Vydejte se se mnou do středního Mexika. Objevíte místa, o kterých jste nikdy neslyšeli, místa, o kterých jste slyšeli a nevěřili, že opravdu existují, a místa bez turistických pastí, anglicky mluvících průvodců, předražených hotelů a davů amerických i evropských „gringos“.
Cestu začínáme v Ciudad de Méxiku a hned se přesouváme do města Cholula, kde je jeden z divů světa. Nebo ne? Ve městě se totiž nachází největší pyramida světa. Ta je přece na seznamu „Top 7“? Nebo je to jiná, menší, někde u Káhiry? Že jste o ní nikdy neslyšeli? Není divu, to ani česká Wikipedie, jako o řadě dalších zajímavostí, ke kterým se dostaneme. Pyramida v Cholule je sice nižší než ty egyptské, stojí ale na čtyřnásobné ploše, takže co do objemu je větší než Cheopsova v Gíze. Jen tedy není tak hezká, protože je zarostlá trávou, lesem a na jejím vrcholu si španělští dobyvatelé v šestnáctém století postavili kostel.
Severní Ameriku bereme jako destinaci zajímavou kvůli přírodě. Za historií jezdíme jinam. Řada sídel v Mexiku ale byla založena velmi záhy po objevení kontinentu Evropany. Nedaleká Puebla, krásné historické město zařazené na seznam UNESCO, byla založena v roce 1531. A na seznam památek byla zapsána dříve než Praha. Je to i místo, kde si za rozumný peníz můžete dopřát nocleh v hotelu Ritz. Sice má tak o čtyři hvězdičky méně, než jste čekali, zato nenabízí okna a snídani. Na přespání ale stačí. Bohužel jsme neměli příliš čas si město prohlédnout, tamní protiepidemická opatření tomu příliš nenahrávala, a tak se přes kopce a údolí vydáváme k Tichému oceánu, do města Zihuatanejo. Že je vám ten název povědomý?
Snad jen málokdo neviděl americký film Vykoupení z věznice Shawshank. Nekorunovaný král českých žebříčků nejlepších filmů končí právě cestou do tohoto místa, kde je možné schovat se před americkými zákony. Dlouho jsem si myslel, že je to smyšlené místo. Atlantida, Liptákov, něco v tom smyslu. Jenže ono není. Zihuatanejo je o poznání klidnější, nicméně stále velmi turistická alternativa přelidněného Cancúnu nebo nedalekého Acapulka. Pláže, loďky, rybáři, to vše tady stále je. K tomu ale řada hotelů a hotýlků, kaváren a restaurací. Kdybyste však hledali místo podobné tomu filmovému, rybářskou vísku, kde dávají lišky a komáři dobrou noc, doporučím nedaleké Puerto Vincente Guerrero.
Mexická Dubaj
Dost bylo oceánu, po třech dnech opouštíme nížinu a vracíme se na náhorní plošinu v nadmořské výšce zhruba vrcholku Sněžky, kde se přece jenom v parném létě výrazně lépe žije a dýchá. Přijíždíme do mexické Dubaje, města mnoha „nej“. Městečko Uruapán se totiž zřejmě snaží dostat na mapu turistických atrakcí. Kromě nedalekých vodopádů a opravdu malého národního parku – pražská zoo je dvakrát větší – tady najdete zajímavost velmi podobnou právě zmíněné Dubaji: nejužší dům světa. Není možná tak okázalý jako Burdž Chalífa, zato jeho úzkost je nesporná. Tedy alespoň v očích domorodců. Nárok na titul nejužšího domu světa si totiž dělají i další domy na jiných místech naší planety. Ale místním to nevadí. Možná proto, že v knize rekordů provozované známým irským pivovarem už mají jiný zářez. U vstupu do miniaturního národního parku je totiž největší hrnek na horkou čokoládu na světě. Možná je na světě větší hrnek. Na čaj. Nebo na kávu. Ale ten největší hrnek od kakaa mají právě tady.
