Měli jsme smělý plán: zpáteční cestu z Konžské republiky absolvujeme po silnici protínající pralesní části Kamerunu. Ujet na korbě náklaďáku šest set kilometrů po dřevařské cestě bez asfaltu a navíc c období dešťů, to je přece hračka.
Na proslulou transkamerunskou dálnici jsme vyjeli ze Sokamba a naším cílem bylo město Bertoua. V období dešťů se ovšem z téhle slavné cesty stává blátivé peklo, které dokáže uvěznit jakékoli auto. Vydatné srážky vytvoří na mnohých místech doslova jezera. Mnoho míst je pak neprůjezdných a ve vesnicích podél cesty jsou již připraveny dešťové zátarasy, které na několik dní i týdnů zastaví jakoukoli dopravu.
Řidiči kamionů tak musejí čekat, až opadne voda. Kdo riskuje a jede dál, často uvízne v bahně až po kabinu a jen čeká, až přijede někdo, kdo ho vytáhne. Někdy na jednom místě zůstane třeba i dvacet kamionů uvězněných uprostřed pralesa. Řidiči většinou po několikadenním čekání spěchají na odtah a jsou netrpěliví. Dochází ke strkanicím a docela odvážné výměně názorů. Pokud ale chtějí všichni projet, musí se obětovat jeden z nich, který bude tahat ostatní. Většinou to jsou dřevařská auta, která jedou zpět do Konga pro náklad kmenů. Ti mají jednoduché návěsy posazené na tahači a jsou docela mobilní. Jenže těžké vozy s obrovským nákladem prken nebo kmenů pralesních velikánů nejdou jen tak lehce vytáhnout.
Většinou taková show probíhá v noci a okolo je dost čumilů. Někdy praskne řetěz a dav přihlížejících skáče do bahenních lázní, aby se zachránili před vymrštěným úvazem. Situaci často zpestří řidiči osobních aut nebo motorkáři, kteří se snaží náklaďáky předjet a podcení hloubku blátivé jámy před nimi. Viděli jsme motorkáře, který spěchal a vjel do louže. Když nám zmizel z očí, už jsme ho pohřbívali. Naštěstí za chvíli vyplaval – jeho motorka už ne.
Na korbě
V další části, z Mambélé do Yokadoumy, jsme to měli asi 190 kilometrů, ale museli jsme čekat na spoj. To se někdy protáhne i na několik dnů. Naštěstí i tady uprostřed pralesa stojí na křižovatce dvou cest pár bud s čajem, jídelnou, několika obchody a hlavně s barem. To pak čekání opravdu ubíhá rychleji. My měli štěstí, čekali jsme jen dva dny.
Před obchod přisupěl zablácený náklaďák s netrpělivým řidičem. Na korbě už bylo dobrých padesát pasažérů. Započala jedna z divokých jízd, na kterou se nezapomíná. Cesta spíše připomínala tankodrom a po vydatných srážkách voda cákala až mezi cestující. Občas auto uvázlo v mazlavém bahně, což byl důvod vysedat. Jednak jsme si museli auto vytáhnout a také nadlehčit. Cestou už postávalo několik kamionů, které se buď převrátily, nebo uvízly, ale náš řidič s menším štíhlým čínským náklaďákem je vždy hbitě objel. On pomáhat nemohl, protože těžké kamiony neměl šanci vytáhnout.
Naše rychlost nebyla nijak závratná. Seděli jsme na železné sajtně, která pod námi zuřivě nadskakovala. Celá jízda mi připomínala trenažér pro kosmonauty. Motor řval bolestí, auto se v mazlavém bahně smýkalo ze strany na stranu a projíždělo snad všemi dírami, kterými byla cesta poseta. Hamižný řidič neváhal v dalších vesničkách přeplňovat korbu k prasknutí dalšími cestujícími. Ještě před setměním číslo vyskočilo na dobrých 70 osob. Všichni se tísnili vedle nákladu banánů, pytlů s hnijící zvěřinou a také děravými kanystry s jakýmsi olejem.
Úplatkový maraton
Přetížené auto nacpané pasažéry vadilo i policistům u kontrolních stanovišť. Ale jejich odhodlání nás vysadit a ukončit strastiplnou jízdu nikdy nevyšlo. Jako vždy svazek bankovek utlumil jakýkoli vzdor. Jízda pokračovala, výmoly už nikoho nepřekvapovaly, auto poskakovalo na blátivé dálnici a pasažéři se začali nudit. To vyústilo v docela zajímavou hádku. Řidič totiž vybíral další peníze na jízdu po soukromé dřevařské cestě, která je prý delší, ale zato tam nestojí zapadlé kamiony jako na státní silnici. Někteří ovšem připlácet nechtěli, což na přecpané korbě vyprovokovalo rvačku mezi platícími a neplatícími. Bylo nás už 76 a lidem to začalo vadit, tak se jednoduše pokusili vyštípat odpůrce placení ven. Došlo i na nože a vyhrožování smrtí. Bylo to fascinující divadlo: absurdní boj na korbě auta uhánějícího desetikilometrovou rychlostí po africké dřevařské cestě, která rozhodně není připravena pro náklaďák s hroznem lidí. Každá větev všechny dokonale učesala a ty nepozorné občas málem strhla z korby. Kupodivu, všichni přežili.
