Dokumentarista Lukáš Pich: Mám rád ten pocit před prvním záběrem

Kde se vzal tvůj blízký vztah k přírodě?

Bydleli jsme s rodinou v domku pod lesem a přímo z koupelny jsme se dívali oknem na stráň, kam chodily srnky a létali ptáci. Když mi byly tři roky, rád jsem vodil dospělé na zahradu, aby se mnou pozorovali čmeláky. Dědeček byl myslivec, takže mě s sebou bral na posedy. U toho jsem se naučil poznávat větší zvířata a stopovat. Poháněl mě lovecký pud. Někam jdeš, schováš se v křoví a kousek od sebe pozoruješ srnky.

Pak jsi dostal svoji první kameru. Co tě motivovalo natáčet obyvatele lesa?

To ještě nebyla doba internetu a záběry se střádaly do šuplíku. Byla tam snaha něco ulovit, chytit a zdokumentovat. Kdo video potom vidí a kam se dostane, to bylo vedlejší. První je ten zážitek, kdy se dostaneš ke zvířeti blízko. Jen tak si ale sednout do křoví a čekat, až projde srnka, to člověka omrzí. Když máš v ruce kameru a můžeš videoúlovek přinést z terénu, tak tě to tam prostě víc táhne. Po návratu z lesa jsem video sestříhal a ukazoval rodině a kamarádům.

Kdy sis uvědomil, že dokumentování nemusí být jen tvůj koníček, ale i tvá práce?

Když jsem vyrůstal, došlo mi, že být kameramanem pro BBC nebo National Geographic znamená nechat si diktovat, co mám dělat. To nebyla moje vysněná cesta. Proto jsem vystudoval překladatelství, kde si můžu rozvrhnout svůj čas. Rána trávit natáčením, odpoledne překladem. Nechtěl jsem žádnou práci, kde bych osm hodin někde seděl, a neměl tak čas na přírodu. Postupně jsem zjistil, že je o mé záběry zájem ve videobankách. Poté přišla filmařská nabídka od České televize a já strávil dva roky s kamerou v terénu. Potom už jsem se nedokázal vrátit zpátky do kanceláře a obul se do natáčení naplno. Dnes lidem nenabízím své služby, ale hotové archivní záběry.

Díky obětavé práci ornitologů mívám možnost nahlédnout do života skrytě žijících tvorů, jakými jsou například sovy. Při kontrole doupných stromů pravidelně natáčím samice sýců rousných, které vykukují z hnízdních dutin a kontrolují své okolí. | Zdroj: Archív Lukáše Picha

Fotografů přírody je v Česku spousta, kameramanů už tolik ne. Jak těžké je se dnes uživit jako dokumentarista divokých zvířat?

Jsou v podstatě dvě cesty. Buď jsi amatér, který si koupí foťák, zkusí udělat pár videí, zjistí, že je s tím spousta nepříjemné práce a chce to hodně času, takže toho nechá. Nebo jsi člověk, který se tím chce živit, shání granty a chce být kameramanem pro Českou televizi nebo National Geographic. Já jsem někde uprostřed. Je to pořád můj koníček a nikomu nepodléhám, ale zároveň mě to živí. Vyplňuji prostor mezi filmaři pro televize a hobby lidmi, kteří si natáčejí rozklepaná videa telefonem. Všichni si myslí, že se těším, jak jednou začnu pracovat třeba pro BBC, ale já tam vůbec nesměřuji.

Kam tedy směřuješ?

Už nikam, v podstatě jsem se dostal do fáze spokojenosti. Mým hlavním cílem je mít svobodu, abych si mohl točit to, co chci. Vyzkoušel jsem si, jaké to je, natáčet pro televizi, a neoslovilo mě to. Člověk stráví v terénu mnohem víc času, než bylo naplánováno, a málokdy je jeho práce adekvátně ohodnocená. Hlavně mě nebaví, když mi někdo diktuje, co mám dělat.

Jak to myslíš?

Můžu třeba dostat zakázku, ať natočím vydru. Já pak strávím měsíc vysedáváním u řeky a čekáním na vydru, aniž bych ji zahlédl. Během toho se okolo mě odehrávají desítky dalších zajímavých věcí, kterých si ovšem „nesmím“ všímat, protože mám jiný cíl. A to mi nevyhovuje, tak jsem to obrátil. Chodím na svá oblíbená místa a zkoumám, co je tam k dispozici. Občas je to trošku honička, když potkám něco „akutního“ – třeba skorce při stavbě hnízda. To trvá jen chvíli, tak musím všeho nechat a strávit několik dní natáčením stavby. To už je ale moje volba. Když mi téma připadá neperspektivní, nechám ho být a nikdo mi nemůže nic říct. Je to absolutní svoboda.

