„Život v Mexiku je pro mě velkou výzvou a nesmírně zajímavou životní zkušeností,“ říká o svém druhém domově historička a překladatelka Eva Kubátová. Jak srovnává zemi v srdci Evropy s živelnou americkou krajinou?
Jak dlouho v zemi žijete a co vás tam původně přivedlo?
Do Mexika jsem poprvé zavítala roku 2013, abych v místním koloniálním archivu dobádala vše potřebné ke své disertační práci na Středisku ibero-amerických studií Univerzity Karlovy, a už jsem tu zůstala. Žiji v hlavním městě po boku báječného Mexičana, se kterým máme dcerku.
Čím se tam zabýváte dneska?
Vzděláním jsem historička a do doby, než se nám narodila dcera, jsem učila na vysoké škole dějiny. Poslední léta se ale věnuji více profesi soudní překladatelky a tlumočnice španělštiny, díky které mám tu čest doprovázet některé delegace z České republiky. V prosinci 2019 jsem spustila blogový projekt Mexikopedie, ve kterém glosuji mexickou kulturu a dennodenní realitu. V současné době vychází i tištěná Mexikopedie: abecedář mexické kultury, ve kterém se pod 27 písmeny abecedy skrývá 27 fenoménů z Mexika – od A jako agáve až po Z jako předkolumbovská šperkařská metoda ztraceného vosku. Tahle kniha je takovým poděkováním Mexiku za všechny ty krásné roky života v něm.
V čem se liší mentalita místních od naší?
Mexičané mají, velmi obecně vzato, hispánský typ povahy. Mají rádi hlučnou zábavu a dochvilnost nebývá jejich silnou stránkou. Zajímavý je třeba i přístup ke smrti – mexická kultura ji nevnímá jako tabu. Tenhle text dopisuji právě v poslední den Dušiček, které jsou krásným příkladem oslav života a vzpomínky na zesnulé. Ale spíš než odlišnosti nacházím čím dál tím více podobností s naší mentalitou. Mexičané a Češi mají dost podobný smysl pro humor, ať už pro ten černý, anebo třeba pro dvojsmysly, v nichž Mexiko skutečně exceluje. Pořád mám občas problém plně pochopit všechny vtípky, na to vám prostě obyčejná znalost španělštiny nestačí, byť je sebelepší. Oba národy jsou podle mě dost podobně pověrčivé, ale Mexičané do téhle pověrčivosti tradičně vplétají i různé šamanské praktiky či bílou magii. Na každém místním trhu najdete speciální stánek s čarodějnickými pomůckami: od náramků proti uhranutí přes svíčky proti čarodějnicím a svazky rozličných květin pro očistu těla proti zlým duchům.
Jak se liší životní styl Mexičanů od našeho?
Myslím, že nejvíce časem. Ať už jeho pojetím (viz výše zmíněná nedochvilnost, reprezentovaná okřídleným slovíčkem ahorita, tedy „hnedle“, jehož skutečný časový význam mi dodnes zůstává skryt nerozšifrován), anebo prostě tím, že život je posunut do pozdějších hodin. V práci se začíná sice v podobné hodiny jako v Česku, ale zábava tu proudí do pozdních nočních hodin. A velmi často se jí aktivně zúčastňují i děti včetně těch maličkých.
Co vás na Mexiku nejvíc překvapilo?
Rozhodně synkretismus. Tedy množství kulturních fenoménů, které mají dva či více kořenů a tokem staletí se slily do jednoho. Patronka Mexika, Panna Maria Guadalupská, je vlajkovou lodí téhle kulturní fúze předkolumbovských etnik a katolické kolonizace. Ale synkretické jsou třeba i zmiňované oslavy Dušiček, řada pokrmů mexické gastronomie anebo třeba i hudba.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Asi se složitostí logistiky pohybu v hlavním městě. Nekončícím zácpám se dá vyhnout jen pečlivým výběrem hodiny, ve kterou se vydáte na cestu, a podobně to vypadá i v hromadné dopravě. V tomhle ohledu cítím v Česku daleko větší volnost. Ale současně jsem se naučila brát věci s větší lehkostí a nestresovat se příliš s tím, co není v mých silách změnit. Ale přiznám se, že ona česká dochvilnost stále koluje v mých žilách a pořád nemám ráda, když někam dorazím, i přes všechny časové rezervy, pozdě. Bývám ale většinou jediná, koho tahle otázka trápí.
Chybí vám z domoviny něco?
