Ledovcové jezero Muratovo, jedno z nejdostupnějších  v pohoří Pirin

Ledovcové jezero Muratovo, jedno z nejdostupnějších v pohoří Pirin Zdroj: Ivana Grešlíková

Trasy nejsou značené pečlivě, ale na těch nejpopulárnějších se neztratíte
Výhled na Bansko v údolí nad chatou Vichren
Na salaši ve vesnici Kosovo
Zázračné mosty: místo, kde se vám zatočí hlava...
Pohled ze zvonice v Kosovu
26
Fotogalerie

Bulharsko: Utajená perla Balkánu láká svou divokou přírodou bez davů turistů i nízkými cenami

Pokud by zítra vyhlásili soutěž o nej turistickou destinaci Balkánu, Bulharsko by nejspíš odešlo s prázdnou. A to je velká škoda, protože vám můžu ukázat místa, která vás překvapí a zajistí vám dokonalou, odpočinkovou dovolenou v super přírodě na vlastní pěst.

Seriál Hra o trůny se zde netočil, a tak Bulhaři se závistí hledí směrem k sousednímu Chorvatsku. Válečný konflikt podobný tomu v Srbsku země nezažila, a tak nepřiláká ani fanoušky dark turismu. Mystice Rumunska může Bulharsko jen těžko konkurovat. No a co se týče moře, pláží a slunečných dovolených u Černého moře, nad tím i samotní Bulhaři mávnou rukou a poradí vám: „Jeďte raději k sousedům do Řecka. Je to tam čistší, krásnější a mají perfektní služby.“

Kartami v soutěži „Perla Balkánu“ by však mohla pořádně zamíchat kategorie „přírodní místa, o kterých nevědí ani domácí“.

První túry v horách

Do Bulharska jsem přijela na jaře 2020, tři dny před tím, než se země zcela uzavřela z důvodu pandemie. Z plánovaných dvou týdnů bylo najednou devět měsíců, tři roční období. Dostala jsem tak šanci toulat se po balkánských loukách provoněných bylinkami, vylézt na horské štíty bez sněhu a nakouknout do vylidněných vesnic, které mizí z mapy země.

Třetina Bulharska sestává z přírodních oblastí, je tedy z čeho vybírat. Začínám lokacemi, na které jsou domácí oprávněně hrdí a sami za nimi cestují stovky kilometrů. Snadno dostupný, s dobrou infrastrukturou je národní park Pirin na jihozápadě Bulharska. Z hlavního města Sofie se sem dostanete autem nebo pohodlným autobusem do 2,5 hodiny. Na rady mnoha digitálních nomádů, kteří se usadili v horském městečku Bansko hned pod štíty pohoří Pirin, se vydávám na první treky právě sem.

Bansko s uhlazeným zrekonstruovaným centrem, typickou architekturou z období renesance a betonovými pozůstatky socialismu je vyhlášený strategický bod vysokohorské turistiky v Pirinu. Domy s vysokými kamennými zdmi proloženými dřevěnými trámy jsou v době mého pětiměsíčního pobytu tiché. Osmdesát procent penzionů a restaurací (jak místní říkají: mechany) to zabalilo. Někteří nadobro, jiní s napětím čekají, zda je spasí zimní lyžařská sezona, z níž Bansko prosperuje.

Antidepresiva pod nohama

Právě z Banska se můžete vydat na jedno- nebo vícedenní túry do Pirinu. Stopem, autobusem, který jede jen v létě, nebo po svých, po lesních stezkách, se po patnácti kilometrech dostanete k první vysokohorské chatě Vichren ve výšce 1950 m n. m. Ta je hlavní křižovatkou, odkud směřují značené náročné trasy na štíty Pirin, Vichren, Todorka, jezero Tevno nebo snazší okruhy.

Cestou k chatě sice procházíte hustými bukovými a jehličnatými lesy, jakmile však dojdete k útulně, otevře se před vámi výhled na hřebenovky a štíty, jejichž zasněžené bílé špičky signalizují odchod léta už v září.

Začátečníci a jednodenní turisté v Pirinu často volí dvouhodinové jednodušší túry k ledovcovým jezerům. Já si na premiéru vybírám panenské jezero Muratovo ve výšce 2230 metrů nad mořem.

