Pohřebiště Pacifiku - právě tuhle nelichotivou přezdívku si vancouverské pobřeží vysloužilo v 19. a první polovině 20. století. Na zdejších skalách a v mělčinách tehdy ztroskotalo nemálo lodí. Na úseku 75 kilometrů pobřeží se hovoří až o devětadvaceti vracích různých typů plavidel. Do dějin se nejvíce zapsalo ztroskotání parníku Valencie z ledna 1906. Ze 108 cestujících a 65 členů posádky přišlo o život 135 lidí. Přežili pouze muži. Ženy a děti se nenávratně ztratily v mrazivých vlnách Pacifiku. Pro rozsah katastrofy se Valencii přezdívá „Titanic Pacifiku“.
Po ztroskotání parníku Valencie bylo zřejmé, že podobný osud může potkat jakoukoli loď. Díky tomu se začalo pracovat na vylepšování navigačních zařízení. Kromě výstavby nového majáku bylo doporučeno vylepšení již existující stezky podél telegrafních drátů vedoucích od přístavu San Juan k mysu Beale. Zlepšovací práce byly zahájeny na jaře roku 1907. O více než šedesát let později bylo toto území připsáno pod správu kanadských národních parků. Původní „West Coast Lifesaving Trail“ – stezka na záchranu života – se přejmenovala na dnešní „West Coast Trail“ a tím začala její novodobá, snad veselejší, historie.
Drsný začátek
Kdo by čekal, že hned na začátku stezky se budeme škrábat do prudkého kopce porostlého mechovím a že nás bude brzy bolet za krkem, protože nejsme schopni sklopit hlavy a odtrhnout svůj pohled od giganticky vysokých jehličnanů? Nacházíme se v přítmí deštného pralesa mírného pásma. Už je nám jasné, jak těžké muselo být překonat tyto lesy táhnoucí se čtyřicet kilometrů do vnitrozemí pro zachráněné ze ztroskotaných lodí. Pokud nepomohli indiáni, původní obyvatelé této oblasti, mohla i prvotní radost a euforie z přežití záhy skončit. Celých pět kilometrů klesáme z kopce, znovu šplháme vzhůru, kličkujeme doleva, doprava, pod mohutnými několikasetletými stromy.
Také zdoláváme první mosty a žebříky. Necelý kilometr před koncem vidíme strom poničený od medvěda, který si tu brousil drápy. Z boční kapsy na kalhotách vytahuji harmoniku a snažím se případného huňáče vyděsit hrou. Hraji až do té doby, než se po dlouhatánském žebříku dostaneme dolů na pláž.
Je půl páté, takže se utáboříme. Do dalšího tábora bychom dnes již stejně nedošli. Stavíme stan na písku, večeříme a brzy uléháme. Následujícího dne bojujeme s balvany a skalisky na pláži, které musíme překonat. Jsou část dne zalité vodou, kluzké a některé úseky není zrovna jednoduché zdolat. Asi za hodinu jsou skaliska za námi a my po dvou kilometrech odbočujeme do hustého lesa. Dneska nás kromě spousty žebříků, které musíme jak slézat, tak se po nich drápat nahoru, čekají také převozy na ocelovém laně na kladce nad řekou. Anglicky se jim říká cable cars. Princip je následující. Cable cars nacházející se uprostřed lana si vlastními silami přitáhnete k sobě, nasednete a necháte se až do poloviny svézt. Zbývající polovinu na druhý břeh musíte opět zdolat vlastními silami, pomocí přitahování lana.
Žebříky, cable cars, překračování či podlézání stromů spadlých do stezky, zpěv, abychom odlákali medvědy. Tak to jde celý zbytek dne, než konečně slézáme po posledním dnešním dlouhatánském žebříku na pláž do tábora. Začíná pršet. Stavíme stan a unaveni zalézáme.
Indiánské občerstvení
Ráno stále prší. Zdoláváme první žebřík a přecházíme přes poměrně vratký lanový most ve výšce asi deseti metrů nad zemí. Dřevo je navlhlé od deště a na mostě to dost klouže. Nemohu se dočkat, až to bude za mnou a vstoupím nohou na pevnou zem. Zrada! Hned z mostu dávám nohu na první příčku také kluzkého, navlhlého žebříku. Navíc mě těžká krosna táhne pryč od něj. Přepadají mě strašidelné myšlenky na pád ze žebříku. Nakonec vítězoslavně, stále však s rozklepanýma nohama, překonávám kluzké příčky a už se statečně škrábu nahoru.
Po třech kilometrech pochodu provlhlým lesem vycházíme na pláž. Podle průvodce máme prvních, nejtěžších dvaadvacet kilometrů za sebou! Déšť přechází v mrholení, až ustává úplně, a dokonce vysvítá sluníčko. Usedáme na klády u vodopádu stékajícího z útesu do jezírka na pláži a konečně vaříme oběd. To ještě netušíme, že po pouhých třech dalších kilometrech chůze se budeme cpát znova. Potkali jsme totiž stánek postavený z plachet, ze kterého se linou lákavé vůně. Smějí se z něj na nás indiáni.
