Je pondělí 20. prosince. Zatímco se zbytek Kamerunu ospale plouží parným odpolednem, nad Bafutem se vznáší vzrušení. Zaprášené městečko na západě země proslavil britský přírodovědec a spisovatel Gerald Durrell. Vlastně ani ne tak Bafut jako jeho krále – fona, tradičního vládce, jenž žije s manželkami a dětmi v palácovém komplexu zařazeném na seznamu památek UNESCO.
A v tomto paláci se už od pátku něco děje. V ulicích i na náměstí jsme celý víkend potkávali svátečně oděné domorodce, kteří, jak se znenadání objevili mezi prostým lidem, stejně rychle zase zmizeli za branou a zdmi fonova domu. Restaurace praskají ve švech, pivo i příšerné krabicové víno teče proudem a obchody se suvenýry překypují zbožím. Výroční událost, která každý prosinec vyburcuje Bafut z letargie, se jmenuje Abine-mfor, a vrcholí právě v pondělí tancem, jehož se účastní všichni, kteří se udrží na nohou.
Od paláce je slyšet střelba z bambitek a mráčky kouře stoupají k obloze jako huňaté balonky. Na zahradě německé koloniální vily, jež byla kdysi domovem Durrellovy menažerie, pod rozložitou akácií právě vrcholí raut. Organizátoři nás směřují k hrncům, které jsou plné vařených banánů, rýže, brambor, maniokové kaše zvané garri a nejrůznějších omáček s hovězím a kuřecím masem či rybami. Přímo proti nám, jen za frontou na občerstvení, sedí na vyřezávaném dřevěném trůnu urostlá postava ve žlutém hábitu se žlutou čepičkou a se dvěma polonahými strážemi opírajícími se o oštěpy – fon Abumbi II. Pod žlutou čapkou mu občas prosvítají bílé zuby v širokém úsměvu. Nikdo však k němu nepřistupuje – podat ruku fonovi je to největší faux pas. Jeho osoba je nedotknutelná. Ani jsme nedojedli, fon se mlčky zvedl, scupital po schodech vily dolů a se strážemi v patách zamířil do paláce. Raut je u konce a na programu nabitého dne je další bod.
Tajemná achum
Dva lvi, namalovaní na zdi po obou stranách uzounké brány, s vyceněnými zuby sledují dvojici bělochů, jak se snaží mezi domorodci procpat na první nádvoří. Povedlo se, stojíme trochu zmuchlaní v písku náměstíčka. Dav nás nezadržitelně unáší dál skrz velikou zasedací místnost s fotografií kamerunského prezidenta a blednoucími obrázky mladého fona. Další úzký průchod na malinkaté prostranství přeplněné lidmi a jejich parfémy nevalné kvality. Vzrušené rozhovory se v horkém vzduchu taví do jediné, téměř hmatatelné masy hluku, která nás jako neviditelný píst doslova vystrčila klenutou brankou na centrální nádvoří paláce.
Jsme na místě a s námi dobrá tři sta Kamerunců. Zleva podlouhlé prostranství uzavírá přízemní dům fona vybavený verandou, vzadu vpravo se tyčí do výše třípodlažní budovy svatyně achum, nejposvátnější a nejstarší budova paláce. Stojí na kamenných základech, které údajně pocházejí z 16. století, a achum je považována za jednu z nejstarších staveb subsaharské Afriky. Podobné indiánským totemům podpírají vyřezávané dřevěné pilony vysokou střechu ze suché trávy ve tvaru homole. Kamenné schodiště stoupá do temných útrob stavby bez oken a jen stěží uvnitř nad vchodem zahlédnete levhartí kůži. Do svatyně smí jen fon a několik málo vyvolených, mezi nimiž jsou ti, kteří tu z tajemných čarodějných artefaktů věští ještě tajemnější budoucnost.