Méně náročná trasa z chaty Vichren mě vede přes kamenito-travnatý značený chodník s třemi či čtyřmi strmými kamennými výstupy, odkud je výhled na údolí, na jehož konci je v dálce vidět miniaturní Bansko. Jsme ve výšce nad 2000 m, kde je třeba dát si pozor na nohy nejen kvůli kluzkému terénu, ale i kvůli vzácným kvetoucím kontryhelům a purpurovým či světle růžovým orchidejím.

Kromě náhodných místních turistů natrefím na několik manželských párů, které v hustých zelených křoviskách sbírají v tichosti byliny. Do igelitek, do proutěných košů. Nejčastěji černohlávek obecný s modrofialovými květy a veledůležitou zdejší bylinu – hojník horní na mursalský čaj. Rostlinka, která je dobrá na všechno počínaje zánětem horních cest dýchacích po deprese, zažívací potíže, též prý „anti-age zázrak“ a podle místních pověr také „bulharská viagra“. Roste jen ve výšce nad 1000 m n. m. a údajně čaj z této byliny požívali v 70. letech i sovětští kosmonauti před odletem.

Ledovcový zen

Po celou dobu výstupu k Muratovu nemám ani na vteřinu pocit stísněnosti, i když chodník objímají z každé strany téměř třítisícové skalnaté štíty. Z dálky působí, že se k nim nedostanete, ale když se u jezera podívám blíže, ve skalách vidím úzké vyšlapané trasy, kterými se derou vzhůru horští vytrvalci.

Ledovcové Muratovo je hluboké jen něco přes tři metry, přesto je v něm z důvodu ochrany životního prostředí přísný zákaz plavání. Travnaté okolí jezera je poseto desítkou návštěvníků. Průzračná tyrkysová hladina v kombinaci s okolními skalami, rozkvetlými drobnými rostlinami a nenápadně se měnícími mraky vás do několika minut naladí na zenovou strunu.

Pokud máte ještě sílu v nohou, od Muratova se můžete vydat na stejnojmenný štít přímo za jezerem do výšky 2669 m n. m., případně si po cestě zpět k chatě Vichren udělat odbočku k jezerům Okoto a Rybno. Ve srovnání s Muratovem jsou menší, ale i méně navštěvovaná. I když letní teploty nad 30 °C provokují, skok do vody by vás vyšel draho. Pokuta v národních parcích Bulharska se pohybuje od 6600 do 66 000 Kč v závislosti na tom, do čeho se namočíte.

Helikoptéru nečekejte

Pro ty, kteří pokukují po své první dvoutisícovce: Bulharsko vás přivítá s otevřenou náručí. Kromě kvalitních trekových bot si přibalte pojištění na hory. Bulharsku totiž chybí letecká záchranná služba. Údajně se zprovozní až v roce 2023. S vymknutým kotníkem byste na ni tak dlouho čekat jistě nechtěli.

Pro náročnější je zde výstup na nejvyšší vrch Pirinu. Štít Vichren (2914 m n. m.) je nejčastější cílovka jednodenních výletů z Banska či Sofie. Google Maps optimisticky odhadují výstup na štít z chaty Vichren na hodinu a půl, reálně však trvá minimálně dvakrát tolik.

Přes víkend na bílo-červené trase se strmými bezlesými stezkami a kamennými výstupy jistě nebudete sami, ale pokud si troufáte, na Vichren se dá dostat i o kilometr delší a méně zalidněnou cestou. Stačí na prvním rozcestí, asi půlhodinku od chaty Vichren, odbočit doprava, směrem k útulně Kazanite.

Já jsem si cestu na štít Vichren ztížila, ale pokud mám porovnat klasickou trasu, kterou jsem se z Vichrenu spustila dolů, a náročný trek přes Kazanite, tak vyšší zátěž a strmý terén za ty výhledy stály. Oba treky vedou po nezalesněné části, bez studánek s pitnou vodou. Tu najdete u chaty Vichren, proto se vyplatí pořádně se zásobit.

Jak to při vysokohorských túrách bývá, výsledný zážitek je o štěstí a o počasí. Mně Vichren své pověstné výhledy nedopřál. Kotlinu pod štítem chvíli před výstupem zahalila hustá mlha, přes kterou nepronikl ani kousek zelené krajiny, nemluvě o skrytých kamzících, kterých je pod Vichrenem požehnaně.

