Mexický rituální tanec voladores aneb Po žebříku za bohy
Ve dvacátém prvním století se živí tím, že tančí pro dávné prekolumbijské bohy a „létají“ – vzhůru nohama – ze sloupu vysokého přes dvacet metrů. Pozorovat úžasně zachovalé rituály voladores de Papantla neboli letců z Papantly je výletem do Mexika před několika stovkami let. Jak to tehdy vlastně bylo…?
Legenda praví…
Lidé se sjeli zblízka i z dálky tento zoufalý pokus o obměkčení božstev spatřit, a když pak v den určený k posvátnému tanci začali vybraní mladíci šplhat nahoru, u paty sloupu je se zatajeným dechem pozorovalo obrovské shromáždění. Za okamžik z nich byly jen stále se zmenšující siluety na pozadí oslnivě modrého nebe bez jediného mráčku. Těžko říci, jak se asi tito první voladores museli na vrcholku sloupu cítit. Zoufalá situace a moře tváří, které k nim vzhlíželo z hloubky pod nimi, jim nejspíše dodávaly odvahy. Začali tedy svůj tanec. Přihlížející později tvrdili, že se jejich siluety po chvíli náhle podivně změnily a pak už jen shromážděný dav jednohlasně vykřikl úžasem, když se z vrcholku sloupu zvedli čtyři obrovští ptáci a odletěli pryč. Fascinující představení zřejmě na bohy udělalo dojem. Následující den se prý totiž spustil prudký liják, který trval několik dní, znovu naplnil koryta řek a zachránil zbytky zpustošené úrody. Tak alespoň praví jedna z několika verzí legendy o tom, jak unikátní forma tance voladores vznikla.
Stále živá tradice
Šokující finále v podobě transformace a odletu účinkujících novodobé verze tohoto rituálu sice postrádají, ale jinak tanec voladores probíhá v zásadě stejně dodnes. A pozorovat stoupání těchto odvážných letců nahoru po provazovém žebříku, bez jakýchkoli bezpečnostních opatření, je stejně dramatické, jako tomu muselo být v suchem sužovaném Totonacapanu. Obzvlášť s ohledem na to, že nehody, při kterých se z výšky sloupu, který mívá mezi 18 a 40 metry, některý z nich zřítí, sice nejsou vyloženě běžné, ale rozhodně se stávají.
Dvacet metrů nad zemí
Tanec voladores, který je od roku 2009 na seznamu kulturního dědictví UNESCO, je poměrně populárním folklorním představením po celém Mexiku. Čtyři voladores, letci, a jeden caporal, vedoucí rituálu, vylezou na zmíněný sloup. Letci si s sebou nesou dlouhá lana, caporal stoupá vyzbrojen pouze dřevěnou flétnou a malinkým bubínkem. Rám na vrcholku je otočný a letci se na něj usadí čelem doprostřed, přivážou ke sloupu lana, jejichž druhé konce mají uvázané kolem pasu, a začnou se na rámu točit, čímž lana navinou na sloup. Caporal mezitím hraje tradiční píseň, při jejíchž tónech mně osobně vždycky ztuhne krev v žilách, neboť správně provedený rituál vyžaduje, aby u toho stál – bez jakýchkoli bezpečnostních opatření, na sloupu, který je sotva 30 centimetrů široký, přes dvacet metrů nad zemí a podle svědectví voladores, které jsem o jejich rituálu zpovídala, se díky pohybům kolegů na rámu docela slušně kymácí.
Rovnou po hlavě
Když jsou lana namotána, rytmus hudby se náhle zrychlí a letci se jeden po druhém začnou pozadu vrhat do prostoru – doslova po hlavě. Jejich váha začne odvíjet lana ze sloupu, čímž pomalu roztočí rám, takže se celá konstrukce na vrcholku sloupu otáčí a voladores se hlavou dolů snášejí směrem k zemi – ve 13 otočkách, které mají symbolizovat 13 úrovní nebe slunečního boha Chichiní, hlavního totonackého božstva. Příznivci bungee jumpingu mi asi vytknou, že to nezní zas tak extrémně, ale viset celou vahou na konopném provaze, který máte uvázaný v pase, a nějakých pět minut se na něm hlavou dolů točit jako na řetízkáči bude jistě ještě nepříjemnější, než to vypadá. Když se voladores přiblíží k zemi, rychle se otočí nohama dolů, aby mohli hladce přistát, a caporal, který byl celou dobu na vrcholku a hrál svou píseň, sleze.
Show pro turisty?
Člověk by chápal Totonaky v jejich zoufalé snaze usmířit si bohy a přivolat déšť, ale proč, proboha, tuto nebezpečnou aktivitu někdo provozuje dnes? Tato otázka mi ležela v hlavě pokaždé, když jsem se této fascinující podívané účastnila (a tiše při tom doufala, že dnes zase budeme mít štěstí a nikdo nespadne). Voladores uvidíte na každé větší folklorní fiestě prakticky po celém Mexiku. Kromě toho mají, především na území bývalého Totonacapanu, trvale vztyčené sloupy na vybraných místech spjatých s antropologicky zaměřeným turismem, na kterých svůj let předvádějí o svátcích a víkendech i několikrát za den. U pyramid v El Tajínu, který byl totonackým ceremoniálním střediskem a výše popsaný první „let“ se dost možná odehrál právě tam, je možné voladores pozorovat o víkendech během otvírací doby každou hodinu na sloupu o výšce 35 metrů. S výjimkou letců, kteří jsou součástí ansámblu zábavního parku Xcaret v Cancúnu, není ovšem nikdo z nich oficiálně nikde zaměstnán, takže výplatou je jim pouze to, co od publika po představení vyberou. Bylo mi řečeno, že na nějaké malé vesnické akci je běžné vydělat si zhruba sto korun na osobu za představení. Na velkém festivalu nebo v místech, kde se vyskytuje hodně turistů, se dá přijít i k několika stovkám za let. „Na akce, kde se dá vydělat dost na to, aby se tím dalo uživit, se většina z nás dostane jen párkrát za rok,“ informuje mě během jednoho z našich sezení u kávy letec Víctor. „Je to ale tradice a pocta se posvátného rituálu účastnit. Samozřejmě to spousta z nás dělá taky proto, abychom si přivydělali, ale hlavně nám jde o rozšiřování naší kultury a tradic. Když přistanu, tak vždycky vidím ohromené tváře, lidé tleskají a pak za námi přijdou a začnou se nás vyptávat. Pomáháme tak udržovat naše kulturní dědictví naživu nejen v našich vesnicích, ale po celém Mexiku,“ sdělí mi nakonec s vážnou tváří a narovná si na hlavě kulatou barevnou čepičku, součást jeho leteckého stejnokroje, který je pravděpodobně nejznámějším indiánským oblečkem v celém Mexiku a každé malé dítě podle něj voladora pozná. Reprezentace totonacké kultury, o kterou se Víctor a jeho kolegové snaží, je jednoznačně úspěšná.
Tradice v každém detailu
Ačkoli na oblečení voladores z různých míst najdete drobné odlišnosti, jejich outfit vždy vypadá velmi podobně. Bílá košile a rudé kalhoty, které prý představují rozžhavené slunce, ale také krev letců, kteří při tanci přišli o život. Přes košili mají přehozenou nádherně vyšívanou dečku, která má vyjadřovat jejich indiánské kořeny a je doplněna jednoduchým šátkem kolem krku, který symbolizuje španělskou kolonizaci a mestictví. Nejzajímavější částí jejich oblečku je ovšem zmíněná kulatá čepička, která hraje barvami a je též doslova nabitá významy.
Ozdoba na jejím vrcholku je v některých verzích výkladu odkaz na posvátného ptáka kvesala a připomíná ony odvážné čtyři mladíky, kteří se podle legendy proměnili v ptáky, jiní tvrdí, že představuje sluneční paprsky. Vyšívané květy znamenají hojnost a plodnost země, která je důležitá, neboť region Totonaků dodnes žije zemědělstvím. Kulaté zrcátko představuje hvězdu a konečně dlouhé, barevné stuhy, které za voladores při jejich letu vzduchem vlají, symbolizují duhu po dešti.
