Potřebujete si aspoň na víkend odpočinout od lidí, shonu a starostí? Pokud vám nevadí, že za dva dny ušlapete přes třicet kilometrů, vydejte se na rozmezí Ústeckého a Libereckého kraje, kde si mezi Úštěkem a Zahrádkami užijete rajskou přírodu, památky a snad i božský klid.
Židé, ptáci a králíček
Zmocňuje se mě lehce nezvyklý pocit, když cestou k židovskému hřbitovu pozdravíme jen dva tři místní, kteří zvelebují svoji zahrádku, jinak kráčíme v naprostém tichu sami. Je to adekvátní atmosféra ke vstřebávání informací z vkusně připravených panelů tematické stezky. Ta se vine Šibeničním vrchem na okraji města a přibližuje osud židovských komunit a památek v severních Čechách. Samotný hřbitov to také neměl jednoduché – v první řadě musel vzniknout na opovrhovaném místě, vedle starého popraviště. Stalo se tak snad už v 15. století, každopádně nejstarší objevené náhrobky udávaly letopočty ze století šestnáctého. A od začátku nového tisíciletí probíhá jeho postupná obnova.
Když pak Kamennou ulicí míříme kolem Loubního potoka do centra nejmenší památkové rezervace v Česku, stále nemáme pocit, že procházíme městem. To až při pohledu na místní unikát – ptačí domky, které balancují nad hranou pískovcové stěny. Přestože se traduje, že je na konci 19. století postavili italští dělníci zaměstnaní na stavbě železnice, pravda to není, protože v mapách byly zakresleny už v roce 1843. Jejich vznik tedy zůstává zahalen tajemstvím – stejně jako jejich interiéry, které jsou dodnes obývány. Při pohledu na kolorovaný snímek z roku 1925 mě přepadne záchvěv nostalgie. Tady to tehdy muselo mít neskutečnou atmosféru!
Zpátky do židovské kultury nás zavádí malá, ale půvabná klasicistní synagoga z 18. století a přilehlý rabínův domek. Synagoga trochu mate tělem, zvenčí by vás totiž jen stěží napadlo, že její součástí byla i židovská škola a byt učitele. Obojí je v suterénu velmi dobře zachováno a opět doplněno až překvapivým množstvím zajímavých informací. Musím uznat, že je v Úštěku patrná snaha poskytnout návštěvníkům ucelený obraz o historii města a jeho dominantách.
K těm určitě patří i štítové domy na kraji protáhlého Mírového náměstí – koneckonců je jimi inspirováno dnešní, dle mého názoru povedené logo města. Odtud už nelze přehlédnout kostel svatého Petra a Pavla. Pokud by vám bylo prostředí povědomé, nejspíš to bude tím, že si náměstí oblíbili filmaři. Natáčely se tu scény z filmu Rebelové nebo z oscarových snímků Kolja a Králíček Jojo. Děti by určitě pobavilo Muzeum čertů v Pikartské věži, ale my po obědě v obchodě/jídelně, kde se zastavil čas někdy před třiceti lety, a obřím větrníku ve vyhlášené Hradní kavárně pokračujeme k Barvířskému rybníku s vysloveně venkovskou náladou. A odtud už hurá do přírody.
Džunglí k ukřižování
Zbývá ale ještě jedno rozloučení s městem, které byste si neměli nechat ujít ani v případě, že se nevydáte v našich stopách. Vyhlídka pod Budinou ukáže tvář města, kterou z jeho ulic nemáte možnost spatřit. Pak už vnímáme zvuky a vůně přírody, jejíž podmanivost ruší jen řepková pole v dáli. Z rozjímání nás vytrhne krátký úsek po asfaltce, ale po něm už se znovu noříme do lůna lesa. Po strmém sešupu se přes rozcestí Ptačí důl a kolem Hrádeckého potoka blížíme ke zřícenině hradu Helfenburk ze 14. století. Ta je v lese spíš ukrytá, takže když se poprvé mezi stromy zjeví, vyvolá mírné překvapení. Stejně jako pohoda, která panuje mezi velmi dobře dochovanými zdmi, nebo velké dřevěné šlapací kolo, předchůdce dnešních jeřábů. Vstupné je dobrovolné (nadšencům ze spolku Hrádek pomůže s údržbou), v zákoutí pod věží si dokonce můžete opéct buřt. A pokud budete mít štěstí na otevřenou věž, rozhodně vystoupejte úzkým točitým schodištěm až na její střechu, výhled za to určitě stojí. V dáli se dá postřehnout i poslední cíl dnešní části našeho putování, který se nad zalesněnou krajinou tyčí jako pohádkový přízrak.