Jednou jsem ve stanu číhal na okraji příbřežní džungle, kde se mi podařilo natočit samečka strnada rákosního. Zpívající ptáci jsou mým zvlášť oblíbeným tématem, protože video dokáže jejich hlasový projev na rozdíl od fotky krásně zachytit. | Zdroj: Archív Lukáše Picha

Fotka i video mají svá specifika. Jaké to je, být porotcem fotografické soutěže Czech Nature Photo coby kameraman?

Nikdy se nehodnotí jen samotná fotka, ale i příběh, který je za tím, to, o jak vzácný druh se jedná nebo jak složité bylo snímek udělat. Porota je složená z různých typů lidí, většina z nás má něco společného s přírodou, ale jsou mezi porotci i tací, pro které příroda není tak důležitá jako fotografie samotná. Já se snažil dát hlas lidem, kteří zachytili něco raritního, ačkoliv třeba ne tak kvalitně či esteticky. Pro mě jakožto kameramana je zároveň důležitá akce nebo příběh.

Na konci dne se ale stejně musíte shodnout, která fotka vyhraje. Jak se ti s ostatními porotci komunikovalo?

Po dlouhé době jsem si vyzkoušel, jaké je to, domlouvat se na práci i s jinými lidmi. Většinou jsem totiž spíše osamělý střelec, který si dělá věci sám. Některé fotky, které mně přišly úžasné, se na stupních vítězů neumístily. Vždy bylo potřeba najít kompromisní řešení. Každá fotka dala práci, čas a peníze, což musíš brát v potaz a být připravený i na to, že autor bude naštvaný, že nevyhrál. V minulých letech porotcům dokonce někdo volal s dotazem a prosbou o vysvětlení, proč zrovna on nezvítězil.

Marek Balicki: Záchranář na cestách kolem světa

Osobnosti

Fotit zvířata je bezesporu náročná disciplína, a občas tak vyplave na povrch, že si někteří fotografové trochu upravují realitu. Setkali jste se s něčím takovým v Czech Nature Photo i letos?

Vyloženě neetického jsme letos nic neobjevili, ale natrefili jsme na několik fotek žab a hadů, kde byla zvířata zjevně naaranžována. Takové fotky jsme kvůli etickým důvodům neposlali dál. Fotka přírody má svá specifika. Czech Nature Photo má za cíl seznamovat lidi s naší přírodou, aby k ní měli vztah a chtěli ji chránit. Pak se ale stane, že se najde člověk, který s přírodou takový vztah nemá. Řekne si, že je cool fotit zvířata, nakoupí si nejdražší techniku – a v přírodě šlape po orchidejích a vyhání ptáky z lesa. Fotografická komunita mu ovšem dá jasně najevo, že se to takhle nedělá...

Během filmování ptáků trávím často dlouhé hodiny ukrytý v maskovacích stanech | Zdroj: Archív Lukáše Picha

Kde podle tebe leží hranice mezi autentickým natáčením živočichů a jejich ohrožováním?

Základním pravidlem je, že žádný záběr či fotka nestojí za ublížení zvířeti. Je nutné mít o dokumentovaném živočichovi takovou znalost, abych věděl, co si můžu dovolit. Nastanou ale i situace, kdy u obecně tolerantního druhu ptáka narazíš na konkrétního jedince, který se člověka bojí, a kvůli mé přítomnosti by se třeba bál nosit mláďatům krmení. V tu chvíli je nutné se sbalit, místo opustit a už se nevracet. Bohužel se najdou lidé, kteří to neudělají.

Kontroverze občas vzbuzuje i troubení na jeleny, které sám při práci v terénu děláš. O co vlastně jde?

Napodobením hlasu říjného jelena se snažím přimět jeleny, aby mě jakožto domnělého soupeře přišli vyhnat ze svého teritoria. Minimálně si tím zmapuji, kolik jelenů se okolo mě nachází, protože mi na zatroubení zpravidla odpoví. Pokud mám štěstí, některý z jelenů se mě dokonce vypraví hledat, a já si ho tak můžu na krátkou vzdálenost nafilmovat. Když tohle udělám jednou, nikomu neuškodím. Problém to začíná být v momentu, kdy začne troubit hodně lidí každý den. Proto veřejně neuvádím místa natáčení vzácných živočichů.

