Zuby Navarina: Nejjižnější trek na světě úchvatnou patagonskou divočinou a extrémním počasím
Jaký je nejjižnější trek světa, kde leží Zuby Navarina, kde je i špatné počasí stále ještě příznivé, a které město leží na tom nejjižnějším jihu?
Časté deště spolu se silnými větry, rychlé zvraty počasí a teploty, které i během krátkého patagonského léta mohou klesat k nule. Rozbahněné nejasné stezky v horském terénu. Dvakrát přejít rozeklaný skalnatý hřeben Dientes de Navarino, během pěti dnů nastoupat celkem 2800 výškových metrů. Při tom všem v nitru chilského ostrova Navarino nenarazíte na žádnou infrastrukturu, žádné občerstvení a ani na žádnou únikovou variantu. To činí výpravu s přízviskem nejjižnější trek na světě, zvaný také trek Dientes de Navarino, Zuby Navarina, opravdovou výzvou.
Už jen dostat se na začátek treku, do městečka Puerto Williams, je cestovatelská zkouška. Stejně jako – kvůli zvratům počasí – návrat do bezpečné náruče pevniny. Vzhledem k extrémnímu počasí mívá lodní i letecká doprava, jediné dva způsoby přepravy, nepravidelné, i vícedenní výpadky. A lodní doprava funguje jen v létě. A ani jeden způsob není levný.
Mezinárodní plavba člunem
„Mezinárodní námořní plavba“ do Puerta Williams začíná u několika jednoduchých budek na nábřeží Ushuaie, argentinského nejjižnějšího města Jižní Ameriky. Zde si vyzvednete po internetu objednané jízdenky pro mezinárodní přepravu z Argentiny do Chile a na pultík vysázíte 120 dolarů. Plavba poloprázdným člunem pro asi 20 osob přes průliv Beagle trvá půl hodiny. Za klidného počasí, což byl náš případ, je to nádherná vyhlídková projížďka kolem ostrůvků s bohatým pobřežním životem.
U osamoceného chilského postu Puerto Navarino se vyloďujeme a následuje asi hodinová jízda rozhrkaným autobusem po křivolaké šotolinové cestě podél členitého pobřeží až do Puerta Williams. Než otevře imigrační úřad, jdeme se ubytovat. Zbytek dne věnujeme prohlídce úhledné osady, doplňujeme zásoby a spořádáme hromady hranolků smíchaných s osmaženými párečky, kousíčky hovězího, smaženou cibulkou a vejcem, to vše polité kečupem a majonézou – inu pichanga, chilská „fastfoodová“ klasika. A také je třeba se před trekem zaregistrovat. Zatím je to jen formalita, a dokonce zdarma.
Vzhůru do divočiny
Puerto Williams leží na břehu průlivu Beagle, ze tří stran obklopené divokou přírodou. Několikadenní cesta do divočiny proto začíná rovnou na „předměstí“. Kousek za posledním domkem je třeba správně odbočit na křižovatce zvané Plaza de la Virgen. Je zde kaplička se sochou Panny Marie, kolem se pasou koně. Vydáváme se do kopce. Boj začne po dvou kilometrech, kdy poklidná polňačka končí u cedule se schematickou mapkou pětidenního treku. Za ní pokračuje jen úzký průsek do pravého patagonského pralesa. Stoupající pěšinku obklopují pokřivené kmeny mohutných letitých patagonských pabuků. Je to strašidelný les, stromy jsou pokroucené, ale les je hustý, musí vzdorovat silným větrům. V krytu dospělých stromů roste nová generace, takže cestu obklopuje co chvíli křoví. Přesto je stezka zatím celkem viditelná, ztrácí se jen v místech padlých stromů, které naši předchůdci přelézali, jak koho napadlo, a tudíž směr pokračování není vždy hned patrný. Přelézání je poměrně časté. Hluboký respekt k místním živlům, konkrétně větru, v nás budí padlý kmen staletého pabuku, pod nímž leží kostra rozdrcené krávy...