Jelikož se neradi vracíme stejnou cestou, pokračujeme po modré kolem přístřešku s osvěžujícím pramenem, za nímž se odpojujeme na dělenou červeno-bílou místní značku. Tentokrát je cesta lemující hranu Hrádeckého lomu o něco dobrodružnější, člověk tu má skoro pocit, že prochází divokou džunglí (ostatně jedna ze skal má název Indián), v níž se ovšem opět ozývá typicky český kukaččin hlas. A zanedlouho už vnímáme i chmelnici a zvuky civilizace. Ten nejsilnější pochází z dřevorubecké pily, jejíž drnčení prostupuje jinak ospalou vesnici Ostré. A právě tady symbolicky končíme první den naší pouti – na poutním místě.
Chválím tě, země má
Krátké stoupání a následné schodiště vedou k nenápadné kapli Božího hrobu a podstatně výraznějším barokním kaplím Povýšení a Nalezení svatého Kříže. Interiér kaplí je v žalostném stavu, takže informační panely o zdevastovaných sakrálních památkách v severočeském regionu snad ani nemohly být umístěny příhodněji. Náladu nám spravuje nejen božský výhled na Úštěk a jeho okolí, ale také automat na modlitby. Stačí zatočit klikou a tlačítkem si vybrat. Shlížet na českou krajinu s Řípem v pozadí za zvuků písně Chválím tě, zeměmá je dojemný zážitek. Kdyby zrovna nebylo oblačno, těžko si v tu chvíli lze představit lepší místo ke sledování západu slunce.
Mezi rybníky
Možnosti ubytování jsou kolem Úštěka velmi omezené, ale zrovna přímo pod Kalvárií stojí příjemný penzion, z něhož je to zpátky do města kolem tří kilometrů, které si ráno opět užíváme naprosto o samotě. Slyšíme každého ptáčka, cítíme omamnou konvalinkovou vůni. Naposledy jsem podobné pocity na našich luzích a hájích zažíval při májovém toulání Toulavou. Nedělní Úštěk je ještě o fous ospalejší než předešlý den, takže v podstatě liduprázdný. Teprve v motoráku, který nás dopraví do nedalekých Stvolínek, to štěbetá tak, jak je člověk z víkendových výletů zvyklý. Jenomže Stvolínky jsou dalším místem, kde přemýšlím, jestli se tu Šípková Růženka nepíchla o trn. Moje podezření jen posílí čtyři renesanční náhrobníky vsazené do severní stěny vykradeného a zpustlého kostela Všech svatých. Na přilehlé louce se pase bělouš – snad Jurášek? Tohle není jen tak! A to se vydáváme ke skalní vyhlídce s názvem Smrtka, z níž se dá pozorovat naprosto klidná hladina Koňského rybníka, na níž se nehýbají ani trsy vzrostlé trávy.
Rybníky a rybníčky nás budou provázet větší část dne. Kolem obce Holany se jich rozléhají dva tucty, největší je Dolanský, který jako by střežil nepřehlédnutelně špičatý vrch Ronov se stejnojmennou zříceninou. Naopak snadno se přehlédnou zbytky Dolanského mlýna, přestože se rozvalují hned u cesty a dvou krátkých soutěsek, z nichž především ta první, užší, působí jako zjevení. O pár desítek metrů dál poletují včely nad loukami se žlutými a fialovými květy a ochranářskou roli přebírá o něco zaoblenější kopec Vlhošť. Pohádkový pocit podtrhuje kamenný most se sochami necudné Panny a Hastrmana v rouše sumčím.
