Zimní výprava do méně známých zákoutí Moravského krasu
Punkevní jeskyně a propast Macocha patří k našim nejnavštěvovanějším přírodním památkám. Ročně sem zavítá přes 200 000 lidí, a zvlášť v sezoně je tu trochu přeplněno, až je z toho Moravskému krasu někdy úzko. Tak proč se sem nevypravit třeba v zimě, která má ve zvyku předvádět tady svá nejlepší kouzla? I na místech, o kterých jste možná ještě neslyšeli.
„Je to taková moje vize, ale podložená historiky, protože postavení budov je zřejmé z jejich základů. Nějak takhle mohl Holštejn opravdu kdysi vypadat,“ poznamená autor směrem ke svému dílu, okolo kterého vyobrazil ještě erby všech majitelů panství, a ujme se mě coby hradní průvodce. Plamen v kamnech jako by sice volal po naší společnosti i na další čas, nechce nás pustit do venkovního chladu, ale nedá se nic dělat. Plápolej tu, dobrodinče, zase pro jiné zkřehlé duše.
Z hradu do ledové Hladomorny
Na hradní příkop shlíží nosná patka coby pozůstatek dávné příchodové cesty ke vstupní bráně, ale po mostu samotném ani památky, tak si to člověk musí na skalní ostroh vyšlápnout pěkně zezdola. Pěšina vede kolem dochovaného zaobleného nároží, snad tady někde bývaly panské komnaty. Výhled na stejnojmennou vísku je odměnou za výstup. A pak tu mají zamřížovanou díru v zemi, jež ústí až do jeskyně přímo pod hradem. Říká se jí Hladomorna.
„V 19. století v jeskyni prováděl výzkum amatérský archeolog Jindřich Wankel a našel tu spoustu lidských ostatků. Traduje se, že odtud vyvezli až tři žebřiňáky kostí,“ dává Libor nahlédnout do příběhu temné sluje. Mělo se za to, že onu díru, respektive spojovací chodbu mezi hradem a podzemím, kterou jsme prve míjeli, využívali hradní páni pro spouštění nebožáků do jeskynního vězení, ale dnešní odborníci tuhle teorii zavrhli. Pro tělo člověka je otvor příliš úzký. Kromě toho se ani neví, kam Wankel kostry odvezl, a tím ani, kolik je na strašlivé pověsti pravdy. Spolu s názvem už ji ale Hladomorně těžko kdo odpáře.
Přitom je to půvabné místo. Musíme být potichu, přezimují tady vzácní netopýři velcí a ušatí, kteří potřebují klid. Už zvenčí slyším jejich skřehotání, jsme tu ale z jiného důvodu. Hned u vstupu do jeskyně ze země trčí pěkná řádka ledových stalagmitů. Jeden vedle druhého připomínají ztopořené údy mělko pohřbených tvorů, jejichž chlouby se nepodařilo řádně uložit k poslednímu odpočinku. Zima je za příhodných podmínek modeluje z kapek průsakové vody, které při kontaktu s prochladlou zemí hned zmrznou a vrství se pak do tvarů, z nichž se možná nejeden pocestný začne červenat.
Kaple jako modlitba
V západním směru s Holštejnem sousedí ves Šošůvka, od níž je odvozena i část názvu slavných Sloupsko-šošůvských jeskyní, vinoucích se někde pod katastrem. Obec samotná čítá necelých 700 obyvatel a kromě nich tu dlí zřícenina mlýna, studánka, vápenka, zatopený lom a jedna světová rarita ukrytá v kapli. A proto se nyní chystám právě tam.
Dlaně sepjaté k modlitbě se v naději vzpínají k nebi. Snad je to i výraz díků Pánu Bohu za to, že se tady kapli podařilo po asi půl století odkladů konečně postavit. Její předchůdkyně zanikla v polovině 20. století a zamýšlenou obnovu zdržel nedostatek peněz, pak nástup komunistické diktatury a po jejím pádu pro změnu nedostatek peněz. Dílo se z lůna finančních darů zrodilo až na přelomu tisíciletí a architektka Monika Sirná se ve svém návrhu inspirovala zbožným gestem – zděné ruce jako by přitom v prosbách a dících svíraly odhalený zvon.
Na slovíčko u Valéra Kováče
Stěžejním úkolem vyrobit oltář tehdy v Šošůvce pověřili Valéra Kováče a dobře udělali. Měl jsem nedávno tu Čest s ním natáčet, schválně na to slovo kladu důraz velkým písmenem. Abych vám jej představil, je to tvůrce umění čistého jako nová tabule skla, renesanční člověk se vzezřením Einsteina a skvělý kuchař – lepší zelňačku než ta, kterou mě onehdy pohostil ve svém ateliéru v nedalekém Ostrově u Macochy, jsem nejedl. Krom toho neznám nikoho, kdo by dokázal slovy lépe vystihnout podstatu světla.
