Lány levandule jsou doslova symbolem Provence. Voňavá bylinka kvete v mnoha druzích od června do srpna. Pěstují se nejen modrofialové, ale i bílé variety.

Lány levandule jsou doslova symbolem Provence. Voňavá bylinka kvete v mnoha druzích od června do srpna. Pěstují se nejen modrofialové, ale i bílé variety. Zdroj: Michael Fokt

Základní složky parfémů se vyrábějí destilací listů v horké vodě nebo rozpouštěním v těkavých látkách. Na snímku obchod v Cagnes-sur-Mer.
Základní suroviny k výrobě parfému se nazývají noty a jejich harmonické směsi akordy. Parfém může mít i několik set složek.
Nejsilněji na nás však působí látky živočišného původu. Na nich jsou také založené ty nejlepší z parfémů.
3
Fotogalerie

Francie, země pro všechny smysly: Tahají nás výrobci parfémů za nos?

Francouzské parfémy jsou odedávna symbolem smyslnosti. Není divu. S jejich výrobou se v oblasti Provence začalo už ve středověku. O několik set let později vědci přicházejí na to, že se symbol začíná měnit v nefalšovanou skutečnost. Můžeme se doopravdy zamilovat do vůně?

Používání vonných látek sahá hluboko do dávnověku. Jedním z důkazů je ostatně i samotné slovo parfém. Pochází z latinského slovního spojení „per fumum“, což znamená „kouřem“. Aromatické esence pálili už staří Sumerové a Egypťané, kteří tak obětovali vonný dým bohům. V Egyptě byly před několika tisíci lety v módě koupele ve vonných olejích a královna Kleopatra prý nechala růžovým olejem napustit i plachty své lodi. Není divu, že jí pak Marcus Antonius padl k nohám. V novodobých parfumeriích prožívám občas podobné pocity i já.

Počátky parfemářství ve Francii mají poněkud prozaičtější původ. Středověcí koželuzi a výrobci rukavic v okolí měst Grasse a Cagnes-sur-Mer potřebovali něčím překrýt pach kůže vydělávané tradičními postupy. Parfémované rukavice šly dobře na odbyt a povolání voňavkářů tu rychle zapustilo kořeny. Stejně jako levandule, která je jednou ze základních složek parfémů. Fialová pole se stala snad nejznámějším symbolem Provence.

Mezi základní složky k výrobě parfémů patří mimo jiné i nejrůznější extrakty z rostlin. Až do poloviny dvacátého století je voňavkáři získávali tím, že kladli okvětní plátky či listy bylin na vrstvu vepřového či hovězího tuku. Každé dva dny je vyměnili za nové a po měsíci čekání získávali vonné oleje, které se do mastnoty vstřebaly. V padesátých letech však od této metody upustili – ani ne tak z lítosti nad hospodářskými zvířaty, ale proto, že se pomalý postup nevyplácel.

Dnes vyrábějí základní složky parfémů destilací listů v horké vodě nebo komplikovanějším rozpouštěním v těkavých látkách. Ty se pak rychle vypaří a voňavkáři rozpustí vonné látky v alkoholu, aby získali základní suroviny k výrobě parfému. Říkají jim po vzoru hudebníků noty a harmonickým směsím několika složek akordy. Teprve z nich skládají vzorce k výrobě parfémů, které mohou mít i několik set složek. Zkušený voňavkář jich dokáže pouhým čichem rozeznat přes pět set a svůj nos k tomu trénuje několik let.

Máme na to nos

Nejsilněji na nás však působí látky živočišného původu. Na nich jsou také založené ty nejlepší z parfémů. Patří mezi ně ambra získávaná z vorvaňů, výměšky žláz cibetek nebo pižmo z asijských jelínků kabarů pižmových. Podle výzkumů odborníků z univerzity v australské Tasmánii je přírodní pižmo účinnější než jeho chemická náhražka. Má totiž spojitost s chemickými látkami obsaženými v moči či výkalech, které podvědomě vnímáme a které nás mohou vzrušit. Nemůžeme se divit. Jsme koneckonců jen lidé – nebo spíš civilizovaní živočichové. Omluvou pro náš druh snad je, že takové látky nesmějí v parfému převládat.