Prohřešek na Mii-mforu
To pondělní odpoledne ale na achum nikdo ani nepomyslel. Ve stínu podivné kamerunské švestky, přímo mezi svatyní a verandou domu, stojí o poznání pohodlnější trůn a na něm si Abumbi II. – tentokrát v červené čapce – prohlíží příchozí. Záplava lidí se rozděluje na dva tábory – na účastníky čehosi, k čemuž je třeba si vysvléct horní polovinu těla, a na přihlížející, kteří jsou překvapivě v menšině. Organizátoři navíc účastníky rozdělili podle pohlaví do dvou front po pěti, takže zatímco jeden dav potemněl, z druhého na slunci vesele září světlé podprsenky. K fonovi se mezitím připojuje mladá sličná černoška, na hlavě má upletené drdolky s pestrými pentlemi a v ruce misku s červenou hlinkou. Davem se proplétají bubeníci a dva trubači se sloními kly. V duetu hlubší tón z většího klu doplňují vždy vyšším z menšího. Rituál zvaný Mii-mfor začíná. Jako fotografa mě cpou dopředu asi na tři metry k fonovi zleva. Tam, aby přese mě vůbec něco viděli kamerunští reportéři, si ale musím dřepnout, a to nejde dlouho vydržet, takže mě pak strkají od fona doprava, potom mezi nějaké VIP pod verandu, až jsem nakonec skončil přímo na verandě fonova domu, odkud bylo vidět vše. Pětice polonahých černochů přistupuje ke králi a všichni pokleknou. Každý má za zády svého pomocníka, který podle potřeby rukama svého obnaženého sklání či narovnává. Fon k nim potichu monotónně promlouvá a co chvíli si kusem látky otírá ústa, jako kdyby měl pokročilou tuberkulózu. Pravačkou nabírá z misky rudou hlinku a jednoho muže po druhém jí nejprve potře na ramenou a hrudi a potom palcem namaluje svislou čáru na čele. Do toho cosi potichu mumlá a zase si otírá rty.
Jakmile jsou všichni polonazí muži ozdobeni červeným práškem, jednomu po druhém nalévá z kravského rohu do sepnutých dlaní palmové víno, a když jej dotyčný vypije, pomocník za jeho zády jej napřímí. Krátkou řečí pak fon ukončuje setkání, muži se postaví, ukloní a uvolňují místo dalším v řadě. Smyslem rituálu je oficiálně a slavnostně označit osoby, se kterými se v budoucnosti bude moci fon přímo setkat a případně jednat bez obvyklých formalit souvisejících s audiencí. Najednou mi za zády zaskřehotal nějaký hysterický děda: „Vy máte kšiltovku, člověče?! To tohle místo nevidělo šest set let! Šest set let tu nosí pokrývku hlavy jen fon a jeho rodina. Okamžitě to sundejte!“ Na nádvoří zkrátka začalo být příliš horko, a tak jsme zanechali Bafuťany jejich osudu.
Když fon tančí
U cesty podél západní palácové zdi, v prostoru mezi hlavními branami, stojí veliká a dost ošklivá tribuna. Když se na ni posadíte, máte před sebou zleva bránu, akácii, vilu, domeček se střechou z trávy s výstražným bubnem uvnitř, celý fonův palác i se svatyní, koruny stromů posvátného a také asi posledního zdejšího lesa až po školku a druhou zadní bránu vpravo. Veliké prostranství, které právě uzavírá tribuna, je oním místem, kde se koná každoroční tanec. Židle v ochozech se pomalu plní a prodejci roznášejí různě tvarovaná smažená těstíčka, buráky i pivo. U brány vprostřed zdi, za níž jsou domy manželek, sedí ve stínu stanů a u reklamy na jednu značku piva členové rodiny, důležití hosté i finalistky soutěže o královnu krásy a červený koberec vyplazený z branky potvrzuje, že tudy přijde král.
