Putování kolem Dunaje. Vydejte se s námi fascinující krajinou evropského veletoku
Dunaj na slovensko-maďarské hranici svede zázraky: tu iluzi mořského pobřeží, tam zas dokonalou tropickou džungli. Nedlouhý úsek od Komárna k ohbí Dunaje projedete autem za půl hodiny, ale putovat podél živého veletoku můžete několik dní.
Hned za Komárnem se Dunaj nápadně roztáhne do šířky a proud začínají štěpit ostrovy. Jeden od druhého je někde oddělují průlivy, jinde naopak spojují úzké kamenné kosy či linie vrb a bílých topolů. Bující luh mění ostrovy v návrší vysokých korun tropického pralesa. Spleť ramen, mrtvých i průtočných, vytváří s hlavním tokem zvláštní vodní svět. Hotový ráj pro rybáře, ale také jeden z nejbohatších evropských biotopů. Divoká příroda, nejenom ta rybí a ptačí, člověka obklopí a doslova podmaní.
Ne všechno jsou přísně chráněné rezervace, ale rozmanitostí druhů to tu překonává leckteré naše národní parky. Co na slovenské straně zmizelo pod hladinou mamutího jezera Gabčíkovo, tady se naštěstí uchránilo. Jak je dobře, že se před pětadvaceti lety Maďaři rozhodli nepostavit Nagymaros, druhý díl betonářského projektu. Zůstala živá řeka a láká k sobě na přírodní pláže nanesené a stále obnovované proudem.
Ostrovy uprostřed veletoku
Dunajské ostrovy jsou protáhlé, těžko poznat, kde začínají a kde končí. Lodě je obeplouvají jednou na naší, jinde na protilehlé straně. Za noci blikají středem toku zelená světla signalizace.
Někdy je to silnější než spánek a pak je třeba pozorovat a poslouchat: skoro neznatelně se blíží a zase vzdalují světla remorkérů a s nimi pleskání vln v obvyklém rytmu, občas zatroubí táhlé lodní klaksony. Dunaj je pro nás něco nezvyklého. Fenomén evropského veletoku přitahuje oči a mysl. Proudící živel, kterému pokles hladiny dodal bližší, lidské měřítko.
Zatímco severní, slovenský břeh je většinou zpevněný kamennou hrází, jižní má až na výjimky přirozený vzhled – štěrkové a písčité pláže střídají kolmé stěny s tisíci hnízd břehulí. Dunajský měkký luh je svérázná krajina na pomezí vody a souše, jiná, než známe kolem našich řek. Chůdovité kořeny vrb připomenou tropické mangrovy.
Na nich se zachycují splývavé vodní rostliny, v létě vyschlé jako rezavé ovčí rouno, ubíhající lem jen kousek nad klesající hladinou. Pod ním jde houpavé pobřeží, bahno, které ještě neztvrdlo. Takový Tátský ostrov (Táti-sziget) vzbuzuje dojem dokonalé „modré laguny“, lesy rázu džungle s jezery mrtvých ramen a táhlé pobřeží, nekonečná pláž, občas štěrková kosa či vrbový ostrůvek. Kilometry se dá procházet vyčištěným štěrkovým a písečným pruhem pevniny nad Dunajem.
Probuzená duše nomáda
Když v létě opadne voda, přijíždějí Maďaři k Dunaji. Putují podél řeky se stany a přívěsy, jako by se v nich u Dunaje probudila duše nomáda. Letní cestovatelé, ale také rybáři z blízkých i vzdálenějších měst. Volně a spontánně se tu táboří na plážích, v leženích svítí ohně a opékají se ryby, v kotlících voní halászlé. Do toho se objeví místní s traktůrky, někdy i se stády koní či dobytka. Dunajské pobřeží tak připomene kraje mnohem dál na východ a dobrodružný našinec tu nachází směsici Balkánu a Orientu doslova za humny.
Maďaři holdují jídlu. Slabostí pro pikniky a odpočinek v přírodě mají blíž k duši jižanů. Hús hentes áru, dobré maso od řezníka, stojí na poutači u nejednoho řeznictví… a výletníci nakupují. Třeba tradiční měkké klobásky, „sedm do páru“, žertuje před námi ve frontě copatý Maďar.
Čerstvě vynořené pobřeží samo vede kroky kilometry oblázků a vyvržených škeblí. O příliv a vlnky se postarají remorkéry. Iluze středoevropského moře není vůbec nadsazená. Ještě snad překonat chlad dunajských vod, ale to během pár srpnových dní svedou třicítky – a dlouhotrvající vedro tu není žádná zvláštnost.
Průlom Dunaje
Při cestě po proudu se najednou objevují první kopečky, zvedají se hned za jižním břehem, pak přibývají pořádné vrchy, až dosáhnou skoro středohorské výšky. Překvapivý posun proti fádní rovině: vinice na úbočí těsně nad řekou, vlnobití hřebenů a na nich hradní zříceniny, stolová návrší s jizvami mramorových lomů. To jsou dvě podunajská pohoří, nižší Gereče a vyšší Piliš, součást Dunajsko-ipeľského národního parku (Duna–Ipoly Nemzeti Park).
Ještě dál k východu se kopce přiblíží z obou stran, až řeku sevře zalesněné údolí. Z vyhlídky nad Ostřihomí, zvané příznačně Váskapu (Železná brána), a mnoha dalších míst uvidíte řeku jako na dlani. Tady začíná nejatraktivnější úsek, ohbí Dunaje (Dunakanyar), v němž veletok naráží na oblouk Karpat. Vstupuje tu do věnce vulkanických hor, jeho tok se vlní a po chvíli náhle lomí a vydává k jihu (a vydrží tak přes celou Dunajskou nížinu až do Vukovaru).
Římany osídlené kraje s řetězcem vojenských táborů a sídlišť si ponechaly antickostředomořského ducha, který se na sever od Dunaje náhle vytrácí. Ale Ostřihomsko až k Visegrádu (čti višegrád) a Budapešti patřilo kdysi k Velké Moravě (od r. 861) a žili tu Slované. Dodnes najdeme v horách Piliše slovenské vesnice.
Malé moře
Už pár kilometrů pod Visegrádem jsme z hor venku a Dunaj zase nabírá ztracenou šířku. Tok se rozděluje na dvě větve, které mezi sebou svírají táhlý ostrov – pětadvacet kilometrů dlouhý Szentendrei-sziget (ostrov sv. Ondřeje). Stačí přejet most přes užší z obou ramen, Szentendrejský Dunaj velikosti Váhu, a jsme v dunajském „vnitrozemí“, oáze divočiny. Několik kilometrů nic než tropický baldachýn rozprostřených korun vysoko nad úzkou silnicí. Z lužních lesů vystupují louky a pastviny a na nich dlouhorohý maďarský skot, ale to největší překvapení má teprve přijít. Silnička končí, dál za vsí Kisoroszi musíme prašnou polňačkou k nejsevernějšímu cípu ostrova. A tady to začíná: stovky aut a špalíry lidí, parkuje se improvizovaně na louce.
Divoký kemp obsadil lužní les na ideálním místě. Něco takového se hned tak nevidí. Dobrých 150 m daleko jde pláž od kraje měkkého luhu k dunajským vodám, které se tu přímo před očima dělí a zabírají tak celý horizont. Dunaj je takové malé moře. Patří všem, rybářům i nudistům, vodákům i adrenalinovým výletníkům s celými rodinami – je to něco, brodit se do půli lýtek stovky metrů mělčinami romantické řeky, procházet se plážemi, které nemají konce. A k tomu pohled vzhůru, vysoko do protějších kopců – vskutku „královské panoráma“ Visegrádu s palácem uherských králů.