Dostal ses s jelenem někdy do konfliktu?

Občas se mi stane, že se zamaskuji a postavím si kameru na jelení chodníček, kudy jeleni migrují, protože je velká šance, že na tom místě projde nějaké zvíře. Když jsou ale jeleni v říji a vedou mezi sebou šarvátky, právě po těchto stezkách se navzájem vyhánějí ze svých teritorií. Řítí se někdy i přímo na mě a v tu chvíli je ve mně jen malá dušička. Většinou však stačí vykouknout zpoza kamery, zamávat na jelena, on se poleká a běží jiným směrem. Problém je naopak se zvířaty, která jsou na člověka zvyklá, ta se jen tak zastrašit nenechají.

V přírodě se nejzajímavější akce zpravidla odehrávají za rozbřesku. Tou dobou je zároveň i nejhezčí světlo, a tak jsem s kamerou v terénu často ještě před východem slunce. | Zdroj: Archív Lukáše Picha

Máš na mysli nějaká konkrétní?

Mívám například problém s volně puštěnými psy. Jelikož jsem maskovaný, často si mě všimnou až ve chvíli, kdy stojí blízko mě, leknou se a začnou být agresivní. Párkrát se mi také stalo, že jsem se dostal do lokality, kde byla ukrytá selátka, ale většinou byla pár metrů od nich bachyně, která mě sledovala, funěla a dávala mi jasně najevo, že mám jít pryč. Žádné zvíře na člověka neútočí jen tak pro radost. Česká příroda je ale bezpečná. Kromě divokých prasat a několika medvědů na česko-slovenských hranicích u nás v podstatě nežijí tvorové, kteří by člověka dokázali napadnout.

Na které živočichy se zaměřuješ?

Kvůli specifickému vybavení, znalostem a nutnému potápění se vyhýbám podvodnímu světu, ale na souši natáčím vše, od mravenců až po jeleny. Trochu mi vadí, že když natáčím zvířata jako prase nebo srnce a někde je ukážu, vlastně lidem nepřinesu nic moc nového. Proto mě naopak baví lidem ukázat, že jsou kolem nás modré žáby nebo pavouci, kteří si hrabou nory, ve kterých potom nosí svá mláďata na zádech. Samozřejmě ale trávím spoustu času s jeleny, kteří jsou v Česku takovým majestátním zvířetem, u jehož troubení ti vibrují kosti v těle. Savci jsou však nejnáročnější na čas a často odcházíš domů s prázdnou. Mají totiž velmi citlivý čich, takže o tobě vědí na sto metrů dopředu. Zároveň jsou to noční zvířata, takže máš omezené možnosti, kdy na ně natrefit venku.

Řídíš se konkrétním seznamem živočichů, který si odškrtáváš, nebo necháváš přírodu, ať tě pokaždé překvapí?

Často natáčím zvířata opakovaně. Jsou na jiném místě, jinak se chovají nebo mám pokročilejší techniku, která to natočí lépe. Některé živočichy samozřejmě hledám už dlouho a stále se mi nedaří je zachytit, ale právě tím, že nemám za zády režiséra, kvůli kterému musím to zvíře najít, tak při takovéhle „smůle“ točím prostě něco jiného. Mám určité cíle, ale jednoduše chodím na místa, kde je velká biodiverzita, zajímavá zvířata, hezké prostředí a vždycky je tam něco nového. Ta místa se mění i vlivem sezony a odlišných měsíců. V jistou chvíli musím některá témata nechat být, protože jich je tolik, že bych všechno nestihl. To bývá především na jaře.

Jelení říje v prostředí horského smrkového lesa patří k mým nejoblíbenějším přírodním úkazům. Přestože se jedná o nesmírně obtížné natáčení, ze kterého často odjíždím bez jediného záběru, vydávám se s kamerou za troubícími jeleny skoro každý podzim. | Zdroj: Archív Lukáše Picha

Celé jaro natáčíš, půl roku stříháš a pak přijde opět nová sezona. Nemůže s tou nekonečnou prací přijít i vyhoření?

Něco takového už se o mě pokoušelo. Moji práci by měl dělat tým minimálně pěti lidí, ale všechny by to neuživilo. Musím tak být na několika různých pozicích a nedělám svou činnost na sto procent, jak bych chtěl. Teď hledám cestu, jak svou práci udělat udržitelnější. Ve chvíli, kdy najdu téma, ptám se sám sebe, jestli opravdu toužím toho živočicha natočit. Snažím se toho točit méně, ale moc to nefunguje, stále jsou kolem mě neodolatelná témata.

