Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Profimedia.cz

Akademie Lidé a Země: Kdo byli a jsou Slované?

Co víme o obyvatelích slovanských zemí a jejich předcích?

Slované jsou etnická skupina indoevropského původu. Obývají Eurasii od střední a jihovýchodní Evropy až po Střední Asii a Sibiř. V důsledku imigrace vznikly velké slovanské diaspory zejména v USA a Kanadě. Podle odhadů čítá v současnosti populace Slovanů asi 350 milionů lidí.

Slovanské státy, tedy ty, v nichž má slovanské obyvatelstvo většinu, jsou Česko, Polsko, Slovensko (západní Slované), Bělorusko, Rusko, Ukrajina (východní Slované), Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Chorvatsko, Severní Makedonie, Slovinsko a Srbsko (jižní Slované).

Původ slova Slovan je nejasný, i to, odkud vlastně pochází celé etnikum. Do historie poprvé výrazně vstoupili na počátku 6. století, kdy začala jejich expanze do velké části Evropy z původního území na pomezí Polska a Ukrajiny.

Hlavním důvodem stěhování byla náhlá klimatická změna způsobená sopečnou činností v Indonésii v letech 536–550. Kvůli zastínění slunce sopečným prachem došlo k neúrodě, hladomorům, válkám a stěhování etnik, zejména kočovných Avarů, k nimž se část Slovanů přidala a společně ohrožovali byzantskou a franckou říši. Další část Slovanů se smísila s kočujícími Protobulhary a jižně od Dunaje dali základ současným Bulharům. V 9. století Slované osídlili území mezi Donem a Volhou a usadili se v okolí dnešní Moskvy. Na přelomu tisíciletí se značně snížil počet západních Slovanů díky postupné asimilaci s místním obyvatelstvem. Polabští Slované byli plně germanizováni a zanikli.

Germanizace znamenala velkou hrozbu i v dalších staletích. V obrozenském období sílí myšlenka panslovanství (jednota slovanských národů). Většina z nich stále žila v mnohonárodnostních říších, jejichž cíle nebyly slučitelné s národnostními záměry. Hnutí slovanské vzájemnosti, které našlo velkou odezvu v českých a jihoslovanských zemích, šířili spisovatelé a umělci. Někteří oslavovali jednotu slovanských národů, jiní volali po spojení s tehdy jediným slovanským státem – Ruskou říší. Rusofilské nálady byly populární hlavně u nás. Všeslovanské ideje vyvrcholily Slovanským sjezdem v červnu 1848 v Praze (téma: jak čelit pangermanismu a uplatnit právo na sebeurčení). Vznikla všeslovanská vlajka (později ji převzala Jugoslávie) a píseňHej Slované.

Slované byli zaměřeni na zemědělství a pastevectví. Pěstovali obiloviny, luštěniny, olejnaté rostliny, ovoce, zeleninu i technické plodiny (len). Chovali prasata, drůbež, ovce, kozy, dobytek a koně. Byli rybáři, myslivci a lesní včelaři. Z řemesel vynikalo kovářství, tkalcovství, hrnčířství a šperkařství.

Původně Slované vyznávali polyteistické náboženství označované jako slovanské pohanství. Z jejich bohů připomeňme hromovládného Peruna, boha stád a podsvětí Velese či velkou matku Mokoš. Uctívali i mnoho přírodních duchů a jiných mytických tvorů. Od 9. století přijímali křesťanství, západní Slované římskokatolické, východní a jižní především pravoslaví. Bosňáci díky osmanskému vlivu vyznávají islám.

Prajazykem Slovanů je indoevropská praslovanština. Z ní se na přelomu 9. a 10. stol. začaly vyvíjet slovanské jazyky – západní, východní a jižní. Z jihoslovanského nářečí z okolí Soluně vznikl v devátém století (kdy si jednotlivé větve slovanských jazyků stále ještě dobře rozuměly) první slovanský spisovný jazyk, staroslověnština, písemně zachycená hlaholicí, jejímiž autory jsou patrně věrozvěsti Cyril a Metoděj. Coby církevní slovanština se v liturgii pravoslavných církví užívá dodnes.

Další volbu písma ovlivnil především historický vývoj. Latinka se používá v zemích, kde převládal vliv římskokatolické církve, cyrilice (azbuka) byla zavedena pod vlivem pravoslaví. Ze slovanských jazyků latinkou píše čeština, dolnolužická a hornolužická srbština, chorvatština, kašubština, polština, slezština, slovenština a slovinština, cyrilici užívá běloruština, bulharština, makedonština, rusínština, ruština a ukrajinština. Bosenština, černohorština a srbština (jazyky, které jsou formou srbochorvatštiny) se oficiálně zapisují oběma písmy. Historie zaznamenala i použití hebrejského písma např. v glosách u hebrejských textů vzniklých na našem území či speciální formu arabského písma arabice používanou bosenštinou za nadvlády osmanské říše.

Některé dříve užívané jazyky, například polabština či pomořanština, zanikly a staly se mrtvými. Vznikly i smíšené jazyky, kombinující prvky sousedních jazyků. Příkladem je směs ukrajinštiny a ruštiny zvaná suržyk nebo trasjanka, vzniklá spojením běloruštiny a ruštiny.

Slovanské jazyky, které studuje slavistika, tvoří nejrozšířenější jazykovou skupinu v Evropě. Hovoří jimi téměř 300 milionů mluvčích (přes polovinu připadá na ruštinu). Většinou mají bohatě rozvinuté skloňování i časování a jejich slovosled je volný. Způsobují velké potíže při výslovnosti, jelikož všechny samohlásky slov mohly být jak krátké, tak i dlouhé, bez ohledu na přízvuk, čímž je navíc rozlišován význam slov. To ale neplatí ve východoslovanských jazycích a v bulharštině. Slova mají obvykle jednu přízvučnou slabiku. S výjimkou západoslovanských jazyků je přízvuk volný a může se vyskytovat na kterékoliv slabice, přičemž i jeho poloha někdy ovlivňuje význam. Takže Neslované, těšte se na výuku slovanských jazyků!