V létě je Dunaj plný lidí, ale teprve tady nastává kosmopolitní hemžení, převažují mladí, z Budapešti, ale i ze Západu a často tu táboří celé týdny. Je v tom hodně živelnosti a improvizace. Třeba Gábor, postavou připomíná zápasníka sumó, nastartuje gumový člun a zajede napříč řekou k protějšímu lužnímu lesu, zpátky ho veze plný suchých klád, div se s tím nákladem nepotopí. Dlouho do noci planou po břehu desítky ohňů. Tady má Dunaj snad nejvíc ráz obydlené řeky, jakou byl i v dávnověku – migrační koridor, kterým lidé táhli pěšky a s povozy jako dnes auty a zrovna tak tábořili při ohních…
NEJVĚTŠÍ EVROPSKÁ RYBA
Rybaření je v Maďarsku snad ještě populárnější než u nás. S rybáři se setkáte na dunajských ramenech, ale také při břehu vlastní řeky. Koupit si můžete rybářský lístek na den dva, na týden i na měsíc. Pověstná bývala dunajská vyza. Kdysi plula z Černého moře proti proudu, než ji zastavily novodobé přehrady. Dorůstala až pět šest metrů a do váhy jedné tuny, ale změřeny byly ještě větší kusy. Aby ji dokázali chytit, museli rybáři postavit improvizované přehrady napříč řekou. Úlovky se vozily na ostřihomské arcibiskupství, a dokonce i na francouzský dvůr. Poslední kapitální kus pochází z konce 19. stol.
TIP NA VÝLET: JESKYNĚ NAD DUNAJEM
Odbočka ve městě Nyergesújfalu (čti něrgešújfalu) vás zavede do mramorového pohoří Gereče (Gerecse hegység; čti heďség). Kdysi bývalo dnem moře Tethys. Během bouřlivých třetihor se tu hromadily horké vody a páry ze sopečných výbuchů a vytvořily geotermální jeskyně. K Jankovichově jeskyni (Jankovich-barlang) musíte prudce vzhůru z vesnice Bajót s mocným geotermálním vývěrem. Jeskyně s obrovskou dvoranou je největší z mnoha dalších v okolí a díky propadlému stropu a barevným stěnám velmi fotogenická, z puklin a propastí jsou navíc cítit sirné výpary. Ale krápníky tu nehledejme, není to krasová jeskyně, jaké známe u nás. I v létě ji obývá velká kolonie netopýrů. Několikahodinový výlet vrcholí mezi skalisky vápencového útesu Öreg Tó. Vyhlídka od Dunaje přes obě pohoří je odměnou za námahu. Při troše štěstí tu můžete spatřit velká hejna štěbetajících vlh, pro nás stále exotické ptáky hrající všemi barvami.
OSTŘIHOM
Cestou podél Dunaje nelze minout historickou Ostřihom (Esztergom). Jedno z nejkrásnějších maďarských měst se ohlašuje už zdálky. Bazilika vysoko nad řekou s mostem Marie Valérie vytváří uprostřed lesnatých kopců nevídané panoráma. Původně antická Solva a posléze východofrancké, ale také slovanské sídlo se stalo na několik století maďarskou metropolí.
Už v r. 1001 bylo založeno arcibiskupství a množství památek přidaly i další epochy. Pod Ostřihomí dokončil polský král Sobieski porážku Turků. Nebýt něj, byli by Maďaři možná dnes muslimy. Ve zdejším muzeu můžete obdivovat, co se dochovalo z antického světa, a skrz skleněnou podlahu v areálu královského hradu uvidíte archeologickou výstavu nálezů za několik tisíciletí.
TIP NA VÝLET: RÁM SZAKADÉK
Z městečka Dömös vede pěší trasa do adrenalinového kaňonu s vodopády v pohoří Piliš, několik stovek metrů nad hladinou Dunaje. První zastávka je u poutní kapličky, kde r. 1885 došlo ke zjevení obrazu Panny Marie s Ježíškem. O mnoho metrů výš procházíme typickou karpatskou „tiesňavou“. Nevznikla ovšem ve vápencích, ale ve vulkanických horninách, andezitech a vodopády tu přepadávají po lávových stupních, zatímco v měkkém tufu vymlela bystřina obří hrnce.