Škola létání
„Když mi bylo asi šest, začal jsem chodit do školy pro voladores,“ informuje mě asi čtyřicetiletý letec Genaro, když na fiestě v Tlacotalpanu rozmlouváme u paty sloupu, ze kterého se má za okamžik vrhnout. „Můj táta a jeho brácha byli voladores, ale rozhodně mě nenutili, i když myslím, že měli radost, když jsem také projevil zájem se jím stát. Když jsem je jako malý viděl létat, strašně se mi to líbilo a chtěl jsem být jako oni, tak jsem začal chodit do školy.“ Pokračuje: „Nejdřív nám učitelé, co jsme tam měli, vykládali hodně o tom, co jednotlivé elementy toho tance znamenají, a o našich totonackých kořenech a tradicích. To mě jako malýho kluka strašně nebavilo,“ rozesměje se. „Taky nás ale učili, jak pracovat se svou myslí a se strachem. Jak se umět soustředit a ovládat svoje tělo v podmínkách, ve kterých tanec provozujeme. Protože když jsi nahoře, úplně nejhorší, co se ti může stát, je, že dostaneš strach, přestaneš se ovládat a začnou se ti třeba třást ruce nebo uděláš nějakou chybu. To se pak může stát, že ty nebo nějaký kolega spadnete, a tomu se samozřejmě všichni snažíme předejít.“
Aktivita pro celou rodinu
„Nakonec jsme se učili létat,“ pokračuje Genaro. „Nejprve ze sloupů, které měly třeba jen pět metrů, a dělali jsme to pořád dokola, abychom se naučili si správně uvázat lana, správně se spustit a zvykli si viset delší dobu hlavou dolů. Postupně jsme cvičili se sloupy, které byly vždycky o kousek vyšší. Někteří spolužáci v téhle fázi učení ze školy odešli, protože to buď fyzicky, nebo psychicky nezvládali. Můj syn Genaro,“ zagestikuluje směrem k asi desetiletému chlapci ve stejnokroji voladora, který bude po dnešním letu od obecenstva vybírat peníze, „teď chodí do stejné školy letců, jako jsem tenkrát chodil já. Do téže chodil i můj táta. Zatím mu to jde a baví ho to, tak věřím, že u toho zůstane.“ Genaro se dramaticky odmlčí a pak významně dodá: „Moje nejmladší dcera tam začne chodit příští rok.”
Spadlá z nebe
Představení voladores jsem za léta v Mexiku viděla opravdu mnoho a všichni jejich účastníci byli, až donedávna, bez výjimky muži. Vůbec mě tedy nenapadlo se nějak pídit po tom, zda jsou v řadách letců také ženy. Do okamžiku, kdy se zhruba před rokem národním tiskem prohnala zpráva o tragickém úmrtí devatenáctileté dívky, která se zřítila ze sloupu během vesnické fiesty. Kromě toho, že mě naprosto šokoval její věk, mě tehdy též překvapilo, že byla vlastně vůbec ve skupině voladores žena. „V totonacké komunitě bylo ještě nedávno jenom několik souborů, které dovolovaly ženám se tance účastnit,“ pověděl mi při jednom z našich rozhovorů stařičký Don Raúl, který za mladých let létal přímo v El Tajínu. „Teď je úplně jiná doba a ženských je v souborech čím dál tím víc, ale za dob, kdy jsem létal já, to bylo nemyslitelné. Já si tedy myslím, že je to dobře. Ať létají! Mám dvě vnučky a jsou to obě chytré, schopné dívky, které věřím, že mají potenciál to někam dotáhnout. V naší komunitě je ale ještě pořád hodně machismu, a hlavně kvůli nim doufám, že se to bude dál měnit, a až moje vnučky vyrostou, budou mít stejné příležitosti jako muži. Řekl bych, že to, že se ženy začaly začleňovat mezi voladores, bylo takovým prvním krokem v totonacké komunitě k přijetí toho, že by mohly být rovné mužům.“
Nová doba
Ne všichni, obzvláště z řad letců generace Dona Raúla, jeho názor sdílejí. První žena, která se v roce 1972 tance zúčastnila, byla Isabel Arroyo Cepeda a vyvolalo to prý v totonacké komunitě obrovské pozdvižení a vlnu nevole. Mnozí muži ji jako plnohodnotného voladora nikdy nepřijali, a když v březnu 2006 známý caporal Jesús Arroyo Cerón, Isabelin otec, zemřel následkem pádu ze sloupu, mnozí dokonce tvrdili, že to nebyla nehoda, ale že ho totonačtí bohové potrestali za to, že tradici pohanil tím, že jako první dovolil ženě se tance zúčastnit. „I dnes spousta lidí věří v pověry, že není dobré ženy v souboru mít, protože přinášíme smůlu, nebo dokonce smrt,“ sdělila mi mladičká voladora Montserrat, která je ozdobou skupiny voladores v Cuetzalanu, překrásného koloniálního městečka. Mezi mexickými turisty je známé svými přírodními krásami a v komunitě letců benevolentností vůči účasti žen. „U nás se ale rozhodně necítím, jako že by mě ostatní mezi sebou nechtěli, a spíš často slyším, že jsou pyšní, že nás mezi sebou mají,“ pokračuje Montserrat, která v místním souboru není jedinou ženou.
