Černobílý medvídek i v roce 2017 upevňoval velmocenské postavení čínského režimu, který ho kvůli výdělku i vylepšení svého obrazu čím dál častěji vyváží do světa.
Německá kancléřka Angela Merkelová ztrácí svou obvyklou strohost. S rozzářenou tváří hledí na černobílého huňáče, který za tvrzeným sklem bez valného zájmu o okolí přežvykuje kus bambusu. Čínský prezident Si Ťin-pching, který je u loňského červencového otevření nového pavilonu pro pandy velké v berlínské zoo přítomen, na nadšenou političku hledí s blahosklonnou otcovskou shovívavostí.
Je si očividně vědom toho, že se mu povedl už tolikrát opakovaný kousek, jak ukázat světu přívětivou tvář komunistické tyranie. Čína při svém mocenském rozpínání nasazuje po celé planetě bojovníky, jejichž roztomilosti nemůže nikdo odolat. Panda si na svém bambusu může za rok 2017 udělat zářez například za Německo, Indonésii a Nizozemsko. Ten za Česko ji teprve čeká, byť už trojská zoo začala s budováním speciálního pavilonu v naději, že i do Prahy se v dohledné době chlupatý velvyslanec dostane.
Úspěchy pandí diplomacie
Zvířata, kterými se mezi sebou panovníci kvůli navázání či utvrzení dobrých vazeb obdarovávají, patří k diplomacii od nepaměti. První historicky potvrzený případ, kdy panda vstoupila do mezinárodních vztahů, se datuje už do 7. století, kdy císařovna Wu Ce-tchien obdarovala japonského monarchu.
Pro Západ byla panda neznámým pojmem až do roku 1869, kdy ji popsal francouzský misionář a nadšený zoolog Armand David. Z neznámého medvěda, který ve volné přírodě žije pouze na omezené ploše bambusových lesů ve střední Číně, se během následujících desetiletí stal jeden z nejikoničtějších tvorů vůbec, jenž ve formě plyšáka pronikl do dětských postýlek celé planety. Vědci se pustili do zkoumání, proč nás zrovna on tak spolehlivě rozněžní. Přišli na to, že jeho naducané tvářičky, velké oči a kolébavé držení těla aktivizuje v lidském mozku stejné části jako pohled na dítě.
Číňané si brzo uvědomili, že v provincii Sečuán mají účinnou marketingovou zbraň. V moderních dějinách ji jako první využil Čankajšek, když v roce 1941 daroval do New Yorku pandí páreček jako poděkování za americkou podporu ve válce proti Japonsku. Jeho komunističtí protivníci, kteří ho po druhé světové válce vyhnali na Tchaj-wan, v rozdávání těchto šelem pokračovali. Mao Ce-tung je poslal ideologickým spojencům do Sovětského svazu či do Severní Koreje.
Nejdůležitější kousek v dějinách pandí diplomacie přišel v roce 1972. Tehdy se na průlomovou návštěvu rudé Číny, jejíž vládu USA oficiálně neuznávaly, vydal prezident Richard Nixon. Jako gesto dobré vůle ze strany Pekingu odletěli do Washingtonu samička Ling-Ling a sameček Sing-Sing. I díky jejich přispění nakonec v Bílém domě padlo rozhodnutí vztahy s Pekingem plně normalizovat. Pandí objetí při navazování kontaktů s kapitalistickou cizinou dali soudruzi od Velké zdi i Británii, Francii, Španělsku, Japonsku či Mexiku.
Pandičko, otřes se!
V 80. letech se změnila strategie. Pod vedením trhu otevřeného reformátora Teng Siao-pchinga přišli Číňané na to, že by na velkém zájmu lidstva o svůj endemický druh mohli na rozdíl od dosavadního, bezplatného rozdávání pořádně vydělat. Začali pandy pronajímat k několikaměsíčním pobytům především do amerických zoologických zahrad. V každé to spustilo pandomanii, jež se odrazila v obřím nárůstu zájmu o vstupenky. Tomuto byznysu, kdy se nikdo neohlížel na stres, který zvířatům způsobují dlouhé přesuny a zvykání na nové výběhy a ošetřovatele, učinily konec americké úřady.
Došlo k další změně. V roce 1996 režim pronajal do zoo v kalifornském San Diegu párek pand na dvanáct let za roční poplatek milion dolarů. Tato smlouva se stala vzorem pro další zapůjčení. Zájemci o jejich získání musí nabídnout prvotřídní infrastrukturu, vysoké platy pro čínské experty a musí garantovat, že případní potomci i jakýkoliv jiný biologický materiál (například sperma, krev, srst) nadále zůstává majetkem Čínské lidové republiky.
Musí být také připraveni na to, že jim je vezmou, jakmile vláda udělá nebo řekne něco, co soudruhům nejde pod vousy. Například v roce 2013 navštívil Rakousko tibetský dalajlama, načež Peking pohrozil odsunem pand. Vídeň proto (ale především kvůli uchování snadného přístupu rakouských firem na trh dálnovýchodního giganta) poníženě reagovala, že návštěva duchovního vůdce okupovaného teritoria nemění nic na její podpoře územní nedělitelnosti Číny.
V roce 2011 se dvě pandy nastěhovaly do Edinburghu. Bylo to poté, co se s autonomní skotskou vládou povedlo uzavřít dohodu na dvacet let o dodávkách lososů pro čínské spotřebitele. Naopak dosavadní import z Norska byl úplně zastaven, což se časově shoduje s udělením Nobelovy ceny míru nepohodlnému disidentovi Liou Siao-poovi.
I poslední pronájmy několika exemplářů do Francie, Austrálie a Kanady jsou spojeny se smlouvami o dodávkách nedostatkového uranu, díky nimž energeticky chudá „říše draka“ může zlepšit svoji produkci elektřiny. Pandy slouží jako viditelné razítko nad důležitějšími, ale mediálně méně atraktivními dohodami.
Stejně tak jsou poutavým zpestřením státnických návštěv Číny, které dostávají šanci pomuchlovat se před kamerami s nejroztomilejším tvorem planety. V roce 2004 tak jeden „požírač bambusu“ přistál i v náručí tehdejšího českého prezidenta Václava Klause.
Šampion měkké síly
Zmíněné případy ukazují, jak se pandy staly do detailu propracovaným nástrojem takzvané soft power. To je termín harvardského politologa Josepha Nyeho z 90. let, jenž tuto „měkkou sílu“ označuje jako doplněk tvrdé vojenské síly. I soft power, která se těžko definuje, pomáhá vylepšovat postavení velmoci na mezinárodní scéně. K jejím nástrojům patří mezi jiným rozvojová pomoc, filmy, výstavy, literatura, gastronomie, cestovní ruch, granty pro studenty nebo brigádníky, podpora jazyka dané země…
V tomto ohledu si USA jako supervelmoc stojí dlouhodobě velmi dobře, zatímco jejich vojensky a hospodářsky nastupující asijský vyzyvatel ve většině ukazatelů měkké moci zaostává a jeho vedení si je toho moc dobře vědomo. Proto se v posledních dvaceti letech diktatura otevřela zahraničním studentům. Proto podporuje globální bujení Konfuciových center, kde se zájemci mají šanci naučit mandarínskou čínštinu. Proto točí filmy s orientální tematikou za účasti hollywoodských hvězd.
A proto ve velkém vyváží černobílé medvědy, kteří mají takový status celebrit, že bulvár neopomíná zmínit jejich narozeniny. „Pro Čínu představují pandy ekvivalent toho, co je královská rodina pro Velkou Británii. Jsou ohromným přínosem, protože je snadno můžeš předvádět na veřejnosti. Necháš je vandrovat kolem světa, a tím enormně zvyšuješ svoji měkkou sílu,“ říká pro list The Financial Times autor konceptu soft power Joseph Nye.
Tento deník, jenž loni v listopadu vydal o tématu obsáhlou reportáž, poznamenává, že Čína dnes nepustí pandy do zahraničí, pokud o to osobně nepožádají nejvyšší představitelé dané země. Škodolibě dodává, že ne náhodou to připomíná císařské doby, kdy se barbaři museli poníženě obracet s prosbami na „syna nebes“. Suplikantů nemá přes nevýhodné smlouvy Čína nedostatek. Ještě před třemi lety žilo v cizině 42 kusů v dvanácti státech. Poté, co byl v lednu „exportován“ další páreček do Finska, které se tak pro druh stalo 21. azylem, se celkové číslo pronajatých pand vyhouplo na 72.