Už za tmy jsme dojeli k několika chatrčím, kde nám sdělili, že nás čeká ještě dobrých sto kilometrů do cíle. Řidič to ale nechtěl vzdát, a tak se jelo dál. Teď už nikdo neměl chuť k další komunikaci a jízda nočním pralesem spíše připomínala Cháronův koráb, který pluje do podsvětí. Jenže cesta do pekla se nekonala, auto několikrát škytlo, heklo a prudce zastavilo. Řidič a jeho pomocníci proklepávali kladivem motor za přihlížení cestujících, ale pořád ne a ne najít závadu. To jim trvalo několik hodin, až kohosi napadlo podívat se do nádrže, jestli je tam ještě nafta. Nebyla! Všichni si oddechli, závada byla nalezena.
Jenže tady v pralese na opuštěné soukromé cestě mimo jakýkoli provoz nebyla moc velká šance potkat někoho, kdo by nám daroval palivo. Cestující s odumřelými končetinami si na silnici ustlali. Někdo si dal pod hlavu kabát, jiný kámen a silnice se proměnila ve velkou nocležnu, kde se spokojeně usínalo za zvuků pralesa. Jaká úleva oproti cestování na autě. Nakonec jsme měli štěstí, dárce nafty se našel. Když jsme k ránu dorazili do Yokadoumy, nikdo nevěřil, že je to vůbec možné, ale všichni měli radost.
Ozbrojení vesničané
Yokadouma na východě Kamerunu je první větší civilizace. Pivo teče proudem, nevěstince fungují na každém rohu a řada řidičů kamionů se odhodlává, jestli vůbec pojede z takového ráje dál do divočiny. My jeli opačně, ale štěstí nám opět nepřálo. Odsud už sice jezdí autobus, ale ten je nemilosrdně vyprodán na několik dnů. Není divu, denně jeden – jen jeden – a vlastně se ani neví, jestli vůbec přijede. Naštěstí řidiči kamionů berou stopaře, i když taxa je docela vysoká. Zato si člověk udělá představu, jak to vůbec na vozovce vypadá z pohledu řidiče.
Jsme půl dne na cestě a ujeli jsme sedm kilometrů – dobrý průměr. Cesta je špatná, řidič tu má opravdu hodně tvrdý chleba. Kam se hrabe komerční závodění někde na Rallye Paříž-Dakar, tady v pralese v autě s nákladem kmenů je to skutečně drsná jízda.
Ještě před soumrakem končíme u vyježděné třímetrové díry. Právě tu všichni pozorují úsilí cestujících, kteří na laně vytahují svůj autobus z bahnivé sluje. Jestli chtějí dnes popojet, musejí si pomoci sami. Mezitím se silnice ucpává z obou stran a od řidičů se dozvídáme, že v našem směru je uvězněných dalších dvacet aut s nákladem. To bude trvat minimálně celou noc.
Je docela zvláštní, že mnoho děr je právě před vesnicemi. Tam jsou již připraveni obchodníčci se vším možným včetně stanu s dívkami pro obveselení a také agresivní dělníci s lopatami. Ti jsou ochotni začít zahazovat díru, ale řidiči kamionů jim musí zaplatit nemalý peníz. Jinak jsou tito muži připraveni zaútočit krumpáči na řidiče i jejich pomocníky. Někteří mají dokonce obstarožní pušky, aby obhájili své zájmy. I toho největšího hlupáka musí napadnout, jestli ty největší díry nedělají vesničané úmyslně sami a pak si náležitě dají zaplatit. Jenže jak si vymoct právo uprostřed pralesa? Všichni tak většinou raději zaplatí, pokud nechtějí skončit s krumpáčem zaseknutým v hlavě.
Odvážné sny pomocníků
Samotnou kapitolou jsou pomocníci řidiče. Bez nich se tu nikdo neobejde. Jsou to většinou mladí kluci, kteří přiskočí vždy, když je potřeba, splní jakékoli přání šoféra a bez odmlouvání se vrhnou do bahna vyhrabávat kola. Tito pomocníci mají jeden velký sen. Po takové drsné službě vytrvat a stát se váženým řidičem, který je všude v Africe respektován a královsky placen. Ostatně i všechny peníze od pasažérů jdou jen řidičům do kapsy. Ale být takovým pomocníkem není žádný med. Auto musí být každý den vyleštěno a před odjezdem dokonale uklizeno.
Jedeme nonstop už několik dnů. Zadky máme samou modřinu, nechodíme jíst ani spát, protože po cestě se pořád něco děje. Občas dlouhé hodiny čekáme na průjezdnost, ale to nikoho vůbec nevzrušuje, důležité je dojet do cíle. A to se nám po týdnu vypětí konečně splnilo. Město Bertoua s asfaltovou silnicí, hotely a bankomatem nabízí vymoženosti jako z jiného světa. Události minulých dnů se nám v tom luxusu zdají jako špatný sen. Ale kde jinde můžete zažít takové dobrodružství jako my na 600 km dlouhé transkamerunské dálnici do Konžské republiky?
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2012.