Nad vámi orli, pod vámi propast

Hned napravo od Vichrenu se nachází hřebenovka Končeto. Výškově je sice o sto metrů nižší, ale její zrádná trasa vám způsobí solidní zvýšení hladiny adrenalinu. Trasa není pro každého. Kamenný chodník není udržován, v některých úsecích chybějí části kovového lanka, kterého byste se mohli přidržovat. Nad vámi orli, nalevo v dálce ledovcová jezera, pod vámi... strmý svah.

Pokud vás neláká horské dobrodružství, a přece jen si chcete užít bulharskou přírodu, naskočte v Bansku na vlak. Přesněji na poslední úzkokolejku v Bulharsku z roku 1921. Lesy, poli a malými vískami s ní dojedete až do Septemvri.

Vystoupit před konečnou

Bulharsko přitahuje pozornost i náhodnými turistickými cedulkami, dokonce v angličtině. Jako například na nejvýše položené železniční stanici Balkánu Avramovo (1267 m n. m.) v Blagoevgradské oblasti na jihozápadě Bulharska.

Skromná budova, čistý peron, výpravčí v ukázkové uniformě a nikde nikdo. Pokud by vám to podobně jako mně nedalo a vystoupili byste po dvouhodinové cestě z Banska už zde, a ne na konečné stanici v Septemvri, Avramovo nezklame. Hlavně ty, kteří vyhledávají vesnice, kde se nic neděje, ale po jejich opuštění máte pocit, že jste se se zemí neplánovaně sblížili.

Jediný bezpečný chodník ze stanice do Avramova vede prudkým kopcem přes bramborová políčka. Z dálky vidím pohybující se tečky, ze kterých se vyklubou postavy žen prohnutých v pase nad vědry brambor. Dvougenerační pracovní sestava má na sobě téměř stejné modré, bílé, zelené sukně, halenky a šátky. Chlapi se objeví až později odpoledne, kdy autem přijdou vyzvednout plné pytle brambor. Dělba práce je jasná.

Do Velkých Rodop

Jsme v muslimské vesnici. Odhalit si hlavu, kolena nebo ramena je zakázáno. Bulharsko je sice majoritně křesťanský stát, ale zastoupení muslimů je až patnáctiprocentní, převážně na severovýchodě a v některých vesnicích pohoří Rodopy. Polovina obyvatel Avramova se řadí k muslimům, což připomene usměvavý imám na kole. Rychle vyzvídá, odkud jsem, a tvář se mu ještě více rozjasní. Sloužil na vojně nedaleko mého rodného města na Slovensku. „I dnes tam naši cestují, ale za prací. Co by tu dělali? I pro nás je těžké něco pěstovat v takové suché zemi,“ povzdechne si a naskočí zas na kolo.

Ve vesnici se po ulicích pohybují jen postarší zemědělci. Prázdno a ticho naruší odpolední autobus, ze kterého se vysype desítka školáků dojíždějících na vyučování do nedaleké vesnice. Z vesnice se dá pokračovat do pohoří Velké Rodopy, které je vidět už z Avramova, a následně můžete projít pěšky nebo na kole po stále populárnější asfaltce přes vesnici Vranenci do další bulharské zastávky s cedulkou „nej“.

Naše konzervy, naše recepty

Vesnička Orcevo u obce Belica je nejvyšší obydlené místo Bulharska – 1555 m n. m. Nejezdí sem autobus, domácí se vydávají na nákup do sousední obce jednou týdně. Na střídačku kupují sousedům to, co potřebují. Vše ostatní si vypěstují a uvaří sami. Včetně domácích konzerv, tlačenky a nakládané zeleniny.

Pro pověstné orcevské zavařeniny chodí i bulharští turisté do hospody, kde se koncentruje veškerá zábava i gurmetské pochutiny. Majitel Musa vám ke sklenici s naloženým sádlem nabídne i kávu. Také „domácí“. V plastových skleničkách s rychlovarnou spirálou k tomu. Inu, Balkán.