Co na to bohové
Ať už si totonačtí bohové o moderních elementech rituálu voladores myslí cokoli, jistě by je potěšilo, jak se do dnešní doby zachoval a že přežil smršť španělské kolonizace, příchod křesťanství i novodobý sekularismus. A také, že tolik mladých potomků Totonaků se k němu stále hlásí a mají zájem ho provozovat. Ať už přinese kýžený déšť, po staletí udrží živou tradici relativně malého indiánského kmene, nebo v ospalých totonackých vesničkách odstartuje revoluci ve vnímání role ženy v mexické společnosti, tančit na sloupu dvacet metrů nad zemí se zdá mít svůj smysl, i když je to nebezpečné. Konečně, ze žádného jiného důvodu, než aby člověk způsobil zázrak, by asi nemělo smysl to dělat.
Totonakové a tři srdce
- Když Mexičan řekne, že je někdo naco, není to zrovna lichotka, neboť to znamená něco jako vidlák, a každý správný obyvatel střední části Mexika vám řekne, že je tento výraz zkrácením slova totonaco – slova označujícího kmen, který asi od roku 100 po Kristu obýval zhruba dnešní Veracruz a Puebla a jehož příslušníci byli, zejména v očích kultivovaných lidí z regionu hlavního města, prostě nacos – vidláci.
- Naco ovšem v totonačtině znamená srdce a totonacos si tak říkali proto, že tutu/toto znamená tři a jejich říše na pobřeží Mexického zálivu měla tři srdce – El Tajín, pravděpodobně kolébku voladores, kde jsou dodnes ke zhlédnutí impozantní pyramidy. Druhým srdcem bylo nedaleké město Papantla a třetím ceremoniální centrum Cempoala – o něco méně okázalé než El Tajín, nicméně rovněž hezky zachovalé a návštěvyhodné.
- El Tajín vám i dnes vyrazí dech svou velikostí a zachovalou architekturou, ze které je patrné, že místní obyvatelé byli o dost menší nacos, než o nich zbytek Mexika tvrdí.
- Nenávist vůči Totonakům bude pravděpodobně spíše než z jejich nekultivovanosti pramenit z faktu, že když Hernán Cortéz připlul do Mexika, vylodil se právě na pobřeží Veracruzu, kousek od Cempoaly. Totonakové, kteří doufali, že se tím zbaví tehdejší dlouhé nadvlády Mexiků (Aztéků), nabídli vylodivším se Španělům spojenectví a 1300 totonackých bojovníků se s Cortézem, který v tu chvíli měl pouze kolem pětistovky španělských vojáků, vydali na Tenochtitlán, který pak padl pravděpodobně právě v důsledku této zrady Totonaků.
- Španělé ovšem na totonackou pomoc okamžitě po pádu hlavního města zapomněli a chovali se k nim úplně stejně jako ke zbytku původní populace, takže totonacká říše zanikla a z měst se staly trosky, které při cestách pobřežím Veracruzu uvidíte dnes. Že jejich tradice mezi zbylými potomky těchto dávných válečníků přežily do dnešních dní, je veliké štěstí.
