Rok s dětmi v obytňáku napříč Evropou: hlavně netlačit na pilu, radí maminka
Pronajali svůj dům, sbalili své čtyři děti, přestěhovali se do pětadvacet let starého obytného auta a vyrazili na jih. Projeli Rakousko, Itálii, Španělsko nebo třeba Portugalsko. Na cestě strávili skoro celý rok. Jaké to je, cestovat s dětmi tak dlouhou dobu a s čím musí člověk počítat? „Musí mít plán, ale být připraven, že se změní,“ říká maminka Tereza Rychtaříková.
Na cestu vyrazili s dvouletými dvojčaty, s desetiletým a šestnáctiletým dítětem. „Chtěli jsme poznat úplně jiný svět, vrátit se k opravdovým hodnotám a být jako rodina poprvé doopravdy spolu,“ vysvětluje Rychtaříková hlavní důvod, proč se rozhodli opustit dosavadní zajetý život.
První dva měsíce na cestě si tak zvykali na úplně jiný režim. „Učili jsme se zastavit. Přestat fungovat v rytmu pondělí až pátek – práce, škola, povinnosti – a víkend jako jediné volno. Najednou jsme před sebou měli dny, které neměly dělení na pracovní a volné, a hledali jsme si nový režim,“ vzpomíná maminka.
Naučit se být spolu
Museli se nejprve naučit být především spolu, a to naplno: „Obzvlášť pro tátu, který do té doby trávil většinu času v práci, to byla velká změna. Museli jsme si zvyknout jeden na druhého v úplně jiném nastavení.“ Cestou se věnovali dobrovolnictví na nejrůznějších farmách, ať už v Česku, Rakousku, Itálii, ve Španělsku, nebo v Portugalsku.
„Cestu mezi jednotlivými místy jsme pojali jako pomalé cestování – takzvaný slow travel –, což pro nás, tehdy ještě zrychlenou pražskou rodinu, bylo něco naprosto nového a úžasného,“ podotýká Rychtaříková s tím, že děti tak navíc každý den přirozenou zvídavostí vstřebávaly nové poznatky. „Bylo to spíš worldschooling než homeschooling,“ podotýká.
Učení formou poznávání
Děti, které byly školou povinné, se totiž musely během cesty také učit. „Ale úplně jinak, než si většina lidí pod ‚školou na cestách‘ představí. Neměli jsme sešity, rozvrh ani výuku podle osnov. Ale díky náplni naší cesty – dobrovolnictví, životu na farmách, cestování, komunikaci s lidmi různých kultur – jsme se učili neustále. Všichni.“ Na samotné přezkoušení, které je nutné kvůli legislativě domácího vzdělávání, se pak připravovali několik týdnů.
A co je podle Rychtaříkové při cestování s dětmi nejdůležitější? „Netlačit na pilu. Mít plán, ale být připraveni, že se změní – podle nálady dětí, jejich potřeb, počasí, únavy. Děti na cestách potřebují totéž co doma: být najedené, odpočaté a cítit se bezpečně.“ Vyplatilo se jim proto plánovat cestu tak, aby si na ní každý našel to svoje.
„Když třeba míříme do města plného památek, přidat do programu i něco pro děti: hřiště, akvárium, zoo nebo třeba jen dobrou zmrzlinu,“ doplňuje maminka. Podle ní je také dobré vyhýbat se turisticky exponovaným místům včetně památek „must see“: „Zjistili jsme, že mnohem větší radost dětem i nám přinášejí malá městečka, příroda, zapadlé vesničky a skrytá místa, kde se děti můžou svobodně pohybovat a zažívat svět přirozeně a bez omezení.“
Řešení krizí
Cestou samozřejmě přišly i krize. „Ne nějaké zásadní, ale spíš ty běžné, každodenní, jaké zná každá rodina. Rozdíl byl v tom, že doma se z konfliktu snadno ‚odejde‘ – každý si najde svůj prostor nebo se dočasně odpojí. Na cestě to nešlo. Byli jsme pořád spolu, pořád v pohybu – a tak jsme se museli učit řešit věci hned a spolu,“ říká Rychtaříková s tím, že zpětně to vnímá jako obrovský dar, který rodinu stmelil.
Na cestování v podobném duchu tak nezanevřeli ani po návratu z roční cesty napříč Evropou. Spíše naopak. „Objevili jsme tehdy Španělsko, které jsme si zamilovali, a dnes se tam pravidelně vracíme. Dokonce jsme si tam na podzim roku 2024, kousek od letiště v Málaze, otevřeli vlastní půjčovnu obytných aut – a nejčastěji si je u nás půjčují právě rodiny s dětmi. Takže dnes už mluvím nejen z vlastní zkušenosti, ale i ze zkušenosti dalších rodin, které s námi cestují,“ doplňuje maminka.
Možná i díky tomu tak má jasnou odpověď na otázku, co je na cestování s dětmi vůbec nejdůležitější. „Vyhnout se představě, že cestování s dětmi musí vypadat nějak ‚správně‘. Každá rodina si to může nastavit po svém. A právě v tom spočívá největší svoboda,“ uzavírá Rychaříková.
