Všechny cesty v Íránu vedou do Másúlehu. Navzdory tomu, že ho s okolím spojuje jediná, úzká silnice, je Másúleh favoritem bedekrů - doma i za hranicemi. Stupňovité sídlo, kde každá střecha domu je zároveň terasou a chodníkem těch, které leží nad ním. Na severu Íránu lákadlo první třídy.
Místní architektura se nezměnila po patnáct set let. Několikapatrové domy se podobají pevnostem. Takové stavěli v dobách Sasánovské říše, posledních předislámských šáhů. Městečko v zelené náruči je i dnes divukrásné. Až na maličkost: bezbřehé davy. Navštívit Másúleh v létě znamená uvědomit si, že lidí v zemi žije sedmdesát milionů. V létě si domácí (cizinců je naštěstí stále v Íránu pomálu) usmyslí, že v Másúlehu nesmějí chybět. Brodí se v uličkách na rozpažení a v zástupech rázují po hliněných střechách.
K Másúlehu patří také čaj. Jen kousek odtud na úpatí hor začíná pravá čajová krajina. Pečlivě zastřižené keříky připomenou rajskou zahrádku. Je to sto let, co na severu Íránu zdomácněl čajovník. Málokde je čaj tak populární jako tady a zdejší čajová kultura je víc duchovním symbolem než pouhou gastronomickou obsesí. Čaj je způsob íránského života a Íránci se přiblížíte nejlíp, vypijete-li s ním několik sklenek čaje. Navštivme starou čajovnu v Másúlehu, jedno z posledních míst, které tu zbylo ze starých časů. Možná pár měsíců, a i tahle se změní na honosnou restauraci.
Kuláh zdobí muže
Pozor, nezaměňovat s naší novodobou čajovnou, ty íránské bez ohledu na název nejsou ničím než hospodami! Ale jakými hospodami! Tak jako v mešitách, lidé se tu scházejí porozjímat, probrat novinky a odpočinout si. Dobře jsme vybrali. Už jen projít kolem kuchyňského koutu, přímo alchymistické dílny, pokochat se lesklým tělem obřího samovaru a něčím, co snad mělo být digestoří - zčernalým, ohněm a všemi čmoudy prošlým blokem plechu. Čajovník (vlastně íránský hospodský), přátelský, leč zamlklý děd, na nás sympaticky mžourá. Nedá se odmítnout, takže vkročíme dovnitř.
Jeden za druhým přicházejí dědci v plstěném kuláhu, zvláštní pokrývce hlavy. Mají ho na hlavě naražený stejně přirozeně, jak u nás nosívají venkované zmijovku. Stálí hosté, samé nezaměnitelné tváře. Zvědavá očka prozradí všechny, ale nikdo se nechce zeptat první. A tak sedí, upíjejí, pokuřují a pokukují. Po nás. Na plechový podnos dají kus čerstvé placky, barbarí sypané sezamem. Přežvykují. V rukou placky a růženec. Neposednými prsty přejíždějí kuličky, jako by odčítali drobné. Stále dokola, pomalu, tak jak jde jejich čas. Zato čajový stařík se nezastaví. Kutí za samovarem, podniká výpady mezi stoly. Nedopitý čaj odnáší, nesluší se, aby host dopíjel stydnoucí mok. Je to taky vizitka návštěvníka, že své sklenky nedbá. Čajové pravidlo: studený čaj už není čajem. Takže nedopusťte, aby vám čaj vychladl.
Íránský cukr se jmenuje kand
Na stole před námi leží cukřenka. V ní nenajdeme kostky ani drobná zrnka cukru, nýbrž ostrohranné úlomky spíš podobné drobnému štěrku. Íránský čaj se nesladí jako u nás, pije se malými doušky přes takové zlomky, které piják strčí mezi zuby. Zvyk dobývat zlomkový kand z cukrových homolí (kladívkem, kleštěmi, mohutnými nůžkami nebo řezačkou podobnou té naší na papír) působí starosvětsky. Skutečně pochází z dob, kdy na stolech bublaly první mosazné samovary na dřevěné uhlí a kdy vedle čaje byl populární šarbat, ovocná navoněná voda s orientální, čili nadměrnou koncentrací cukru, podávaná s ledem. A proč cukr v zubech? Jak praví legenda, nesměl se dávat do čaje přímo - býval prý považován za ďáblův výplod a věc nečistou. Teprve později byl vzat na milost, pití čaje přes cukr v zubech ale zůstalo.