Musa mě naviguje s mapou v ruce na túru, jejíž trasa začíná hned před hospodou. Cesta vede přes neohrazená políčka s pasoucími se koňmi, výše po hřebeni, odkud za jasného počasí vidíte štíty Pirinu, Rodopy i Rilské pohoří. Lituji, že se do Banska vracím autem. Jinak bych pokračovala panoramatickou trasou přes vesnice Zlatarica a Elešnica.

Zázrak, kterému chybí reklama

„Neumíme si dělat reklamu,“ povzdechne si známý Kyril v autě na cestě k Zázračným mostům (Čudnite mostove), skalním útvarům hodinu a půl cesty z multikulturního Plovdivu. Kdysi byly mosty plné bulharských víkendových turistů. Ovšem jen do momentu, kdy byla zrušena autobusová linka, která by je tam dopravila. Dnes v Bulharsku platí více než jindy: nemáš auto, neuvidíš. Bez řidičáku se zde k mnohým pomníkům z dob socialismu, bunkrům, jeskyním či jezerům nedostanete.

S Kyrilem jedeme rozbitou cestou lemovanou skalami z jedné strany a hustým lesem z druhé. Zázračné mosty dostaly pojmenování díky svému vzniku. Eroze břehů řeky, která protéká lesem, vytvořila ze skal útvary podobné mostům. Z dálky si řeknete „pěkné“. Ale když se postavíte pod samotný most, z mohutnosti přírodní stavby s nepřetržitým echem hukotu řeky pod ní se vám až zatočí hlava.

Vylidněné vesnice

Bulharsko tu za sto let nebude, předpovídají pesimisté. Čísla alarmují: v roce 1988 tu bylo necelých devět milionů obyvatel, dnes je jejich o dva miliony méně. Kombinace silné emigrace a nízké porodnosti nepřidá na demografickém šarmu nikomu.

Naštěstí se kromě přírodních zázraků v Bulharsku dějí podivuhodné věci i v turismu. Ukázkovým příkladem je malinká vesnice Kosovo ve střední části pohoří Rodopy na jihu země. Nebýt Svetlany a Christa, Kosovo by čekal stejný osud jako ostatních 500 vesnic v zemi. Vylidnilo by se.

Manželský pár Ralevových se po více než dvou dekádách života ve Venezuele rozhodl počátkem roku 2000 vrátit do rodné země. Během náhodného výletu po horách hledali, kde by se usadili na důchod, a našli Kosovo.

Probrat se z turistického kómatu

Zchátralé renesanční domy z 19. století, surovost opuštěného údolí, nesnadná dostupnost. Faktory, které by mnohé odradily hned při první návštěvě. Ralevovi se však nejenže rozhodli do Kosova přistěhovat, ale i vrátit vesnici život. Postupně zrekonstruovali tři historické vzácné domy, z nichž udělali penziony, zachovali originální stavby rodopské architektury, v níž se vrství břidlice na sebe tak, že není potřeba žádný cement ani jiné pojivo. Kosovo se probralo z turistického kómatu. Dnes sem jezdí cestovatelé z Německa, Nizozemska, Kanady, Ameriky.

Kosovo je důkazem, že i z malé obce se dá udělat turisticky vábivá zastávka. Hlavně pro ty, kteří se rádi budí do ticha a usínají za bečení ovcí, které ještě zůstaly s bačou Kadirem na pláni za vesnicí. Ten se svými 120 ovcemi zásobuje restauraci Ralevových i obyvatele Kosova mlékem, jogurty, sýrem.

Kéž by bylo podobných případů více. Snad by se nenaplnila prognóza Bulharské akademie věd, která uvádí, že při současném demografickém trendu Bulharsko přijde do roku 2060 o všechny vesnice.

Zchladit se mezi stromy

K rodičům se před pár lety přidal i syn Dimitrij, který se věnuje návštěvám jako průvodce. Provede vás obcí, přidá několik legend, zavede vás do chrámu Nanebevstoupení a odvážnějším zvědavcům nabídne výstup na kostelní věž. Odtud můžete spočítat obydlené domy Kosova na dvou rukou. Je jich devět.