Čím ohroženější, tím lepší
Všechny zoo, které si tyto savce z prestižních důvodů pořizují, poněkud bláhově doufají, že se jim obří investice do charismatického tvora hospodářsky vyplatí. Také se před daňovými poplatníky zaklínají, že placením mastného „pandovného“ přispívají k ochraně těchto zvířat v jejich přirozeném prostředí.
Problémem je, že Čína nenechá nikoho nahlédnout do toho, jak peněz skutečně využívá. The Financial Times navštívily oblast, kde je 67 oddělených rezervací, z nichž si přes veškeré zákazy dál ukrajují hektary zemědělci, dřevorubci či těžaři kamene. Ani stát tamní přírodu, z níž už tak kvůli globálnímu oteplování ubývají bambusy, nešetří a vesele staví silnice a vodní elektrárny. Vede to k rozdělení pandích populací na desítky skupin, jejichž členové se k sobě nemohou dostat, aby si vylepšili genofond.
Nicméně Čína, když chce, přísně trestá pytláctví a obchod se zvířecími produkty. Roku 2014 nahlásila, že se jí daří počet exemplářů ve volné přírodě zvýšit. A to ze zhruba 1100 v druhé polovině 80. let na současných 1864. Nebývale přesné číslo u tak plachých stvoření vyvolává podezření, zda si ho Číňané nevycucali z prstu. Nicméně to ochranářské organizace následně vedlo k tomu, že pandy vyřadily z kategorie „ohrožený druh“ a začlenily je mezi „zranitelné“.
Představitele „říše středu“ však takové ocenění nenadchlo. Bojí se, že přeřazením do méně ohrožené skupiny ztratí pandy na svém statusu elity mezi němými tvářemi, a tedy i na své výjimečnosti pro lidstvo. Ty má minimálně od chvíle, kdy si ji Světový fond na ochranu přírody dal v roce 1961 do svého loga.
Režim v březnu loňského roku ohlásil, že spojí většinu rezervací do jednoho národního parku o ploše 27 tisíc kilometrů čtverečních (zhruba třetina Česka) zasvěceného výhradně pandě, takže z ní bude muset odejít jeho 170 tisíc dvounohých obyvatel. Pokud by se uskutečnil takto gigantický odsun lidí (v zemi megaprojektů by koneckonců nebyl až tak neobvyklý), neznamenalo by to pro medvědy klid. Právě naopak. Číňané z něho chtějí udělat jeden z taháků své vlasti a masový turismus vyžaduje vybudování infrastruktury.
Živí plyšáci Made in China
Západní koncept ochrany živočichů je až na limitovaný okruh ekologů Asii cizí. Pokud má něco zabírat místo rozvoji republiky, musí si to na sebe umět vydělat. A navíc – kdo říká, že pandám hrozí vyhynutí? V zoo jich přece žije dost!
Ano, do čeho Peking ve skutečnosti mocně investoval, je odchov v zajetí. Pandy ani ve volné přírodě nejsou žádné sexuální mašiny a v klecích se jim chce do páření ještě méně. Číňané tak vytvořili úspěšný program umělého oplodňování. Dnes produkce medvíďat připomíná pásovou výrobu. Samice rodí častěji, než je v přírodě zvykem, a hned po porodu jim mládě ošetřovatelé odeberou. O vypuštění do volné přírody, které je u tvorů odchovaných v zajetí vždy složité, se Číňané z výše popsaných důvodů už často ani nesnaží.
V záloze jich mají nyní na pět stovek, takže šance Prahy dostat se do klubu zoo, do kterých se chodí na pandy velké, taky brzy přijde. Byť s tím rizikem, že kvůli pandí inflaci tento klub výrazně ztratí na exkluzivitě. Otázka je, zda nám to při všech těch nákladech a hrbení před komunistickými papaláši opravdu stojí za to. Vždyť do Berlína či Vídně to z Česka není nijak daleko.