Rodina a celoživotní přátelé. Ale doba, ve které žijeme, je úžasná a nabízí nepřeberné množství komunikačních nástrojů, až se občas při povzdechu svých rodičů na to, že jsme od sebe tak daleko, směju, že kdybychom bydleli ve stejném městě, nemluvili bychom spolu natolik často, jako to děláme právě na dálku.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Úplně mě neužije na srovnávání lepšího a horšího, je to prostě jiné. Takže mou odpovědí bude spíš to, že Mexiko je pro mě s českými kořeny úchvatným kulturním obohacením, ale domů se vracím pořád se stejnou láskou.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Česko je tu stále často vnímáno jako Československo a povědomí bývá velmi vágní. Věřící znají většinou Pražské Jezulátko a svatého Jana Nepomuckého, známé je ale i pivo. České ženy jsou vnímané jako krásné a exotické, ale je to především proto, že před nějakými 20 lety sem přišlo pracovat velké množství tanečnic u tyče. A tak jsem se dokonce několikrát setkala s otázkou, jaké že je moje zaměstnání – právě v tomhle kontextu. Takových otázek ale stále více ubývá, v hlavním městě byly totiž noční kluby hodně omezeny, a je tak naštěstí prostor i pro jiná vnímání české kultury. Pokud sem na pozvání Velvyslanectví České republiky v Mexiku zavítá některý český umělec, bývá o něj obrovský zájem. Úchvatný ohlas měla v Mexiku například relativně nedávná návštěva Jana Švankmajera.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Tohle je trochu zapeklitá otázka. Velká většina mexické populace žije z hraničně nízkých příjmů a cestování je pro ni luxusem, který si nemůže dovolit. Velmi často tak prostě neznají ani své blízké okolí, například v rámci jedné ze 32 federativních jednotek Spojených států mexických, natož celou zemi. A pokud už se jedná o populaci majetnější, není vždy orientovaná na krásy své vlastní země – jednoduše preferuje vycestovat do USA či, pokud finance dovolí, tak třeba do Evropy. Baťůžkářství a výlety v českém stylu nejsou příliš součástí mexického cestovatelského čipu. Ale vnímám, že s mladou generací se to hodně mění a začínají objevovat krásy malých penzionků namísto sítí hotelových řetězců.
Jakých pět míst byste ukázala svému nejlepšímu kamarádovi z Česka, který v Mexiku ještě nebyl?
Mexiko je obrovské, takže by nesmírně záleželo, na jak dlouhou dobu by přijel. Pokud bych mohla odhlédnout od geografických vzdáleností, určitě bych ho vzala do Lacandonské džungle při hranici s Guatemalou. Pak bychom se vydali do Oaxaky – gastronomického ráje. Osobně mám také silný vztah k Pueble, zvané Město andělů, a jejímu okolí. Z Yukatánského poloostrova bych ho vzala na překrásné mayské ruiny Tulum, které leží přímo na pobřeží, a do některého ze zastrčených krasových jezírek cenotes. Určitě bych s ním ale pár dní strávila i v hlavním městě, ačkoliv ho řada cestovatelů považuje za nehostinné, snad právě kvůli té výše zmíněné logistice. Ale metropole Mexiko je pro mě skutečným srdcem Mexika – právě tady totiž začala celá ta kulturní fúze, jejíž výsledky v Mexiku vidíme dennodenně. Myslím si, že když člověk pochopí Ciudad de México, dokáže pak lépe pochopit i zbytek Mexika.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Nejsilnější vzpomínku mám asi na kostel ve městečku San Juan Chamula, kde dnešní Mayové praktikují své rituály v prostředí katolického kostela. To je taky ukázkový příklad mexického synkretismu. Nenajdete tu lavice a modlitební knížky, ale zdi očouzené od svící a na zemi borovicové jehličí, jehož vůně se mísí s těžkým aromatem kadidla, uvadajících květin a monotónního zvuku mayských modliteb. Pokaždé, když v rámci obřadu zakroutí krkem živé slepici a kostelem se rozlehne ono duté křupnutí, si znovu uvědomím, jak fascinující je smět pozorovat tyhle na hony vzdálené kulturní odlišnosti.
Jaké je vaše oblíbené místní jídlo?
Zbožňuji veškeré varianty tacos, ale úplně se můžu utlouct po chicharrón en salsa verde. Je to smažená vepřová kůže, jakési škvarky v celku, rozvařené doměkka v lehce pikantní omáčce ze zelených rajčat. Podobná omáčka se využívá také na snídaňovou specialitu chilaquiles, pražené tortillové trojúhelníčky zalité salsou, kysanou smetanou a posypané strouhaným sýrem a cibulkou. Když na ně dáte ještě obyčejné volské oko, je to nepopsatelná kombinace chutí.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Mexika a jeho obyvatel?
Surrealistické. Podivné. Nezapomenutelné. Kontrastující. Gastroporno. (I přes všechnu snahu najít pět přídavných jmen jsem to „gastroporno“ prostě nemohla vynechat. Protože bez něj by to nebylo to pravé Mexiko.)
Cokoli na závěr?
Mexiko bych doporučila cestovatelům, kteří už mají něco málo projeto. Právě na základě předchozích zkušeností lépe porozumějí všem těm kulturním fúzím, kterých je Mexiko plné. Hodně také záleží na nastavení, se kterým člověk do země jede. Když má ale hlavu a srdce otevřené, tahle země ho navždy okouzlí.