Asi po hodině namáhavého výstupu a prodírání větvemi konečně vycházíme nad hranici lesa. Ta je zde, hluboko na jihu, ve výšce kolem 500 m n. m. Na vyhlídce Cerro Bandera, tedy vrch Vlajka, opravdu vlaje chilská vlajka. Před námi se otvírá překrásný výhled na průliv Beagle, bílé domečky Puerto Williams a na protější straně pohled na hlavní ostrov souostroví Ohňová země.
Za Cerro Banderou brzy vystoupáme svahem do místa, za kterým se pohled do kanálu uzavře a namísto toho se otevře nový výhled do táhlého údolí. Před námi leží tajemné vnitrozemí Navarina, jeho temně zelený povrch z korun pabuků narušuje několik jezer. V jednom se právě odráží slunce, probleskující mezi mraky. To vše uzavírá rozeklaný hřeben, ze kterého vystupují skalní útesy jako obrovité zuby. Pohoří Dientes de Navarino, Zuby Navarina. Dnes budeme spát na jeho úpatí u Laguny del Salto a zítra nás čeká první příčný přechod pohoří Dientes.
Cesta až k jezeru Salto vede „víceméně“ po vrstevnici suťovým svahem. V závěru nás jen zarmucuje závěrečný sestup, snad 250 výškových metrů dolů. O to víc bude třeba následující den stoupat.
Druhý den stezka začala hned strmým výstupem a prodíráním křovím, abychom se brzy dostali do úplně jiného prostředí. Skály, plochy sutě, vůbec žádná vegetace. Ochladilo se a my míjíme sněhové pole. Dnešní metou je sedlo Australia, s výškovou kvótou 790 metrů. Vzhledem ke včerejšímu sestupu k tábořišti budeme mít v nohou brzy první výškový kilometr. Za sedlem pokračujeme nečekaně aridní krajinou podél jezera ke druhému, už nižšímu sedlu Paso de los Dientes (743 m).
Přes hřeben Zubů
Z něj se otevírá pohled na úplně jinou část ostrova a ještě dál směrem k nejjižnějším bodům Jižní Ameriky. Na obzoru za poměrně širokým pruhem moře vystupují z vody vrcholky Wollastonových ostrovů, z nichž na nejjižnějším se nachází bájný mys Horn! Z našeho stanoviště samozřejmě nerozeznáme, který z modravých vrcholků patří ostrovu Hornos se stejnojmenným mysem. Nicméně pocit, že za dalšími pár sty kilometry začíná Antarktida, rozechvívá srdce dobrodruhů.
Samotné naše okolí trochu Antarktidu připomíná, především její bezsněhé části. Všemi směry kolem nás jen skály, skalnaté štíty a suťová pole. Navíc se zdvihl vítr a přihnala se sněhová přeháňka. Rychle přehazujeme kapuce přes hlavy a sestupujeme na jižní úbočí Dientes de Navarino.
Ve světě bobrů
Před námi se otvírají planinky s menšími či většími shluky věčně zelených pabuků a sérií jezer a jezírek. Některá z jezírek jsou umělá, vzniklá bobřími hrázemi. Do Ohňové země přivezli bobry v 50. letech Argentinci při pokusu založit bobří farmy a produkovat bobří kožešiny. Kvůli místní stravě ale kožešiny nebyly moc kvalitní, farmy zanikly a bobři se rozutekli do přírody. Nemají přirozeného nepřítele, vesele se množí a plundrují zdejší lesy.
Po celé odpoledne panovalo sychravo, bylo zataženo. Vpodvečer jsme dorazili k jezeru Escondida. Láká nás stanovat na malebném poloostrově, ale pro případ silných větrů volíme závětrnější pobřeží.
Další den byl naplněn pochodem krajinou podobně členitou jako ta včerejší. Míjíme skupiny stromků a lesíky, přeskakujeme po kamenech potoky, vidíme další jezera a jezírka. Širokým obloukem se vracíme k dramatickému hřebeni Dientes s jeho ostrými štíty. Počasí je pochmurné. Občas se přežene sprška, občas se ale vyčasí a můžeme vychutnávat pohledy na ostré štíty Dientes. Celkově hodnotíme počasí kladně, víme, že může být mnohem hůř.