Přes něj ale není radno přecházet, protože bychom minuli odbočku k Dolanskému vodopádu s jeskyňkou. Je velká škoda, že je voda špinavá, jinak by vytvořené jezírko bylo nádherným místem k osvěžující koupeli. Poslouží tedy aspoň ke kochání a jako spojka mezi Dolanským a Hrázeckým rybníkem, u něhož také kdysi stával mlýn, dnes zarostlý trávou a křovím. A tak je jednoznačnou hlavní hvězdou kamenný můstek, který se klene přes Bobří potok (v mapách uváděný jako Kamenný most u Mlýnského rybníka, což je starý název Hrázeckého). Od chvíle, kdy jsem viděl jeho fotku, mi nedal spát. A v reálu rozhodně nezklamal, i když je trochu drobnější, než se zdá na snímcích. Přenáší mě v prostoru i v čase a stává se jedním z nejkouzelnějších míst, jaká jsem doposud v Česku viděl. Naštěstí jsme u něj úplně sami, instagramové hony se ani tady nekonají.
Po krátkém lesním intermezzu se dostáváme k Milčanskému rybníku, jehož břeh si ovšem uzurpují majitelé rekreačních chat. Kdyby mi některou z nich někdo nabídl, neváhal bych ani vteřinu, protože tady si člověk rozhodně odpočine. Před kempem ještě odbočujeme ke zřícenině hradu Milčany II, alias Vítkovec, což je jen část obvodové zdi, která tu kupodivu stojí osamoceně už několik století. A pozůstatky hradu Rybnov u Holanského rybníka vypadají jako miniaturní verze Českého ráje, kolem níž byste nejspíš prošli bez povšimnutí, nebo aspoň tušení, že tu v 15. století stálo cokoli kromě malých skal.
Alejí do Zahrádek
Po obědě v klasické vesnické hospodě a zhruba dvoukilometrovém nezáživném úseku vedoucím z Holan po silnici se modrá značka ostře stáčí doleva. Oblačné odpoledne tu vytváří mírně tajemnou atmosféru, která nabere na intenzitě na odbočce do lesa, v jehož hloubi se ukrývají zbytky Zahrádeckého letohrádku s kulatým půdorysem. Po střeše ani památky, ale obvodová zeď drží, dokonce i dveře v přízemí a v prvním patře. Doufáme, že paní, která tu právě sbírá bylinky, není čarodějnice, protože tentokrát si připadáme jako v pohádce bratří Grimmů. Zkouším spočítat, kolik výletníků jsme od vystoupení z vlaku potkali – v pohodě by mi na to stačily moje vlastní ruce.
Jsme zpět na modré trase a musíme se soustředit, abychom neminuli Barbořin kamenný most, už také značně zarostlý a zanedbaný, navíc z pěšiny takřka neviditelný. Za ním začíná lipová Valdštejnská alej, založená v 17. století na popud – správně – Albrechta z Valdštejna. V tomhle případě vůbec nevadí, že jsou spodní části kmenů mohutných stromů zarostlé svěže zelenou trávou, která se komíhá ve vánku. Společně s obilím na okolních polích vytváří dojem, že se brouzdáme více než kilometrovým zeleným pásem, který nás dovede až do obce Zahrádky, konkrétně k místnímu zámku, jehož majitelem se v roce 1623 stal již zmíněný Albrecht. Dnes je těžko poznat, že jeho budovu na konci ledna 2003 zachvátil požár, s nímž se hasiči vypořádávali tři dny. Zámek není veřejnosti přístupný, ale kvůli němu tu stejně nejsme, přes zámecký park totiž míříme rovnou do Pekla.
Boží Peklo
Vstup do takto nazvané národní přírodní památky střeží dřevěná socha čerta, k níž se dá dostat buď přímočaře, nebo po krátké naučné stezce s dalšími sochami (divoké prase, čáp, žába apod.) a kvízovými panely nejen pro děti. Výhodou druhé varianty je také to, že vede kolem jednoho ze skalních bytů, kterých je v oblasti vícero, přes louku hustě posetou kvítím, z níž se tyčí stromy obrostlé břečťanem. Takhle si rozhodně nepředstavuju peklo a názor neměním ani za vstupní branou do něj. Je tu sice trochu temno, protože rokle Robečského potoka na úpatí Dračích skal je prostoupena labyrintem skalních útvarů, pískovcových převisů a strží, ale tohle my výletníci přece milujeme! A na své si přijdou i botanici, neboť zdejší potoční nivy se hemží chráněnými rostlinami: na jaře se Peklo prozáří bledulemi a blatouchy, později kosatci, árony, stulíky a dalšími rostlinnými druhy. Z vlastní zkušenosti to nemůžu potvrdit, ale údajně se tu vyskytuje také výr velký a ledňáček říční.
