Zpočátku převládaly ve zdobení chalup geometrické vzory

Zpočátku převládaly ve zdobení chalup geometrické vzory Zdroj: Bronislav Jaroš

Zpočátku převládaly ve zdobení chalup geometrické vzory
Zpočátku převládaly ve zdobení chalup geometrické vzory
Čičmany jsou vyhledávaná chalupářská oblast
Čičmanský podnikatel Juraj Kudjak před malovanou dřevěnicí, se svými výrobky v rukou
V Čičmanech se vlna barvila hlavně do čtyř barev: bílé, černé, červené a žluté.
17
Fotogalerie

Historická obec Čičmany: Světově proslulý architektonický skvost středního Slovenska

Pletení, to přece není práce pro chlapa, řeknete si. Ovšem ve slovenských Čičmanech (a vůbec v celé oblasti Horního Pováží) by mnozí nesouhlasili. Tady bývalo pletení ponožek z ovčí vlny výsostnou činností tamních bačů. V dnešní době je ovšem takový pletač nadmíru vzácný.

Juraj Kudjak je jedním z mála, a v Čičmanech jediný, kdo tradici udržuje. Není to bača, nýbrž restauratér, majitel krámku se suvenýry a uměleckými předměty a původní profesí projektant. Povídáme si o zdejších tradicích a čičmanský patriot se ani nepochlubí, že víska, v létě hojně navštěvovaná turisty, je krásná i díky němu. O tom, že se zabývá také opravou a stavbou tradičních dřevěnic a propagací zdejší kultury se dočtu až později. Stejně tak o tom, že měl dříve úspěšnou kariéru na britských ostrovech, přednost dal ale nakonec venkovskému životu v místě, kde žili i jeho předkové a kde se on sám narodil. V tomto ohledu jsou Kudjakovi rovněž výjimeční, neboť zatímco ostatní mladí se vydávají do měst za prací, oni zvolili obrácený postup.

„Tohle byly hospodářské budovy po rodičích, tak se teď o to starám,“ vykládá Juraj Kudjak o své restauraci. „Je to jedna z nejstarších chalup v Čičmanech, má asi 250 let. Tady v té místnosti byl do půlky hnůj,“ naznačuje rukou, kam až sahala chlévská mrva, než se pustil do velké rekonstrukce. Namísto chléva tak sedíme v útulné restaurační místnosti s příjemnou atmosférou vyzdobenou předměty neodmyslitelně patřícími ke slovenskému venkovu.

„Je tu ještě jedna mladá rodina, která má penzion. V létě je to fajn, ale zimní období, které trvá v podstatě půl roku, je úplně hluché. Lidé z nedaleké sjezdovky sem nepřijdou, tam si zalyžují i občerství se,“ charakterizuje Juraj povahu turistického ruchu v obci, která není jen tak obyčejná slovenská ves.

Lidová inspirace pro olympiádu

Podobně jako v jiných osadách i zdejší obyvatelé se dříve hojně zabývali salašnictvím, chovali ovce, nosili kroje a jiné tradiční oděvy a dodržovali mnohé zvyklosti v různých dobách, ať už vypravovali svatbu nebo pohřeb, nebo slavili narození dítěte. Davy turistů sem ale jezdí především kvůli podobě místních chalup. Patříte-li k fanouškům sportu, pak jste jistě v roce 2012 sledovali olympijské hry v Londýně. Bývá už zvykem, že sportovci z každé země obléknou na slavnostní ceremoniály designové oblečení a všechno okolo dané výpravy je vyvedeno v jednotném stylu. Slovenští olympionici se tehdy oděli do slušivých kostýmů, jejichž významným motivem byly bílé ornamenty na tmavém podkladu. Právě takové, jaké můžeme vidět pouze a jedině na čičmanských dřevěnicích. Zatímco u jiných výprav si tedy s daným úkolem lámali hlavu významní designéři, nápadité prvky slovenských stejnokrojů vymysleli obyčejní lidé z Čičman již asi před 200 lety.

Zdejší domy svou výzdobou na vnějších stěnách připomínají pohádkové perníkové chaloupky a inspirovat se jimi nechal například i známý architekt Dušan Jurkovič. Vznik tradice je přitom velmi prostý.

