Plzeň je nejen domovem piva a nejvyššího kostela v Česku, ale také městem s druhou (po Vídni) největší koncentrací děl významného architekta Adolfa Loose. Celkem tu realizoval nejméně třináct projektů, z nichž se osm dochovalo a čtyři z nich jsou veřejnosti běžně přístupné v rámci tří prohlídkových okruhů. Všechny se dají zvládnout během jednoho dne, takže můžete podniknout výpravu za jedinečnými designovými skvosty „na otočku“.
Pokud se do Plzně vydáte autobusem, možná vás napadne, že pouť zahájíte v Brummelově domě, který stojí hned na kraji centrálního autobusového nádraží. Z osobní zkušenosti bych ale doporučil zvolit jiné pořadí a dojít pěšky o něco dál, na Klatovskou třídu. Ta bývala v prvních dekádách minulého století, tehdy ještě jako Ferdinandova, velmi dobrou adresou, takže není divu, že se právě zde usazovali úspěšní podnikatelé, kterým záleželo na tom, v jakém prostředí budou bydlet i vítat hosty. A k tomu potřebovali šikovného architekta. V případě Adolfa Loose se jednalo o klientelu židovskou, což je důvod, proč se o jeho projektech dlouho příliš nevědělo. Majitele za druhé světové války buď stihl krutý osud, nebo se stihli včas odstěhovat a následný komunistický režim, který nemovitosti znárodnil, nedokázal hodnotu Loosova díla docenit.
Byt Voglových
Zažívám lehce bizarní pocit, když nás sympatická paní průvodkyně uvádí do tématu vedle kopírky na chodbě, po níž kolem nás procházejí úředníci. Musíme projít labyrintem chodeb, než se dostaneme ke dvěma víceméně propojeným místnostem – salonu a jídelně –, které se jako jediné dochovaly z rezidence rodiny Voglových, k níž dříve patřila i lékařská ordinace. Usazujeme se na velmi dlouhou pohovku nebo do pohodlných křesel salonu obloženého dýhovaným třešňovým dřevem a nasloucháme výkladu paní Alice. Bere to pěkně z gruntu, z poutavých střípků a perliček se mi začíná skládat barvitá mozaika života i samotné osobnosti génia česko-německého původu, který se považoval za kosmopolitního Evropana (velmi rád cestoval a u některých designových prvků se nechal inspirovat třeba vlakem nebo lodí). Jeho pokrokové smýšlení se očividně odráželo i v díle, které bylo ve své době natolik provokativní, že si například císař František Josef I. údajně nechal v Hofburgu vyrobit těžké závěsy, aby se nemusel dívat na stroze navržený obchodní dům Goldman & Salatsch, který Loose (tehdy spíš nechvalně) proslavil.
K pouhým dvěma pokojům už jsem napsal poměrně dlouhý text. A v tom se skrývají rovnou dva důvody, proč se vyplatí začít právě tímhle poznávacím okruhem. Jednak se nám právě v bytě Voglových dostalo nejpodrobnějšího vhledu do života i klíčových tvůrčích principů Adolfa Loose, jednak nejméně ucelená ukázka jeho díla skýtá příležitost k postupné gradaci dojmů.
Byt Krausových
K prvnímu okruhu ale náleží ještě jeden částečně dochovaný byt, k němuž nás zavede krátká procházka. Během přesunu míjíme Nerudovu ulici s výstavnými činžáky architekta Rudolfa Štěcha, zdobenými barevnými výjevy Mikoláše Alše. Ačkoli tyto domy pocházejí z přelomu 19. a 20. století, kdy už se architektuře věnoval i Adolf Loos, najednou na mě působí jako podstatně starší. A pocit podpoří právě i prohlídka bytu chemického inženýra a jeho rodiny, kterou osud – nebo spíš nacistická zlovůle – tragicky rozdělil. Rozdělení postihlo za socialismu i samotný byt, takže ani tentokrát není obrázek úplný. Vizuálně nejpůsobivější je opět salon propojený s jídelnou, v němž Loos rozehrává svůj oblíbený zrcadlový efekt. Prostor se dnes využívá pro kulturní akce a někdy i svatby. O poznání méně impozantní ložnice neohromí na první pohled, ale slouží jako ukázka důmyslně praktických vychytávek, kterými se Loosovi podařilo vytěžit z dostupné dispozice maximum. Ostatně byl naším průkopníkem vestavných úložných prostorů a člověk se chvílemi neubrání myšlence, že se snad právě jím nechala při vývoji produktů a jejich balení inspirovat IKEA. Když se s námi loučí velkoplošná fotografie s hypnotizujícím výrazem architekta, začínám v něm vidět mistra nejen moderní a nadčasové strohosti, ale také důvtipné praktičnosti.