Dimitrij se sice narodil v Jižní Americe, ale lesy Kosova zná jako své boty. Detailně popisuje trasu z penzionu, která mě vede nad vesnici. Ještě poslední pohled dolů na kamenné domy a vcházím do chladivého hustého bukového lesa, kde zapomínám na teplotu vzduchu 37 °C.

Tříhodinový okruh vede přes okolní vesnice Čukata, Kaleno Bardce a Kuzmina. V lese vás překvapí staleté kamenné kostelíky, kterých si v rychlejším tempu treku nemusíte všimnout. Téměř zcela splývají s hustými porosty a bujnou zelení stromů. Dojdu k jednomu z nich a zkoumám navrstvenou břidlici. Skutečně, drží bez cementu.

Bulharské pyramidy

O něco známější než rustikální Kosovo jsou bulharské pyramidy. O těch ve vinařském Melniku v Blagoevgradské oblasti vědí mnozí. Je deset hodin ráno, na víno je brzy, a tak se vydávám na hodinovou túru nad vesnicí po úzkém chodníku, rovnou k výhledům na pyramidy. V zarostlé houštině najdu zchátralý kamenný kostelík s kovovou bránou. Údajně jich bylo v okolí sedmdesát, po první světové válce jich zde zůstalo už jen pár. Ubývají památky i obyvatelé. Dnes žije v Melniku něco přes 380 obyvatel, což z něj činí nejmenší obydlenou vesnicí v zemi.

Méně navštěvované, ale vizuálně zajímavé pyramidy jsou ve vesnici Stob, hodinu a půl autem z města Bansko. Chybějí zde sice turistické vinárničky Melniku, ale o to víc si užijete půlhodinovou túru pěšinkou k výhledům. Chodník zvládnou i děti, horší je to s bezpečností zátarasů na samotných pyramidách. Tam své ratolesti nepouštějte z dohledu.

Podle legendy jsou stobské pyramidy zkamenělý svatební průvod. Hosté se v pískovcové skály proměnili, když dívka porušila pravidlo a odhalila svou tvář zpod závoje dříve, než stihla říct „ano“. Ženichův svědek prý dlouho nezaváhal, dívku políbil a způsobil tak, že rodina v úžasu nejen oněměla, ale i zkameněla. Klobouky svatebčanů se zachovaly v stobském údolí dodnes: v podobě pískovcových útvarů na vrcholu pyramid.

Mohli bychom vytahovat před porotu soutěže další bulharská esa. Rilská jezera, kláštery, nejvyšší štít Musala (2925 m n. m.)a jiné treky. Jenže, jak to u podobných hodnocení bývá, je fajn rozložit si své trumfy na delší etapy. S tím Bulharsko problém mít nebude.


Za kolik?

  • Bulharský lev (Lv) = cca 13 Kč
  • Jídlo: šopský šalát 3,5 Lv, jogurtová polévka tarator s okurkou 2 Lv, dršťková polévka škembe čorba 2,5 Lv, telecí s přílohou 8 Lv, grilované kuře 9,5 Lv, masové šišky kofta (400 g) 9 Lv, jogurtový dezert s borůvkami 3–4 Lv, pivo 1,5-4 Lv, espreso 1 Lv, džus (300 ml) 3 Lv.
  • Čerstvé ovoce a zelenina jsou 2–3x levnější na místních trzích než v supermarketech.
  • Doprava: autobusy ze Sofie do Banska, Plovdivu, Varny či Burgasu (rychlejší a a pohodlnější než vlaky) od 9 do 30 Lv. Trasa Bansko–Avramovo 3 Lv. Noční spoje jsou pohodlné, v malých obcích vlaky trochu retro, na jihu zažijete scénické jízdy. Lístky se dají koupit i on-line: www.bdz.bg/en
  • Ubytování: možnost Airbnb v turistických městech, v průměru za noc 31–48 Lv. Hostely v Sofii cca 15–16 Lv. Samostatný pokoj v Sofii, Velikém Tarnovu za cca 30 Lv. Chatky v pohoří Pirin (nejlépe po telefonické dohodě, v létě a na podzim bývají plné) za 15–24 Lv.
  • Internet: balíček dat 15 GB za 15 Lv.
  • V Sofii, Bansku a hlavních turistických místech se domluvíte anglicky a německy. Starší generace komunikuje i rusky.

Články z jiných titulů