Jaké z těch neodolatelných témat se ti v poslední době podařilo zachytit?

Měl jsem velkou radost, že se mi povedlo zdokumentovat krkavce, kteří se přetahují o mršinu daňka. Není to nějak zvlášť vzácné zvíře nebo scéna, ale je docela složité to natočit. Na ptáky používám maskovací stan, ale na krkavce to neplatí. Jsou nesmírně nedůvěřiví, takže se kvůli nim používají pevné kryty, které stojí na místě několik měsíců nebo let. Někteří fotografové ke krytům dokonce dávají plastové lahve nabarvené načerno, aby simulovali objektiv a krkavci se pak nebáli něčeho nového. Loni jsem potkal mladé krkavce, kteří ještě neměli moc zkušeností, nebáli se, a mně se tak povedlo zachytit je pouze z maskovacího stanu.

Máš teď připravené nějaké nové zvířecí projekty?

Vlastně žádné, ale vím, že nakonec toho bude hodně. Každý rok je toho hodně. Během března začnu točit, jakoby lusknutím prstu je červenec, a já mám tuny nových záběrů. Bojuju s rovnováhou pracovního a soukromého života. Nemám žádnou směnu „od do“, moje práce je mým koníčkem, takže mi zabere všechen čas. Nezpracovaná videa přibývají a odrazují mě točit něco nového. Proto ani necestuji za novými cíli, ony přijdou za mnou.

Jakmile slunce ohřeje svět, v trávě se začnou dít věci. Nejrůznější druhy sarančí poskakují mezi stébly a padají při tom do sítí, ve kterých na ně číhají masití křižáci čtyřskvrnní. | Zdroj: Archív Lukáše Picha

Takže tě nelákají exotická místa?

Nemám v krvi cestování, ačkoliv spousta fotografů ano. Koupí si foťák, vyfotí pár sýkorek a pak chtějí lva. Jezdí po celém světě a jejich cílem už nejsou zvířata či předání něčeho jiným lidem, ale spíš cestování a dobrodružství. Mou hodnotou ve videích je edukace. Je důležité mít zaměření. Mám kamarády, kteří se specializují na hady, a já se zaměřuji na českou přírodu. Většinou se motám v okruhu sta kilometrů a baví mě, že dokážu s kamerou zachytit věci, nad kterými lidem zůstává rozum stát. Navíc pokud se dozvědí, že jsem to natáčel za jejich zahradou, u nás, tak jsou ještě nadšenější. To je moje přidaná hodnota. Využívám toho, že nejsem takový dobrodruh, ale hraji si u nás na písečku.

Petr Bambousek: Nemusím fotit všechno, co vidím

Osobnosti

Často jsi popisován jako kameraman divoké přírody. Existují ale v Česku ještě člověkem nedotčená místa?

Mezi oblasti, kam ještě nevkročila lidská noha, patří v Evropě už pouze třeba Karpaty nebo rumunský Fagaraš, ale ani tam nejsou nadějné vyhlídky. V Česku i na celém světě zbývá už divoké přírody dost málo. Pokud chce člověk vidět opravdu něco divokého, musí se dostat na velmi strmé svahy, kam se špatně dostane technika. I já sám, pokud chci natáčet nějaká lesní zvířata, ptáky, brouky, často natáčím ve strmých, skalnatých, příkrých svazích, kde zůstaly staré stromy a popadané dřevo. Všude ale potkáš lidi. I v klidových zónách na Šumavě, kam se nemá chodit, strážci národního parku díky fotopastem vidí, kolik tam za den projde lidí.

Dokážu si představit, že zvyšující se počet turistů na horách tvoji práci ztěžuje. Jak dlouho ti trvá zachytit kamerou konkrétního živočicha?

Samotná práce v terénu je různá. Stane se, že omylem najdu místo, kde se páří žáby, za dvacet minut to natočím a můžu jít domů. Nejdéle času v úkrytu jsem strávil při natáčení páření černých čápů na hnízdě. Natáčel jsem tři dny, každý den jedenáct hodin v kuse. Když si vyberu náročné téma, můžu strávit v lesích čtrnáct dní a nenatočit nic.

Mou velkou slabostí jsou vážky. Takovéto šídlo královské, které neúnavně patroluje nad vodní hladinou, bych dokázal pozorovat celé hodiny. A dokonce bych u toho možná ani nepotřeboval kameru. | Zdroj: Archív Lukáše Picha

Takže to není velké dobrodružství, ale také řehole?