„Když se někde v tmavé krajině objeví jen malinké světélko, třeba ne větší než špendlíková hlavička, tak už máme naději. Světlo je ve všem a bez světla je nic. Světlo je božstvo,“ zamýšlel se Valér, „a je jen jeden materiál, který s ním dokáže pracovat a laskavě je s námi sdílet,“ opěvoval pak sklo coby hmotu, které zasvětil svůj umělecký talent. Přepsal jsem to pěkně česky, Valér vypravoval v jakési českoslovenštině, protože pochází z Liptovské Osady. Většinu života ale spojil s jižní Moravou.
Vcházím do kaple, v jejímž průčelí se tak skví oltář a s ním obří kříž, obé vyrobené z vrstveného skla, tedy technikou, u jejíhož zrodu Valér stál a bez nadsázky s ní dobyl svět. Medaile z výstav snad na všech kontinentech, ač se jimi nerad chlubí, jsou toho důkazem. Každý takto zhotovený artefakt sestává z několika vrstev skleněných tabulí modelovaných řezáním a broušením. V šošůvském kříži vysokém pět metrů a vážícím asi tři čtvrtě tuny jako by byl přitom patrný otisk lidského těla. Tak Mistr znázornil utrpení Ježíše Krista.
„Měl jsem spoustu zranění, i přeřezané šlachy, ale brněnská plastická chirurgie je geniální. Pěkně mě tam sešili a všechno funguje,“ vyprávěl mi také Valér ve svém ateliéru, zahýbal při tom demonstrativně všemi prsty na rukou a ještě chvíli pokračoval ve výkladu dalších půvabů jeho uměleckého řemesla, než jsem se musel rozloučit.
Navždy zříceninou
K Macoše se chci vypravit i teď, ale ne přímo k propasti. Na dohled od horního vyhlídkového můstku, jen přes hluboký Pustý žleb, se mezi stromy vypíná další pozoruhodná hradní zřícenina. Kdysi se nazývala Blansko, dnes ji na mapách najdete pod jménem Blansek.
Z osady Nové Dvory k ní vede pěšina opatřená zeleným turistickým značením a lemovaná lipovou alejí. V jejím dlouhém odpoledním stínu mě doprovázejí pánové z Muzea Blanenska a ti vědí o tomto místě všechno, co se vědět dá. V případě Blanseku toho ovšem není zas až tak moc.
„Výzkumy nebo renovace památek u nás v krasu často kolidují s ochranou přírody. Stěny zříceniny si například oblíbili sokoli stěhovaví. Přímo pod námi je nepřístupná jeskyně, kde zimují netopýři, a na stráních Pustého žlebu rostou vzácné rostliny, jako jelení jazyk celolistý,“ vypočítává přírodovědec Vlastislav Káňa důvody, proč se historické dohady o hradu těžko kdy podaří archeologicky ověřit. A stejně tak proč Blansek zřejmě bude pokračovat ve svém chátracím procesu, až z něho jednou v budoucnosti zbudou pouhé rozvaliny. Tady stroje potřebné na případné opravy zasahovat nesmějí a soudím, že je to tak správně, ostatně ani by se sem nedostaly.
„Odborníci se neshodnou, jestli ta která zeď je původní, ještě ze 13. století, nebo pochází z přestavby ve století čtrnáctém. Archeologický výzkum by zřejmě pomohl odhalit mnoho detailů, ale tady jsme odkázáni jen na povrchový sběr. Jisté je, že hrad měl hlavně správní funkci, nikoliv obrannou. Sídlili tady manové, šlechtičtí služebníci olomouckých biskupů,“ vykládá historik Milan Koudelka a vede mě podél starého předhradí, pak nezvyklým dvoudílným příkopem vytesaným ve skále a hned zase po strmé a trochu namrzlé pěšině, až se mám co ohánět, abych výstup ustál. Nad ní se pak sklánějí zbytky hradního paláce. Mnoho výletníků k nim prý ani nedorazí, protože se zastaví u toho předhradí a myslí si, že jsou už v cíli. „Vždyť tady skoro nic není, že my jsme sem vůbec vážili cestu,“ řeknou si, zamračí se a otočí to zpátky. Nejpěknější kus zříceniny jim pak zůstane utajen, zvlášť v protisvětle lámaném holými kmeny a větvemi stojí za vidění. Přijít sem na jaře či v létě, v době rozpuku a zeleného ošacení statných listnáčů, museli byste ty kamenné trosky v bujné vegetaci přehlédnout. Kromě toho by mohly být i nepřístupné z důvodu hnízdění sokolů. Pokud ale hordy výletníků nedorazí, památce to asi nijak zvlášť vadit nebude, my návštěvníci jí prý bohužel dáváme dost zabrat.