Brummelův dům
Po hodině a půl se vracím k nádraží. V Husově ulici tu stojí nenápadná stavba, která u náhodného kolemjdoucího jen stěží vyvolá podezření, že se za jeho šedou fasádou ukrývá celkem rozlehlý klenot bytového designu. Ale v tomto případě má Loos na svědomí i vnější podobu nemovitosti, kterou zbavil zdobných prvků, jež tak nesnášel. O to víc překvapí (neváhal bych sáhnout po výrazu šokuje) obří replika renesančního krbu, která jako by se do zdejšího salonu probourala z jiných věků. Díky předchozímu okruhu ale v rozlehlém bytě poznávám už povědomé prvky: osovou souměrnost a průhledy sousedními místnostmi, dřevěné obložení stěn, oblíbené barvy (například i na radiátorech), rozmanité kusy sedacího nábytku, důraz na světla, perské koberce, mramor… V ložnici pak další drobnosti, které dokážou zpříjemnit život, například šikovný držák na kravaty nebo využití zrcadel, které paní domácí umožnilo prohlédnout se takřka ze všech stran. Dech mi ovšem vyrazil především tchynin pokoj, za jehož barevné ladění a celkovou koncepci by se nemuselo stydět ani jakékoli současné designové studio. Tady bych si uměl představit svoji pracovnu – i odpočinek ve vedlejší útulné ložnici. Koneckonců byt byl v rámci restituce vrácen synovci původních majitelů, který se o něj po náležité obnově rozhodl podělit s veřejností. Pokud se o své dojmy budete chtít vy podělit s přáteli, nezapomeňte, že za focení si tentokrát připlatíte 100 korun.
Semlerova rezidence
Na posledním prohlídkovém okruhu na focení rovnou zapomeňte. O to víc si vychutnáte nejkomplexnější ukázku Loosovy plzeňské tvorby, která zahrnuje i jeho proslulý přístup zvaný raumplan. Adolf Loos totiž nepracoval ani tak s půdorysy, uvažoval spíš ve třech dimenzích, v nichž neprojektoval obvyklá poschodí, ale každému sektoru přisoudil prostorové řešení, které odpovídalo jeho funkci. V honosné rezidenci rodiny Oskara Semlera si tak můžete velkorysý salon s velkoplošnými okny prohlédnout i z vyvýšeného ochozu s knihovnou a decentně luxusním trámovým stropem. Oproti předchozím má tato lokace ještě další dvě odlišnosti: součástí prohlídky je i zázemí pro personál a průvodkyně upozorňuje na prvky, které jsou dílem Loosova spolupracovníka Heinricha Kulky. Interiér byl totiž dokončen až v roce 1934, tedy rok po architektově úmrtí. A vlastně jsme se dočkali ještě jedné dojemné třešničky na dortu, kterou ale neprozradím, abych vás neochudil o překvapení.
V recepci rezidence jsem si prohlédl nejen názorný model celého domu, ale také alba s fotkami srovnávajícími dnešní stav s podobou jednotlivých částí rodinné rezidence před rekonstrukcí. Je potřeba smeknout před úsilím a umem, které se ovšem týkají všech navštívených objektů. Ačkoli se řada vybavení nedochovala, jeho repliky byly zhotoveny s obrovskou péčí. Hrdost a pokora byly znatelné i u všech průvodkyň, bez jejichž znalého a nadšeného výkladu bych z Plzně neodjížděl s pocitem skvěle stráveného dne.
Občasné prohlídky
Stále však mám důvod se do západočeské metropole vrátit. Kromě uvedených tří okruhů se totiž několikrát ročně nabízí ještě čtvrtý, který zahrnuje byt rodiny Huga Semlera na Klatovské třídě a apartmán Richarda Hirsche v Plachého ulici. Konkrétní data, kdy se tyto prostory určené především pro fajnšmekry zpřístupňují, stejně jako veškeré potřebné informace ke všem okruhům najdete na webových stránkách www.adolfloosplzen.cz