Velkým lákadlem jsou rovněž skalní byty, především dva pod železničním mostem – technickou památkou, která sama o sobě stojí za vidění (jako viadukt transverzální dráhy tu stojí od roku 1898 a stále plní svoji funkci). V dřívějších dobách posloužily podobné prostory v tehdy neprostupné rokli jako útočiště za třicetileté i prusko-rakouské války, skalní svatyně si tu vytvořili také protestanti a luteráni pronásledovaní katolickou církví. Skalní obydlí se hodila i mládencům, kterým se nechtělo narukovat na vojnu, nebo loupežnickým tlupám. Údajně sem zavítal i slavný lotr Babinský. V dnešní osadě Karba ale najdete také nádherné roubenky, které jako by vrůstaly do okolních skal, koneckonců některé z nich skály skutečně využívají jako sklepy. Další místo, kde bych si dokázal představit důchod.
Pokud máte dost času a sil, dá se po naučné stezce dojít až ke Skautské skále, z níž se naskýtá krásný výhled na Pekelské rybníky a okolní zvlněnou krajinu. V případě, že poutníka pekelná cesta příliš rozhicuje, nabízí se odbočka na žlutou trasu, která prochází zhruba 750 metrů dlouhou Studenou roklí. Tady se zkrátka dá prožít celý den, završený třeba u ohniště u jednoho ze skalních obydlí, kde by snad měla dokonce fungovat přírodní biorestaurace, na niž jsme ovšem během naší návštěvy štěstí neměli.
Láska na první pohled
Červená trasa Peklem je součástí Máchovy cesty (mezinárodně značené jako E10), takže aspoň částečně jsem si svůj původní záměr splnil. V opačném směru stezka pokračuje k baroknímu kostelu svaté Barbory s podzemní hrobkou Kouniců, který se tyčí uprostřed polí, kde ve středověku stávala vesnice Mnichov, na jejíž existenci odkazuje i nedaleká Mnichovská průrva. A není tu sama, hned u kruhového objezdu, z něhož odjíždí přímý autobusový spoj do Prahy, zeje hluboko pod úrovní silnice Novozámecká průrva, na jejímž konci překlenuje propust krytá dřevěná lávka s výhledem na Novozámecký rybník. Máchovi se nedivím, tenhle kraj snad nejde nemilovat…
Kam se zatoulat v okolí
Máte k dispozici víc než dva dny? Nudit se tu nebudete. Kam se dá ještě vypravit?
- Severně od Úštěka leží Konojedy se zámkem, který se právě rekonstruuje, a hlavně s přírodní zajímavostí Konojedské bochníky, pozůstatky lávových proudů.
- Starobylý městys Levín se proslavil keramikou z kvalitního jílu, dnes přitahuje pozornost zejména barokním kostelem s netradičním kulatým půdorysem a tajemným reliéfem nazvaným Levínský kocour.
- Pískovcové Roverské skály jsou rájem horolezců a trampů, ale skalní útvary roztodivných tvarů, úvozy a poustevny okouzlí snad každého. Navíc má na Husí cestě skromný pomník Jára Cimrman, který tu v květnu 1921 tragicky zahynul.
- Podobnou atmosféru najdete i v romantickém Dolském údolí jižně od Holan. Kromě skal je tu i zřícenina Chudého hrádku, Dolský mlýn (neplést s tím pohádkovým u Jetřichovic) a dvě malé vodárny.
- A ještě jednou Cimrman: přesně na hranici obou krajů se nedaleko Rašovic tyčí Cimrmanova rozhledna, která rozhodně nenarušuje ráz krajiny…
