Několik let jsem se odhodlával k prohlídce vyhlášené brněnské Vily Tugendhat. Správná chvíle na realizaci plánu nastala díky zajímavé nabídce brněnského TIC, nazvané 1 víkend a 4 vily. Během dvou dnů jsem tak měl možnost navštívit rovnou čtyři ukázky pozoruhodné architektury první třetiny minulého století.
Ačkoli byly nabízené vily postaveny v rozestupu pouhých třiceti let a ve třech případech stihl jejich židovské majitele obdobný osud, obava ze zážitků velmi podobného rázu je zbytečná. Každá stavba má svébytný styl, pojetí interiéru i atmosféru. A právě krátký odstup mezi jejich prohlídkami tento dojem jen posiluje. A jak nabídka funguje? Při koupi společné vstupenky za 790 Kč si vyberete konkrétní termín návštěvy obvykle vyprodané Vily Tugendhat a zbývající tři domy už si naplánujete a rezervujete, jak vám to bude o zvoleném víkendu (pátek až neděle) vyhovovat.
Löw-Beer
Do secesní vily u parku Lužánky ani není nutná rezervace, jen je potřeba počítat s tím, že krátký úvod přednese průvodce vždy v celou hodinu. Zvenčí se dům ze svého okolí nijak nevymyká a z původního vybavení se „zásluhou“ gestapa a komunistického režimu v podstatě nic nedochovalo. Poutavý je tak především jeho příběh a také uchopení expozic, z nichž na mě nejvíc zapůsobila decentně koncipovaná místnost věnovaná památce brněnských židů, kteří se nedočkali konce druhé světové války.
K domu patří poměrně rozlehlá zahrada, jejíž horní část už náleží sousední vile. Není to náhoda, pozemek dostala svatebním darem od rodičů Grete Löw-Beer, jejímž druhým manželem se stal Fritz Tugendhat. Stačí tedy ujít pár desítek metrů, občerstvit se v kavárně, pokusit se rozpoznat místo, kde pánové Klaus a Mečiar domluvili rozdělení Československa, a náhle se ocitám v úplně jiném světě.
Tugendhat
Je až k neuvěření, že vznik obou staveb dělí pouhých pětadvacet let. Společné mají kromě rodinné historie snad jen to, že ani funkcionalistický klenot nepůsobí při pohledu z ulice nijak výjimečně. Ovšem už výhled na Brno z jeho terasy je úchvatný. Odtud lze také nahlédnout velkými okny do interiéru soukromých pokojů v prvním patře, kam se posléze dostáváme v rámci prohlídky. V tu chvíli ještě lehce váhám, zda dokážu plně docenit význam téhle památky UNESCO. Pochybnosti se ovšem rozptýlí vstupem do hlavní části v přízemí. Genius loci povýšený výkladem znalé průvodkyně roztáčí mé emoce na plné obrátky. Nic se na tom nezmění ani ve znatelně prostších prostorech pro personál. Po necelé hodině a půl odcházím naprosto spokojený a šťastný.
Stiassni
Dojem z neskutečně pokrokového přístupu a vytříbeného stylu jen zesílí druhý den, kdy se přesouvám do městské části Pisárky. Opět procházím rozlehlou zahradou, dopřávám si osvěžující nápoj v kavárně, znovu si během 80 minut vyslechnu příběh židovské rodiny zámožného majitele textilních fabrik i tentokrát je řeč o funkcionalismu (i když přesnější je označení purismus či individualistická moderna). Vily rodin Tugendhat a Stiassni vznikly ve stejném období, přesto si uvnitř té druhé připadám spíš jako na renesančním zámečku. Nemá to na svědomí pokrokový architekt, ale konzervativní nátura majitelů, která je patrná především v soukromém pokoji paní domu. Teprve část určená pro služebnictvo a zahradní bazén dávají tušit, jak moderně a nadčasově by mohla vila vypadat, kdyby klienti důvěřovali odborníkům. Velebím osvícenost Tugendhatů!
Jurkovičova vila
K poslednímu bodu v itineráři v rámci akce bych se mohl pohodlně svézt tramvají, ale do rezervovaného času prohlídky zbývá dost času, takže se raději procházím poklidnou vilovou Masarykovou čtvrtí a kouskem lesa k domu, který nechal pro svou rodinu postavit slovenský architekt Dušan Samo Jurkovič. Vzhledem k tomu, že jeho styl, založený na fúzi secese a folklorních prvků, je mi známý, mám pocit, že vím, do čeho jdu. Snad to vědí i novomanželé, kteří se na malebné zahradě Jurkovičovy vily právě nechávají oddat. Prostory tohoto domu, inspirovaného vídeňskou i britskou venkovskou architekturou, jsou nesrovnatelně skromnější než v předchozích případech, ani dobové vybavení se nedochovalo a prohlídka zabere necelou půlhodinku, nicméně jako kontrapunkt udělala za mým poznáváním brněnských klenotů příjemnou tečku.
Kam příště?
A protože se během prohlídek opakovalo spojení „moravský Manchester“, příště se zkusím vydat po stezce nazvané Moravským Manchesterem, která na dvanácti zastaveních (jedním z nich je i vila Löw-Beer) mapuje období, kdy Brno patřilo ke špičce evropského textilního průmyslu. Autorkou stezky je spisovatelka Kateřina Tučková, takže o hluboké lidské příběhy určitě nebude nouze.