Kousek odsud leží uprostřed krásného jezera ostrov Janitzio. Vždycky je fajn, když můžete využít místní MHD jako turistickou atrakci. Něco jako lanovka na Petřín. Na Janitzio jezdí loďky a na ostrově je prapodivná, zdaleka viditelná socha. Má představovat národního hrdinu Josého Maríu Morelose a uvnitř je malé muzeum, nebo spíše galerie. Socha, podobně jako socha Svobody, umožňuje vystoupat nahoru na vyhlídku, kochat se výhledem a cestou si prohlédnout historii mnoha válek, které Mexiko dlouhá staletí sužovaly a za kterými bylo, jak je tomu i u nás v Evropě a Česku zvykem, buď náboženství, nebo snaha o nezávislost. V případě Mexika samozřejmě na Španělsku a Habsburcích. Ostrov Janitzio je kromě sochy i výborným místem, kde v Mexiku nakupovat suvenýry. V podstatě všechny uličky jsou jako jedno velké tržiště s nepřeberným výběrem cetek všeho druhu, od zaručeně pravých mexických klobouků po čínské plastové hračky.
Mexické Brno
Pokud byste hledali příjemně malé město s typickým centrem, náměstím, kostelem a fotogenickými uličkami, neměli byste vynechat Morelii, která je odsud co by kamen dohodil. Jen si dejte pozor na místní představu kontinentální snídaně: tři opečené toasty, dvě minimáslíčka a dvě minimarmeládičky. To prosím nikoliv na osobu, ale pro tři lidi dohromady. Lehce hladoví tak najíždíme na místní verzi D1 a po třech hodinách přijíždíme do Brna, tedy Guadalajary, druhého největšího mexického města.
Paralela s Brnem není náhodná. Město nabízí úplně všechno co Ciudad de México: metro, zoo, kina, obchoďáky, hezké centrum. Jen tady nejsou turisté. Pouze místní. Ceny všeho jsou tak velice přijatelné a Guadalajara nás prostě bavila. Bavilo nás tam jíst, bydlet, bavilo nás chodit po zoo a koukat v akváriu na žraloky. A neviděli jsme jediného západního turistu. Ani východního. Co ale Guadalajara má a co Ciudad de México nabídnout nemůže, je poloha ve státě Jalisco. Znalci už tuší, že co je pro jižní Moravu víno, to je pro Jalisco tequila. Agáve tady roste na každém druhém políčku, často na každém plácku mezi silnicí a kolejemi, agáve je prostě všude. Ale úplně nejvíc v Tequile s velkým T. Málokterý z nás barbarů snažících se vylepšit tequilu solí či citronem ví, že domovem tequily je Tequila. Malé, pohledné městečko, obklopené poli s agáví a továrnami na její zpracování. S trochou nadsázky tady teče tequila z vodovodu. Jako v Plzni pivo. A prznit tequilu solí je pro místní asi podobný nerozum jako pro Plzeňáka dávat si do piva marmeládu.
Město Tequila
V jedné z továren je muzeum, jezdí sem z Guadalajary panoramatický vláček a tady, konečně, jsme se cítili jako turisté. Tequila je mezi Mexičany pojmem, jezdí sem jako my do moravských sklípků. A tady jsme taky poprvé potkali turisty. Američany. Tedy abychom byli přesní, Američany mexického původu. Město Tequila ale kromě návštěvy továren a degustací ve svém bezprostředním okolí nabízí řadu zajímavostí. Buďto přímo návštěvu agávových plantáží, nebo výlety balonem nad nimi. Ale taky něco, co se v místní odrůdě španělštiny nazývá balneário a co bychom my asi nazvali přírodním koupalištěm. Nejen tady, ale i na různých jiných místech středního Mexika najdeme krásná přírodní místa, která člověk zkrotil a lehce přizpůsobil obrazu svému.
Tady, v Tequile, najdeme menší či větší relaxační bazénky, do kterých stékají malé vodopády. Ve vesnici Tomasopo objevujeme hned dvě takové lokality. První z nich je Boží Most, kde si můžete vyzkoušet canyoning pro začátečníky. Vyfasujete plovací vestu a můžete se nechat velmi bezpečným, byť prudkým proudem vodopádu unášet malou skalní soutěskou. Nejdříve ale musíte udělat krok do prázdna a do proudící řeky skočit. Pro méně dobrodružné povahy je výhodnější vodopád Tomasopo se soustavou malých přehrad, kde je rovněž možné skákat do různých vodopádů, ale taky překonávat různé lanové překážky nebo si jen tak zaplavat. Za pár desítek korun vstupného skvělé zážitky uprostřed džungle, to jsme rozhodně od Mexika nečekali.
Skvělé koupání a bláznivá zahrada
Jedním z největších komplexů podobného typu je Tolantongo. Vyplatí se sem vyrazit na jednodenní výlet ze Ciudad de Méxika, a pokud máte děti, zabaví se tady na celý den. V podstatě akvapark v přírodě, ve srázu krásného kaňonu, kde se dá koupat v řece, v jeskyni, prolézat jeskynními tunely, kterými protéká voda, nebo přecházet lanový most. A k tomu se koupat v nesčetném množství různých bazénů a bazénků. Areál je tak velký, že ho za jeden den nestačíte projít celý. Jsou tu dvě parkoviště, a pokud chcete vidět jenom to hlavní, vyplatí se přejet z jednoho na druhé. Tady nás taky čekala nejbizarnější covidová kontrola: všichni z auta ven, auto bylo vystříkáno nějakou dezinfekční mlhou a podobnou mlhou jako rámem na letišti jsme procházeli i my coby cestující. Pokud toho ještě nemáte dost, můžete ve stylu Vinnetoua vyrazit na loďce poháněné silou pádel a svalů cestujících proti proudu řeky Tampaón k vodopádům Tamul. Těm se, nikoliv náhodou, říká Perla Huasteky. Huasteca Potosina je místní krasová oblast zahrnující řadu jeskyní, vodopádů a právě různých přírodních koupališť – balneárií. Pokud je vodní živel představa vaší ideální dovolené, Huasteca Potosina je místo, kde můžete trávit týdny.
Třešničkou na dortu deštného pralesa na jižní hranici Huasteky je ale Xilitla. Zajímavé městečko postavené v neuvěřitelném krpálu: poprvé v životě jsem nějakou ulici autem nevyjel a musel jsem jet jinudy. Hlavní atrakcí je tam ale bláznivá zahrada. Místo, které by mohlo vypadnout z jiné planety. Nesmyslná architektura, nikam nevedoucí schodiště, sloupy, které nic nepodpírají, a místnosti beze zdí. To vše postupně polyká nelítostná džungle. Měli jsme pocit, že jsme ve filmu Avatar. Jsme ale uprostřed surrealistické betonové vize britského milionáře a excentrického básníka Edwarda Jamese, který tento pozemek koupil a v průběhu studené války se jej snažil přetvořit k obrazu svému. Pokud vstoupíte do této zahrady, stále nedokončené, ocitnete se v obrazech Salvadora Dalího. Ne náhodou. Edward James byl mecenášem a obdivovatelem Dalího díla.
Město v tunelech
Když jsme připravovali cestu po Mexiku, byla návštěva zahrady Las Pozas v Xilitle jedním z prvních záchytných bodů na mapě. A stačila k tomu jediná fotografie. Protože je to místo natolik unikátní, že se sem prostě chcete jet podívat. Dalším takovým místem je Guanajuato. Hlavní město stejnojmenného státu, které je na seznamu UNESCO právem už proto, že žádné podobné místo jsem nikdy neviděl a možná ani neexistuje.
Město vzniklo v šestnáctém století a jeho původní účel byl zastřešovat těžbu, zejména stříbra, ale i zlata a dalších drahých kovů, v okolních dolech. A tradice dolování v místních zůstala. Město je příliš malé, aby zde byl důvod stavět metro, přesto jsou tu kilometry tunelů. Tunelů pro auta. Tunely postavené v průběhu dvacátého století jsou unikátní historickou památkou. Vedou pod ulicemi, s povrchem jsou spojeny schodišti, vedou jimi chodníky a jezdí jimi auta. Obvykle jedním směrem, ale existují výjimky. V tunelech jsou značky, křižovatky, rozbočky, často jsou mezi tunely jen krátké úseky s otevřenou oblohou, a pak se zase ponoříte do dalšího. Špatně se to popisuje a velmi špatně se v tom jako chodec orientujete. Špatně se orientuje i navigace, špatně se jezdí podle mapy. Prostě jedete a někde vyjedete. Tunelům se nedá vyhnout, měli jsme pocit, že jsou všude. Jejich přítomnost ale velmi pomáhá udržet městu na povrchu starobylý ráz, aut je minimum a velká část centra je pěší zóna. Mohou za to i kopce, které nabízejí vyhlídky a síť ulic, nebo spíše schodišť, kam se auty stejně nedostanete. Nechtěl bych tady rozvážet pizzu.