„Čičmany stojí na mokřadu, takže naši předkové potřebovali své domy izolovat od vlhkosti. Proto je natírali vápnem zvenku i zevnitř. Později, když už měly chalupy kamenný základ, tak jednu místní ženu napadlo, že tím vápnem namaluje různé ornamenty na své okenice. Tak jednoduché to je,“ vyprávěla nám Natália Čerňancová, průvodkyně ve zdejším muzeu, jež stojí jen malý kousek od Jurajova obchůdku. „Malování se pak rozšířilo, lidé na své dřevěnice dávali to, co viděli kolem sebe v reálném životě. Najdete tam různé zákruty, beraní rožky… Souvisí to také s kroji. Vychází to z praktického a směřuje k estetickému. Ale šipky jsou jen šipky a srdce jen srdce, nic víc,“ dodala dívka, jejíž výklad provázely blesky a hlasité hromobití, takže naše prohlídka měla o to romantičtější nádech.

Poutavé expozice a přehledné informační tabule ve dvou budovách muzea návštěvníky informují o tradicích i běžném životě v Čičmanech. O lesním hospodářství i o chovu dobytka a trávě, kterou dobytek spásal, o tom, jaké houby sbírali zdejší obyvatelé („Čičmanci“) v lese a kterak chlapci rukama lovili ryby či raky v potůčcích a jak používali valašky. Ale také o tom, jak rodiče mluvili dětem do výběru partnerů, přičemž dbali především na věno, jak ženy pily lektvary plodnosti a jak poté, když se zadařilo, vypadal domácí porod a jak se veselilo a zpívalo na křtinách. A také jak Čičmanci vyprovodili zemřelé příbuzné z tohoto světa. Prostě o všem, jak se tu žilo a v některých ohledech snad i ještě žije.

Kopytcia a nohavičky

Dozvíte se ale i o tom, co se nosilo. Takové pletené ponožky byly samozřejmě součástí krojů, čímž se opět dostáváme zpět do restaurace k Juraji Kudjakovi, který zatím donesl na ukázku několik rozpletených kousků.

„Nevím, kdy to přesně začalo, hádám tak dvě stě let. Muži, když chodívali pást ovce nebo krávy, měli na horách spoustu času. A ten čas trávili tak, že drugali, prali a barvili vlnu a pletli z ní ponožky. Pánské se jmenovaly kopytcia a dámské nohavičky,“ vykládá Juraj o práci, kterou si pastevci krátili dlouhý čas.

On sám se k řemeslu dostal jednoduše tak, že jedny takové kopytcia potřeboval obléct ke svému kroji. Zašel proto za mužem, který se ještě tradiční činnosti věnoval.

„Bylo mu už asi osmdesát let. Pamatuju si, jak pásával krávy tady pod horou. Přišel jsem za ním, aby mi ukázal, jak se ponožky pletou, anebo aby mi vyrobil jedny na míru, že bych je od něho koupil. Ale nepochodil jsem, ujo už byl starý a tvrdil, že si to nepamatuje. Vždycky na jaře a na podzim mi ale donesl po deseti párech dámských ponožek, které byly na výrobu jednodušší,“ vypráví.

Nezbývalo tedy než se učit sám, mistrovství v pletení jako takovém se naučit od žen a poté se obrnit nezměrnou trpělivostí.

„Chvíli jsem se tím zabýval, pak toho nechal a pak se k tomu zase vrátil. Nakonec jsem je vyrobil, úplně identické, jako byly ty staré. Ještě jsem je donesl ujovi ukázat. Ujo se podíval, mrknul na mě a pronesl: Věděl jsem, že to dokážeš,“ usmívá se muž mnoha řemesel a umů při povídání o tom, jak se přece jen potkal s úspěchem i s pochvalou od toho nejpovolanějšího. Tradice tedy zůstala zachována.

Rozpracované kopytcia leží na stole, ještě jim chybí pata. „Když ponožky vyrábím, stále obdivuji ten um našich předků, jak vytvořily tak krásné vzory a barevné kombinace. A také geniální vlastnosti ovčí vlny, její funkčnost, to máte na noze docela jiný pocit. Nepotí se vám a na druhou stranu, i když je ponožka mokrá, je vám teplo,“ popisuje čičmanský pletač výjimečnost materiálu, z kterého muži nejen tady, ale i jinde na Slovensku ponožky obvykle vyráběli.

Dvacet hodin práce

V každé oblasti, či dokonce obci však měli svá specifika a odlišnosti a existovalo mnoho druhů návleků na nohy. Dříve se také používaly onuce, což prý byly jen hadry omotávané kolem chodidel, samotné ponožky byly spíše záležitostí svátečních dnů. V Čičmanech se ovčí vlna barvila do čtyř barev, dominovala bílá a dále pletači kombinovali žlutou, červenou a černou, jinde si však vystačili třeba jen s dvoubarevným provedením.

Vyrobit takovou ponožku samozřejmě není jen tak. Jurajovi jedna zabere asi deset hodin času, celý pár tedy dvojnásob. „Jednu udělám, druhá už je pak těžší. Je tam více technik, nejen pletení, ale i háčkování, musíte střídat barvy, aby pěkně navazovaly, a celé to musí dobře odsýpat. Ale trvá to, je třeba řádně utahovat očka, aby se nerozešla, musíte mít pevné ruce, aby to drželo. Ale zase aby to nebylo moc tuhé, plechové na noze, chce to optimální pevnost,“ popisuje. Zamýšlí se, že pletení těchto ponožek se možná přece jen spíš hodí pro muže než pro ženy, už proto, že ruce jsou od toho samý mozol a že ženy také možná nemají takovou sílu v rukou.

Ovčí vlnu má šikovný restauratér od svého otce a od kamaráda, kteří ovce chovají. S nimi musí vlnu také vyprat, obarvit, drugat (čili upříst). A jaký je o jeho výrobky zájem? Juraj obdrží asi tak deset objednávek za rok. Jeho pletená dílka je ale samozřejmě možné vidět a koupit také v jeho čičmanském krámku.

„Nestydím se, že štrikuju, když někdo chce, udělám mu ponožky na míru,“ říká muž, který naplnění svého života našel ve vskutku pohádkovém prostředí. Bouře zatím už dávno skončila, čičmanské domky osvětluje hřejivé zapadající slunce, všechno akorát vyšlo, a tak se vydáváme dál, od jednoho čísla popisného k druhému, kolem překrásně malovaných dřevěnic.


Čičmany v ohni

  • Obec leží v kotlině Strážovských vrchů. Trvale zde žije kolem 170 obyvatel, kteří většinou patří ke starší generaci. Další lidé sem pak prý přijíždějí relaxovat a chalupařit, z Bratislavy i z Česka. První písemná zmínka o Čičmanech pochází z roku 1272. Od roku 1977 jsou památkovourezervací především kvůli typické lidovéarchitektuře, ovšem originální jsou zde například také kroje.
  • Obec postihly třizničujícípožáry v letech 1907, 19211945. Prostřední z nich byl zřejmě největší, neboť v dolní části obce mnoho dřevěnic zničil. Slavný slovenský architektDušanJurkovič pak prý vypracoval projekty na nové sruby, které turisté dodnes obdivují.
  • Není tedy divu, že také malováníchalup se postupně vyvíjelo a měnilo. Nejprve se ornamenty objevovaly jen kolem konstrukčních prvků, později po celé ploše stěn. Typické bývaly spíše jednoduché geometrickémotivy, dnešní malby se inspirují místními proslulými lidovýmivýšivkami.
  • Tradiční chalupy s ornamenty se i dnes nacházejí především v dolní části vesnice, v té horní se v běhu věků a požárů našel prostor i pro modernější zástavbu.

Očima autora

Abych pravdu řekl, na omak nejsou čičmanské ponožky nic extra příjemného, spíše se vnucuje myšlenka, že to musí kousat jako pes. Je ale prý rozdíl mezi tím, zda takový materiál máte kolem krku a vnímáte každý škrábanec, anebo na nohou, kde je naopak vítaný, neboť masíruje chodidlo. Lanolin, jenž je v ovčí vlně obsažen, má zase blahodárné účinky na pokožku.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: