Říká se, že Madeira není vhodná ke koupání, ale ke koukání. Já myslím, že je přímo dokonalá pro turistiku a vandrování. Portugalský ostrov vzdálený přes 600 kilometrů západně od Afriky a necelých 900 kilometrů na jihozápad od pevninské Evropy se koncem loňského roku stal cílem naší outdoorové výpravy.
Madeira je vrcholem podmořského vulkánu, který strmě vyrostl ze dna Atlantiku. Prudké mořské útesy přecházejí v ještě strmější hory, které jsou doslova protkány kvalitními turistickými stezkami. Díky celoročně příjemnému subtropickému klimatu je Madeira přezdívána „ostrov věčného jara“. Při trpasličích rozměrech pouze 57 km z východu na západ a ze severu na jih dokonce jen 22 km nabízí překvapivě výživné několikadenní treky a otevírá své outdoorové hřiště pro milovníky divoké přírody. S rozlohou 741 kilometrů čtverečních, tedy jako některý z našich menších okresů (např. Kolín, Sokolov či Praha-východ), představuje Madeira malý kontinent sám o sobě, kde se nebudete nudit ani po několika týdnech.
Hřebenovka Madeiry
Přestože by se celý ostrov vešel na jednu mapu Klubu českých turistů, reliéf „evropské Havaje“ je velmi členitý a rozhodně se zde vyplatí sledovat předpověď počasí. Ihned po našem příletu hlásí luxusní inverzi, tak spěcháme za horským sluncem. Autobusem a stopem projíždíme hustou mlhou až na třetí nejvyšší horu Madeiry Pico do Arieiro (1818 m). Slunce slastně hřeje nás i rozeklaná vulkanická skaliska vystupující z peřiny mraků. Oproti naší minulé návštěvě před jedenácti lety zde vyrostlo velké parkoviště, a hlavně nehezká kopule velkého radaru. Přespíme na vyhlídce kousek od vrcholu a po úsvitu vyrážíme za nejvyšším vrcholem ostrova Pico Ruivo (1862 m). Tento byť jen necelých šest kilometrů dlouhý trek patří ke zdejším horským delikatesám.
Začíná úzká exponovaná hřebenovka. Prudké schody nahoru a dolů, dlážděné chodníčky zajištěné dřevěným zábradlím či častěji ocelovým lanem. Stezky vytesané do téměř kolmých skalních stěn, krátké nízké tunely. Výškové metry lítají zběsile nahoru a dolů. Do zdejších měkkých sopečných hornin pestrých barev se podařilo vytesat adrenalinovou stezku. Skalní věže, výrazné vyvřelé žíly, oranžovo-červené skály. Zespodu nás místy převaluje chladná mlha z inverze, která dodává již tak těžko uvěřitelné horské krajině nadpozemskou atmosféru. Procházíme torzem shořelého lesa, od horské chaty Casa do Ruivo stoupáme již jen pár minut na samotný vrchol. Pico Ruivo plave nad hustým mořem mraků. Oblaka protékají skrze jednotlivé průsmyky jako hustý med. S vyhlídkou nad mraky, které s přicházející tmou nasvítí výrazný měsíc, strávíme ve stanu noc přímo na samotném vrcholu. Krátké dny a více deštivých dnů tvoří snad jediné minusy zimní návštěvy „ostrova věčného jara“.
Pralesní sever, sušší jih
Horské pásmo tvořící východně-západní osu ostrova formuje výraznou bariéru v proudění pravidelných severních větrů přinášejících oblačnost. Severní, návětrná část Madeiry je díky tomu výrazně deštivější, a proto ji porůstá bujná subtropická vegetace. Naopak jižní část Madeiry si užívá mnohem více slunce, což platí nejméně dvojnásobně pro samotné jižní pobřeží.