Normálně žijí hlouběji v lese, ale už také přišli na to, co je „byznys“, a tak sem přes den docházejí a kolemjdoucím účastníkům West Coast Trail prodávají dobroty. Kromě jídla, které v nás hned mizí, kupujeme před rozloučením ještě dvě piva v plechovce, která schováváme do batohu na večer.
Abychom s plnými břichy nepropadli lenosti a povalečství, hned za rohem od stanu indiánů se škrábeme po žebříku nahoru na útes s majákem Bamfield. Od něj klesáme zpátky na pláž - zcela nezvykle po pohodlných schodech. Do kempu nám zbývá ujít už jen dva a půl kilometru. Přesto se tam dostáváme až za dobré dvě hodiny. Na kamenité pláži se nám naskýtá pohled na něco úžasného. Ve skaliscích jsou malá jezírka, která jsou za přílivu zásobována vodou. Za odlivu v nich voda zůstává a v ní také pestrobarevný podmořský svět. Pozorujeme hvězdice, mořské sasanky, slávky, kraby a malé rybky.
Hadí stezka
Další den máme hodně líné ráno. Snídáme a vyhříváme se na sluníčku, které dnes svítí už od rána. Máme před sebou 16,5 kilometru, ale nikam nespěcháme. Vycházíme až v půl dvanácté. Po dvou kilometrech pochodu po pláži se dostáváme na místo, kde jsou neschůdná skaliska. Mezi nimi navíc hučí příboj Pacifiku. Nezbývá nic jiného než vylézt po téměř kolmém žebříku na okraj útesu a kousek přejít nad pláží. Je kolem poledne a slunce nás příjemně hřeje do týla. Zachytit jedny z posledních letních paprsků se zřejmě rozhodli také hadi.
Když docházíme k úžině Nitinat Narrows, pozorujeme při čekání na indiánského převozníka dalšího zástupce zvířecí říše. V křišťálově čisté vodě kolem mola jsou obrovští krabi. Po převozu na druhý břeh zátoky a překonání posledních kilometrů v lese konečně vycházíme na pláž. Zbývající čtyři kilometry jdeme již po pláži a adrenalin v krvi nám stoupne, jen když se fotíme u tunelu ve skále, kterým lze projít pouze za odlivu. Tunel probíháme co nejrychleji podél skal, než se zase přiženou velké vlny. Kolem půl osmé večer jsme vítězoslavně v tábořišti u vodopádu Tsutsiat. Končí čtvrtý den naší cesty. Máme v nohou padesát kilometrů. Jdeme spát, abychom načerpali energii na poslední třetinu West Coast Trail.
Poslední meta
Dnešní pochod hned po ránu zpříjemňuje setkání s rodinkou vyder, která dovádí ve slepém rameni řeky. Máme opět krásný slunečný den a do kempu dnes přicházíme o dost dříve než obvykle. Uvědomujeme si, že závěrečných dvanáct kilometrů West Coast Trail bychom mohli ujít ještě dnes. Líbí se nám tady však natolik, že se rozhodneme v této nádherné divočině ještě jeden den zůstat. Času máme prozatím dostatek. Brouzdáme po pláži, sbíráme mušle a nasáváme svěží vzduch oceánu.
Poslední den na trase vstáváme opravdu brzy, aniž to vyžaduje harmonogram přílivu a odlivu. Ve tři čtvrtě na osm jsme už na prvním žebříku. Je mlha, typické počasí západního pobřeží ostrova Vancouver. Na posledních dvanácti kilometrech můžeme vyplýtvat všechnu energii, kterou jsme si na závěrečný úsek celou dobu šetřili. Jdeme tak rychle, že od devátého k osmému kilometru se i v nehostinném terénu dostáváme za pouhých deset minut. Posledních pět kilometrů už skoro běžíme. Ve čtvrt na dvanáct přecházíme poslední ze sto osmi mostů proslulé stezky a tím vítězoslavně zakončujeme pětasedmdesát kilometrů dlouhou West Coast Trail.
West Coast Trail
Túra dlouhá 75 kilometrů v podstatě kopíruje jihozápadní pobřeží ostrova Vancouver. Stezka vede podél pískovcových útesů, vodopádů, jeskyní, mořských zátok, pláží i divokým deštným pralesem, prochází také indiánské rezervace. V Gordon River se nachází informační centrum pro všechny účastníky West Coast Trail. Je třeba zaregistrovat se, zúčastnit se informační schůzky a nalepit do mapy rozpis přílivů a odlivů. Tím je nutné se na pobřeží striktně řídit a vyvarovat se tak případného spláchnutí do oceánu. Dalšími důležitými poučeními jsou, jak se chovat v případě setkání se třemi životu nebezpečnými obyvateli West Coast Trail: s medvědem, pumou či vlkem, jak zdolávat žebříky, kterých jsou na West Coast Trail stovky, jak překonávat řeky atd.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2011.