Onen zvyk, jako mnoho dalšího, co souvisí se zdejším čajováním, se lidé přiučili od Rusů. Podávat k čaji místo cukru datle patří ke kultivovanému stolování a je znakem příslušnosti k dobré společnosti (podobně jako podávání čaje v šálcích z porcelánu). K čaji lze dostat také našedlé cukrkandlové kuličky abnaváb, vařené z cukru a vody na obřím plechu, bělostný perský pamlsek s růžovou příchutí, který se ovšem místy mění v pouhopouhý nahnědlý bonbon. K slavnostním příležitostem náleží žluté či oranžové cukrové krystaly nobot, prodávané v celofánových pytlících jako dárkové zboží. Vzácně, nejčastěji v krajích přilehlých k afghánské hranici, dostanete šafránový čaj (černý s příměsí sušených květů) - zvláštnost, na niž jsou domácí hrdí a kterou neopomenou vychválit. Ale v Másúlehu šafrán neroste a v čajovně zlaté krystaly nevedou. Štamgasti usrkávají čaj, který je vřelý, a tak si ho někteří nalijí do podšálku a teprve odtud upíjejí malými doušky.
Služba samovaru
Blyštivý samovar ční v temném koutě. Zlí jazykové řeknou „přivandrovalec ze severu“ a mají svou pravdu - samovar se persky řekne jako v ruštině, samavar, leč kde by bez něj byla íránská čajovna? Kde samovar stojí, tam trvají staré časy. Konvice na něm ve výši očí. Žhnoucí plamen upoutává pozornost očí tak jako plameny krbu. Samovar je vždy centrem místnosti, ač stává obvykle na jejím kraji. Bublá a vrní, jako by mluvil a zpíval, vypouští páru, plápolá a svítí.
Sloužit samovaru - mužovo poslání je něco jako úděl šamana. Když sem tam dolévá do přístroje vodu, jako by se klaněl domácímu skřítku. Opravdu je samovárek skoro živá bytost, asi jako v chalupě krb či pec - tak trochu bůžek, kterému je třeba snášet oběti a skládat dík v patřičných rituálech. Pracovní rytmus a řád je ale pro muže s čajem spíš rutina - než zadělá na novou rundu, je čas vyklopit staré lístky do plechového lavóru pod kohoutem samovaru. Až potom vytáhne otevřený pytlík, naplní připravený kbelík a odsypává z něj pořádnou hrst do vypláchnuté konvice. Otočí kohoutkem a horká voda zalije voňavé lístky. Pak vezme konvici a posadí ji na vyhřívaný vrchol samovaru. Tam se bude čaj loužit a vznikne těžký, tmavý výluh. Z konvice ho nalije do sklenky a horkou vodou ze samovaru ředí, až je barva správná nebo prostě taková, jakou určil.
Prostý, ale zábavný a plný tajů je čajový interiér na severu. Na zdi se skví obrázek mistra-zakladatele, každá čajovna má svého „světce“, předka dnešního čajovníka. Opájíme se pohledy na roztodivné konvice a konvičky z porcelánu, poskládané kolem samovaru jako schránky na dušičky. Každá z nich má k sobě zašlým provázkem přivázané víčko - místní vynález. Pijeme íránský čaj. Je záhadou, proč se jmenuje po ovoci (álabalú), dumáme nad obrázkem třešně na obalu. Ale otazníků přináší íránská kultura dennodenně hrst. Tak tu při čajové sklence ubíhá čas, mnohem pomaleji než za vraty, mezi špalíry hostů z města. Čas se takhle pomalu vleče v každé druhé íránské čajovně.
Kde leží Másúleh
Másúleh najdeme v kaspické provincii Gílán, v nejvýchodnější části Talyšistánu. Třítisícové Talyšské pohoří tu přechází v ještě mohutnější Elborz. Hrdí talyští horalé hovoří řečí blízkou perštině, ale natolik odlišnou, aby neopomenuli zdůraznit svůj původ a svébytnost. Šedesátikilometrovou cestu na západ z gílánské metropole Rashtu lze zpestřit zastávkou ve Fumánu, v jednom z míst, kde připravují kuluče, proslulé talyšské skořicové koláčky. Čaj přímo v Másúlehu neroste, úhledná políčka a záhony čajovníku zabírají celé úpatí hor a táhnou se dál na východ až k městečku Langerúd. Nedaleko odtud, v Láhijánu (čti láhidžán), íránská historie čaje začala. Na samém konci 19. století tu vyrostly první keříčky přivezené tajně z Indie perským konzulem. Botanický experiment se v íránských subtropech podařil a dnes při kaspickém pobřeží sklízejí kolem 200 tisíc tun domácího čaje. Zakladateli úspěšného odvětví je v Láhijánu věnováno „čajové“ muzeum.