Krajinou již téměř bez turistů pokračujeme v přechodu rozeklané hřebenovky až do silničního sedla Boca do Encumeada (1007 metrů). Divoce, ale bezpečně vedená horská stezka balancuje nad hlubokými výhledy na subtropickou krajinu. Z několika míst se otevírají pohledy na severní i jižní pobřeží zároveň. Oblíbené výletní sedlo rozděluje Madeiru v podstatě napůl, v našem směru končí krajina bizarních skal a po noci v příjemném tábořišti Chão dos Louros vyrážíme vstříc náhorní plošině Paul da Serra.
Levády
Následujícími kroky se blížíme k naprostému fenoménu ostrova a tím jsou úzké zavlažovací kanály zvané levády. Využívají se k transportu vody z horských oblastí velmi bohatých na srážky do sušších regionů, kde slouží k zavlažování zemědělských políček a plantáží. Převážně otroky zde bylo od dob portugalského osídlení vybudováno přes neuvěřitelných 2000 kilometrů levád. Úzké původní cestičky pro údržbu vinoucí se podél levád slouží jako turistická brána do reliéfem i vegetací často zcela nepřístupného horského terénu. Pohodová relaxační chůze podél šumící vody v levádě je ukončena vstupem do dlouhého tunelu. Čelovka a opatrnost při chůzi pod nízkým stropem s vysokým batohem na zádech jsou oprávněně na místě. Madeiru tunely provrtaly jako ementál a tvoří adrenalinovou příměs jinak pohodových, byť často exponovaných vycházek podél levád.
V „tůních“ u přítoků či rozšíření kanálů na divokém severním svahu náhorní plošiny se mně daří nalovit několik pstruhů. Vzhledem k tomu, že jsme tu na Štědrý den, dva větší z nich nám nahradí kapra a rybářská výzva je tak splněna. Sváteční večer strávíme u ruiny opuštěné horské usedlosti Caramujo, která spadá do sítě oficiálních tábořišť (užitečné informace najdete na www.madeiracamping.com). Nad praskajícím ohněm pečeme ulovené pstruhy, které zapíjíme vyhlášeným madeirským vínem. To je podobně jako slavnější portské okořeněno pálenkou vínovicí (brandy), což mělo historicky při dlouhých zámořských cestách zabránit jeho zkažení. Silné nasládlé víno s výraznou chutí nám zpříjemňuje vydařený vánoční večer, již sedmý v řadě na cestách po světě, který ukončuje až silná bouře.
Děsivě se blýská celou noc. V mlze a dešti přebíháme mezi pasoucími se krávami a větrnými elektrárnami rozsáhlou náhorní plošinu Paul de Serra, která leží v nadmořské výšce 1500 metrů. Po celodenním dešti přicházíme do pohádkového údolí Rabaçal. V přístřešku s krbem rychle rozděláme oheň a brzy ráno jdeme hustým původním pralesem po levádách k místním vodopádům. Mlhavou krajinou zurčí dešti nasycený vodopád 25 fontán. Bujnou vegetací skalního kotle stékají provazce vody do temného jezírka pod statným vodopádem. I na území Evropy si chvílemi připadáme jako na objevné cestě hluboko v džungli. Blízké vodopády Risco a Vento burácejí ještě větší silou.
Snové vavřínové lesy
V portugalštině znamená Ilha da Madeira „ostrov dřeva“. Procházíme sytou zelení subtropických deštných pralesů lesními stezkami, kde stromy porůstají mechy. Před kolonizací Portugalci porůstal vlhké horské části ostrova vavřínový prales zvaný laurisilva, do jehož vzácného a zachovalého zbytku právě vstupujeme.