Odpoledne pokročilo a slunce míří ke kopcům na západě. Bafutem otřásají výstřely podomácku vyrobených pistolí a pušek. Do vzduchu čpícího střelným prachem konečně přichází fon, nyní celý v červeném, s půlmetrovým mečem zavěšeným v ozdobné pochvě na krku. A hned přistupuje k další proceduře. Z fronty, která se ještě před jeho příchodem utvořila před jedním ze stanů, k němu postupně přistupují lidé odění do těch nejlepších šatů. Prvního fon vyznamenává uprostřed sešitými žlutými, červenými či modrými čapkami a jen barva rozlišuje funkce a zásluhy laureátů. Po nově jmenovaných hodnostářích král červeným pírkem z křídla kukačky turaka honoruje ostatní čekatele ve frontě, prý za jejich skutky ve prospěch společnosti. Hrdě si pera zapichují do špičky čepic. Potom vyznamenaní odešli a dva evidentně dost ostří hoši ve slunečních brýlích se s opakovacími brokovnicemi postarali o hlučné intermezzo. Střelbou vlastně zahájili přehlídku skupin bojovníků a bojovnic z různých částí bafutského království. S jekotem, máváním oštěpy a nataženými luky, s nezbytnou střelbou ze všech možných zbraní se v uzavřených šicích proháněli před fonem. Skupiny soutěžily hlavně mezi sebou, ovšem která z nich vyhrála, nebylo úplně jasné. Rachot totiž náhle skončil, ale jemný červený prach zvířený chodidly domorodců si sednout nestihl.
Na scéně se znovu objevily dva sloní kly a za doprovodu bubnů začaly udávat rytmus okolnímu světu. Annual dance, tolik očekávaný tanec, konečně začal. Diváci z tribuny se postupně začali zvedat a spolu s příchozími lidmi z města vytvořili kolem velikého a prašného tanečního parketu tleskající zástěnu. Spoře oděné královny krásy se vlnily do rytmu připomínajícího tlukot srdce a chrastily řetízky i ozdobami z kamínků, kostí či vyleštěných semínek a ořechů. Vzduch prořezával svist ozdobných žíní, kterými mávaly kolem v zajetí hudby, jejíž nedostatek melodie muzikanti nahrazovali nadšením. To už se začal vytvářet dlouhý had tanečníků, vlnil se, rozpojoval a zase spojoval a do svého těla polykal další a další domorodce i cizince. Nakonec se zvedl i sám král. Fon Abumbi II. s družinou nejvěrnějších drobnými krůčky protančil středem prostranství před svým palácem jako každý rok touto dobou a rozdával úsměvy na všechny strany. Stejně tady tančil jeho otec, který tak rád pil „whísky“ s Durrellem, a stejně tak bude tančit i Abumbiho nástupce. Kdo se jím stane, to ví zatím jen fon. Ať už to ale bude kdokoli, Abine-mfor se konat musí, protože v této části světa se tradice dodržují.
Královy narozeniny
Tančilo se ještě dlouho poté, co jsme odešli. Ten pocit sounáležitosti, příslušnosti k vlastnímu etniku, k jednomu z tolika v Kamerunu, nebylo možné nevnímat. Nadešly Vánoce a my nečekali, že se s fonem po náročné čtyřdenní slavnosti ještě znovu uvidíme. Jak jsme ale mohli vědět, že král se narodil přímo „pod stromeček“, tedy 25. prosince? Jako obvykle to byl Nixon, jeden z fonových synů a náš dobrý kamarád, kdo nás pozval na oslavu v rodinném kruhu. Zase se tančilo, tentokrát ale už bez střelby a rámusu a na spoře osvětleném nádvoří před svatyní achum. Jen za účasti fonových dětí, jejich sedmi matek a nejbližších přátel. Děti, úhledně seřazené podle velikosti, si pro otce připravily písničku a fon si ji se spokojeným výrazem v tváři vyposlechl a nakonec za ni všem pěkně poděkoval. Opět seděl pod „švestkou“ celý večer jako nějaká zapomenutá figurka z betlému, až nám ho bylo trochu líto. Když ale pak uviděl, že si jeho ratolesti nemohou rozpomenout na pořádek jednoho z tanců, vstal a se vší královskou rozhodností jim pravidla předvedl tak názorně, až náš společný smích zněl daleko do tmy za zdí paláce. Možná že po schodech doskotačil i na kopeček k vile. A možná dolétl i ke hvězdám vánoční oblohy, z níž na všechny živáčky shlížejí Gerald Durrell a jeho fon z Bafutu. Moc bych si přál, aby ho slyšeli, protože bez nich bychom do Kamerunu nejspíš nikdy nepřijeli.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2012.