Každý si představí, že mám dobrodružný život, kdy číhám na zvířata, ale opak je pravdou. Já jsem hlavně kancelářská krysa, která musí sedět doma a zpracovávat záběry. Přes zimu netočím a půl roku pouze sedím u úprav, ale i tak mám stále nezpracované záběry, které jsou už šest let staré. Bez úprav a střihu by mou práci ale nikdo neviděl, je to nutný vklad.

V lese se pohybuješ od dětství, dokumentováním se živíš už téměř deset let. Změnil se tvůj vztah k přírodě za tu dobu, co ji sleduješ?

Začal jsem chápat, jak je příroda křehká a má na kahánku, protože mnoho lidí nezajímá a neřeší, jak by se k ní měli chovat. Netýká se to jen odhazování odpadků, ale konzumu, spotřeby, toho, jaké jíme potraviny, kam posíláme své peníze a podobně. Nejen můj vztah, ale i sama příroda se mění. Ze spousty míst, na která jsem chodil, jsou teď sídliště, obchodní domy nebo parkoviště. Rozpínáme se a přírody ubývá. Ačkoliv je stále více snah o skupování pozemků za účelem ochrany přírody a vracení řek do přirozených koryt, pořád jde ta křivka směrem dolů. Může za to zejména přechemizované zemědělství, lesnictví a obří pole a lány. Stále vidíš místa, kde se rozpadly smrkové lesy kvůli změně klimatu, a přesto se tam znovu nasází smrková monokultura, která v budoucnu zase uschne.

Množství živočišných druhů vymírá. Jak to vnímáš coby jejich dokumentarista?

Některé druhy vymírají, ale objevují se u nás nové. Jak invazní, tak expandující kvůli změně klimatu. Oblíbeným příkladem je křižák pruhovaný, pavouk, který vypadá jako vosa. Ačkoliv je dobře zdokumentovaný a najdeme ho už po celé republice, na internetu se stále objevují jeho fotky s otázkami, zda někomu neutekl z chovu. Kvůli kůrovcové kalamitě se také mění celá skladba ptáků a savců. Pořád se to mísí a proměňuje, ale dlouhodobě zvířata mizí a ubývá také biodiverzity, což je velký problém a nahrává to invazním druhům, které tu nemají predátory a rychle se množí.

Jedním z mých ptačích oblíbenců je skorec vodní: podivuhodný pěvec, který obývá břehy říček a pro svoji kořist se potápí pod hladinu. Stal se natolik pravidelným doprovodem našich rodinných výletů, že jsme si s manželkou jeho siluetu málem nechali vyrýt na snubní prstýnky. Ale jen málem... | Zdroj: Archív Lukáše Picha

Vytváříš si ke zvířatům, která natáčíš, nějaký vztah?

Jsem dost ovlivněný svou manželkou, která mě naučila zvířata zdravit a povídat si s nimi. Mám se zvířaty takový dobrácký, kamarádský vztah. Když u nějakého hnízda strávím natáčením několik dní, po práci se s ptáky rozloučím a popřeju jim hezké vylíhnutí. Kdyby ale přiletěl ke hnízdu dravec a snažil se mláďata sežrat, tak nezakročím. To je přírodní proces, který budu chtít zdokumentovat a nejsem tam od toho, abych zasahoval.

Lidem vstoupila do života umělá inteligence. Všiml sis nějakého vlivu i ve svém oboru?

Dokumentování divoké přírody je podle mě proti tomuhle trochu imunní. Jeho hodnota tkví v tom, že jsem něco reálného zachytil ve skutečném světě, že to tam vážně existuje. To umělá inteligence nemůže nahradit a je to má výhoda. V případě, že mému klientovi ale nebude záležet na tom, jestli je video reálné, nebo vygenerované, bude pro něj umělá inteligence levnější a jednodušší. Lidé však sledují mé přednášky a videa právě proto, že jsou reálná, což se asi nezmění.

Tvorbou videí a přednášek trávíš většinu času. Co ti na tvé práci dělá největší radost?

Nejvíc mě baví ta cesta. Vymyslíš si, že bys chtěl vidět nějaké zvíře, tak si o něm něco nastuduješ a chodíš na místa, kde by se mohlo vyskytovat. Doufáš, že ho potkáš, pak ho doopravdy najdeš, vymyslíš, jak se k němu dostat a zachytit ho. Strávíš nějaký čas natáčením a ve chvíli, kdy ho natočíš, zážitek pomine. Podruhé a potřetí už to nadšení slábne. Nejlepší pocit přichází těsně před prvním dobrým záběrem.