Míříme k jezeru Martillo, na jehož břehu nás čeká nejkrásnější tábořiště. Za podlouhlým jezerem, přímo proti tábořišti, se tyčí obzvlášť dramatická skupina skalních štítů. Na břehu jsou kamenné zídky – větrolamy pro stany. Skalnaté vrcholky během podvečera a večera co chvíli mizí v mracích, aby se nám ukázaly další ráno nasvícené sluncem v plné nádheře. Modré nebe ale během dopoledne ruší více a více mračen.
Přes pouštní planinu a sestup
Předposlední den cesty patří k nejdelším. Nejdříve táhle stoupáme na boční hřeben Dientes, odkud se otvírají krásné pohledy na jiný boční hřeben plný různobarevných skalních pasáží. Míříme stále výš, až na pustou náhorní rovinu, kde si připadáme jako na poušti. Přes ni vede cesta k nejvyššímu bodu celého treku, sedlu Virginia v nadmořské výšce 850 m. Najednou nevidíme nic než 1,5 km širokou planinu lemovanou skalnatými hřebínky. Uprostřed je mělké jezírko, těžko říct, jak se mu daří, že mu vichry vodu nevyfoukají.
Přes poledne se trochu vyjasnilo, planina je hezky barevná, a hlavně: na konci planiny se z Paso Virginie otevírá jeden z nejpřekvapivějších výhledů. Přímo pod námi je přes menší sněhovou převěj vidět pravidelně oválná Laguna de los Guanacos v obrovské dolině, připomínající trochu sopečný kráter. Dál na sever krajina klesá až na břeh průlivu Beagle lemovaný na protější straně temnými srázy hor Ohňové země. Jezero, moře, hory, obrovský prostor kamsi do dálky podél Ohňové země...
Dolů sjíždíme sutí. Boty trpí, ale my jako bychom se vznášeli a plachtili směrem dolů. Za chvíli jsme u jezera a za další chvíli na jeho vzdálenější straně, kde budeme tábořit. Přímo od stanů vidíme daleko do průlivu Beagle a na Ohňovou zemi. Dlouhý soumrak využíváme k výstupu na nedaleký hřebínek, odkud je vidět ještě dál. V noci kolem skučí vítr, který se nad ránem mění ve vichr. Navarino nám na poslední chvíli chce předvést, že jeho pověst není vymyšlená. Se stany vichr pořádně lomcuje, intenzita skoro vodorovného deště připomíná stříkání z hadice. Naštěstí jsme stejně jako vždycky stany poctivě ukotvili. Během rána vichřice postupně přešla a stany balíme už za slunečního svitu. Jen občasný poryv větru div nevyrve stan z rukou. Nakonec nám při balení nic neuletělo a my můžeme vyrazit na poslední úsek, sestup po obzvlášť bahnitých stezkách, skrz lesy plné mokrého křoví. Přestože se pobřeží zdálo na dohled, prodírání lesem, podlézání padlých stromů, hledání co chvíli se ztrácející stezky zabraly velkou část dopoledne. Stezka se nám nakonec ztratila úplně, ale to už jsme byli nedaleko pobřežní silničky do Puerta Williams, kterou nebylo možné minout, stačilo se prodírat „pořád někam na sever“.
Boj o nejjižnější město
Po vodě se do Puerta Williams cestuje z argentinského města Ushuaia, které si ve veřejném povědomí drží titul „nejjižnější město na světě“ či přízvisko „město na konci světa“. Je pravda, že let z Buenos Aires do Ushuaie trvá 3,5 hodiny, během kterých se letí 2400 kilometrů nad převážně neobydlenou krajinou, a dojem z „konce světa“ je pak hodně sugestivní. Jenže když zmíníte Ushuaiu jako nejjižnější město světa před Chilanem, zableskne mu v očích a ohradí se: „Naše Puerto Williams leží jižněji!“ Pátráním na mapě, kde leží „to“ Puerto Williams, se dostanete na málo známý ostrov Navarino, kde Chilané založili roku 1953 osadu s názvem Puerto Luisa, později přejmenovanou na Puerto Williams. Chilský Národní statistický úřad označil toto osídlení už v roce 1982 za město, přestože běžně titul města přisuzuje místům s více než 5000 obyvateli. Tím z něj udělal pravoplatně nejjižnější město světa. (Pěti tisíc obyvatel dosáhlo Puerto Williams až v roce 2019.)