Mexická kuchyně pro Mexičany
Byla by rozhodně škoda nezmínit se v Mexiku o jídle. Jenže mexické jídlo je jako čínské jídlo. Máme ho rádi, my v Evropě, v USA, ale v Mexiku ho nikdy nikdo neviděl stejně jako kuře pěti pokladů v Číně. Onen Tex-Mex, jak je kuchyně, které říkáme mexická, často označována, v Mexiku moc neexistuje. Mexická kuchyně není ani pálivá, nejsou to ani burritos, ani tacos. Tak jako česká kuchyně není kachna se zelím nebo kilové koleno s trdelníkem, jak si mnozí turisté mylně myslí. Jen málokterý turista si v Praze dá buchtičky se šodó, výpečky se špenátem, smažák, kulajdu nebo prejt. Tyhle dobroty si necháváme pro sebe. Stejně tak Mexičané mají svá jídla, která na „Západ“ neprosákla, a pokud ano – třeba tacos –, připravují se a chutnají v Mexiku úplně jinak. Na nás zapůsobily dvě, jak to říct kulantně, dobrůtky. Pozitivně fresas con crema neboli jahody se smetanou. Nic na tom není, ale mohli jsme se po nich utlouct. Zejména okolí města Irapuato je jimi vyhlášené. Podobně jako v Ostravě se místní fotbalový klub jmenuje po běžném povolání místních: Jahodáři (Freseros). A negativně nás pak oslovila micheláda. Lehce alkoholický míchaný nápoj, který se prodává, minimálně ve středním Mexiku, na každém rohu. Představte si směs pálivých omáček, soli, papriček, sojovky, maggi a kečupu. Ne všechny ingredience jsou nezbytně nutné, každá vesnice a každá rodina mají svůj recept. Tuhle směs si můžete vyrobit, můžete ji ale koupit na každé lepší benzince nebo v supermarketu. Pak už potřebujete jen velkou sklenici a ve správném poměru zalijete pivem a zamícháte. V lepší restauraci si můžete dokonce vybrat, jakou značku piva máte… rádi. A pak to celé asi vylijete do záchodu. Třeba vám to bude chutnat. Nám to nechutnalo. Zážitek nemusí být pozitivní, ale rozhodně by měl být intenzivní.
Černý Kristus
Naši cestu zakončíme na kopci vysokém téměř jako časté cíle našich turistů a horolezců: Lomnický, případně Gerlachovský štít. V samém středu Mexika (tvrdí se, že to tak geografové vypočítali) se nachází kopec Cerro del Cubilete. Na něm najdeme křesťanskou svatyni, u které bych se zdráhal použít slovo „kostel“. Připomíná totiž kouli, ve které je malá modlitebna, a zároveň slouží jako podstavec pro 23 metrů vysokou sochu Krista. Viděli jsme ji z okna půl hodiny cesty vzdáleného hotelu a rozhodli jsme se, že tam prostě musíme. Socha z černého mramoru je o něco menší než její bílý bratříček v Riu, její okolí je ale stejně spektakulární, a tím, že se jedná o aktivní poutní místo a jeden z nejnavštěvovanějších „kostelů“ v zemi, je tady stále rušno. I my jsme se tak přimotali k ranní mši, která více než křesťanskou bohoslužbu připomínala tu muslimskou. Většina věřících byla totiž venku, na kruhovém prostranství lehce připomínajícím Svatopetrské náměstí ve Vatikánu.
Tady naše prohlídka středního Mexika končí. Divil bych se, kdybyste spolu se mnou neobjevili místo, které vás očarovalo, nebo místo, které jste dosud neznali. Protože já jsem do Mexika nejel s přehnanými očekáváními. Ale jsem rozhodnut se tam vrátit. Kvůli jídlu, lidem i památkám, o kterých můžu doma vyprávět, a stejně mi nikdo neuvěří.