Rybník, který se vypustil sám
Vzal jsem to od severní hranice Moravského krasu, tak bych nakonec mohl objevit i nějakou zajímavost při té jižní. Přemítám, brouzdám mapou a dávám si i poradit. Už vím, tohle bude to pravé. Kdo pojede od Brna, bude to mít, co by kamenem dohodil. Já vyrazím od Macochy cestou přes Vilémovice, Jedovnici, okolo Rudice, což je dědina s krásným větrným mlýnem, dobrodružným jeskynním systémem Rudického propadání a pestrobarevným kaolinovým lomem, přes poutní Křtiny až do Ochoze u Brna a ještě kousek za ní. Tam je nejlepší výchozí bod pro putování údolím Říčky.
Na úvod se na trase, jež je i naučnou stezkou, představí Hádecký rybník. Na zdejším nestabilním krasovém podloží jej vybudovali v 60. letech. A byl to troufalý nápad, jak se ukázalo v roce 1994, když se na břehu provalil otvor a všechna voda zmizela v podzemí. Po utěsnění si zatím příroda podobný žert odpustila, ale tady nikdy nevíte. O kus dál se pak do hlubin propadá potok zvaný Říčka a na celé dva kilometry svého toku se ztrácí z povrchu, ten si to však na rozdíl od rybníka může dovolit.
Pravěké umění v údolí Říčky
Jen kousíček od zeleně značené stezky na mě pak zívá jeskyně Švédův stůl. Snad tady kdysi za třicetileté války hodovali severští bojovníci při obléhání Brna, historicky to ale není doloženo. Zato se s jistotou ví, že tu ještě o mnoho let dříve, ale vážně o mnoho, pobývali neandertálští lovci a čtvrtohorní hyeny. Na každý pád je tato jeskyně jedním z pouhých tří nalezišť u nás, která svědčí o životě neandertálců. A pak už přicházíme k Pekárně, sluji, jejíž ústí připomíná obří pec na chleba. I tady se ledacos našlo, hlavně zcela jedinečné rytiny souboje zvířat na žebrech koní. Tohle pravěké umění, ozdobu tuzemských archeologických sbírek, mají na svědomí příslušníci takzvané magdalenské kultury, jimž se někdy přezdívá lovci koní a sobů. Nikdo naopak netuší, snad kromě autora samotného, kdo si dal v Pekárně tu práci a namaloval na její strop bizona. Vyhlíží také pravěce, ale je to jen pár roků stará replika slavné malby ze španělské jeskyně Altamira.
„Rozhodli jsme se ji tady ponechat jako zajímavost. Ostatně i odborníci zkoušejí v jeskyních tvořit za použití přírodních barviv a zkoumají, zda díla vydrží. Máme totiž za to, že když lovci dovedli vyrýt tak krásné motivy na žebra koní, pravděpodobně je uměli i namalovat. A je jenom otázkou, jestli se to v našich klimatických podmínkách nezachovalo, nebo jestli tady ještě pořád čeká na objevení nějaká úžasná jeskynní svatyně,“ přemítá nadějeplně můj průvodce údolím Antonín Tůma ze správy CHKO. Máte-li po ruce svítilnu, můžete se ve volně přístupné Pekárně pokusit bizona najít.
A nemáte-li, vypravte se dál po trase až ke Kaprálovu mlýnu. Jeho pohnutě pestrá historie by vydala na samostatný článek, dnes už se ale unaven vším putováním omezím jen na pouhé konstatování, že tady sídlí skauti a jejich středisko ekologické výchovy a děje se tu mnoho užitečného. A že poblíž něho po dvoukilometrové cestě podzemím Říčka vyvěrá zase na povrch. Vítej, potůčku, rád tě vidím zpátky na denním světle, aspoň si vedle tebe na chvíli odpočinu. Zapěj mi k tomu zurčivou píseň. A stejně ti povím, voděnko z jeskyní, ten Moravský kras je vážně oblastí plnou úžasných (ob)jevů.
Poznámka o turistech
Je spousta míst, o jejichž kráse a poutavosti by člověk rád předal zprávu – často má ale chuť si to rozmyslet, když se pak dozví, jak turismus ničí. Od Libora Petýrka jsem se v Hladomorně například dozvěděl, že mnozí návštěvníci s oblibou ukopávají nebo jinak rozbíjí ledovou výzdobu, kterou tam příroda vytváří. Milan Koudelka, s nímž jsem vystoupal ke zřícenině hradu Blansek, si zase postěžoval, že turisté demolují i to, co z kdysi slavného sídla ještě zbylo. Třeba tím, že po ruinách neopatrně lezou, nebo je dokonce rozebírají.
Co ještě vidět?
- Křtiny a arboretum: Překrásný barokní poutní chrám z dílny Jana Blažeje Santiniho-Aichela je pozoruhodný také jednou z největších zvonoher ve střední Evropě a kostnicí. Spíš od jara do podzimu zve k návštěvě nedaleké křtinské arboretum, největší svého druhu u nás.
- Jeskyně přístupné jen při speciálních dnech otevřených dveří: Holštejnská – jedinečná vrstvami sedimentů, které se tu usazovaly statisíce let; Ochozská – nachází se v údolí Říčky a vyniká překrásnou „brčkovou“ výzdobou.