Les Fanal je unikátní místo, kde zažívám nefalšované fotografické orgie. Mezi pokroucenými starými statnými vavříny lovím při západu slunce převalující se mlhu z inverze pod námi, což ztělesňuje až psychedelický zážitek. Za svitu úplňku a praskajícího ohně vstřebáváme veškerou pestrost Madeiry, protože následující den již dlouhým sestupem podél levády náš týdenní trek ukončujeme ve vesničce Ribeira da Janela. Zde za normálních okolností funguje klasický kemp s výhledy na ikonickou, vlnami ošlehanou skalní jehlu čnící z mořské hladiny. Oblíbené malé ostrovní letovisko Porto Moniz, kde se dá v lávových přírodních bazénech či lagunách koupat v mořské vodě, bičují silné vlny. Mimo sezonu zde vládne ospalá atmosféra, kdy se na skalnatých útesech v poklidu rybaří.
Oblast stromových kapradin
Kombinací fungující sítě autobusů a autostopu projíždíme zelené a divoké severní pobřeží Madeiry, kde se na útesech krčí malé vesničky. Přes populární kýč v podobě skanzenu tradičních domů v Santaně vyrážíme na oblíbenou levádu Caldeirão Verde. Úzká stezka podél kanálku plného pstruhů nás provádí za neustálého mrholení do zeleného ráje. Exponované úseky, tunely, mostky, vodopády v mlžné džungli simulují cestu do pravěku. V podobné atmosféře i počasí se nesou následující dny, kdy od horské pstruží farmy v Ribeiro Friu šlapeme dlouhé kilometry podél levády Furado a horskou pěšinou Funduras až do oblasti velkých stromových kapradin. Pestrost krajin na Madeiře nebere konce.
Stezky na dosah moře
Další atraktivní a často i adrenalinovou kapitolu tvoří přímořské stezky. Stezka Larano vede vytesána do skal v několikasetmetrových útesech vysoko nad mořskou hladinou na samém severovýchodním konci ostrova. Je pod mrakem, ale naštěstí neprší. Pohodlná, byť vzdušná pěšina nás dovede až do sedýlka Boca do Risco, kde většina turistů běžně končí. My pokračujeme po divoké stezce po útesech až k přístavnímu a kdysi velrybářskému městečku Caniçal. Chvílemi působí stezka opravdu děsivě vzdušně. Madeira nepatří k vysněným místům pro jedince trpící závratěmi.
Těžké bouřkové mraky visí nad celým ostrovem, který pozorujeme z poloostrova São Lourenço. Skalnatý výběžek útesů jako by k Madeiře svým charakterem ani nepatřil. Poloostrov běžně vyprahlý do žluto-oranžových barev se nyní sytě zelená a rozkvetlo zde luční kvítí. Na tábořišti nedaleko Casa do Sardinha stavíme stan s nervózními obavami z nezvykle negativní předpovědi počasí na následující dny. Večer si ještě užíváme pohledů na dramatické bouřkové scenérie s plecháčkem vína v ruce, nicméně ráno přichází ve vichru a silném slejváku neméně dramatický úprk.
Na severních svazích ostrova napršelo místy až extrémních 200 milimetrů srážek za den, což je pro představu přibližně třetina toho, kolik u nás v Česku naprší průměrně za celý rok. Sesuvy a bahno blokují silnice, následně přichází i úplná uzávěra všech turistických stezek. Ze stanu se přesouváme do ubytování. Silným větrem rozbouřené moře vytváří na promenádě v hlavním městě Funchalu novou atrakci. Vše sušíme, přichází čas odpočinku a mořského rybaření, na které se celou dobu těším. „Dokud neulovím aspoň jednu barakudu, domů odtud nepojedu,“ hlásil jsem opakovaně již předchozí dva týdny partnerce.
Loudáme se dovolenkovými městečky Ribeira Brava a Ponta do Sol, rybaříme v přístavech a nakonec se opravdu daří krásnou zubatou „mořskou štiku“ ulovit. Od pobřeží vidíme nad terasovitými políčky dokonce i vzácně zasněžené hory, chvílemi si tak připadáme jako někde v Andách či Nepálu. Skleničkou silného tradičního drinku poncha připíjíme na úspěšné dny na cestách a věříme, že ani napodruhé to nebylo na „ostrově věčného jara“ naposledy.
