která připlouvala, a na základě toho věděli, jestli je čeká gastroodměna, nebo ne.
Takže jste si je ochočili?
To v žádném případě. Ochočením bych to nenazvala. Naopak, žraloci si ochočili nás. My jsme se chystali na návštěvu k nim, tudíž jsme se museli doslova „ohlásit“, jestli můžeme. Jako všichni lidé i my jsme byli pro ně pod vodou velká neznámá a bylo potřeba, abychom si vzájemně na svou přítomnost zvykli. Přece jenom jsme měli v plánu s nimi pracovat devět týdnů. Když jsme poprvé lezli k nim do vody s teplotou 29 stupňů, museli jsme mít na sobě kompletní potápěčské oblečení, včetně rukavic.
Proč?
Naše holé dlaně by jim totiž mohly připomínat ryby, po kterých by se okamžitě, a hlavně přirozeně vrhli. Pracovali jsme vždy v oblasti stejného útesu, kolem kterého se zdržují víceméně stejní jedinci. Útesoví žraloci jsou převážně teritoriální. Po několika dnech už nás ale znali, věděli, že nejsme ani nepřítel, ani kořist, a tak jsme se s nimi pak už mohli potápět jen v plavkách. Během tohoto výzkumu jsem zažila několik neuvěřitelných interakcí. Jeden si mě tam vysloveně oblíbil a plaval většinu času jenom kolem mě a vždy se naše pohledy potkaly. Fascinující a nepopsatelný pocit, hledět si s divokou přírodou do očí. Žraloci to někdy dělají. Říkala jsem mu „pan Pětikorálkový“, podle pěti pigmentových teček v jedné řadě, na levé straně žaber.
Vaším nejoblíbenějším druhem žraloka je ale žralok tygří, kterému se přezdívá popelnice oceánu. Proč zrovna on?
Jsou naprosto úžasní. Paradoxní je, že i když se označují za jednoho z nejnebezpečnějších druhů, troufám si tvrdit, že je jedním z nejstydlivějších. Žralok tygří miluje oční kontakt, ale zároveň mu trvá tak hodinu, než k potápěči vůbec připluje. Tak dlouhou dobu totiž potřebuje, než nabere odvahu, aby se přiblížil a setkal se s člověkem pohledem. Pravda, jsou jedinci, kteří jsou na přítomnost člověka už naučení, a s tím je taky potřeba počítat, protože je to pořád příroda a pořád divoká. Naštěstí. Popelnice je celkem přiléhavé označení, protože pozřou i to, co pozřít nejde. Třeba dopravní značku, květináč, boty nebo spoustu dalších věcí, které lidé vyhodili do oceánu. Má ale schopnost vyprázdnit svůj žaludek mimo svoje tělo a pak ho zase natáhnout dovnitř. Pro tohle experimentální ochutnávání jsou tedy dokonale vybavení.
Napadá vás ještě nějaká zajímavost ze světa žraloků?
Mají spoustu výjimečných schopností. Není proto divu, že se během svého 450milionového vývoje změnili jen malinko, protože víc nepotřebovali. Třeba žralok písečný (Carcharhinus taurus). Má roztomilý „úsměv“, do kterého, jak já říkám, se mu nevejdou zuby a všechny mu trčí z pusy ven; ale zato se dokáže nadechovat z atmosférického vzduchu nad hladinou, aby si touhle vzduchovou bublinou udržel neutrální vztlak a mohl bez velkého úsilí nehybně levitovat (žraloci totiž nemají plynový měchýř jako ryby). Aby toho nebylo málo, tak samice tohoto „raggie“ (jihoafrické pojmenování) má k tomu ještě dvě dělohy. Vždy, když s nimi plavu, vzdávám každému z nich svůj pomyslný hluboký hold, protože každý jeden z nich je vítězem ještě prenatálního boje v důsledku nitroděložního kanibalismu, kterým je tento druh známý. Během rozmnožování má samice v každé děloze spoustu vajíček. Ten nejsilnější malý žralok sežere všechny kolem sebe a nakonec se narodí z každé dělohy jen jeden.
Tomu se říká příprava na skutečný život.
A pak mě ještě napadá žralok grónský/malohlavý (Somniosus microcephalus). Žije v hloubce pod ledem a údajně by se mohl dožívat až šesti set let. Což je ve srovnání se čtyřiceti lety, jak se průměrné dožití žraloků pohybuje, opravdu dost. Měří až šest metrů a je samozřejmě velmi těžké se s ním setkat. Ale musí to být neskutečný zážitek.
Začínám chápat, proč vás tenhle svět fascinuje a že vás to pod vodu pořád táhne.
Miluji ticho pod vodou a každý „mokrý moment“. Miluji tiché reakce žraloků, když s nimi plavu. Snažím se všechny tyhle pocity a zkušenosti taky přenášet svým divákům. Mám radost, když jsou lidi po přednášce příjemně překvapeni a říkají, že vůbec nečekali, jak může být žralok zajímavý a že je jim nakonec i velmi sympatický. Mám jeden nádherný zážitek ze žraločího povídání pro asijské studenty v Plymouthu, ve Velké Británii. Byli z přednášky tak nadšení, že mi všichni, a to sami od sebe, slíbili, že doma řeknou svým rodičům, aby už nikdy nekupovali žraločí ploutve a nevařili z nich polívku. A to je pro mě asi to největší vyznamenání, a hlavně pro žraloky noblesní výhra. Možná právě proto si mě žraloci vybrali, abych se stala jejich ambasadorem a tlumočila lidem, že nemají věřit všemu, co si někde přečtou. Jestli totiž jednoho dne zmizí žraloci, zmizí s nimi i všechna kouzla naší planety, včetně nás.