Zdravý člověk má v nose asi pět milionů čichových receptorů a jejich zjištění vyvolávají reakce mimo jiné i v limbickém systému, který ovlivňuje naše city a emoce. Přesto se však největší tajemství našich reakcí na voňavé podněty možná neskrývá v klasickém čichu. Lidé mají v blízkosti nosní přepážky zvláštní vomeronasální orgán, který u mnoha obratlovců vnímá zvláštní látky zvané feromony. Ty se přenášejí vzduchem a dokážou příslušníky opačného pohlaví rozvášnit na dálku.

Do nedávné doby však nepředstavoval pro vědce nic jiného než zakrnělý a nefunkční pozůstatek naší dávné minulosti. Ve světle nových poznatků se však zmíněný orgán proměnil v záhadné smyslové čidlo obestřené rouškou tajemství. Vnímá lidské vůně touhy, nebo nikoli? Výzkumníci z univerzity v Yale tvrdí, že u člověka již našli gen schopný vytvářet feromonové receptory. Podobá se analogickým genům myší a potkanů, jeho funkčnost však bude nutné pečlivě ověřit.

Nevyzpytatelné feromony

Odepsat lidský vomeronasální orgán do starého železa není jednoduché ani díky jeho vnitřní stavbě. Nacházejí se v něm buňky podobné čichové sliznici, které jsou nervově spojené s mozkem. Tyto spoje vedou na rozdíl od drah běžného čichu do oblastí zodpovědných spíše za podvědomé reakce našeho organismu. Ovlivňují činnost hypotalamu, který přes hypofýzu řídí vylučování nejrůznějších hormonů včetně těch pohlavních. Tak by se dalo vysvětlit případné působení chemických vzkazů na naše chování.

I když se na trhu začínají objevovat nejrůznější parfémy či vody po holení obohacené feromony nebo rovnou feromonové přípravky jako takové, je zázračný elixír neodolatelnosti zatím jen přáním z oblasti utopie. Jestliže na nás feromony opravdu působí, neznáme většinou jejich složení ani přesný způsob vnímání. Z nejrůznějších vědeckých laboratoří však proudí důkazy, že nám vůně druhých lidí zdaleka není lhostejná. Stará rčení o tom, že nám někdo nevoní, nejde pod nos nebo ho nemůžeme ani cítit, tak získávají nový rozměr.

Švédská studie, při které čichalo dvanáct mužů a stejné množství žen ke vzorkům mužského a ženského potu, prokázala u pokusných osob zvýšení průtoku krve mozkem. Muži však reagovali pouze na estrogeny produkované ženami, zatímco pot s obsahem testosteronu je nechával chladnými. U žen tomu bylo přesně naopak. Pod vlivem chemie byli patrně i muži na univerzitě ve Vídni nebo v anglické Northumbrii. První z nich hodnotili přitažlivost žen na fotografiích a druzí zase slovní popisy románových hrdinek. Vědci bez jejich vědomí nasytili vzduch v místnosti syntetickou obdobou látky vznikající v ženské pochvě. V obou případech podléhali ženskému kouzlu snáze než kontrolní skupina mužů posuzující stejné materiály na čistém vzduchu.

Ženská intuice se stává terčem mnoha mužských vtipů. Podle výzkumů Švýcara Clause Wedekinda umějí ženy dokonce vycítit, jestli má jejich partner dost dobré geny na to, aby s ním zplodily silné potomky. Ženy při pokusech čichaly k propoceným mužským tričkům a vybíraly pach, který jim voněl nejpříjemněji. Většinou si po čichu vybíraly partnery s nejvhodnějším typem jednoho z genů imunitního systému.


Feromony u zvířat

  • Samečkové motýlů dokážou určit polohu samičky vypouštějící feromony podle pouhých několika molekul v krychlovém metru vzduchu. Používají k tomu zpeřená tykadla.
  • Samečkové žab rosnic skvostných vypouštějí vábivé chemické látky do vody, aby se k nim stahovaly partnerky.
  • Sexuálně aktivní látky používají i naši příbuzní. Jeleni ochutnávají po vzoru vinných sommelierů moč laní. Snaží se v ní najít látky, které jim prozradí, zda jsou samice připravené k páření. Takovému chování říkáme flémování.
  • Někteří živočichové využívají feromony i ke lsti. Sameček motýla rodu Heliconius předává během milostného aktu samičce látku, díky níž vydává stejný pach jako samec. Ostatní nápadníci se jí pak vyhýbají a on má jistotu otcovství.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: